Višňový sad
kniha od: Anton Pavlovič Čechov
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/4257/bmid_visnovy-sad-7kP-4257.jpg
3.5
500
Komedie o čtyřech dějstvích v překladu L. Suchařípy. Panství statkářky Raněvské je beznadějně zadluženo a nelze je zachránit. Je tedy třeba je vydražit – anebo vyzískat veliké peníze prodejem památného višňového sadu, jenž by byl rozparcelován na pozemky pro stavby letních sídel obyvatel města…
Komentáře (65)
Komentáře 65 Recenze 0
Zoufale nudné existence žijící na vysoké noze snažící se žvásty zmírnit svoji neblahou situaci a nepomáhá to. Tak dlouho čekají na změnu až přijdou o svůj sad a jsou nuceni odjet.
"Jako bych si vlastně nikdy nevšimla, jaké má ten dům stěny, jaké má stropy, a teď je hltám očima, dívám se na ně s takovou něhou a láskou..."
"Vy vidíte, kde je pravda, a kde nie je pravda, a ja som azda slepá, ja nevidím nič? Smelo riešite všetky dôležité problémy, ale počujte, chlapče, nie je to náhodou tým, že ste mladý, že ste ešte žiadny z tých vašich problémov nepocítili na vlastnej koži? Hľadíte smelo dopredu, ale nie je to tým, že nevidíte a nečakáte nič hrozného, pretože život sa pred vašimi mladými očami ešte skrýva?"
Všetci máme nejaký ten svoj "višňový sad" a ja si netrúfam odsúdiť konanie ani jednej z postáv; ani tých, čo sa odmietajú pozrieť realite do očí, ani tým, čo jej vychádzajú v ústrety tak ochotne, až to môže pôsobiť skôr cynicky než pragmaticky. Ktovie, kým by sme my boli v danej dráme (áno, dráme, a keď niekto bazíruje na nálepke komédia, tak je to potom asi najsmutnejšia komédia, akú som kedy čítala)...
Tato útlá knížka se mi moc líbila. S dílem Čechova již mám svou zkušenost, a moc se mi líbí jeho styl. To, co Dostojevskij nebo Tolstoj popisují na několika stovkách stran, dokáže Čechov vyjádřit v několika málo desítkách stran. Ne nadarmo se mu říká mistr sociální mikroanalýzy. Jelikož znám ruskou historii, stačilo mi jenom pár vět k tomu, abych poznal, kterou sociální skupinu daná postava charakterizuje. Navíc bych řekl dost věrohodně. Je tedy evidentní, že název "komedie" je spíše komický, protože tato komedie má dosti tragický charakter. Jediné, co bych vytkl, tak ve vydání z roku 2005 jsem nalezl na těch 68 stranách až moc překlepů či podobných pravopisných nedůrazů.
Četl jsem překlad herce Leoše Suchařípy. Klobouk dolů, ale hra mě moc nezaujala. Sympatický mi byl Lopachin.
3,5 hvězdiček dávám díky rozhlasovému zpracování. Kdybych to četla ... nevím ... možná méně, možná více.
---
Chudák Firs...
(SPOILER) Zchudlá šlechta si stále hraje na panstvo, jehož tradice představuje starý sluha a višňový sad. I přes lehké uvědomění si situace si odjíždí užívat života dále, poté co ho s panstvím prodali. Neschopná šlechta jako protiklad mladému podnikavci, který prodej zajistí.
Pod tím zdánlivě jednoduchým příběhem o bezbrannosti krásy ve střetu s agresivitou peněz se toho skrývá ještě mnoho dalšího, mnoho dalších neodbytných otázek. Je vůbec na místě mít soucit s Raněvskou? Neztratila její rodina morální právo na svoji rodovou pýchu, na svůj višňový sad, když nemá ani náznak kapacit vhodných k tomu, aby ho nějak smysluplně spravovala? Nemáme číst hru jako varování před tím, že existující řád není něco, co je zde „odjakživa a navěky“, ale že je stále třeba nad částí světa nám svěřenou přemýšlet jako nad výzvou? Protože přístup madame Raněvské byl cokoli jiného než odpovědný noblesse oblige, kdepak, spíš to bylo předstíraně bezstarostné tancování na palubě Titaniku. A ono se pak prostě stalo jen to, co se stát muselo...
