Chybějící světlo

Bombastické a ohromující!!!
Do hloubky propracované postavy hlavních hrdinek a osudu Gruzie po rozpadu sovětského svazu. Hodně atmosferické, dojemné, smutné, barevné.. Co se týče počtu stránek: kdo knihy od Nino Haratischwili již četl, se tomu určitě nediví, protože tento příběh se nedá vměstnat do 200 stránek.

Wow. Jednoduše wow. Zpočátku jsem se bála toho počtu stran, ale někde v podvědomí jsem tušila, že nebudu zklamaná, což se nakonec potvrdilo. Autorka tu vytvořilo něco, co se skoro nedá popsat - citlivý, dojemný, napínavý, místy smutný lidský příběh o čtyřech dívkách na pozadí divokých historických událostí. Všechno je popsáno tak živě, že jsem měla pocit, že stojím přímo v centru dění. Všechny postavy jsou tak dokonale vystavěny, mají neuvěřitelnou hloubku. Je zde to, co dokáže napsat jen sám život - přátelství na život a na smrt, nevinnost dětství i tvrdý přechod do světa dospělých, prchavé i dlouhotrvající lásky, ty nejtajnější sny a touhy. Dlouho se mi nestalo, aby ve mně knížka zanechala takový dojem, jsem opravdu nadšená. Smekám před autorkou, že dokázala stvořit něco tak výjimečného.

Chybějící světlo na první pohled působí jako kniha přesně pro mě. Mezi čtenáři budí velké nadšení především skrze silné emoce. Pro mě jsou emoce v knihách asi tím nejdůležitějším, proto jsem očekával, že se přidám mezi velmi nadšenou většinu. Bohužel, moje dojmy jsou velmi rozporuplné.

Kniha vypráví příběh čtyř kamarádek vyrůstajících koncem 20. století v Tbilisi, hlavním městě Gruzie. Jejich životy, které sledujeme od raného dětství až do dospělosti, jsou silně poznamenány traumaty spojenými s bouřlivými a povětšinou bohužel krutými událostmi, které od základu měnily životy všech obyvatel tehdejší Gruzie. Autorka ukazuje, jak se trauma stává nedílnou součástí lidského života, kterou není možné překonat a zahodit, protože by s tím člověk přišel o kus sebe samotného. Ústředním motivem je hledání pomyslného světla a stability v chaotickém světě. Nalezení světla a klidu ale zároveň nemusí být tou vytouženou spásou. Jak přijmout něco, co jste za celý život nikdy nepoznali?

Knize nemohu upřít, že má výrazný děj, s čímž se pojí i silný tematický oblouk. Emocemi se zde nešetří a na čtenáře se valí jako téměř nekončící lavina. Zde se ovšem nachází kámen úrazu. Během čtení se u mě projevil „syndrom Malého života“. Chybějící světlo a Malý život mají totiž několik společných věcí. Až příliš tlačí na pilu a za každou cenu se snaží dojmout bez ohledu na to, že překonávají hranici uvěřitelnosti. Autorka své postavy škatulkuje do stereotypních rolí a veškeré jejich pocity a myšlenky popisuje do nejmenšího detailu místo toho, aby je nechala poznat přirozeně. Na mě tento způsob vyprávění působí uměle a ničí tím jakýkoli pocit autenticity, který je pro mě u takto laděných knih zcela zásadní. Chybějící světlo je kniha, do které se člověk musí ponořit a prožívat ji. Já se ale nedokážu vžít do příběhu, ze kterého cítím strojenost a šablonovitost.Rád v knihách objevuji, snažím se číst mezi řádky a sám si interpretovat jemné nuance, díky tomu se do čtení ponořím a cítím se jeho součástí. Zde jsem se ale cítil jen jako vnější pozorovatel, bez hlubšího prožitku. Chybějící světlo určitě není špatná kniha, jen je pojatá způsobem, který se se mnou zcela míjí

2,5/5

Moc pěkný příběh z nelehké doby v Gruzii.

Každý by měl mít právo na dostatek světla. Příběh 4 kamarádek na pozadí Gruzie 90.let. Jak smutné a těžké je pochopit dopad tehdejšího světa na život a jeho hodnoty, zvlášť pokud jste tento svět sami nezažili. Násilí a tradiční patriarchální pohled na úlohu ženy, zoufalství a láska. Víc jak 700 stran mě neodradilo, stojí za to přečíst.

Gruzie je autorčino subjektivní a bolestné monotéma. Chybějící světlo je náročné čtení, které čtenáři nic nedá zadarmo. Rámec tvoří současnost s fotkami, které hlavní hrdinku nesou zpět v čase, vzpomínkách, bolesti i záchvěvům radosti dětství a dospívání. Velké dějiny na osudech těch malých, osobních. Silná, těžká i smutná kniha dějin země, která nedostala nic zadarmo. Jsem smutná, nadšená, zhnusená, dojatá, tak jako u ostatních knih autorky. Cením opět i překlad Viktorie Hanišové, nádherný jazyk, obraty i nostalgie zabalená do slov.

