Vděk

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415126/big_vdek-1AS-415126.jpg 4.5425
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Les Gratitudes, 2019


více info...
Nahrávám...

Komentáře (140)

Kniha Vděk

Marcela52
včera

Velmi emotivní a citlivě napsaný příběh o stárnutí vás vezme doslova za srdce. Je to čtení smutné, protože stáří není veselé, ale přesto se autorce podařilo popsat situace, které zažívá stará žena v domově pro seniory tak, že se místy i zasmějete a hlavně zamyslíte nad tím, jak někdy stačí málo, abychom toho druhého, staršího a často bezbranného, potěšili. Doporučuji těm, kteří se umí zastavit a naslouchat, i těm, kteří se to teprve učí...

pakoshka
25. listopadu

Je mi líto, že jsem Delphine de Vigan nezačala číst dřív, ale nikdy není moc pozdě; je mi líto, že jsem Vděk četla během cestování, protože jsem nemohla popustit slzy; je mi líto, že i já dlužím dopis někomu, komu nemám odvahu ho napsat.

Tady bylo krásný úplně všechno: příběh, postavy, pocity, jazyk, překlad, doslov. Nenašla jsem v knize ani kousek patosu a židovskou linku nepovažuju za zbytečnou, jak tu pár lidí poznamenalo. Moc jsem se snažila číst pomalu a užít si každý řádek.

Pádím pro další Delphine.


Chesterton
20. listopadu

Jemné, křehké, citlivé, smutné i humorné, moudře úsporné s krásnou obálkou.
Pro každého komu pomalu odchází blízký člověk. . .

"Ona jen zvedá oči v kloub, jako bych byla nějaká debetní stařena."

Souhlas, že židovský motiv je trochu zbytečný. . .

josska
19. listopadu

Moje druhá kniha a jsem uplně rozervaná,slzy mě tekly,téma starnutí se týká nás všech,,´větu,,Stárnout znamená naučit se ztrácet,,na tu už nezapomenu...Vděk mě zasáhl ještě víc než Pouta,,doporučuji přečíst Všem...

SlamLenka
15. listopadu

Byla jsem nadšená z No a já, a tak na sebe další kniha od Delphine de Vigan nenechala dlouho čekat, ale… Vděk je velice citlivá kniha o vážném tématu, jenže to na mě bohužel nezapůsobilo tak silně – jako by ten příběh klouzal jen po povrchu a navrch v tom místy byl cítit nádech klišé. A to je škoda, protože bez něj by se to rozhodně obešlo.
„Stárnout znamená naučit se ztrácet.“ Michele Seldová, které se říká Miška, ví, co to znamená. Jí se totiž ztrácí i to, co ji dosud živilo, co pro ni bylo tak samozřejmé, že si takovou ztrátu ani neuměla představit. Bývalé korektorce se totiž ztrácejí slova, a tak je pro ni stále obtížnější vyjádřit svá přání, své myšlenky, své vzpomínky… Rozvinula se u ní afázie – (porucha řeči). Postupně už nemůže žít sama doma a odchází do domova pro seniory, kde kromě potíží se slovy zároveň opět touží splatit svůj dluh z minulosti. Touží vyjádřit vděk rodině, která se jí coby dcerky deportovaných židovských rodičů nezištně ujala a ochránila ji, i když to pro ně samotné znamenalo velké riziko.
De Vigan opět pracuje s mezilidskými vztahy a také potřebou člověka odejít ze světa s vyrovnanými účty. Měla jsem ale pocit, že ta odbočka do minulosti tu byla tak trochu navíc, bohatě by podle mě stačilo, kdyby autorka pracovala s vývojem vztahu Mišky a jejích dvou pravidelných návštěvníků – Marie, která podobně vděčí za mnohé Mišce, a logopeda Jerôma.
Vyzdvihnout je ovšem nutné práci překladatelky, protože na ní to celé stojí. Zachovat význam a formu slov tak, aby text stále ilustroval to, jak u Mišky afázie postupuje, rozhodně nemohlo být snadné. Občas to působilo úsměvně, občas to ve mně zjitřilo staré vzpomínky na to, jak se s podobnou obtíží v posledních letech svého života vypořádávala moje babička. Takže po jazykové stránce to bylo úžasné a já se těším na další de Viganku.

ferdada
23. října

Útlý svazek velmi emotivního vyprávění. - Těší mě, že jsem nemusela spořádat nastavovanou kaši zbytečných slov. Dojem mi však zkazila (já to tušila od začátku, že se to tam nějak narve!) zas ta povinná zmínka o národu vyvoleném - ten milý příběh by se totiž velmi dobře obešel i bez téhle kličky. No, budiž, dnešní doba si to žádá, aby kniha vyšla, film se natočil, prostě se to prodávalo (a mně to leze krkem neb když mi kdokoli cokoli velmi vnucuje, produkuje ve mně pocity spíše nelibé. No a stáří je takové, jaké je. A, ano, oddalujme jej, jak chceme, ztráty nevyhnutelně přináší. Pozvolné. Malé či větší, obrovské. Jsou tu. Mám před očima vlastní rodiče, vidím, jak ztrácejí - a přitom je miluji víc než v jejich mladším nebo zralém věku. Za knihu děkuji - a překladatelka též odvedla pěkný kus práce.

Kristuflina
22. září

Naprosto úžasná kniha. I když útlá, tak předá tolik emocí, jako jiné knihy nedokáží na stovkách stran. Já osobně jsem spoustu pasáží obrečela. Celé vyprávění je velmi dojemné a nutí čtenáře k opravdovému zamyšlení. Chválím i překladatelku, která rozhodně neměla lehký úkol.

Terka_v25
16. srpna

Velmi povedená kniha, která se sice věnuje nelehkému tématu, ale citlivě a lidsky. Autorka využívá kratších vět, takže je vše srozumitelné a bez zbytečných odboček. Knížka je taková útlá jednohubka. Určitě ale nabízí věci k zamyšlení - za co je člověk doopravdy vděčný, nevyhnutelnost stárnutí, pomoc a podpora potřebným, důležitost slov apod.
"Stárnout znamená ztrácet."

1 ...