Gejša

Knihu jsem nečetla, ale viděla jsem film, který byl krásný a smutný.

Knihu jsem kdysi zkoušela číst v tištěné podobě, ale odložila jsem to tehdy zhruba ve třetině. Jelikož mi ale kniha zůstala v hlavě, sáhla jsem nyní k audioknize a konečně jsem se dozvěděla, jak to končí. A teda musím říct, že mám z knihy trochu smíšené pocity.
Na jednu stranu mne velice zaujalo to prostředí a to téma. O gejšách jsem asi dosud nic nečetla, a jestli vám zrovna tahle kniha něco dá, je to právě detailní, místy skoro až intimní popis života gejš - jak žijí, jak a v čem se školí atd. V tomhle ohledu bych knize vcelku věřila - kniha by měla vycházet z rozhovorů, které pan autor vedl s Mineko Iwasaki, skutečnou gejšou, kdy si s ní povídal právě o jejím životě gejši. Byť jsem četla, že některé detaily si autor poněkud dotvořil sám, většina informací by snad měla být platná.
Ten samotný příběh dívky Čijo, později přejmenované na Sajuri, byl silný a mnohdy velice nelehký. A přesto na na tom bylo něco, kvůli čemu se mi to nečetlo (neposlouchalo) úplně nejlíp a já měla chuť od toho utíkat a dávat si od toho pauzy. A nedokážu zatím pochopit, proč vlastně. To mi na tom asi nejvíc vrtá hlavou.
Jestli mohu doporučit? Těžko říct, koho přesně by tohle mohlo zaujmout - asi zkuste knihu sami a uvidíte, jak vám to bude sedět.

Ɓože tak tohle byla naprostá bomba, nevím zda to bylo tím ze jsem knihu začal číst po cestě Japonskem, tak to na mě možná zapůsobilo ještě více reálně ale hrozně se mi líbil a tak podmanivý autentický příběh mne dlouho nedostal. Hlavní hrdinku si člověk musí hned oblíbit. Vlastně vsechny postavy jsou popsány strašně hezky a opravdově a všechny ty zajímavosti a specifika ohledně života gejši jsou hrozně zajímavé a často kruté a smutné zároveň. Knihu rozhodně doporučuji !!! Teď mám jen úplný strach si pustit i film aby mi to knihu nezkazilo :)

"....Nekdy prochazime protivenstvim jenom proto, ze si predstavujeme, jaky by svet mohl byt, kdyby se splnily nase sny."

Krasna kniha. Nadherne a pro Evropana exoticke tema.

...Jen, kdyz si pak clovek precte o nevuli knizni Sajuri (realne Mineko Iwasaki) a ostanich gejs k dilu... Me se neustale vraci scena z knihy, kdy si Hacumomo cte denik Sajuri, ktere se to opravnene nelibi. Pocit, ze my ze Zapadu mame prave vedet vse...??!!

Chci jit i do druhe knihy (Geisha of Gion), kterou napsala ona sama. Pro srovnani.

Tato kniha se okamžitě zařadila mezi mé absolutní srdcovky. Je to přesně ten typ příběhu, u kterého najednou zjistíte, že jsou tři ráno a vy se prostě nemůžete odtrhnout.
Autorovi se podařilo vytvořit neuvěřitelně silný a překrásný děj, do kterého se člověk vžije od prvních stránek. Velkou roli v tom hraje i prostředí – asijská kultura je mi osobně velmi blízká, a i díky tomu ve mně kniha zanechala možná ještě hlubší otisk. Je to syrové, autentické a fascinující zároveň.

Pokud hledáte něco, co vás emočně pohltí a nepustí ani dlouho po dočtení, tuhle knihu (i film) nemůžete vynechat.

