Srpny

(SPOILER) 3/26 Asi se neumím vžít do oběti, asi to bylo pro mě málo důvěryhodné. Kdyby nebylo v anotaci napsáno, že se jedná o gaslighting, mohla bych si taky myslet, že je Daniela blázen. Protože je divné, že ani jeden jediný člověk ji nepotvrdil její vjemy a pocity z toho všeho? Nebo měla takovou smůlu, že naopak ona měla kolem sebe samy manipulátory? Podle mě si mohla spoustu věcí ověřit, třeba teplotu motoru u auta nebo se zeptat prodavačky, jestli skutečně zaplatila….

(SPOILER) Zajímavá kniha, která donutí člověka o ní přemýšlet. Moc jsem držela hlavní hrdince pěsti a otevřený konec to dorazil. A možná proto se na knihu nedá jen tak zapomenout.

Tohle bylo sice krátké, ale přesto hrůzné čtení. Text nechává čtenáře v nejistotě a vzbuzuje mnoho dodatečných otázek. Oceňuji ale, že se autor rozhodl zpracovat takové téma. Jediné, co musím vytknout je ten otevřený konec, který ještě víc naruší za mě neucelený příběh. Přeci jen se celou dobu pohybujeme jen v srpnech jednotlivých let a není možné si poskládat mezery.
Poselství je sice jasné a řádky nenechají čtenáře v klidu, ale jakoby mi tu něco nesedělo nebo chybělo..

(SPOILER) SRPNY jsou dílo, které mě uchvátilo hned od prvních stran. Působivý styl vyprávění, ponurá atmosféra jedné zdánlivě obyčejné rodiny a dusivé úzkosti hlavní hrdinky mě strhly a odnesly až na bolestivý konec, který mě uvrhl do bezútěšného pocitu bezmoci.

Dílko mě zaujalo svou útlostí a tím, že je to debut autora pro mě doposud neznámého. Jakub Stanjura mě přesvědčil hned prvním popisovaným srpnem, že má nesmírný talent a že mě čtení bude bavit. Vychutnávala jsem si každou větu.

Pokud bych měla zhodnotit, jak se mu podařilo zpracovat téma psychického násilí a manipulace ve vztazích, tak nevím, jestli je něco, co bych mu vůbec mohla vytknout. Kniha je strašně tíživá, místy se dusíte spolu s hrdinkou. Bolí ji číst. Představa, že vyrostete v prostředí, kde vám bylo ubližováno a kde se manipulovalo s pravdou a vnímáním reality a následně to potom v dospělosti zažíváte znovu v romantickém vztahu... Ta představa je naprosto nepředstavitelná pro člověka, který vyrostl v lásce a nadále jí žije. Díky autorovu vhledu máme možnost pochopit, proč se někdo neumí násilí bránit, neumí ho rozpoznat. Proč ve vztazích, kde ztrácí sám sebe i kontakt s realitou, zůstává. Daniela se totálně rozložila a já se ptám... Lze sesbírat ty střepy sebe samé, slepit je, dát je dohromady a žít "normální" život? Znovu důvěřovat? Znovu věřit sám sobě? Kniha je neútěšná a naději nenabízející...

Mám otázky.
Mám prožitek.
Mám v srdci Danielu.
A to znamená, že ve mně SRPNY zůstávají.
Za mě excelentně zpracováno.

Tuhle knihu jsem poslouchala v práci a… zhltla jsem ji na jeden zátah. Ačkoliv jsem původně chtěla jen „něco do pozadí“, tenhle příběh mě okamžitě přinutil zpozornět. Po chvíli už jsem nesledovala čas, ale jen rytmus hlasu a děje, který se mi postupně dostával pod kůži.

Dana, hlavní postava, mě chytila hned. Ne tím, že by byla oblíbená nebo bůh ví jak sympatická, právě naopak. Je komplikovaná, citlivá, tvrdohlavá a rozbitá, ale ne přehnaně. Působí opravdově. Není to hrdinka, která všechno zvládá, spíš žena, která se snaží přežít v tom, co zbylo.

