Pett komentáře u knih

Změť příběhů, pod nimiž sice probublával jistý neklid, ale bohužel pro mě pouze probublával a to mi tak trochu ukradlo jakékoli silnější emoce... zdlouhavé vyprávění klučičích zážitků úplně nebylo to, pro co si moje natěšená záložka přišla... až posledních pár stran dorazila ta válečná katarze, která mění charaktery a rozbíjí životy... o to intenzivněji jsem si posteskla, proč v podobném duchu nebyl celý příběh... překlad totiž úplně nejvíc lahodil mojí čtenářské duši, takže potenciál by tam byl... nicméně... tentokrát se zkrátka tento hlas odšeptal kamsi do prázdna... škoda mi.

Je jedno, jaké máš jméno... gró celého tvého bytí jsou tvoji rodiče... a jejich rodiče a rodiče jejich rodičů... bolest plodí jen další bolest... tři příběhy, tři různá rozhodnutí... co by kdyby... nespočetněkrát mi do mysli vpadla myšlenka, jaký bych já byla člověk, kdyby.. a kdo se nad tímhle nikdy nezamyslel, ať hodí rodokmenem... nicméně... tohle vyprávění má tolik vrstev... žena ve vztahu s násilnickým manipulátorem... děti jako nevinná rukojmí celé této pekelně kruté hry, která beztak nikdy nemůže mít vítěze... jedno rozhodnutí navázané na tolik osudů... velmi intenzivní a emocionálně hutné vyprávění, které vyvolává nutkavou potřebu inventarizace vlastních jizev na duši.

Odjištěný myšlenkový granát vhozený do společenského pléna... příliš intimní nepohodlnost... fuj, tohle se přeci neříká a tamto už vůbec ne... přitom tenhle připosranej svět tolik potřebuje autenticitu a lidskost... oceňuji bolestnou upřímnost a absolutní emocionální nahotu... o to větší síla se v celé té životní zoufalosti ukrývá... rezonuje a tak moc bolí... mateřství zase z jiné perspektivy... té děsivější... měla jsem pocit, že sedím s ženou mně blízkou kdesi v koutě u rakvičky se šlehačkou, jen tiše poslouchám a moje duše se nezadržitelně plní vztekem nad nespravedlností ženského bytí. Těžké, ale zároveň hodně potřebné vyprávění.

Jak čtu- někde zahlídnu zajímavé doporučení na knihu, přečtu si anotaci a přidám na seznam k přečtení... tam pár chvil čeká a na řadu pak jde už bez anotace, kterou si tak nějak řekněme dávno nepamatuju... což tomuhle příběhu hodně nahrálo, protože já ten odporný hnus první části vůbec nečekala a ty věcně podané hrůznosti otřásly celou mojí bytostí... a ani poté mě intenzivní úzkost neopustila.
Kdy tohle barbarské šílenství skončí a skončí vůbec někdy? Já do toho bolestného nepříjemna jen nakoukla, oni v tom musí žít každý jeden den... více palestinské každodennosti do dnešní tak trochu stále jednostranné doby bych si prosila a k tématu velmi doporučuji také naprosto dokonalý Apeirogon.

Hrstka života v samotném epicentru děsivě zrůdné člověčí vyprázdněnosti... ta doba, kdy svět přestal dýchat a lidská odvaha si vším tím marastem musela razit cestu hlava nehlava... mikropříběhy obyčejně neobyčejné velikosti... tonoucí se lásky chytá... lze vůbec ještě být, když už vlastně nejsi?!
Moje mysl tohle místo víceméně doteď nepobírá... o to větší díky za tu jazykově vytříbenou noblesu, která mi svojí naléhavostí rozsekala duši na kousíčky kousíčků... a bylo mi sakra ctí nechat se bolet... prožít si alespoň dílek jejich utrpení je totiž to nejmenší, co pro všechny tyhle vyděšené duchy Pankráce můžeme udělat... děkuju a děkuju a děkuju, že nám Petra Klabouchová nedává zapomenout s tak skvělou razancí sobě vlastní!