Líbilo se mi, že žádná z postav není černobílá, že je každá trochu na pár facek a každá trochu zralá na pořádně soucitné obejmutí. Teda s výjimkou Jaši a Firse (první z nich by zasloužil jenom proplesknout a druhý jenom obejmout).
Líbilo se mi, jak se postavy navzájem zrcadlí, jsou svými protiklady i doplňky: třeba Varja a Aňa, ale hlavně Trofimov a Lopachin, kteří si byli tak nepodobní, a přece v něčem strašně blízcí – i proto to mezi nimi tak jiskřilo, myslím.
Líbilo se mi také, že každá z postav má „svoji pravdu“. Tedy přesněji řečeno: že Višňový sad vyprávěný z pohledu různých hrdinů je vlastně pokaždé výrazně jiný Višňový sad. A tragika hry (která se vyjevuje v komických situacích, možná víc groteskních než komických) je v tom, jak jsou tyhle pohledy v zásadě nekompatibilní, jak jednotlivé postavy sice mluví čelem k druhým, ale ne do jejich uší, srdcí a mozků. Že se obyvatelé domu v zásadě nepotkávají. Nemůžou se tak ani pohádat a konfliktem se posunout ke katarzi a skrze ni snad i k nějakému aktivnímu řešení... „Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam,“ shrnuje to Trofimov. A tak panství přichází o sad a panstvo o naději a šanci na budoucí lepší.
(SPOILER)
Čechov označil Višňový sad jako komedii. Komedii? Ne je to tragikomedie, kde tragika převládá. Veselého tam není vůbec nic. Trapného a tragického a smutného hodně. Statkářka Raněvská, která ač je finančně úplně na dně, půjčuje a rozhazuje zbytky svého jmění. Panství, které je zadluženo a je nutné ho prodat. Ačkoli Lopachin přichází s řešením, Raněvská se svým bratrem toto řešení odmítají. Višňový sad reprezentuje změnu v životě všech zúčastněných. Neochotu cokoli řešit a žít jak život přichází. Mistrovství Čechova je v tom, že na malém prostor a jednoduchém příběhu vykresluje mnohovrstvené a tragické postavy.
Viděla a slyšela jsem několik divadelních i rozhlasových inscenací a ve většině byl Lopachin vykreslen jako záporná, opovrženíhodná postava. Já ho tak ale nevnímám. Nezištně nabízel jediné možné řešení, které nebylo akceptováno a tak se zařídil po svém. Příchod starého sluhy Firse do opuštěného domu byl vyústěním tragikomického děje.
Knihu jsem přečetl před návštěvou divadla. Upřímně mne nenadchla. Komedie to určitě není. I tu melancholii a klasickou ruskou duši ze stránek cítím jen velmi slabě. Snad bude divadelní předatavení výraznější.
Podobně jako u dramatu Tři sestry Čechov popisuje život nižší šlechty na ruském venkově. Anotace nám sděluje, že jde o komedii, ale musím říct, že mně to tak tedy vůbec nepřipadá, spíše bych zařadila jako psychologické drama. Opět jsme svědky povrchního, prázdného života většiny postav, z nichž některé žijí v nostalgických vzpomínkách spojených mimo jiné také s višňovým sadem. Každá z postav dramatu zastupuje jiný lidský charakter a tím Čechov nastínil model ruské venkovské "vyšší" společnosti se všemi jejími nedostatky a jejího běžného marnivého způsobu života. Jednotlivé figury vystupují až s přehnaným, za uši tahajícím, patosem, který opravdu působí křiklavě komicky, avšak s mrazením v zátylku.
Téma odchodu starého a nástupu nového se může zdát jako vděčné téma, na němž se dá vystavět zápletka. Musím se však přiznat, že v případě této hry jsem se trochu nudila. Autor tu naťukl řadu témat (nové X staré ; téma zadluženosti ; prospěchářství X rozhazovačnost), ale měla jsem při čtení stále dojem, že to nejde nijak do hloubky.
Zároveň jsem po dočtení marně hledala nějaký přesah, který bych si z knihy vzala - ať už by to bylo cokoliv (nějaké ponaučení, nějakou emoci, nebo jen čistě to, že jsem se u dramatu pobavila...). Možná jen špatně hledám, ale nějak jsem to tu nenacházela.