Je to taková epická kronika Gruzie 80-90’ let. Rozpad Sovětského svazu. Brutalita, krev a války, které provází zemi i po vstupu do “svobody”. Stálá anektace Ruskem jedné části země a bolest lidí, kteří chtějí jen žít. V klidu a pokoji. Dejte si to. Pochopíte. Kde chybí světlo, špatně se roste. Na pozadí přátelství 4 dívek se nám rozvine něco tragického a přesto nadějného. Na tuto knihu nezapomenete.

Jeden rok v Kutaisi, dva měsíce v Akhaltsikhe a dva týdny v Tbilisi. To je čas, který jsem strávila v Gruzii, to je doba po kterou jsem poznávala různé tváře této krásná země, kde můžete jeden den plavat v moři, další den se vydat do pouště a nebo zdolávat vrcholky hor. Obdivovat místní kuchyni či dobré víno.

Když jsem narazila na tuto knížku, kterou napsala gruzínská spisovatelka Nino Haratischwili a přečetla si, o čem ta knížka je, věděla jsem, že si jí chci přečíst. Historii Gruzie tak trochu znám a tak jsem byla zvědavá, jak ji autorka pojme.

Knížka vypráví o životě čtyř kamarádek - Keto, Dina, Nene a Ira. Poznají se v době, kdy ještě žily, dalo by se říct, bezstarostný život a jejich největším dobrodružstvím byla noční návštěva botanické zahrady. Jenže to se pomalu začne měnit. Bezstarostný život se vytrácí a přichází první katastrofy, den ode dne je horší. Keto s Dinou znovu navštíví botanickou zahradu, když hledají bezpečnější cestu, ale netuší, že jim tahle "bezpečnější" cesta změní už tak komplikovaný život.

První láska, všudypřítomné násilí a zoufalství.

Tenhle nemilosrdný život zachytila jedna z nich svým fotoaparátem. Jedna z nich, která i přes to, ze nežije, dokáže zbývajici kamaradky na své retrospektivní výstavě znovu dát dohromady. Znovu je přimět, aby se sešly a znovu skrze její fotky čelily minulosti.

Jak se dokáží vypořádat s pohledem na fotky, které zachycují všechnu tu hrůzu co zažily?

Za mě jedna z nejlepších knih, kterou jsem četla. Je to hodně silný příběh generace, která musela rychle dospět, generace, která si nemohla užít bezstarostné dětství.

Problém té knihy byl, že mě nebavilo jejích prvních sto stran, ale pak jsem byla unešená. Krásný román.

Více než 700 stran epického příběhu o přátelství, lásce, nezlomnosti, hranicích lidskosti a nesmírném utrpení odehrávající se v 90. letech v Gruzii. Nebylo to lehké čtení, trvalo mi dlouho se do děje ponořit. Mnoho postav, velmi obšírný popis, dvě dějové linie, později gradující hrůzy nejen uvnitř Gruzie, ale především uvnitř hlavních postav. A možná hrála roli i moje určitá neochota se do tématu vžít. O většině politických událostí jsem měla povědomí, co jsem ale netušila byly dopady postsovětské doby na duši národa. O mafiánských praktikách trvajících v určitých kruzích zcela jistě dodnes, o postavení žen a jiných specifikách tehdejší gruzínské společnosti také ne a jsem moc ráda, že se ke mě tahle kniha dostala. Napsaná je velmi emotivně, postavy mají vynikající psychologii, čte se, co se týká jazyka velmi dobře. Obsahově od začátku víte, že přijde něco velmi těžkého, ale jak příběh graduje ke konci, drtí vás na prach… alespoň na mě to tak působilo. Rozhodně stojí za přečtení!

Na začátku musím přiznat, že jsem se zalekla počtem stran. To ale byla lichá obava, jelikož samotná kniha mne absolutně pohltila. Autorka má velice vytříbený styl vyprávění. Děj pojednává o dospívání 4 nerozlučných kamarádek na pozadí historických událostí v Gruzii koncem 90. let. Velice silná kniha a moc ráda si přečtu i další knihy od této autorky. Opravdu bravurně napsaná kniha. Z pera autorky jde znát vyzrálost a autentičnost. Akorát jen kapitoly byly někdy moc dlouhé, ale to je již opravdu detail.

Těžká, náročná, smutna kniha.
Trochu moc postav, ktere se mi pletly, ale kniha stala za to.

Super kniha, nic jiného jsem nečekala. Doufám, že Nino už píše další "bombu", už dnes se těším:-)

Možná ne tak brilantní jako "Osmý život" nebo "Kočka a generál", ale pořád moc dobrý román.