Dvě roviny vyprávění... časokryt jako paměť bloudící v zákrutách minulosti... nepříjemně alarmující připomenutí, proč se jako společnost tolik vracíme k víceméně dobře známým dobám minulým, než abychom kráčeli vstříc tak trochu nejisté budoucnosti. Navíc, lze vůbec najít příjemno v historii doby minulé a neděsit se opakování již prožité jakoby doby budoucí?
A pak časokryt jako útulná vzpomínka, do které ukrývá zmatenou mysl (ne)milosrdné stáří... kdo by nechtěl pro své blízké takto hřejivé místo... přeci jen, i takové odcházení v popletenosti sakra bolí... zkrátka tolik myšlenek, které ve své podstatě vybízí k zamyšlení nad tím svým vlastním komfortním místem v minulosti a to jsem zdaleka nezachytila vše, co je zde předestřeno. Velmi osvěžující počin!

Taková mile melancholická backmanovina, ale stejně malounko potáhnu proti větru... promiňte :) moje slzné kanále se totiž ocitly tak trochu lehce pod nátlakem... to nejspíš bohužel způsobilo, že mi tentokrát vůbec nešlo se naladit na ten zmar a beznaděj stáří... možná mi nesedla i mírná jednostrannost a umanutost, jelikož někdy je zkrátka třeba udělat i to nepopulární rozhodnutí v rámci pečující osoby... bylo mi líto Hanse, protože takové odcházení bolí přeci všechny zúčastněné.
Nicméně si odnáším jedno veledůležité poselství... zajímejme se o své blízké a říkejme jim, jak moc jsou boží a jak moc je milujeme... škoda totiž každého hezkého slova, které padne vedle!

Obrovské očekávání mi tentokrát tak trochu zauzlovalo střeva... chápu důležitost témat, jen možná méně je občas více... mám pocit, že frustrace z nemoci byla tak veliká a potřeba vypsat se tak neodbytná, že to vše bohužel upozadilo prapůvodní záměr příběhu... slibně úzkostný začátek toxického přátelství byl tudíž spláchnut do záchoda a otěže převzala nemocná realita a nekonečný boj se zdravotnickým systémem... což by vlastně nevadilo, ale v jednu chvíli těch wtf momentů bylo zkrátka moc a nesmyslně ukvapený závěr to dokadil tak nějak úplně... přitom to není špatné, jen prostě!
Nicméně Srpny byly dokonale geniální, takže nevadí a já se těším zase na příště.

Rána palcátem přímo na solar unavené mámovské duše... syrová kadence slov nedává vydechnout a nemilosrdně servíruje náročno rodičovské reality... konečně víří společností i ta méně líbivá perspektiva života s dětmi... strašně moc mi tahle bolavá intimní zpověď sedla... neuspořádané myšlenky a nekonečná láska v souboji s vyčerpanou zoufalostí... mysl přetížené mámy v kostce... ruku na dudlíka, která z nás nikdy nepoužila žalostnou mantru "já už prostě nemůžu!" ... celá tahle transformace ženy v matku je totiž sakra těžká disciplína a někdy by nám na téhle naší cestě bodlo trochu víc laskavé empatie a lidskosti... obzvláště v dnešní přehlcené době prahnoucí po nesmyslné dokonalosti.

Vlídná poetika všedně nevšedních dnů mi obalila záložku milou laskavostí... tak moc čarokrásně odvyprávěno... tolik miloušů na jednom místě aneb vítejte v Betlémě... Betlém je takový wellness pro duši plný lásky a lidskosti... bude vám tam hezky... nicméně... já jsem stále čekala na ten svůj správný průnik a bohužel... nějak mi tentokrát nešlo kráčet v jejich dřevácích... Fabiola mi svojí rozlítanou umanutostí možná dokonce až trochu cuchala nerv... nejspíš je na vině Shuggie, který mi uvízl v srdeční komoře a našeptával mi, že takhle to v životě přeci nechodí... nevadí, tak třeba jindy.