Nicméně co mi v hlavě přesto utkvělo nejvíc, byla hlavní hrdinka Raněvská, která mne fascinovala svojí lehkovážnosti, jistou pošetilostí a již zmíněnou rozhazovačností. Ví, že se topí v dluzích, nedělá nic pro to, aby se z nich dostala, ale přesto jí nedělá problém rozdávat peníze na všechny strany a ještě si na to půjčovat. Co je tohle za povahu? :-D Ano, takoví lidé jistě existují i v dnešní době v našem reálném světě, ale nejde mi na rozum způsob, jak tato nátura uvažuje a žije. Je mi to dost cizí, sama jsem dost velkým opakem. A tak mne to nepřestává udivovat a rozum mi nad tím stojí...
Každopádně čte se to velmi dobře a za vyzkoušení to určitě stojí, byť sama za sebe hodnotím subjektivně průměrně.
Mám Čechova velmi ráda a mrzí mě tak nízké hodnocení. Snad jeho dramata nejsou pro každého, jsou specifické a nemusí každému sednout. Ale dílo je to mistrovské. Postavy mluví často zdánlivě nesouvisle, pronášejí své repliky jen tak do vzduchu, aniž by navazovaly na předchozí. Zároveň je zde mnoho zajímavých myšlenek...
Trofimov: O čem byla řeč?
Gajev: O lidské hrdosti.
Trofimov: Mluvili jsme včera dlouho, ale k ničemu jsme nedošli. V lidské hrdosti je podle vás cosi mystického. Možná že máte svým způsobem pravdu, ale když to člověk vezme jednoduše selským rozumem, tak jakápak hrdost, copak má nějaký smysl, když je člověk už fyziologicky nevalně zařízen, když je ve zdrcující většině případů hrubý, hloupý a hluboce nešťastný. Musíme se přestat obdivovat sami sobě. Mělo by se hlavně pracovat.
Gajev: Stejně umřeš.
Trofimov: Kdoví? Co vlastně víme o smrti? Co když má člověk sta smyslů a smrt jich zničí jenom pět, které známe, ale těch pětadevadesát zbývajících třeba žije dál?
Je tam moc zajímavých prvků, vůbec na drama až revolučních: promluvy mezi postavami se mnohdy jaksi míjejí, někdy ani není poznat, zdali se jedná o dialog, či postava pouze mluví k sobě, čili monolog. K tomu přehršle detailních scénických poznámek, které jsou kvůli vznětlivosti mnoha postav důležité – nicméně i to je diskutabilní, neboť postavy se chovají poměrně jinak, než jak prohlašují (Trofimov a jeho odmítání lásky). Netypickou formální stránku završuje mnoho pauz, které v psané formě pochopitelně tolik nevyzní, ale mně minimálně došlo, jak málo bývá v jiných dramatech ticha – a to je škoda!
Všechny postavy působí "jak ze špatný grotesky" – jejich řeči neodpovídají jejich činům, neschopnost jednat a pasivita převyšuje svědomitost a zájem o rodné místo (postava Varjy), dravost demoluje starý, nemoderní svět, jehož tradice a sentimentální stránka se zase rozkládají v povrchnosti a primitivnosti. Pak není vůbec divu, že některé postavy lze charakterizovat pomocí toho, že hrají kulečník (Gajev) či doufají, že na jejich pozemku někdo najde vzácný nerost, aby utržil zisk.
Ukazuje se, jak lidé srostlí se starým řádem (který má bezesporu také své trhliny), nedokáží kvůli své nepřizpůsobivosti konkurovat bezpáteřnosti kapitalismu, třebaže Lopachin jako jeden z mála nepodléhá pohodlí a pasivitě. Ostatní nedokáží vhodně hodnotit svoje sociální postavení, takže je to buď tlačí ekonomickému dnu (Raněvská), nebo se za každou cenu snaží napodobovat své nadřízené a tím ztrácí svou identitu (Duňaša). Vnitřní osamělost a citová prázdnota zaručena.
Ještě se mi líbí, jak je drama prosté vzletných gest a emocí, spíš pracuje s náznakem, s detailem a každodenností, rozhodně se nejedná o prvoplánové události s přeplněným syžetem – a v tom je to kouzlo.
JEPICHODOV: Pro zamilovaného blázna je to mandolína... (Zpívá.) Jen kdyby, ach, jedna žena, lásku svou chtěla mi dát...
JAŠA se přidá.
CHARLOTTA: To je hrůza, jak ty lidi zpívají... fuj! Jak kojoti.
