Pastva pro oči

1 13. listopadu

Tak tahle knížka mě překvapila pojetím, jakým je příběh vyprávěn. A moc se mi líbila!! Příběh fotografky Lillian a její dcery Samanthy Jane se klube útržkovitě z deníkových záznamů a dopisů Lillian, z vyprávění Samanthy Jane a dalších s nimi spřízněných osob. Jsou poskládány pod jednotlivými fotografiemi v katalogu, který S. Jane vytváří pro výstavu matčiných fotografií 20 let po její smrti....

4 12. listopadu

Pěkná kniha, ale na plný počet hvězdiček to u mě není. Ze začátku jsem byl nadšen zvoleným formátem, po čase mě ale začal unavovat a dal bych spíše přednost klasickému vyprávění (až na ty komentáře k fotografiím). Osobně by pro mě – jako nadšeného fanouška fotografie a amatérského fotografa – zvedly hodnotu knihy právě ty fotografie, které autorka popisuje. Jak sama přiznala, každá existuje, jen mají rozličné autory (vlastně autorky) a asi by se moc neslučovalo s autorským právem, kdyby se v knize ocitly. Jinak mě na knize zaujal hlavně psychologický aspekt – výborně vystižený vztah mezi zálibou a prací pohlcenou matkou a její dcerou. Je to zvláštní, ale i z mých vlastních osobních a pracovních zkušeností plyne, že téměř dokonalé, mnohdy doživotní odcizení nebo dokonce nepřátelství vzniká mnohem častěji mezi matkou a dcerou než v jiných rodičovsko-potomkovských konstelacích.

12. září

Knihy z odeonské edice Světová knihovna mám ve velké oblibě. Tato kniha se ke mně dostala opět na základě zadání Čtenářské výzvy a je velká škoda, že v přehršli ostatních téměř zapadla, nepovšimnuta. Myla Goldberg je autorkou celkem čtyř knih, u nás je bohužel přeložena zatím jen tato nejnovější, z roku 2019.

Forma vyprávění je nevšední, text je koncipován jako katalog k výstavě fotografky Lilian Prestonové, který dává po její smrti dohromady dcera Samantha Jane. Popisky u jednotlivých fotografií krásně ilustrují fotografčin talent, smysl pro světlo i danou chvíli a provázejí nás stejně naléhavě jejím životem, jako útržky z deníku, dopisů nebo vzpomínky jejích přátel.

Příběh je rozkročen do období 50. - 70. let minulého století, kdy ženy umělkyně neměly zrovna na růžích ustláno, fotografie jako umělecký směr byla „v plenkách“ a nedejbože, aby se žena ještě k tomu všemu rozhodla vychovávat své dítě jako svobodná matka!

Tímto vyprávěním se nám otevírá obraz Ameriky, sešněrovaný konvencemi, kdy Lilian musí utéct z Clevelandu do New Yorku, aby mohla, přes zákaz rodičů, studovat na umělecké škole, až po postupné uvolňování v letech 60. a éru hippies. Je to však i kniha o mateřství, o přátelství a umění, za které musela autorka doslova bojovat a svá díla obhájit před veřejností. Za své dílo byla zavřena v Ženské detenční věznici a postavena před soud.

Pastva pro oči je skvělá kniha! Takže pokud chcete silný příběh, určitě se nechte zlákat!!

36 05. září

Jsem ráda, že jsem se ke knize dostala, když jsem ji po dlouhém váhání koupila do knihovny. Je to působivě a nezvykle poskládaný román, který se čte velmi dobře. Kombinace vzpomínek, deníků a dopisů, a navíc popisů fotografií, které sice přímo nevidíte, ale velmi dobře si je představíte (a jak jsem se dočetla v doslovu, některé opravdu existují, autorka si je "vypůjčila" od různých skutečně existujících fotografek). Je to o fotografování, které se stane vášní až závislostí, a to má pak různé dopady. Poznáváte život a myšlenky hlavní hrdinky Lillian, které fandíte a současně na ni máte často hrozný vztek. Témat k zamyšlení je mnoho, stejně jako pohledů do americké společnosti té doby. Důležité jsou zachycené mezilidské vztahy, ať už přátelské (mezi ženami), rodičovské a partnerské (okrajově), a především vztah matky a dcery (hlavní téma). Je to smutné, ale velmi dobré čtení. (Obálka není špatná, ale k této knize se nehodí - jak mám zelenou barvu ráda, fotografie měla být aspoň černobílá).

16 24. března

Tiché nahlédnutí do temné komory jedné duše lapené ve svém vlastním mnohdy rozpixelovaném světě... sledujeme pohlcující vášeň zachycovat okamžiky žití druhých, která nemilosrdně šlape po nevyvolaných negativech jakékoli blízkosti momentů vlastních... geniálně zpracované vyprávění formou výstavy fotografií... výstavy jednoho víceméně smutného bytí... osvěžující bylo i různé vnímání dění ze stran ostatních zúčastněných... nalaďte se na tento katalog života... stojí totiž za to!

18 20. ledna

Obálka se nepovedla, s anotací (po přečtení knihy) taky moc nesouzním. Navíc podobně jako Sabča92 jsem zpočátku měla problém se začíst. Ale vytrvala jsem a byla jsem odměněna zajímavým příběhem, který si mě postupně zcela získal.
Postavy Lilian i její dcery mě občas iritovaly, zuřivě jsem se s nimi v duchu přela, ale rozhodně jsem jim nemohla upřít životnost a postupný vývoj. Málo mužských postav, ale spousta zajímavých žen. Humor jen jako koření po dědečkově infarktu. Ale třeba Samův monolog na téma válečné fotografie mě dostal (s.309).
Překlad určitě náročný, ale podle mě vydařený, jazyková redakce na úrovni; Odeon nezklamal. Teď jen kolik našich čtenářů si na tuhle poměrně náročnou četbu troufne.

"Teď mi to připadá hloupé, ale brával jsem si osobně, že jsi na každé křižovatce zvolila právě tu možnost, která se mi nejméně zamlouvala. Jestli mě ten infarkt něčemu naučil, pak tomu, že jsme všichni daleko míň důležití, než si myslíme. Pořád většinu tvých životních rozhodnutí neschvaluju, ale teď už chápu, že to, kým jsi, se mnou nemá vlastně nic společného." (říká otec dceři, se kterou léta nemluvil)

P.S. A zapomněla jsem poděkovat: nebýt skvělé recenze Podlavicí, kniha by mě asi minula, takže veliké díky!

12 15. ledna

Hodně dobré čtení ,které mě hodně bavilo. Moc se mi líbil popis fotografií, kde si každý čtenář muže udělat vlastní představu o fotkách,a to se mi na této knize líbilo asi nejvíce.