Křehkost Shuggieho světa mě přinutila nekonečně doufat a ani nedýchat, aby se náhodou něco nepodělalo víc než už bylo... velmi intenzivní vhled do jedné nešťastné duše aneb tonoucí se chlastu chytá... drásavě smutná podívaná... těšila jsem se z každého našlápnutí na tu správnější cestu... o to hůř jsem pak nesla strašlivé scény zklamání, ten pocit úzkosti snad už nikdy nevymažu z duše... cloumal mnou obrovský vztek, dojemná lítost, trýznivý smutek a nekončící bolest.
A ty poslední řádky?!!! Boha jehovo... rozpadla jsem se na kousíčky a jeden můj kousek zůstane už navždycky s dětma takových rodičů, rodičů utopených ve svých vlastních trablech... tak moc silný a důležitý tenhle příběh je... díky za tu literární mimořádnost, jsou stále více třeba.

Já tak trochu očekávala další mateřské patálie a ono ejhle... děloha tu má úplně jinou konotaci a já se tím nekomfortním rádoby bezpečím nechala totálně pohltit... oni dva... nemůžou být spolu a zároveň jim nejde být bez sebe... toxická sebedestrukce duší poztrácených kdesi v krušném labyrintu života... co mi to jenom... jak vůbec být, když bych radši nebyl... tolik obecné pravdivosti a lidskosti... však kolik z nás se taky občas nemarinuje ve své vlastní hlavě... navíc mi tentokrát hrozně moc sedla ta neurčitá zamlženost v detailech... zkrátka veliké díky za tak osvěžující české myšlenkové nasycení, bylo mi víc než třeba.

Nesnesitelná těžkost rodičovského bytí... každá jedna myšlenka hozená jen tak ledabyle do plíny tak moc nepříjemně otřásala mým vlastním hnízdem... bolela mě celá máma... tolik náhledů na život s dítětem či bez něj, že mi z toho šlo svědomí kolem... komu je ve své podstatě vlastně líp... tolik opravdových pocitů, že se mi duše málem rozskočila... bezpodmínečná láska i nekonečná frustrace... bolest téměř na všech stranách.
Doporučuju možná nezjišťovat více o ději, protože některé momenty vám vyrazí dech zrovna právě tím, že s nimi absolutně vůbec nepočítáte a ten prožitek jde svojí intenzitou pak opravdu až na dřeň... obrovskou sílu to celé má... život se zkrátka děje a umí být občas pěkný hajzl.

Holt očekávání dokáže občas pěkně zamotat záložku... počáteční opojení neuvěřitelně líbezným darem slova mi bohužel dlouho nevydrželo a ač alkohol tekl proudem, já se zkrátka nedokázala tímto příběhem opít... patrně bude mít větší kouzlo zažitého pro místní... já se toužila posunout dál a možná jsem i prahla po jakési větší hloubce... každopádně velmi oceňuji vizuální krásnost tohoto specifického vyprávění... precizně vymazleno do poslední pentle... a já se i tak těším na případný příští počin, jelikož ten jazyk přeci jen moc mile pohladil mou čtenářskou duši.

Život je jako bonboniéra... občas taková ta bonboniéra se značně prošlou záruční lhůtou... tudíž nikdy nevíš, z čeho se poděláš... já vlastně vůbec netušila, kam mě záložka odvede... a byla to celkem slušná itálie... konečně zase jednou poctivé vyprávění o více lidských proměnných, kdy každý jeden příběh měl v tomhle osudovém dominu svou roli... smůlou pokydané události a komentáře... mozaika všedně nevšedních dnů na jednom malém městě a zároveň drtivá esence rčení- být ve špatný čas na špatném místě.
Neklid by se dal krájet... uháněla jsem ke konci rychlostí Pietrova kola... až jsem bez dechu zůstala stát a málem se v těch všech emocích utopila.