Dlouho jsem s ní cítila. Chápala jsem její ticho, její nejistoty, její opakované snahy pochopit samu sebe. A pak, v druhé polovině knihy, jsem začala pochybovat. Ne o příběhu, ale o ní. Nelže nám? Nebo sama sobě? Neuniká jí něco? Nebo spíš mně něco uniká? Tahle nejistota byla skvělá, a zároveň mrazivá.

Nejde o přehnaně násilnou kontrolu ani nátlak. Jde o tichý, nenápadný způsob, jak vás někdo může přesvědčit, že nejste v právu. Že si něco špatně pamatujete. Že přeháníte. A tohle všechno Dana zažívá, a vy s ní. A přestože si říkáte, že byste to nikdy nedopustili, najednou si uvědomíte, že právě dopouštíte. Protože jí věříte. Anebo… možná ne?

Přednes Veroniky Lazorčákové je navíc perfektní. Přirozený, a naprosto upřímný. Díky tomu máte pocit, že Dana není postava ale někdo, koho znáte. Někdo, kdo vám šeptá příběh do ucha a zároveň vás nutí zpochybňovat, jestli to, co říká, opravdu dává smysl.

Srpny nejsou lehké ani příjemné čtení. Jsou jako nečekaná letní bouřka – temné, intenzivní, a když odejde, zůstane po nich dusno, které vás ještě dlouho neopustí.

Hodně zajímavý příběh, který otevírá zásadní otázky lidské identity ve vztazích a důvěry v sebe sama. Kým se v našich vztazích stáváme? Jak si udržet vlastní hranice ve chvíli, kdy se střetávají dva pohledy a dvě reality, aniž by existovalo něco jednoznačně „objektivního“, o co bychom se mohli opřít? Nakolik můžeme důvěřovat vlastnímu prožívání? A nakolik těm druhým?

Mylsím, že to jsou univerzální otázky do všech vztahů, nejen do těch manipulativních.

Musím říct, že během čtení mi z knížky bylo vyloženě fyzicky a psychicky špatně. Velmi špatně snáším jakékoliv psychické násilí, především v rodině a jsem přesvědčena, že knížka svým tématem není pro všechny. Srpny jsou sice krátké, ale téma vás spolkne už od první stránky a rozhodně ničím neotálí. Přišlo mi skvěle vymyšlené, že s hlavní hrdinkou se setkáváte jen jeden měsíc v roce a sledujete, jak moc psychicky dole se za ten rok nachází. Byla to moje první setkání s autorem a už teď vím, že rozhodně ne poslední.

Na poměrně krátkou knihu se sem vejde opravdu hodně. Většinu času se ale příběh táhne spíš nenápadně, skoro tiše, a působí jako sled drobných náznaků a situací. O to víc pak překvapí posledních zhruba šedesát stran, kde přijde silná emoční vlna a všechno vygraduje. Jenže tím, jak je napětí budované pozvolna a dlouho jen v náznacích, jsem na ten závěr byla vlastně připravená a žádný vyložený „wow“ moment se u mě nekonal.

To, co se v knize děje, lidé skutečně zažívají – a právě to je na tom nejhorší. Z Daniely, která měla hezky našlápnuto, se postupně stává uzlíček nervů, což je zajímavé a zároveň náročné sledovat. Největší hrůza téhle formy manipulace spočívá v tom, že není na první pohled vidět a dlouho působí nenápadně.

Kniha se čte dobře, autor píše velmi působivě a citlivě, ale i tak jsem měla pocit, že toho bylo pořád trochu málo – že by se dalo jít ještě víc do hloubky. Přesto jde o silné a znepokojivé čtení, které nutí přemýšlet.

Srpny jsou útlá knížka, kterou jsem zvládla za jeden den. Je to kniha, která se tváří nenápadně, ale pak vám totálně zamotá hlavu.

Téma gaslightingu je samo o sobě důležité a silné.

