oněg_evženin komentáře u knih

Pana Vondrušku jsem dlouho opomíjel, byť jsem jej znal již dříve jako historika specializujícího se na středověk. Tímto mé povědomí o jeho osobě končilo, ale žádné štěstí netrvá věčně. Zaujal mne po nějaké době, kdy jsem narazil na rozhovory na YT, kde mě šokovaly některé jeho politické názory. Nešlo tehdy o nic tak nevinného jako inklinaci k pravici či levici, ale o výroky hraničící s rasismem a čirou nenávistí, ještě k tomu pronesené s jemným úsměvem a vlídným tónem (žádné hysterické výkřiky podobné lidem jako pan Jakl či pan Okamura). Šokován a zaskočen jsem se začal s jemným masochismem o tvorbu pana Vondrušky zajímat blíže, až jsem jednoho dne vešel do knihkupectví Dobrovský a spatřil svatý grál, který mne ponechal v úžasu a ve stvé strnulosti jsem si nezadal ani s Lotovou ženou. Kdybych fascinací neoněměl, zvolal bych v danou chvílí “Hosana, Pane na nebesích…to chci!”. Knihy byly vyskládány do kompozice babylonské věže (taky jak to s ní dopadlo) a opatřeny cedulkou “k Vánocům pro dědečka”. Pokud chcete, aby váš dědeček pokácel motorovkou, kterou si minulé léto vytočil na kole štěstí v Mountfieldu pár bříz a sejmul tradičně opožděný vlak Českých drah, pak je to ideální dárek a nelze jinak, než doporučit. Sám si neumím představit, že bych knihu dal svému osmdesátiletému dědovi, který je celoživotní milovník Remarqua, ale tedy budiž (asi by mě při všem svém pacifismu prohodil zavřeným oknem). Obálka je vyvedena vskutku mistrovsky, kdy samotný název odděluje dva zdánlivě neslučitelné světy - islámský a křesťanský (Evropu). Na horní polovině vidíme mešity a na dolní polovině v modrém mírumilovném hávu lidi, jak jdou přes jakousi křižovatku…muslimové asi nechodí po ulici a je to něco, co charakterizuje výlučně Evropany, protože muslimové nikam nechodí, ale jsou jen zavření v mešitách, kde osnují plány na to kýžené zničení Evropy…asi takhle přemýšleli při tvorbě obálky. Teď ale k obsahu. Děj se točí kolem odborníka na Orwellovo dílo a kniha je uvozena Orwellovým citátem a proklamací, že jde o fikci, nikoli o predikci. Jde o geniální krok hodný samotného Hegela. Mám-li nesnášenlivé názory a ještě o nich píšu novou bibli české krajně pravicové scény, tak použiji na začátku knihy i v ději samotném jednoho z největších odpůrců kolonialismu, rasismu, útlaku, šovinismu a “bílé nadřazenosti”, který kdy žil a tvořil - Erica Arthura Blaira (George Orwella). V podstatě se tak vyviním ze své vlastní nenávisti a mohu ji s chutí nadále pěstovat. K uvedení, že jde o fikci lze říci asi tolik, že pan Vondruška si udělal krátký exkurz do trestního práva a české právní praxe souzení šíření nenávistných myšlenek či poplašných zpráv a zkrátka pro neomarxisty, kteří by jej chtěli žalovat, vymyslel tuto generální klauzuli krajně pravicové beztrestnosti. V podstatě to funguje na principu, jako když prohlásíte, že vás v následující hodině nemá nikdo brát vážně a jste pouhý humorníček a najednou začnete hajlovat a vybízet ke genocidě, ale jste beztrestný díky vaší prvotní proklamaci, takže se nic neděje. K samotnému ději a příběhu lze říci asi tolik, že hůře a nudněji napsanou knihu jsem dlouho nečetl (naposledy z interestu Gottwaldovy projevy). Styl psaní je jednoduchý (můžeme tušit proč - zdravíme dědečka) a povrchní, byť musím ocenit několik faktických informací, které autor použil v kontextu správně a srozumitelně. K té jednoduchosti je třeba říci i to, že se kniha čte velmi dobře a plynule, byť je to na úkor oné záživnosti. Tak to jsou tedy jakási pozitiva a zklamaně uznávám, že jich moc není. Leitmotivem knihy je vytvoření Českého chalífátu a islámské diktatury, což je v současném výhledu na příštích třicet let asi tak pravděpodobné, jakože Babiš vrátí ukradené peníze, vlastnoručně vypleje všechnu řepku a s Richardem Krajčem odjedou meditovat do Tibetu. Na konci knihy nám autor ukazuje hrdinství dvou vlastenců, kteří si oblékli bílá prostěradla, prohlásili se za Řád Johanitů a odkrouhli imáma, protože se smál Janu Husovi (palivo na tři políčka? - HUS - haha). Navíc je to výslovně uvedené jako akt nejvyššího vlastenectví, což implikuje, že vlastenectví znamená právo oddělat kohokoli, kdo říká blbosti (tak to může leckdo pochopit) a otázkou je, kdo tedy bude určovat, kdo blbosti říká a kdo ne. Závěr je tedy vrchol nevkusu, trapnosti a zastydlého ultrapravičáctví. O absentujících znalostech pana Vondrušky o islámu psát nebudu, protože by tento příspěvek byl třikrát delší než je (a kdo to má číst?). Knihu jsem naštěstí zakoupil ze zvědavosti a se slevou sto dvaceti korun, kvůli poškození (někdo přede mnou se asi neudržel), takže mě ten fakt utracených peněz ani tak neštve. Navíc je dobré mít v knihovně takovou sondu do mysli kryptoradikála. Konečně můžu říci, že z touhy po sebemrskačství si knihu lze užít, ale pokud se na ni hodláte dívat vážným zrakem, pak ji raději nechte ležet. Nerad hodnotím jako “odpad” a proto dávám jednu hvězdu za čtivost, víc ze mě ale nikdo nedostane.

