Ani později, ani jinde

1 dnes

Opět sonda do nitra deprese. Dokáže stavy vyčerpání a rezignace vykreslit tak realisticky, že už ten sešup do beznaděje začne chytat i vás samotné, obzvláště máte-li s těmito stavy své zkušenosti. No, po pár dnech s Mathildou, kdy se permanentně strachujete , že to s ní buď praští nebo skočí pod vlak, di dám od Delphine pauzu. Psát umí, ale jestli se ta ženská někdy u práce zasmála? Pochybuju.

7 včera

Nebyl mi blízký ani Thibauld (snad trochu pomáhající profesí) ani Mathilda svou pasivitou. Celkově příběh nepřispěl ke sblížení s Delphine de Vigan.
Rozhodně dokáže navodit dokonalou atmosféru frustrace, strádání, odcizené prázdnoty ze stylu života, ale to je asi přesně to, čím se ve volných chvílích úplně nechci zabývat.
Řemeslně dobré, ale nejedeme s autorkou na stejné vlně :o)
2/3

2 20. května

(+ SPOILER) Knihy Delphine de Vigan vždycky dokážou vyrazit dech. Myslím, že to dělá ta surovost myšlenek, to prosté podání a důležitou roli zde hraje autentičnost. Dvě dějové linie dvou naprosto rozdílných lidí, kteří však prožívají vesměs ty samé pocity. Hned po prvních pár stránkách jsem si byla jistá, že se tyto dvě postavy někde uprostřed příběhu potkají a seznámí. Úplnou pravdu jsem tedy neměla. Dopadlo to vlastně celé jinak, než bych očekávala. V Mathildině případě mi rozum nebral, jak může svou pracovní situaci nechat dojít tak daleko. Každý asi známe někoho, kdo se nám snaží znepříjemnit naši práci, když to je však nadřízený, který má nad námi moc, je to velký problém. Jacques mě tedy velmi štval a přála jsem si, aby Mathilda konečně učinila nějaký krok a postavila se mu. Thibaulta mi bylo líto, jeho vztah s Lilou jsem nechápala od začátku. Zasloužil si mnohem víc, prostě někoho, kdo by ho miloval duší a ne tělem. Ale jak už to u této autorky bývá, příběh samotný konec opět neměl. To se mi vlastně hodně líbí. Delphine nás vhodí do života někoho jiného, ukáže nám jeho myšlenkové pochody a po chvíli nás zase z toho všeho jen tak vyvede ven. Jako by se nic nestalo, ovšem mě osobně to vždy poněkud zasáhne.

Přichází chvíle, kdy je cena příliš vysoká. Překračuje možnosti. Kdy je třeba hru vzdát, přijmout porážku. Přichází chvíle, kdy už nemůže klesnout hlouběji.

4 18. dubna

Jejda, to bylo tak chmurné, kdyby se mě paní Delphine zeptala, ráda bych jí poradila jak z té chmurnosti ven :) Řekla bych jí -"tak by se mohli třeba ti dva setkat a dát se dohromady, ne? to by se všem líbilo, co?" Nojo, jenže pak by to už bylo čtení z řady Harlequin - romance :) Ach jo. Ale ta šikana na pracovišti, to bylo něco tak hrozného. Brr

8 05. dubna

Sama bych si dobrovolně život ve velkoměstě ani podobnou práci ve firmě tohoto typu nevybrala. Patrně mne svět autorčiny knihy, ta odcizenosti, anonymita a zaměnitelnost jednotlivce v obřím mraveništi, tlak na přizpůsobení se hektickému tempu výkonu atd. dokáží dostatečně frustrovat už předem. Což mne bohužel zřejmě limituje i nějak vnitřně souznít s knihou...ne víc než v té obecné rovině zlomového bodu, kdy tlak už je natolik nesnesitelný a síly spotřebované, že vzdát to je nejlepší, co lze udělat. Snad i proto mi výjimečně byl bližší lékař, který v sobě sebral sílu vymanit se z neopětované lásky, jeho natolik zranitelný stav, kdy aspoň na moment je schopen empaticky více vnímat konkrétní osudy, s nimiž se v té splývající šedi míjí.
Čte se to snadno až bleskurychle, má to přes tu úspornost určitý rytmus, uvěřitelnost, aktuálnost, což o to...ale vlastně i styl samotný byl pro mne ubíjející. Jednolitá a jednovrstvá linie upadání čím dál hlouběji, kterou autorka jen stupňuje přibývajícími hodinami nijak nepředvídatelného téhož, byť mezi ně vkládá retrospektivní prostřihy (ty však nemají valný význam) a polopatické analogie s okolní realitou...a jako udržovač napětí je účelně šponovaný okamžik, který avizuje v úvodu.

3 20. března

De Vigan mne ještě nezklamala, a už se těším na další kousek od ní. I když to povětšinou opravdu není veselé čtení. Ale i přes tu nemilosrdnost lze postřehnout občas záblesky naděje.

30 09. března

Pocity a emoce z této knihy ve mně zůstanou ještě hodně dlouho. Číst ji ve chvílích, kdy bych sama měla takový problém, přiznávám, že bych ji nejspíš nedočetla. Tak silně na mě působila. De Vigan je pojem a na DK velmi oblíbenou autorkou a já jsem její knihy dlouho odkládala. Občas to tak mám, když se na něco těším a bojím se, abych nebyla zklamaná. Teď vím, že jsem udělala chybu a měla začít s jejími knihami dřív, protože jsem se zbytečně připravovala o skvělou autorku. A to i přesto, že to rozhodně nebylo radostné čtení. Její styl je přímý, bez zbytečného slovíčkaření a natahování děje, bez příkras.
SPOILER Thibault a Mathilda - dva příběhy, dvě osamělé duše uprostřed města přeplněného lidmi - paradox, který je tak běžný v dnešní době, až je z toho smutno. Prázdnota mezi lidmi a neuvěřitelně tempo dnešní doby válcuje a dělí lidi na ty silnější a ty slabší. A jen málo stačí, aby něco nebo někdo zatlačil a rázem se z vás stává člen té druhé a obrana není nebo vyžaduje neúměrné množství sil, které již kolikrát není kde brát. Jak mě při čtení svíral pocit nespravedlnosti a chtělo se mi až křičet... , ale kde chybí naděje, ani křik nepomůže. A někdy ani stříbrný rytíř....
Těším se na další knihy. 5*
(3/23)