Vděk

31. května

Jednoduchý, přesto hluboký příběh lidského stárnutí !

3 23. května

Přečte-li 20letý, může se docela pobavit. Přečte-li 40letý, donutí ho kniha zamyslet se. Přečte-li 50letý, půl knihy propláče. Jsem poslední kategorie a děkuji za tuto knihu.

Kniha, kterou dočtete, zavřete a rozhostí se ve vás ticho...

2 24. února

Tohle pro mě bylo těžké. Hodně jsem během čtení myslela na svou babičku, která se postupně "ztrácela" podobně jako paní Miška. Vybavily se mi nějaké ztracené vzpomínky a docela jsem si poplakala. Knížka sama je pěkná, byť mi "neučarovala" (podobně jsem na tom s předchozími Pouty). Každopádně jméno Deplhine de Vigan je pro mě zárukou kvalitní a příjemné četby.

4 08. ledna

Delphine de Vigan neumí napsat špatnou knihu. Jednoduše každé její dílo je zcela odlišné a detailně propracované. Nejde o dramatický děj, nýbrž se zaměřuje na mezilidské vztahy či emoce. Zásadní vliv na vyprávění má diagnóza hlavní postavy. Neskutečné sledovat, jak se s afázií postupně mění mluva Mišky. Musel to být náročný úkol pro překladatele. Vyskytuje se zde plno nevyřčených věcí, které na čtenáře dokážou zapůsobit, aniž by si to uvědomoval. Sto padesát stránek uteklo příliš rychle a já měla knihu přečtenou v průběhu šesti vyučovacích hodin ve škole. Rozhodně se k ní někdy znovu vrátím.

„Když si představuju sebe samu jako starou, doopravdy starou, když se pokouším vidět se za čtyřicet nebo padesát let, to nejbolestnější, nejmíň snesitelné je pomyšlení, že se mě už nikdo nedotýká. To pozvolné nebo náhlé vymizení tělesného kontaktu.“

3 01. ledna

Kniha je moc smutná. Popisuje stárnutí v osamění. Čtenáře nutí k zamyšlení, jak asi bude stárnout a umírat on. Jen prostě nemůžu pochopit, jak se autorka dokáže tak fundovaně věnovat tématu ve kterém není odborníkem. Tak to má mimochodem ve všech svých knihách. Každá je úplně jiná. Jak se převtěluje do jiných osob...

2 28.12.2022

Silné téma, krásný příběh. Vystiženo úsporně, zhuštěně a mistrně na malé ploše. Bez námitek pět hvězd.