41 19.12.2019

Hanu jsem nejprve viděl v divadelním zpracování na prknech brněnského Národního divadla a musím říci, že bylo fenomenální a zanechalo ve mně silné dojmy i měsíce po představení. Na základě hry jsem se rozhodl přečíst si knihu. Po několika minutách četby jsem zjistil, že jsem to celé vzal za špatný konec, jelikož hra byla napsána přesně a doslova podle knihy, žádné překvapení či kýžené srovnání se nekonalo. Tolik ale k mé vlastní první zkušenosti s příběhem samotným. Hana popisuje velmi silný příběh, ve kterém nalezneme snad všechny emoce, které jsou člověku vlastní...lásku, nenávist, závist, ignoranci, odpuštění, šílenství. Nevinný začátek plynule graduje do nejemotivnějšího příběhu v české literární tvorbě, troufnu si říci, za posledních deset let. I přes mé předešlé seznámení se s příběhem jsem četbu knihy nepovažoval za o nic menší zážitek, než čtení knihy napoprvé bez znalosti děje. Kniha velmi důvtipně propojuje několik historických událostí, které spolu nepřímo souvisejí a které znatelně ovlivní životy několika lidí z malého města a poznamenají je na celý život. Nemůžu jinak, než říci, že po dočtení ve mě dlouho dřímal pocit smutku a zklamání z událostí popsaných v knize. Rozhodně vede k zamyšlení nejen nad společností a dobou, ale i nad sebou samým a pomáhá nám si uvědomit, že i v naší kotlině uměl být život velmi složitý a nebezpečný z tak malicherných důvodů, jako příslušnost k jiné národnostní skupině. Děkuji autorce za toto skvělé dílo, které se nepochybně zapíše na seznam toho nejlepšího, co v české literární tvorbě kdy vzniklo.

19 28.09.2019

Jordan B. Peterson, kanadský psycholog, konzervativec, odborník na všechno a světově proslulý chovatel humrů se opět jal oblažit svět svými myšlenkami, které však nejsou zcela jeho. Ví je totiž každý. To je koneckonců doménou Petersona - říci zjevný fakt tak, že zní přelomově, novátorsky a intelektuálně vytříbeně a na výši. Třeba uznat, že i to je samostatným uměním (I got to give devil his due). Například pravý přítel se údajně pozná tak, že s námi oslavuje naše úspěchy a v době našich selhání nás podpoří. Kdo toto neví, ten by měl vyhledat Petersonových služeb coby psychologa a jeho knihu nechat ležet. Dále způsob jak si najít ženu (či obecně partnera) tkví v nutnosti racionalizace subjektu, tedy v nezbožšťování žen a v nestavění si jich na piedestal, tedy v jejich vnímání jako obyčejných lidských bytostí s individuální povahou. No bravo! Opět, pokud toto někdo dosud neví, pak má zřejmě větší problém, než si původně myslel a 12, 16 ani 40 pravidel pro život to za něj nevyřeší. Cílovou skupinou motivačních knih obecně jsou spíše lidé, kterým už takové knihy nepomohou, ale Peterson to povýšil na zcela novou úroveň. Peterson je zkrátka mistrem intelektuálního sebeukájení, které mu navíc příliš nejde. A pokud se někdo chce mermomocí seznámit s jeho myšlenkami (věřte mi, lze se bez nich obejít), pak existují mnohem časově a finančně ekonomičtější alternativy než tato kniha. Závěrem lze říci, že pokud je J.B. Peterson dle NY Times skutečně nejvlivnějším intelektuálem západní civilizace, pak se nelze divit, že to s ní jde od dvanácti k pěti.