DUŇAŠA (Jašovi): To musí být stejně úžasné, pobýt si v cizině, že?
JAŠA: Ano, ovšem. Nemohu s vámi nesouhlasit. (Zívá, potom si zapálí doutník.)
JEPICHODOV: Pochopitelně. V cizině je už dávno všechno zcela kompletní.
JAŠA: Přirozeně.
(s. 28)
Na mě zde bylo moc postav. Chvíli mi trvalo, než jsem se v nich vyznala. Příběh jako takový mě zaujal. Bylo tam hezky cítit, co prožívají hlavní postavy. Přiznám se, že jsem moc nepochopila, co nám chce autor sdělit. Možná to bylo trochu zamotané, ale ne špatné.
Tato divadelní hra mě rozhodně nezklamala. Je jasné, že nejde o komedii v klasickém smyslu, nebo o příběh s barvitou zápletkou, ale tohle je pohled na svět jaký byl, na lidi, kteří se nedokázali (nebo taky dokázali) přizpůsobit změnám proměňující jejich životy.
Hořká ironie, bolestná groteska, barvité drama. Prostě ruská literatura jak vyšitá.
Tahle knížka je taková rychlovka na jeden večer, která vyloženě nezklame, ale ani nenadchne. Chápu, na co chtěl Čechov poukázat a do jisté míry se mu to i povedlo, ale podle mě je kniha prakticky bez děje. Patřím mezi ty čtenáře, kteří v knize potřebují nějakou zápletku a i přesto, že ve Višňovém sadu zápletka byla, autor podle mě nevyužil celou její podstatu. Nicméně, kniha byla psaná dobře, četla se lehce, ale znovu ji do rukou určitě nevezmu.
Nechápu, proč se tolika lidem Višňový sad nelíbil, a dokonce je i zklamal. Myslím, že nikdo nepochopil, o čem vlastně celá kniha je. Jestli od ní čekáte komedii, komedie to není. Myslím, že Čechov to myslel ironicky, že chtěl aby se hrála jako komedie. Naopak je to tragédie (vzhledem k tomu konci T_T)
Jinak doporučuju na čtení k povinné četbě do školy. Knížka má v digitální podobě něco okolo 50-60 stránek. Čte se rychle. Mnohokrát se postavy střídají po jedné krátké větě nebo slovu :O
Doporučuju si přečíst nejdřív nějaké shrnutí na internetu, abyste věděli, co se děje. Z samotné knížky, to někdy může být trochu těžké pochopit.
Mne kniha vůbec nezklamala. Naopak, dost se mi líbila. Jako to už bývá, mně kniha poučila, a trochu zase ovlivnila mé myšlení.
Snad poprvé mě ruská literární/divadelní klasika zklamala. Komedie? Kde? Vtip spočívá právě v tom, že na celé situaci nic vtipného není?
Postavy plytké, nic se po celou dobu neděje. Tohle se mi vážně moc nelíbilo. Nechápu, proč je Višňový sad vyzdvihovaným Čechovovým dílem.
Banda ruských postaviček se přetahuje o 'Višňový sad'. Některé klasiky se stanou klasikami, aniž by vlastně měly co nabídnout... už fakt, že je to tu tak dlouho neustále svádí k novým divadelním interpretacím a jsem si jist, že na prknech to zcela určitě funguje lépe. Ale samo o sobě mi to absolutně prosvištělo hlavou, aniž bych z toho něco měl, nebo pochytil.
Višňový sad, mé druhé setkání s panem Čechovem dopadlo stejně dobře jako to první prostřednictvím Racka. Atmosféra, kterou autor dovedl prostřednictvím několika málo stránek nabudit, byla skvělá. Za mě se jedná o skvělou oddechovku na sychravé odpoledne. Oproti Rackovi jsem se během četby alespoň jednou zasmála, ale lidská hloupost je mi spíše k pláči než k smíchu. To už je ale ruský humor. I tak hodnotím vysokým počtem hvězd, jelikož Višňový sad je prostě srdcovka o nenaplněných snech a láskách, stejně jako spousta dalších ruských děl.
No tak to byla učebnicová blbost, ve které se jen potvrdilo staré literární rčení "ruská klasika = utrpení autora a utrpení postav = utrpení čtenáře/diváka". První dějství - přijíždějí, 2. dějství - kecají o tom, jak neprodají stromy, 3. dějství - kecají o tom, jak prodali stromky, 4. dějství - odjíždějí. Do toho občasné patetické pseudohluboké moudro o tom, jak to v dětství bylo krásné.