(SPOILER) Styl psaní je pěkný a čtivý, historické reálie Japonska (ať už akurátní či smyšlené) působí zajímavě, některé postavy odhalí nečekanou hloubku... Ale i přes to se na vyšší hodnocení nezmůžu. Oba hlavní hrdinové mi přijdou na míle vzdálení čemukoliv, co by se dalo nazvat zdravým romantickým vztahem: Sajuri si plete děsivě silnou obsesi s láskou, Předseda se po většinu knihy chová jako liknavý kus hadru. Co se jejich věkového rozdílu (především ve chvíli prvního setkání) týče, raději ani nemluvit. Celý příběh končí rádoby happy endem - třicetiletá Sajuri žije střídavě v Japonsku a USA jako vydržovaná milenka dávno ženatého pětašedesátníka Předsedy, který, místo aby plnil povinnosti manželské a otcovské, tráví večery v jejím náručí. To je teda idyla...

Krásný příběh o kráse a slávě a jejich odvrácené straně. O nespravedlivé kruté společnosti, kde si chudá dívka jen těžko může zajistit budoucnost mezi ostatními intrikujícími ženami a dominantními muži. O sociální nerovnosti i útrapách války. O osudové lásce, která je i není jako z pohádky a přináší hořkosladký konec.
Kniha poskytuje množství zajímavých detailů z japonské kultury a rozhodně nijak neromantizuje postavení ani osud gejš. Film celkem věrně kopíruje děj knihy, a tak pomáhá vizualizovat čtenářský zážitek.

Další z knih, které jsem přečetl díky Čtenářské výzvě a nelituji toho. O gejšách jsem něco málo slyšel, v tomto vyprávění jedné z nich čtenář trochu pochopí jejich přípravu a život.