17 15.10.2019

Rozepisovat se o tom, že pan Tabery je skvělý novinář nemá příliš cenu, jelikož je to více než zřejmé. Jeho Opuštěná společnost je povinnou četbu pro kohokoli, kdo se zajímá o vývoj dění v naší zemi a chce jej co nejlépe pochopit. Kniha není v žádném případě vtíravá a nevnucuje žádný názor, přičemž je srozumitelná, čtivá a místy vtipná. A jako nádherný bonus je pak užití myšlenek Havla či Masaryka a já, hrdý vlastník převážné části Masarykova a Havlova díla, toto musím zmínit a ocenit. Nelze jinak, než udělit plný počet.

14 19.12.2019

...za všechny poklady světa nedám jediný Váš vlas, za všechna mladá svá léta jedinou z vašich řas...jedna z nejlepších her české tvorby vůbec, kterou mám ve své knihovně dokonce ve třech vydáních a zážitek z ní je v živém divadelním provedení vždy fenomenální (doporučuji ve ztvárnění Petrem Štěpánkem a Janou Preissovou). Nesporně vrchol Nezvalova díla a hra, která mě neomrzí ani po sté, kdy ji čtu či vidím, přičemž tento pocit mám pouze u Shakespearových her...to mluví za vše.

14 25.09.2019

Nejpopulárnější Karikova kniha, která mě opravdu zaujala díky mé lásce k přírodě, horám a hororům. Forma jakéhosi rozhovoru s někým, kdo příběh údajně zažil je poutavou, originální formou, jak hororovou knihu pojmout. Tento postup se uplatňuje více ve filmové tvorbě. Děj je dobře sestavený, vypravěčské schopnosti autora jsou na úrovni a drobné detaily skutečných a dohledatelných stránek a údajů jsou třešničkou na dortu, která dělá z Trhliny tak trochu interaktivní knihu (...dej si pozor na les...). Je třeba říci, že začátek se poněkud táhne, ale poté se děj začne ubírat správným směrem a mysteriózno již graduje. Jednou z mnoha předností (ne-li největší) této knihy je její zasazení do slovenského prostředí, které je nám tak blízké a známé, přičemž u hororů je pocit identifikace s prostředím klíčový pro intenzivní zážitek. Proto horory například z japonského prostředí (jakkoli mohou být skvělé) nikdy nebudou pro čtenáře nacházejícího se v Česku fungovat tak, jako horory z prostředí střední Evropy. Jedná se podle mě o velmi podařené dílo a zasloužený bestseller. Zaujala mne natolik, že jsme s přáteli (a fanoušky knihy) naplánovali lednovou expedici na Tríbeč, tak doufejme, že nás nestihne osud Waltera Fischera.

P.S.: Filmové zpracování je pravým opakem literárního zpracování a pokud někdo nechce ztratit 111 minut svého času, pak by se měl vyvarovat chyby, kterou jsem udělal já a měl by zůstat u zážitku z knihy.

13 28.09.2019

Mé dětství, mé dospívání, má dospělost. Kde jsou doby, kdy jsem běhal po sousedství s dřevěnou špejlí a křičel "experiarmus" na každého, kdo šel kolem. Skvělý začátek epické fantasy, která by měla být řazena do celosvětového kánonu nejlepší literatury, podobně jako Pán Prstenů (další z mých oblíbených). Nemusí nadchnout každého, přeci jen fantasy je specifický žánr se specifickým publikem. Ale i nejzarytější odpůrce této ságy musí uznat, že propracovanost a komplexnost celého universa, lidské příběhy, dějové linky a celkové poselství je nadčasové a vypravěčská schopnost autorky je na nejvyšší možné úrovni, přičemž originální český překlad celému dílu dodává úžasnou atmosféru (Hufflepuff - Mrzimor...koho by to napadlo?) Nemohl jsem jinak než 5/5 a pamatujte...štěstí lze nalézt i v té nejtemnější době, pokud nezapomeneme, že je světlo.