Kniha je rozhodně čtivá a zajímavá, ale přiznávám, že někde kolem poloviny jsem si říkala: chci víc! A pak se to rozjelo neuvěřitelným způsobem. Nekecám, posledních čtyřicet stran jsem četla s pusou dokořán.

Před čtením jsem vůbec netušila, co znamená název Srpny. Až během čtení mi došlo, že každá kapitola se odehrává v srpnu. Pokaždé jiný rok.

Tenhle koncept funguje skvěle a postupně skládá obraz, který je čím dál tím znepokojivější.

Hlavní postavou je Daniela, která píše o tom, čemu byla ve své rodině svědkem. Studuje angličtinu na vysoké škole, má své plány, a do toho chodí se Štěpánem, který na škole přednáší a je na doktorandském studiu. Už tohle nastavení ve mně vyvolávalo jemné napětí.

Vidět a přihlížet gaslightingu je strašně děsivé. Pořád jsem nechápala, jak je možné, že to oběť nevidí. A právě v tom je ta kniha tak přesná a bolestivá. Je to dokonalý příklad toho, že manipulátoři často jednají z vlastních nejistot a strachu.

Strašně silný je i tenhle poznatek, který by se v našich životech neměl opomíjet: že je vždycky potřeba jít až ke kořenům, protože trauma a určité výchovné praktiky se přenášejí z generace na generaci.

„Už měsíce přemítá nad tím, jak moc je oba ovlivnili jejich rodiče, jak moc se do nich obtisklo dětství, které prožili. A kolik se toho do nich obtisklo z dětství jejich rodičů?“

Srpny jsou taky knihou o tom, jak snadno u ostatních vidíme problém, rozdáváme rady, víme přesně, co bychom na jejich místě udělali. Ale když se to týká nás samotných, nehýbeme se z místa, hledáme chybu v sobě, omlouváme, zlehčujeme,...

Co je lež? Žijeme v pravdě? Tahle kniha vám tohle všechno rozvrtá.

Pořád o ní přemýšlím.

„Stačí se přizpůsobit.“

Srpny jsou románem o gaslightingu. Pokud jste tento výraz ještě neslyšeli, tak jako krátké shrnutí jde o psychickou manipulaci, kdy manipulátor zpochybňuje vaše vnímání reality. Nakonec se z vás stane uzlíček nervů, protože netušíte, co je a co není pravda a jestli jste opravdu taková nula.

Hlavní postava v knize Srpny je Daniela. Žije v ne úplně harmonické rodině a tak je ráda, když se dostane na univerzitu a žije si svobodný život. Nejhorší měsíc v roce pro ni je srpen. Kritický a plný zvratů, úzkostí, kdy se snaží předejít negativním situacím. Když už si myslí, že je její život v pořádku, potká Štěpána. Člověka, který chce žít po jejím boku a Daniela je šťastná, že unikla svým strachům a úzkostem. Vedle Štěpána jí přece bude krásně.

Příběh jako takový nebyl špatný. Můžeme velice čtivě sledovat přeměnu Daniely z poměrně úspěšné ženy v ušlápnutou, tichou a zpochybňující sama sebe. Tím, že se příběh odehrává v srpnech několika let, vidíme ten posun a neznamená to, že manipulátor si nás vezme do svých spár během pár dní či týdnů. Ale přesto mi na knize něco chybělo. Větší hloubka? Niternost? A pak přišel konec, kdy jsem zmateně otáčela poslední stranu a říkala jsem si, aha a to je vše? Nějak mi to celé nestačilo. Nečekala jsem happy end a jednorožce na duze, to opravdu ne. Ale celkově mi konec nesedl.

Pokud by anotace knihy neprozradila, o čem kniha byla, tak by mě můj úsudek, nejspíš tedy mylně, dovedl k tomu, že Daniela trpí nějakou duševní poruchou. Postavy byly neúplné, děj nedotažený, bez závěru. Zklamání.

Vzhledem ke svému nadšení z Medúz jsem si hned v knihovně rezervovala autorův debut Srpny. Bohužel ale moje velká očekávání zklamal.