Začátek se strašně moc povedl, že jsem se nemohla odtrhnout. Byla jsem úplně ponořená do toho, co malá Sajuri prožívala – jak vnímala odtržení od své rodiny a její ztrátu, jak po letech prázdnoty v ní konečně něco zažehlo oheň a ona se s odhodláním rozhodla stát gejšou.
Ale právě od té doby, co se Sajuri stala gejšou, začal být příběh méně zajímavý. Nevím, co jsem čekala, ale určitě to nebyl fakt, že být gejšou údajně znamená obcházet 20 večírků za noc, kde na každém strávíme 15 minut a jediné, co se dělá, je hraní pijáckých her a poslouchání oplzlých poznámek. Vznikl z toho dojem, že celé je to jen navoněná bída. Nejsem si jistá, jestli bych úplně věřila všemu, co se v knize píše o japonské kultuře, respektive o tom, jaké to bylo být gejšou. O tom si určitě zjistím víc, jen tak pro zajímavost a upřesnění. Pokud ale chtěl autor vyvrátit mýtus, že gejši jsou jen luxusnější a dražší prostitutky či milenky, tak se mu to moc nepovedlo. Třeba celá ta situace s mizuage tento dojem naopak zanechala nebo vztah Mamehy a Barona taky nebyl postavený na tom, že mu po večerech jen nalévala saké a zpívala. :)
Upřímně, naprosto nechápu tu obsesi s Předsedou. V celé knize ho vidíme minimálně, nic o něm pořádně nevíme a absolutně nemáme šanci poznat jeho charakter do hloubky. Nevím, co to Sajuri k němu cítila, ale jako láska mi to nepřišlo. Ani ten konec se mi nelíbil. Mělo to působit šťastně, ale celé to působilo strašně mdle a o ničem. Vůbec jsem Sajuri nevěřila to její „štěstí“, působilo to na sílu.
Abych pravdu řekla, mnohem lepší milostný příběh by se dal vykřesat mezi Nobuem a Sajuri. Nobu mi byl mnohem sympatičtější. Pořád dokola se (podle mě nesprávně) omílalo, jak hrubý je, ale mi přišel spíš jen upřímný, říkal věcí, jaké jsou. Je fascinující, že společnost, která si tak zakládá na intrikách a lžích a pomluvách je strašně pohoršená nad tím, když někdo tu pravdu vysloví nahlas. Nedivím se Nobuovi, že vůbec společnost gejš a těch různých vlivných mužů nevyhledával – viděl, jak moc prohnilé to celé je.
Bylo by třeba mnohem lepší sledovat, jak Nobu učí Sajuri uvědomit si svou vlastní hodnotu a převzít otěže nad svým vlastním životem a jak Sajuri jeho naopak učí si v životě užívat i maličkostí a krásy, a možná se i naučit odpouštět a nebrat věci tak vážně. Oba by se do sebe zamilovali, uvědomili si své chyby, ale navzájem by si pomohli stát se lepším člověkem – prostě něco takového. Nevím, cokoliv by bylo lepší, než to mezi ní a Předsedou, tomu se dalo jen stěží věřit. Rovněž nechápu, proč Sajuri Nobuovi prostě neřekla, komu patří její city a musela ho takhle podle zradit. Na to, jak se apeluje, jak je Sajuri chytrá, tohle moc chytré řešení nebylo.
Hrozně mě bavila i postava Matky a Hacumomo. Obě to byly strašné mrchy, ale aspoň to nekryly. U Hacumomo bych ocenila trošku lepší propracovanost. Chtěla bych znát více její příběh, jaký měla důvod k tomu, že se takto chovala (pokud vůbec nějaký byl), co se s ní stalo a tak. Jak říkala Mameha, gejšou se člověk stává, protože nemá na výběr, a u Hacumomo by to určitě vneslo trochu světla do jejího charakteru. Chamtivá Matka a její láska k penězům byla snad větší a lepší než mezi Sajuri a Předsedou. Její postavu jsem si fakt dost užila.
Koukla jsem i na film a jak už to tak bývá, kniha byla lepší. Film byl sice krásný vizuálně a hudebně, ale celkově byl spíše zklamáním. Postrádal prostě tu hloubku a propracovanost, kterou dává kniha a taky mu chyběly hodně důležité scény, dle mého názoru.
Jak jsem psala, začátek knihy perfektní a slibný, ale postupně to šlo dolů. Láska mezi Sajuri a Předsedou není uvěřitelná. Je tam spousta skvělých vedlejších postav, které by se daly lépe využít a propracovat. Konec by měl být šťastný, ale nepůsobí tak.

Kniha zachycuje bohatou předválečnou dobu od počátku 30. let minulého století, poté přes dobu “kurotani” (tzv. údolí temna, což bylo období od začátku krize přes válku) až do období krátce po konci 2. světové války. Větší část to tedy bylo období pro Japonsko nesmírně těžké. A tak jako Šógun od J. Clavela vykresluje svět samurajů a vysvětluje, že smyslem života těchto rytířů Japonska byla povinnost a služba pánovi, tak Gejša s hlubokou znalostí prostředí i tradic popisuje, co všechno musely ovládat a také vydržet gejši. Nebyly to lehké ženy, za něž je někteří lidé na Západě považují, ale v pravém slova smyslu umělkyně: tanečnice, zpěvačky, vzdělané společnice, které musely bezvadně ovládat přípravu čaje, složité účesy, tradiční líčení i oblékání a hlavně konverzaci s nejrůznějšími typy mužů, které měly bavit.
Hlavní hrdinku Čijo prodali jako devítiletou holčičku do kjótské čtvrti Gion a ona se díky kráse a vytrvalosti vypracovala do pozice úspěšné gejši Sajuri. Dokázala to i přes řadu neúprosných tradic, zvyků a hlavně nástrah od žárlivé gejši Hacumomo, která se ji snažila zničit.
Popisované prostředí je neskutečně tvrdé. V životě gejši není místo pro její potřeby, natož pro její lásku, jen soupeření o přízeň mužů a o peníze, které z toho plynou. Je to místo, kde jsou intriky a podlosti všeho druhu na denním pořádku, ale pro Sajuri je nakonec jejím největším protivníkem vlastní srdce, protože i gejša se může zamilovat.
Jak napsal MedvedBrtnik ve svém komentáři “Těžko se čte o snad až patologické pokoře a submisivitě (nejen) hlavní hrdinky”. Role žen je tu zkrátka daná a já jsem si opět potvrdila, že jsem ráda za to, že jsem se narodila v našich zeměpisných šířkách a v dnešní době. Naše mentalita je skutečně jiná.
Stručně: exotické, poetické, ale depresivní