12 20.09.2019

Kolem nové Němcovy knihy se v posledním půl roce strhla čtenářská bouře, která vyústila ve stovky pochvalných komentářů, přičemž některé označili Možnosti za nejlepší českou knihu posledního desetiletí. Avšak stejně jako není slunce bez bouřky, i Možnosti si vysloužily značnou kritiku, někdy snad i opovržení. Vzhledem k tomu, že bylo již o knize napsáno mnoho a je zbytečné se opakovat, rozeberu v následující recenzi ony negativní reakce. Nejprve je třeba říci, že se jedná o postmoderní román, který postmodernu samotnou neodsouvá do pozadí jako jakousi kulisu, ale vybírá dobové fenomény, které všechny mezilidské vztahy (nejen milostné) formují a ovlivňují. Tímto způsobem je kniha velmi zajímavým počinem, který se snaží vypořádat jak s digitalizací (což plyne ze samotné premisy), tak i s postmoderním relativismem a jeho hodnotovou rozříštěností a navzdory elektronickému sblížování se vzrůstáním třecích ploch ve společnosti (jsme si tak blízko a přitom tak daleko). Mnoho kritiky cílí na neucelenost, zdlouhavost, táhlost děje (pokud se to dá nazvat dějem v pravém smyslu toho slova), ale je třeba si uvědomit, o co autorovi šlo a čím se vůbec netajil - o opravdový, surový a nepřikrášlený popis několikaletého vztahu s jehož důsledky se autor nevyrovnal dodnes. Podat svědectví o vztahu kde utrpení a vztek byly stejně tak přítomny jako pochopení a láska. Také je třeba mít na paměti, že k takovým počinům se lidé uchylují za účelem vyrovnání se s traumatem a v tomto případě o vztahovém traumatu mluvit lze (jako srovnání poslouží von Trierova filmová “depresivní trilogie” jako součást léčby). Proto bylo pro autora podstatné nic nevynechat a vracet se opět k silným prožitkům. Mám tedy za to, že proces psaní této knihy nebyl nikterak jednoduchý. A proto nelze vnímat knihu jako další milostný román, ale jako zpověď, kde je třeba zmínit vše (je to probůh již v názvu). Z výše zmíněných postojů vyplývá názor, že autor je narcis a přemoudřelý “intoš”. Ale z mé vlastní zkušenosti vím, že některé zážitky nelze dostatečně popsat slovy (viz rozdíl mezi emotivní a rozumovou stránkou, který v postmoderně zaniká) a někdy nelze odolat svůdnosti popsat jevy složitými frázemi a úvahami, které dávají smysl v naší hlavě, nicméně na papíře vypadají poněkud “košatě”. Tomu se ale nelze vyhnout a mnohdy z toho vyjdou věty, které stojí za zapamatování, což je případ této knihy. K narcisismu autora lze říci asi tolik, že po přečtení knihy na mě působí jako člověk, který toho zkrátka mnoho ví a svět vidí komplexněji a složitěji, než většina lidí a nemůže si zkrátka pomoct, než toto své vidění dát na odiv. Je pravdou, že z hlediska feministického fenoménu zvaného mansplaining (potřeba muže ženu neustále poučovat a stavět ji do intelektuálně podřazené pozice - byť i nevědomě) by autorovi neuškodilo malé zamyšlení se (což dle mého udělal) a hodilo by se říci, že by “měl jít do sebe, ale dát si pozor, aby se v sobě neztratil”. Toto nejvíce rezonuje v souvislosti s větami jako “ty jsi asi nečetla Waltera Benjamina, viď?”a podobně. Ale opět se je třeba vrátit na začátek a ocenit upřímnost a otevřenost s absencí snahy se dělat před publikem lepším či dokonalejším. Proto ve světle autorových upřímných snah a jeho naturalistické otevřenosti nepadají kritické argumenty na úrodnou půdu, dle mého skromného názoru. Závěrem lze říci, že se nejedná v žádném případě o jednoduchou četbu, ale o knihu, která musí takříkajíc uzrát a pak se k ní můžeme postupně vracet. Jedině tak bude zážitek z četby umocněn, tím spíše, že se lze v mnoha věcech poznat a ztozožnit. Pro mě to byl nádherný počin, zajímavý po všech myslitelných stránkách a nelze než udělit pět z pěti.

10 16.01.2020

Kdy je lepší čas vyjádřit mou slabost k Dickensově Vánoční koledě, než čtvrt hodiny po půlnoci na Štědrý den? Mé první setkání s Dickensem proběhlo skrze Vánoční koledu (bylo mi asi sedm) a oblíbil jsem si tehdy knihu a stejně tak i animované zpracování na motivy Pohádek z Kačerova, ve kterém Scroodge (dobrá tedy, Skruže) hrál trefně strýček Skrblík. Je to pro mě jedna z nezbytností vánočních svátků, hned vedle obligátní věty "Harry, jdu do baráku!" a lineckého cukroví. Je to zkrátka nádherný příběh o naději, dechberoucím duchu viktoriánské éry a znovunabývajícím poselství kouzla Vánoc.