Že je tématem gaslighting, jsem věděla už z rozhovorů, ale i tak mě štvalo, jak je to rozmáznuté přes celou obálku. Na přední straně stojí “příběh o manipulaci, kterou možná sami zažíváte”. Na zadní straně odstaveček “Jakub Stanjura v románu originálním způsobem otevírá závažné téma gaslightingu…” s vysvětlením pojmu. Na záložce další celý odstaveček s citací autora “Pro mě je gaslighting noční můrou…”, která obsahuje další vysvětlení pojmu. Chápu, že se asi v nakladatelství snažili vzbudit zájem o debut neznámého autora, ale naprosto tím zabili jakékoli tajemno, moment překvapení a prostor pro interpretaci. Člověk pak akorát pořád čeká, kdy přijde ten avizovaný gaslighting, a říká si “Už? To už je ono?”. Ve čtenářských recenzích se pak střídají obměny tvrzení na obálce (“otevírá závažné téma gaslightingu”) se zklamáními ve stylu “bylo to něco jiného, než jsem čekala”.

Já osobně jsem čekala, že se bude jednat o gaslighting ze strany partnera, a tak mě zaskočilo, že je v knize velký prostor věnován dospívání protagonistky Daniely v rodině. Už tady dochází k jednání, která gaslighting připomíná. Dění v rodině je ale celkově tak vyhrocené, že by podle mě mohl vzniknout mylný dojem, že jen lidé s traumaty z dětství jsou náchylní ke zmanipulování, čímž se zamýšlený poučný rozměr knihy oslabí.

Danielina partnera Štěpána poznáme až ve druhé třetině knihy. Velmi záhy se ukáže, že jde o narušenou osobnost, která chce Danielu kontrolovat, ovládat a mít ji jen pro sebe. Daniela se tomu vzpírá, ale přesto se Štěpánem zůstává. Učebnicový gaslighting ze strany Štěpána pak přichází v poslední třetině knihy. Tahle část se mi líbila nejvíc – konečně to, co jsem čekala :) – a závěr byl silný. Ještě silnější by ale byl, kdyby člověk neměl předem vtlučeno do hlavy, že se jedná o gaslighting, i s jeho definicí.

Název Srpny poukazuje na to, že do Danielina života nahlížíme jen jednou za rok, vždy v srpnu. Je to originální nápad, ale mně k příběhu nesedl. Zvraty v Danielině životě nejsou uvěřitelně zdůvodněné. V jedné kapitole studuje na fildě a baví ji to, v další najednou pracuje v kině a dozvíme se, že studia zanechala, protože jí Štěpán namluvil, že ji to zdržuje od psaní. A o kousek dál ji najednou zrazuje i od toho psaní. Přijde mi, že se Daniela v takových zásadních životních rozhodnutích poddala až moc snadno. Přitom o jejich vztahu toho zas tak moc nevíme, chybělo mi tam, jak Štěpán nad Danielou získal takový vliv. Vidím akorát důvody, proč by se s ním Daniela měla rozejít, ale žádné, proč s ním přes to všechno zůstává. Třeba by bylo zajímavé se dozvědět, jakou roli v tom hrál fakt, že byl její vyučující na VŠ.

Celkově mi postavy přišly jen povrchně načrtnuté, jako figurky, na kterých si ukážeme rodinná traumata a hlavně ten gaslighting.

No a posledním bodem mého rantu je jazyk, který mi teda vůbec nesedl. Spousta zvláštních výrazů, které asi měly být poetické a nápadité, ale mně připadaly nesmyslné a neohrabané. Často jsem se zarazila a přemýšlela, co to sakra má znamenat. A proč je tenhle obraz zrovna tady, příspívá nějak k příběhu? Tím, že se toho na 180 stranách stane opravdu hodně, na mě ojedinělé věty s poetickými popisy působily nahodile a přebytečně.

Přes všechny moje výtky nejde o žádný brak. Byla jsem natolik zvědavá, co se bude dít dál, že jsem knihu dočetla. Holt ze mě mluví zklamání, protože po svém nadšení z Medúz jsem čekala mnohem lepší Srpny. Aspoň je to lepší než naopak – takhle si můžu říct, že nedostatky Srpnů byly nedostatky debutu, na Medúzách je vidět autorův vývoj a bude to čím dál lepší.