Od Nino jsem přečetl všechno, co česky vyšlo a vždycky to stálo za to, takže jsem skočil i po Chybějícím světle. A bylo to zase tady skoro jako v Brilce, potopil jsem se na těch 700 či kolik stran do postsovětské Gruzie a viděl tu bolavou a krvavou dobu očima jejích hrdinů, nebo vlastně hrdinek. Tentokrát jde hlavně o devadesátá léta, válku v Abcházii, všudypřítomnou anarchii, gangy v ulicí Tbilisi a generaci Gruzínů a Gruzínek, které tahle doba někdy zničila, někdy stvořila. Většinou to první.
Můžu jen doporučit, je to vážně dobré.

Když jsem před lety objevila Osmý život pro Brilku, bylo to pro mě zjevení. A tak jsem se na další knihu autorky moc těšila.
Pohnutá historie Gruzie, se vším, co přinesla. Hezký jazyk. Nicméně mi knížka přišla trošku "ukecaná", myslím ale, že to je čtenářskou preferencí - osobně mám raději, když děj více odsýpá a není až tak prokládaný dlouhými úvahami. Taky jsem se někde na začátku trochu ztratila v příbuzenských a přátelských vztazích a pracně je pak rozmotávala, ale i to aspoň částečně beru na sebe - stává se mi to, když je postav hodně. A taky myslím, že dvacetileté holky by nepoužívaly až příliš literární jazyk, který jim autorka občas vkládala do úst.
Vypadá to, že mám víc výhrad než pozitiv, ale ve výsledku to byl příjemný zážitek, krásná kniha, krásný příběh.

Příjemný náročný zážitek... nejenže se člověk dostane někam, kam se český čtenář běžně nedostane, ale ještě je to vyprávěno tak citlivě, zároveň popisně, zároveň emočně... každý chce být součástí tohoto dívčího přátelství a sledovat, kam povedou jejich kroky.
Místy až drsné, na dřeň, zároveň ale nehraje na city... mně se kniha líbila moc

Úžasná kniha. Nevím, co víc dodat. Delší dobu jsem teď nečetla něco tak dobrého, znepokojivého. Až takhle podrobně jsem netušila, co se v Gruzii v devadesátkách dělo. Přitom je to pár let... Zážitek z téhle knihy ještě umocňuje současná situace v Gruzii. Stojí za přečtení, moc doporučuju.

Nino Haratischwili nemá jednoduché ani tenké knihy. Ani Gruzie nebyla a možná stále ještě není jednoduchou zemí, kde se dá bezstarostně žít, dospívat a nic neřešit. Do toho ještě všechno to očekávání od rodiny, děvče aby se dobře vdalo a bylo poslušnou hospodyní nejlépe bez vlastního názoru, kluci, kteří si u nás na vojáky jen hrají, se tam jimi stávají jen co okusí chuť a sílu ulice, kde bydlí. A každý si sebou tohle břímě nese a i když se ho snaží skrývat před sebou, ostatními i celým světem, vždycky ho nějakým způsobem dožene a nezřídka zahubí.
Nádherný román, kde se potkává brutální každodennost, čekání na odpuštění a únik z toho všeho je jedinou spásou.
Ani nevíme, jak se tady máme dobře a stále hledáme nějaké důvody, abychom si mohli hrát na chudáčky. Važme si každého dne, kdy se nemusíme bát.

" A i kdyby lidé, kteří dnes procházejí kolem nás, o všem věděli, poznali by nás? Nás, milence z Tbilisi? Ne, nepoznali, k tomu, aby to bylo možné, musí život člověka rozžvýkat a strávit, musí ho vyzvracet, osoby, kterým se život nastavuje ze slunečné strany, by to neviděly, nepoznaly by nás.

Zanechala jsem svou lásku ve světě, jenž už neexistuje a který na mě dnes večer shlíží z těchto impozantních zdí. Zanechala jsem jí na místě, na něž se už nikdy nevrátím, u lidí, kteří už existují jen jako stíny v mé hlavě. Moje láska, a jsem si jistá, že je to i Iřin a Nenin úděl, je dinosauří láska, vyhynulý druh lásky, láska špinavá a brutální, láska, která ústí v útoky nožem, krvavé šrámy a výstřely, láska, která je zvyklá obcházet zákazy a překračovat hranice, je to chameleonská láska, která musí lhát, aby přežila, ano, tak to musí být. Naše láska nezná svobodu a bezstarostnost, není lehká a už vůbec ne civilizovaná, nezná lehkovážnost a mladistvost, je to láska, jež se lidem, kteří nepocházejí z tohoto světa, jeví nezdravě, nahání jim strach a hrůzu. A v tom mají pravdu. Ale já ji nemůžu zradit, nemůžu se jí zříct, protože tato láska je jediná, kterou mám. "