9 24.12.2019

Kolem této knihy jsem v knihkupectví kroužil již půl roku a rozhodoval se, zda jako první postapokaliptický román mého života zvolit Silo nebo právě Metro 2033. Premisa a celkové zasazení do neotřelého prostředí v kombinaci se znalostí počítačové hry zvítězili a mohl jsem se tak pustit do čtení. Musím říct, že první polovina kniha mi přišla bezchybná, přičemž jsem ale pomalu začal pojímat podezření, zda dojde v příběhu k nějakému skutečnému zvratu. Totiž hlavní hrdina působí jako nešika, který má víc štěstí než rozumu a většinu knihy zabírá popis jednotlivých stanic (byť dobrý), abstraktní blouznění různých individuí a líčení nočních můr hlavního hrdiny. Prakticky po celou dobu nevíme v čem hrdinova tajná mise spočívá a neví to ani on sám a nikdo kolem něj (tajemstvím to bylo snad i pro autora). Celý těžkopádný děj spěje k rychlému a zkratkovitému konci, který není příliš uspokojivý. Je třeba ale uznat několik málo akčních scén, které děj rozproudily. I přes tuto kritiku a množství výtek považuji Metro 2033 za kvalitní dílo. Pokud se totiž podíváme na děj prismatem kritiky společnosti, pak zjistíme, že jde o geniální dílo. V popisu lidské povahy a její vlastnosti kamkoli tahat své abstraktní konstrukty a ideologie, a to i přes to, že je to již bezpředmětné. Celý svět shořel na prach a přeživší živoří v útrobách metra, ale i zde se budou lidé snažit malicherně prosazovat ideály bolševické revoluce, vybudování "čtvrté říše", držet se své dogmatické víry, či stále čile pěstovat rasismus (i v prostředí, kde doslova rozhoduje a má cenu každý lidský život). Konec navíc evokuje pohled na člověka, jako na přemoudřelou opici, která má v povaze vše jen ničit. Vnímám to tak, že autor měl potřebu vytvořit manifest svého bytostného odporu i fascinace, které má vůči společnosti, a to vše zasadit do poutavého prostředí, což se mu povedlo. Navíc přihlédneme-li k tomu, že tuto knihu začal psát ve svých osmnácti letech. Pokud tedy odhlédnu od nepřirozeně strojených, dlouhých dialogů a rozvláčnosti děje, pak jde o knihu, která si zaslouží post kultovního díla právě díky originalitě a inteligenci děje.

9 01.12.2019

Jedna z nejlepších hororových knih, které jsem kdy četl. Napínavá, mysteriózní, děsivá a zároveň dojemná a se spoustou neočekávaných momentů, které vás nenechají v klidu. Nevím zda jsem byl u čtení mimořádně otupělý či je to objektivně pravda, ale děj mi v žádném případě nepřišel předvídatelný, což je u tohoto žánru výjimka dokazující spisovatelské schopnosti autorky. Mě osobně kniha zaujala více než Vermontské psycho, kdy u Zímních lidí napětí skutečně graduje a může se tak stát, že ji na úkor povinností přečtete za jeden den.

9 27.09.2019

Mé první setkání se Simmonsem a musím říct, že dopadlo nad očekávání. Po prvních minutách, kdy jsem měl knihu doma, mnou proletěl závan negativismu a bál jsem se zda jsem neudělal chybu (Simmonse jsem do té doby neznal - mea culpa). Po pár stranách jsem měl jasno a věděl jsem, že to byl dobrý "kauf". Příběh se točí kolem psychických a vztahových problémů profesora angličtiny a spisovatele, který se rozhodne uchýlit k odpočinku na farmě v domovském malém městě, v domě jeho tragicky zesnulého kamaráda z dětství. Tísnivá atmosféra farmy a přilehlých kopců je v knize popsána bravurně, stejně tak postavy a dynamika dialogů. Simmons rozhodně umí čtenáři navodit správné vjemy pro intenzivní prožití atmosféry. SPOILER - na můj vkus se s motivem skinheadů pracovalo v knize málo (až na akční scénu s automobilovou honičkou) vzhledem k nečekaně šťastnému(?) a urychlenému konci. Za horor bych toto dílo rozhodně neoznačil, ale mysteriózna je zde přehršel. Příběh má strukturu, dobrý námět, sled událostí i zajímavého hrdinu. Co víc si přát? Určitě nyní sáhnu po Temném létu a potom mám v plánu Teror. Simmons mě velmi mile překvapil a objevil jsem nového spisovatele, u něhož se nemohu dočkat četby dalších jeho knih a tento pocit je pro zapáleného čtenáře téměř opojný. Knihu mohu beze zbytku doporučit - 5/5. A jako bonus mi kniha vnukla neodbytnou touhu si přečíst Béowulfa.