Taky jsem u Medúz měla štěstí v tom, že jsem je stihla přečíst ještě předtím, než se autor nechal vyprovokovat k tomu, aby explicitně pojmenoval zdravotní problémy svoje a vypravěčky. Chápu, proč to udělal, ale je to škoda, protože to knize zase ubírá na tajemnu a prostoru pro interpretaci, podobně jako ten gaslighting omílaný na obálce Srpnů.

Úzkostná a strašlivá a něžná kniha o realitě všedních vztahů, "kde se vlastně nic neděje, nestalo". A to co se nestalo roztáčí toxickou spirálu využití možností vyplnit prostor ve vlastní duši, který jste opustili a neschopnost to zastavit. Stín vyplňuje stinná místa. "Vždyť se vlastně nic nestalo," jen obrovský důkaz o vlastním odpojení sám od sebe. Nakonec ani ten kdo manipuluje a páchá gaslighting si toho není vědom (be aware of), vyhýbá se svým vlastním pocitům, tak jak se to odmalička učil od stejně a možná i více od sebe odpojených lidí. A aby to vlastní odpojení nebylo tak "hlasité", je třeba "odpojit" ostatní duše. Popření emocí, popření sebe, popření druhých, rozpad reality....která existuje.

Velice silné téma, které ve mě rezonuje i pár týdnů po dočtení knihy. Na tak útlou knihu se tam toho vešlo poměrně hodně. Za mě jedna z originálních knih, co na trhu chyběla, perfektně čtivé, autor má opravdu talent a těším se na jeho další knihu.

Když tak nad knížkou uvažuju, tak hrdinka přešla od jednoho manipulátora v rodině ke druhému v partnerském životě stejně hladce, jako se to daří s alkoholiky. Autor taky manipuluje...já už si chvílema nebyla jistá, jestli tu rodinnou část nemá vlastně v rukou Daniela a já to jen špatně pochopila. Nicméně od okamžiku, kdy se vzdala studia, mi bylo čtení příjemné jako kočce hlazení proti srsti. Nečetla jsem o knížce předtím nic, autora jsem objevila díky článkům o jeho druhé knize, takže jsem trošku doufala, že se Daniela probere a zvládne odejít. Ale ono vlastně je asi pro některé lidi pohodlné se nechat...vést, lze-li to tak nazvat. Záleží vlastně jen na míře takové potřeby a otevřenosti k vedení. Linka mezi péčí, vedením a manipulací může být hodně tenká.

Těžké téma, skvělé zpracování. Opravdu se mi moc líbí, jak si autor hraje s textem. Pro někoho byla kniha útlá, já bych snesla jednou tolik. Jediné, co mě mrzí, že příběh zůstal otevřený. Jinak klobouk dolů, Stajnuru řadím na vrchol pomyslného žebříčku vedle Katalpy.

Ještě, že je ta kniha útlá. Déle bych asi nevydržela o tomto psychickém a fyzickém týrání číst. Určitě ale stojí za pozornost!

Velmi zajímavý příběh, který nabízí spoustu otázek. Autor umí bezpochyby psát čtivě a jazykově zajímavě. Klobouk dolů za takový debut.

Tohle není žádná unylá oddechovka, ale šikovný tanec na hraně mezi smutkem a humorem, který si zaslouží potlesk vestoje a možná i nějakou tu slzu dojetí na závěr. Když se zamyslíš, jak málo stačí k tomu, aby se obyčejné okamžiky proměnily v malé zázraky, pochopíš, proč si člověk občas rád štrachá do duše, i když je to s citem a humorem namíchané jako dobrý koktejl. Připravená na jízdu plnou emocí, co zanechá stopu na duši a ještě tě rozesměje, protože život bez smíchu by byl jako čaj bez medu, který sice zahřeje, ale chuť mu něco schází.