Nejlepší vyjádření ruské klasiky je asi Woody Allen a jeho film (asi jediný historický) Láska a smrt, kde rusákům pořádně nakládá.
Ta jediná hvězda tak je za (zřejmě) nechtěnou myšlenku, že Rusko stojí za hovno, a proto se raději všichni vrací do Paříže, kde je nějaký život.
Složité, nezáživné, ubíjející. Postavy byly vykreslené zajímavě, dějově ne tolik poutavé.
Je obdivuhodné, ako v tomto útlom diele dokázal Čechov výstižne zachytiť a podať hlavnú myšlienku - dopad spoločenských zmien na ľudí, kde ide hlavne o zrušenie nevoľníctva.
Veď ten bývalý sluha Lopachin si dovolil kúpiť višňový sad ?!
Oceňujem excelentné vykreslenie charakterov všetkých postáv, ktoré vytvorilo tú pravú kulisu na podanie hlavnej myšlienky.
Dômyselne zvolená je aj ústredná zápletka ohľadom predaja višňového sadu, kde samotné višňové či čerešňové stromy boli často považované za symboly smútku a odchádzajúcich čias...
Poetické opisy rodnej zeme a otvorené vyznanie lásky k nej už v súčasných dielach nachádzame iba zriedkavo. Pritom láska k vlasti bola našej generácii vtĺkaná do hlavy práve cez tieto literárne diela, ktorých plný význam až teraz oceňujem viac ako klenoty.
V mladosti som obdobné literárne počiny hlavne od ruských autorov považovala za nudné a iritujúce, ale ako som sa len mýlila !!!
Rusi majú zvláštny zmysel pre humor a Čechov je kapitola sama pre seba. Onen príznačný Čechovovský smiech cez slzy...
Je v tom obrovský kus nostalgie a smútku. Ako vždy keď končí jedna epocha. Nové príležitosti pre niektorých a zrútenie sveta pre iných.
Mňa zaujali ženské postavy, toľko pasivity, poddajnosti a vyčkávania...
či už to boli sestry, Charlotta, alebo Duňaša (slúžka) všetky boli len hračkami síl osudu (alebo mužov).
Jaša (sluha) smiešny so svojim nadšením pre všetko nové.
Firs (komorník) tragická postava, niečo ako živý pamätník mŕtvych časov. Lopachin (podnikateľ) taká rozporuplná postava. Človek premýšľal nakoľko (a až pokiaľ) je dôležitá lojalita voči tým, vďaka ktorým sa vypracoval a nakoľko je dôležitá kariéra a osobný postup.
Trofimov (študent) dnes by sme možno povedali salónny revolucionár, človek ktorý ničomu nerozumie, ale ku všetkému sa zasvätene vyjadruje. Jepidochov (účtovník) taká kancelárska myška, v podstate nič nerobí, ale navonok to vyzerá, že systém funguje aj s jeho prispením. Človek s kvalifikáciou (diagnózou ?) Brusel.
No a Gajev (brat Ranevskej), Simeon Piščik (statkár) a Ranevská (majiteľka panstva) podobne ako Firs, zaseknutí v čase, muchy v jantári, tragické postavy, "obete" idúce dobrovoľne na porážku. Vždy keď sa im nejakým zázrakom podarilo "vykorčuľovať" z patovej situácie hrdo nakráčali do ďalšej, nemenní, nepoučiteľní, slepé rameno mŕtvej rieky...
Čechov, to je stávka na istotu, smútok v ňom nie je ubíjajúci, človek si jeho prostredníctvom uvedomí veľa vecí, ale nezatrpkne.
P.S. A čo onen višňový sad ? To je len symbol, ktorý každý napĺňa iným obsahom. Pre jedných predstavuje kotvu, pojivo s minulosťou, ale zároveň aj maják do budúcnosti, svojim spôsobom je to pre nich relikvia.
Pre iných je to len tovar, vec ktorá nadobúda hodnotu až vtedy, keď prestane byť sama sebou (vyrúbať a predať na parcely).
P.S.1. Nejde tu primárne o vyrozprávanie príbehu, skôr o vyjadrenie pocitov z jednej doby.