9 25.09.2019

První kniha tohoto autora na kterou jsem narazil zapříčinila smutek z toho, že jsem si od něj nemohl již nic dalšího přečíst jednoduše proto, že zatím nic jiného nenapsal. Jak však víme, časem to napravil. Z Jonassona se stal během několika dnů jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů a popravdě jsem to vůbec nečekal. Celá ta anabáze starého Alana má v sobě tolik epična, že by se při troše fantazie dala srovnat s Tolkienovým Hobitem. A on vlastně ani ten motiv není tak principielně rozdílný. Známé srovnání s F. Gumpem také není od věci. Pro kvality této knihy jsou však všechna srovnání nepodstatná. Je to zkrátka skvělý příběh, skvěle napsaný. S vtipností bych to však nepřeháněl, protože záchvaty smíchu jsem počas čtení nezažil, ale jemný úsměv a prachobyčejný dobrý pocit naopak mnohokrát, téměř bez přestávky. Kniha tedy rozhodně stojí za to a pokud ji přeci jen vynecháte, tak není třeba zoufat, protože stejně všechno je tak, jak je a bude tak, jak bude.

9 20.09.2019

Mé druhé setkání se Simmonsem dopadlo nad očekávání. Před Temným létem jsem spontánně sáhl po Zimním přízraku a jelikož se jedná o sequel, měl jsem následně obavu, že jsem se připravil o zážitek z Temného léta, ale opak byl pravdou. Vše do sebe zapadlo a postavy ze sequelu mi ještě více přirostly k srdci. Není tedy vždy na škodu začít od konce. Temné léto je skvělým hororem, který v mnohém předčí Kingovo TO (sám King se o Simmonsově knize několikrát pochvalně vyjádřil) a má vše, co dobrá hororová kniha mít má - sympatické hrdiny (ale určitě ne nudné vzorňáky), tajemné zlo, mytologii a historii (racionální podklad zla), skvělou gradaci a vypracované vedlejší postavy. Za menší nedostatek bych označil přílišnou popisnost, kdy se popis některých subjektů opakuje až třikrát, přičemž dozvědět se během dvou set stran jakou barvu trička má hlavní hrdina, i když to nehraje pro příběh žádnou roli, je opravdu moc, stejně tak poetizující popisy tvaru čela postele, košatosti koruny stromů atd. atd. Díky těmto vycpávkám má kniha téměř 700 stran. První popisy prostředí a postav čtenář nadšeně hltá, ale v polovině už to začíná spíše obtěžovat a chce se dostat konečně k příběhu. I přes tento vrtoch je Temné léto fenomenálním thrillerem s hororovými prvky a Simmons opět dokázal, že je kvalitním spisovatelem, který si gloriolu kolem svého jména po právu zaslouží.

Pro mě coby člověka, který by se nebál sebe označit za vlastence (v masarykovském smyslu) je čtení tohoto zdařilého souboru esejí poněkud těžké. Těžké nikoli ve smyslu obsahu, čtivosti či ve složitosti tématu. Avšak těžké proto, že popisuje realitu s brutální upřímností a leckde s neskrývanou skepsí. Snad s výjimkou příspěvku pana Honzáka (tradičně s krásným smyslem pro humor) jde vskutku o nehumorné čtení. Texty se dotýkají všech podsatných témat, tedy nejen politiky, ale i sociologie a psychologie a poskytují tak opravdu široký rozhled a umožňují vidět strašlivou skutečnost ve všech možných aspektech naší společnosti a naší země. Kromě známých témat jako kauza Babiš či rostoucí nacionalismus ve mě nejvíce rezonuje hned první příspěvěk, který srovnává kvalitu života ve Vídni a v Praze. Pro názornost relevance knihy trochu okomentuji právě jej. Obě města znám velmi dobře na to, abych věděl, že příspěvek je vesměs pravdivý a erudovaný. Vídeň by s trochou nadsázky šlo označit za "větší fancy Brno" a bylo by to trefné. Praha je totiž mnohem starobylejší a majestátnější a nabízí pohledy, které jsou světovým unikátem. Vídeň oproti tomu, podobně jako Brno, je mnohem umírněnější, funkcionalističtější a klidnější, zároveň taky čistější, uspořádanější a má zkrátka "úroveň". Celé to začíná v detailech jako např. číšník s motýlkem a zástěrou (Jarda Dušek style) i v laciné putyce, usmívající se pokladní v Bille, ve srovnání s Prahou minimální množství žvýkaček a nedopalků na ulici, upravené a zelené trávníky i vedle parkovišť, vkusně a elegantně oblečení staří lidé atd. Výčet by byl nekonečný. Praha je oproti tomu zmatená, špinavá, plná pochybných existencí, plná podvodníků a "tourist scams" a veřejné architektonické zakázky byly prováděný s podezřelými průvodními jevy (viz. Smíchovské květináče). Co je tedy názornějším ukazatelem úrovně naší společnosti a správy věcí veřejných, než právě naše hlavní město? Lze se tak díky tomuto prvnímu příspěvku dívat na problém z perspektivy urbanismu, architektury, veřejné správy, komunální politiky, dopravy atd. A zjišťujeme, že i přes vývoj správným směrem jsme stále pozadu. Nicméně změny jsou viditelné a díky lidem, kteří se s celou situací rozhodli něco dělat (pan Klaus by je snad nazval rýpali a udavači) existuje stále naděje. I díky lidem, kteří do této knihy přispěli. Díky lidem, kteří se rozhodli postavit se drobnému každodennímu zlu, hlouposti a ignoranci. Závěrem chci říct, že tedy i přes značnou depresivnost této knihy mě zároveň nabila chutí po změně a nadějí, že není nic ztraceno, ba naopak. Stále má cenu se zlepšovat a bojovat o to, aby se nám zde žilo lépe a to i proti těm, kteří se zdají být neporazitelní a skrytí za svou moc, peníze a média (a nejde bohužel jen o pana Babiše). Tuto knihu tedy beze zbytku doporučuji a pamatujte...má to cenu!