“Nikdy nechci porazit toho, proti komu bojuji,” vysvětloval.
“Chci porazit jeho sebedůvěru. Mysl znepokojená pochybnostmi se nedokáže soustředit na vítězství.”

Kniha se sebou přináší mnoho informací o velmi odlišném světě od toho, který znám. Život oblečený do barevných kimon a obalený v bílých pudrech určitě nebyl jednoduchý a myslím, že by si jej dobrovolně jen tak někdo nevybral. Hlavní hrdince určil tento osud její otec, který ji do něj nelidsky prodal.
Obecně je informační hodnota této knihy nezpochybnitelná. Dozvěděla jsem se mnoho o pravidlech, tajemstvích a hlavně bolesti, kterou v sobě být gejša nese. Zároveň v sobě kniha skrývá mnoho krásných přirovnání a jazykových obratů.
Příběh samotný mě ale moc nebavil, protože jsem absolutně nedokázala pochopit, proč by 14 letá holka chtěla prožít život vedle 40letého muže, který už byl ženatý. Chápu, že její situace jí moc možností nenabízela, ale stejně byla celá tato „romantická“ linka prostě odpudivá.
Čteno v originále.
“dreams can be such dangerous things: they smolder on like a fire does, and sometimes consume us completely.”
“I don’t think any of us can speak frankly about pain until we are no longer enduring it.”
“I was hardly worthy of these surroundings. And then I became aware of all the magnificent silk rapped about my body, and had the feeling I might drown in beauty. At that moment, beauty
itself struck me as a kind of painful melancholy.”

Těžko se čte o snad až patologické pokoře a submisivitě (nejen) hlavní hrdinky, ale čtenáře/ čtenářky to přinejmenším přiměje k zamyšlení, jestli právě v těchto vlastnostech nespočívá její (jejich) nesmírná síla.
Ačkoli k orientu nijak netíhnu, svět gejš na pozadí války mě upoutal.
Knihu doporučuji.

Tahle romance na pozadí válečného období mě upřímně vzala za srdce a líbí se mi kontrast něžné lásky a zároveň kruté reality Japonska a role gejši a žen v japonsku té doby obecně, kdy hrály především podřízené role.

Vyprávění z pohledu bývalé gejši je pro dle mého skromného názoru velice příjemné a přijde mi autentické, protože, ač je hlavní hrdinka naivní, tak která mladá dívka té doby není? Většina o tu naivitu přijde až v průběhu let, jak stárne a sbírá negativní zkušenosti jako korálky na svém náhrdelníku života.

Řekla bych, že ona mazanost, vynalézavost a vychytralost, se kterou proplouvali tímto světem, který byl nakloněn více mužům jim zůstala v Asii dodnes. Je to vlastně velice dobrá strategie, kterou západní muži často neprokouknou tak snadno ani dnes. :D

Viděla jsem samozřejmě i film, který byl moc hezky zpracován. Obzvláště herce vybrali moc dobře.