Dark fantasy není zrovna můj pohárek šnapsu... tudíž první setkání s temnotou vyvrhlo spíše pocit "proboha mrtvýho, co tohle je?!"... jenže kola osudu se pak dala do pohybu a já se ocitla na ďábelské cestě do samotného epicentra zlověstně obnaženého lidského mamonu... hoď hříchem, kdož jsi bez viny... legendárně poskládáno... aha momenty bušily na vrata mojí znechuceně nadšené mysli a já uháněla za dalším a dalším pustošením té nepoučitelné lidské chásky.
Trochu jsem se tedy pak už bála, že skončím stejně jako Ixia... některé nechutné scény plné hnusáren byly totiž dalece za hranou mojí duše.
Inu, zkrátka takové to hutné sousto, které mi bude ještě několik chvil ležet v rozvířeném žaludku... díky za ten nevšední zážitek.

I skrz překvapivou náročnost témat z vyprávění tak moc sálá vlídnost a člověčina... táta jak z katalogu na šťastné dětství byla celkem příjemná změna po všech těch předešlých psychopatech a navíc ta brutálně upřímná lidskost mi obalila snad každou buňku v těle... NICMÉNĚ... život zkrátka životuje i na spektru... možná jsem až příliš očekávala klasická holčičí dilemata, jelikož následně se vyskytnuvší morální otazníky mi nemilosrdně vypálily vykřičník do záložky... diskutovala jsem sama se sebou a sáhla si dokonce na svůj vlastní práh vnímání toho či onoho.
Nakonec snad jen... obrovské díky za tak otevřené příběhy pro mládežnictvo!

Návrat do kippovic temnoty aneb do třetice všeho úplně nejvíc rozjebaného... ač je zde tentokrát ta urputná zběsilost z předchozích dílů značně na ústupu, já se opět totálně namotala a hltala každý jeden jany zoufalý pokus o smír se zákeřnou vnitřní tasemnicí.
Dokáže tahle holka vůbec někdy uzdravit tohle svoje navztekané a zlomené malé já, které ji nemilosrdně trestá tím vším životním marastem aka nezasloužila sis lásku vlastních rodičů, nezasloužíš si nikdy nic... kolotoč zmaru se roztáčí zas a znova... neumíš... nevíš... hledáš a bojuješ... ničíš a bolíš... opět tolik pohledů na ničivé důsledky v dospělém přežívání nemilovaného dítěte, že z toho chladu člověka až zebe.

Tak moc fatální nekonečno... opět se ocitám v končinách, kde se strach přetahuje s nenávistí o poslední slovo... stávám se svědkem náhodně vybraných osudů... a právě tyhle dva osudy poukazují na bolestnou absurdnost celého toho bojechtivého soukolí... oba by si chtěli žít po svém, ale intifáda se neptá... to je přesně ten čas, kdy se životy mění v čísla... obnažuje se zmar lidského pinožení... a já odpouštím lehkou překombinovanost, protože i tak ta celá svíravá beznaděj zůstává v mojí zahlcené mysli a vyvolává nespočet tolik potřebných debat. Vykřičník.

Šok a zdrcující náraz bolesti při ztrátě milované bytosti... trýznivě bezprostřední rozhovory zda "rozdat" svého milovaného syna či nikoli... nepředstavitelné šílenství... dárcovské emoce ze všech stran... intenzivní smutno... lze vůbec přijmout smrt jako dar... lze se radovat, že někdo zemřel a já díky tomu mohu žít... téměř až komorní spočinutí nad samou podstatou člověčenství... v jakém orgánu vlastně hnízdí naše duše... rozum a cit... život a smrt... snažíme se žít srdcem a stejně v čase smrti má ten mozek zase navrch... díky za to nesmrtelné filozoficky vědecké sympozium tepající mezi řádky.