6 28.10.2019

Jeden z nejsilnějších příběhů podle skutečné události, který se dočkal filmové adaptace. Odvaha hlavní hrdinky a autorky v jedné osobě je dechberoucí a inspirující a psát sáhodlouhé rozbory této knihy je pro mě nyní zbytečné. Kniha je zkrátka skvělá. Čemu se však v příspěvku věnovat lze, je rozbor jednání a motivů hlavních aktérů a jejich spouštěcích mechanismů. Tvrzení, že to vše šlo čekat a autorka si nezaslouží jakékoli sympatie je velmi zkratkovité. Základním východiskem je smíšené manželství (smíšené ve smyslu kultur) a snaha udržet si minimální kulturní spojení s vlastí ze strany Moodyho. Tato snaha vyústila ve frustraci a následný návrat do Íránu způsobil kulturní šok pro samotného příslušníka dané kultury a došlo k obnovení vazeb a konečnému "zapadnutí" na základě kulturních atributů jako jazyk, hudba, jídlo, známé tváře, podnebí atd. Toto je jedna ze základních potřeb každého člověka a při jejím nedostatku dochází k silné frustraci. V tomto případě však pod vlivem nových pořádků započala radikalizace, která byla podpořena znatelně nižší životní úrovní rodiny oproti jejich pobytu v USA. Dalším mezníkem je poté vnitřní rozdvojení, kterému čelí téměř každý kdo vyrůstá či alespoň obecně žije na pomezí dvou kultur (není nutná přílišná odlišnost kultur, uplatní se i rozpolcení například mezi Českem a Francií). Zde se objevuje pocit odcizení i v nově objevené kultuře a nastává kulturní "kocovina" a subjekt se cítí být osamocen. Tyto niterné rozpory můžou následně přejít do agrese, uzavřenosti či depresí coby doprovodného příznaku. Dané zavrženíhodné chování a jednání manžela paní Mahmoodyové není definičním prvkem íránské, ani islámské kultury a dochází k němu z niterných pohnutek. Tyto nemají v žádném případě chování omlouvat, ale naopak pochopit a se zdravou mírou rozumu jej odsoudit. Proto paní Mahmoodyová nemohla toto jednání očekávat a její odvahu vnímám jako vzedmutí sil, o kterých možná sama nevěděla, že je v sobě nese. Kniha by mohla sloužit jako varování pro každého (!), aby v případě volby partnera skutečně uvážil, zda jej doopravdy zná. Zároveň je nutné odmítout myšlenku protiislámské agitace, která tuto knihu často zneužívá. Na světě bohužel stále dochází k podobným případům, bez ohledu na zemi či kulturu a tato kniha by měla být majákem naděje a inspirací pro všechny, kdo si podobnou hrůzou prošli.

6 16.10.2019

Mé první setkání s ruskou literaturou vůbec, které tak započalo lásku na celý život. Starý motiv "ústupu modernitě" zde funguje beze zbytku a odvíjí se od něj příznačná ruská melancholie, která svého vrcholu dosahovala právě na přelomu století 19. a 20. a proto je zde ve své čiré, krystalické podobě a bravurně zachycena Čechovem. Neumím to popsat, ale vždy se mi ve spojitosti s Višňovým sadem vybaví úžasný ruský film (rozhodně stojí za shlédnutí) s poetickým názvem Unaveni sluncem, který podobnou melancholii zachycuje stejně věrně, byť na jiném pozadí než právě Višňový sad. Pro mě srdcová záležitost a geniální dílo geniálního Čechova!