Vůně orientu se tu mísí s lehkou hořkostí života, až má člověk chuť nasadit kimono a zkusit mistrovství v umění přežít mezi světlem a stíny, kde elegance balancuje na hraně trapnosti i geniálnosti. Nečekané zvraty si hrají s emocemi jako mazaná gejša s vějířem a každá stránka má v sobě tajemství, které svádí i nejotrlejší srdce. Smích se tu objeví v těch nejvypjatějších chvílích, takže žádná slza neodteče bez špetky ironie a šarmu, což je přesně to, co chybí v dnešním přeplněném světě. Opravdoví znalci ocení, jak se vjemová exploze mění v meditaci nad tím, jak je život složitý, krásný a zároveň tak absurdní, že si prostě musíte poklepat na čelo. Věřte, že se sem vrací nejen duše hledající exotiku, ale i ti, kdo milují dobře namíchaný koktejl smíchu a dojetí. Kombinace křehkosti a síly je tu tak vyvážená, že by si s ní poradila i sama gejša. Nikdy není pozdě na lekci, která vás naučí, jak zvládat svět s grácií a trochou rozumu.

Nemám tušení, proč jsem si už kdysi dávno oblíbil právě Nippon, ale Japonsko mě jaksi fascinuje. Když jsem byl malý kluk, byl jsem celý pryč z nindžů a samurajů, později jsem se zajímal o válečná střetnutí, k nimž došlo potom, co komodor Perry probudil spícího tygra, a ještě později jsem zjistil, že mě zajímá i japonská kultura. Nippon nebyl nikdy zemí, která by byla vstřícná k ženám a tato kniha to jen potvrzuje. Zároveň mi zprostředkovala seznámení s tou částí japonské kultury, o níž jsem toho mnoho nevěděl, ale teď už vím. Velmi zajímavé čtení.

Pěkné čtení. Prostředí historického Gionu je velmi zajímavé, stejně tak náhled do cizí kultury. Příběh rychle ubíhá a vtáhne. Nicméně místy je to dost naivní, až laciné, zejména pak konec.

Kniha, která vás zavede do Japonska a zasvětí do tajů umění Gejš. Malé devítileté dívenky mi bylo líto, maminka ji umře a otec prodá. Ani tam, kam se dostane to nemá jednoduché.
Být gejšou je v Japonsku něco mimořádného a neobejdete se bez několikaletého studia. Gejša je taková profesionální společnice, dalo by se říct a každý muž by se jí rád dostal pod kimono.
Nicméně příběh je to velmi zajímavý a ráda jsem si ho poslechla. Již dříve jsem viděla film a do něj se toho vešlo o poznání méně. Ráda jsem se dozvěděla o této japonské tradici.

19.09.2025

Gejša... Čijo... Sayuri... od malé holčičky Čijo, ke které byl osud víc než krutý, k gejše Sayuri, kterou znalo celé Kjóto.
Příběh se odehrává cca od počátku 30. let minulého století, do období těsně po konci 2. sv. války. V knize je zachycena bohatá předválečná doba, zvrat ve válce a období po prohrané válce.
To jaký způsobem bylo zacházeno s dívkami, které se zaučovaly na gejšu bylo mnohdy šokující. Rozhodně je nelze považovat za prostitutky. Byly a jsou to vzdělané ženy. Každý jejich pohyb je promyšlen do posledního detailu a to vše se musí naučit. Na jednu stranu s nimi bylo zacházeno s úctou, na druhou s nimi bylo zase jindy zametáno. Nicméně kdo se trochu zajímá o historii ví, že Japonci jsou hodně krutí muži v očích Evropana.
Zajímavý poslech. Hezky namluveno.

Musím říct, že mi četbu ulehčilo, když jsem si tak nějak pro sebe, sobě srozumitelným jazykem, ujasnila, kdo vlastně gejša je. Jasně, gejša je gejša, ale protože tenhle institut v Čechách nemáme, dost jsem se natrápila.

Samotná kniha byla zajímavá, nijak výrazně nevybočující z řady zajímavých knih o lásce na pozadí hodně drsného života.

Jaké štěstí, že se už dneska nemusíme stávat gejšami, abychom mohly mít nějaké výdělečné povolání.