6 29.09.2019

Po předchozím přečtení Trhliny jsem se nemohl ubránit srovnání, které však Strach ustál. Jiný příběh, vyprávěný stejným způsobem. Opět motiv smolaře z malého města a tajemné síly, která musí být odhalena a identifikována, k tomu navíc temné vzpomínky z dětství. Sečteno a podtrženo tady máme klasický horor, kterých po světě vzniklo a vznikají desítky, snad stovky. Čím je tedy Karika tak výjimečný? Jednoznačně prostředím. Dobře napsaných hororů z prostředí Čech a Slovenska není mnoho a atmosféře záměrně vyvolaného strachu napomáhá, když si můžeme představit, že něco podobného se může stát i nám, jelikož se děj odehrává několik kilometrů od našeho bydliště, nikoli v lese ve státě Washington nebo floridských bažinách. Chtěl jsem nenáročnou, hororovou knihu, ke které si uvařím čaj a přečtu ji nejvýše za tři dny, a přesně to jsem dostal. Jako velmi příjemný detail mi přišly reálné názvy ulic a míst, dal jsem si práci a zadal tyto názvy do google maps a mohl jsem se tak (alespoň virtuálně) pohybovat přesně v místech, kde se děj odehrává, což zesílilo můj zážitek z četby a umožnilo ještě pronikavější vžití se do děje. Vesměs příjemná kniha, která nedosahuje kvalit Trhliny, ale je schopná vedle ní obstát a pozornost si bezpochyby zaslouží.

6 28.09.2019

Studnice mouder pro novodobé "cílevědomé, dravé, dynamické, rozvíjející se" chlapce a dívky. Kdyby Machiavelli věděl, jací géniové se ohánějí jeho větami vytrženými z kontextu či si dávají citáty, které nikdy neřekl ani nenapsal (účel světí prostředky) na sociální sítě, asi by raději skočil šipku z věže Palazzo Vecchio. Je paradoxním faktem, že tuto příručku vladaře nečetl ani ten, komu byla určena - Lorenzo de Medici. Dokonce ani nevytvořila vlastní školu "machiavellismu", jak bylo zvykem u dalších filozofů či politologů. Jean Jacques Rousseau (byť ne přímo) z některých Machiavelliho pasáží vychází, ale způsobem, který uznává Machiavelliho pohled na svět jako hořkou realitu, kterou je třeba převrátit. Odtud plyne Rousseaův vliv na rozpoutání Francouzské revoluce. Vladař byl velmi oblíbenou knihou například Richarda Nixona (víme jak to s jeho "vladařením" dopadlo) nebo Henryho Kissingera. Politika je opravdu plná zákulisních her a nečestnosti a jsme toho denodenně svědky, ale to neznamená, že je to v pořádku a že je dobré být konformistou. Historie mnohokrát dokázala, že nečestnost a snaha všechny přechytračit se v konečném důsledku nevyplatila, jelikož se vždy najde alespoň jeden jediný člověk, který si to nenechá líbit a je ironií, že tento jediný člověk častokrát stačí, není vždy nutný ani dav. Realismus je totiž dobrá myšlenka, ale sama o sobě nefunguje, pokud vyjmeme idealismus, který sám o sobě také mnoho užitku nepřináší. To však Macchiavelli učinil. Ze současného pohledu jde o čtivou a informacemi nabytou knihu a skvělé svědectví o italské politice konce 15. století. Je také třeba uznat, že vládnutí tehdejších panovníků popsal bez příkras a bez přívlastků zbožšťujících vládce. Avšak s názorem, že se jedná o sbírku nadčasových mouder nebo převratných myšlenek, bych se neukvapoval. Pokud by totiž došlo k jejich skutečně masovému využití v běžném životě, uplatnilo by se české přísloví "dobrý sluha, ale zlý pán" v celé své kráse.

5 14.10.2019

Myslím, že pokud člověk nepočítá se srovnáním se Stoletým staříkem (což by skutečně neměl), pak Anders naplní jeho očekávání, pokud je jím vtipná, odlehčená a nenáročná kniha. Jonasson se stal jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů (netřeba si fandit, mám jich 54) a některé knihy jsou zkrátka slabší a některé bestsellery. Je jasné kam patří Zabiják Anders, ale i přesto si Jonasson drží svůj styl a humor. Některé pasáže o přitroublosti a sociopatii Anderse v kombinaci s vypočítavostí a emoční inteligencí farářky tvořili opravdu komickou atmosféru a narážky na politické dění vše okořenily. Argument, že zde chybí setkání se státníky a proto je kniha horší je na úrovni argumentu, že ve Sbohem, armádo chybí nosorožci a proto se nelíbí tolik, jako Zelené pahorky africké...cítíme, že to mírně pokulhává. Za mě 4/5.

5 30.09.2019