Mně se prostě jeho styl líbí. V porovnání s Rackem má Višňový sad lepší postavy, ale míň úderných momentů, takže děj působí víc staticky.
1* … tak předně, je to poetické: „Dětství! Nevinné dětství! V tomhle pokoji jsem spávala, tady tudy jsem viděla do sadu, a štěstí se probouzelo zároveň se mnou, každé ráno, a sad byl tenkrát právě takový, vůbec se nezměnil. (Směje se radostí.) Jako zasněžený! Drahý, starý sad! Po sychravém podzimu a mrazivé zimě zase celý omládl, štěstím jen kvete, nebe mu přeje…“
2* … je to symbolicky melancholické … loučení se starým životem a s minulou dobou, totiž, s prodejem domova většinou měníte svůj osud a začínáte žít svůj život znova: „Na oknech nevisí záclony, na stěnách nevisí obrazy, nábytku zůstalo málo, je složen v jednom rohu, jakoby na prodej. Je tu jaksi prázdno. U dveří z pokoje stojí kufry, cestovní brašny apod. Dveře nalevo jsou otevřené, odtud je slyšet hlasy …“
…
„Pole. Stará, nachýlená, dávno zpustlá kaplička, vedle ní studánka, velké kameny, zřejmě bývalé náhrobní desky, a stará lavička. Je vidět cestu ke Gajevovu domu. Stranou strmí tmavá hradba topolů; tam začíná višňový sad. V pozadí je řada telegrafních sloupů a daleko na obzoru se nejasně rýsuje velké město …“
3* …je to geniálně metaforické … varování, přestanete-li se totiž starat, ale taky obdivovat kráse višňového sadu, přestane kvést, přestane rodit úžasně sladkokyselé plody a zahyne, a přestanete-li se starat o svůj domov, o zem ve které žijete, dopadne stejně : „Celá zem je náš sad. Velká a krásná zem, je na ní mnoho kouzelných míst. (Pauza.) Podívejte, Aňo, váš děd, praděd a všichni vaši předkové měli nevolníky, vlastnili živé lidi; z každé višně v sadu, z každého lístku, z každého kmene se na vás přece musí dívat lidská bytost, musíte přece slyšet hlasy... Vlastnit živé lidi - to vás všechny od základu proměnilo, ty, co žili dřív, i ty, co žijí teď, tak proměnilo, že vaše matka, vy, váš strýc, už ani nepozorujete, že žijete na dluh, na cizí účet, na účet těch lidí, které nepouštíte dál než do předsíně… Jsme pozadu minimálně o dvě stě let, nemáme zatím vůbec nic, nemáme jasný názor na vlastní dějiny, my jenom filozofujeme, stěžujeme si na nudu nebo pijeme vodku. Vždyť je to tak jasné: abychom začali v přítomnosti skutečně žít, musíme nejdřív vykoupit svou minulost, skoncovat s ní …“
4* … je to ironické … totiž, zesměšňující v konkrétním okamžiku nebo situaci: „Jsem kultivovaný člověk, čtu různé pozoruhodné knihy, ale nijak nemohu pochopit směr, co vlastně chci, mám-li žít nebo mám-li se zastřelit, abych tak řekl, ale nicméně, stále s sebou nosím revolver.“
…
„Zůstat tady je vyloučená věc. (…) Vidíte to sama, země nevzdělaná, lidi nestydatý, přitom ta nuda, a v kuchyni se vaří, že to ani nejde popsat.“
5* … a je to pravdivě vypovídající … popisující maličkosti každodenního života, a hovořící tak o povaze lidské existence, o tom, že ať už je svět kolem jaký chce, zůstávají v něm stále stejní lidé, se stále stejnými problémy i pocity, často, že celý život dělali něco jiného, než dělat chtěli :-) : „Říkají si inteligenti, ale služebnictvu tykají, obyčejný člověk je pro ně dobytek, studují špatně, čtou povrchně, absolutně na nic nesáhnou, o vědě jenom žvaní a umění moc nerozumějí. Všichni jsou smrtelně vážní, všichni se tváří přísně, všichni diskutují jen o věcech důležitých, o filozofii, a přitom nikdo nevidí, že dělníci nemají co do úst, spí bez přikrývek, všude štěnice, smrad, vlhko, mravní špína… Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam. Ukažte mi, kde jsou ty jesle, o kterých se toho pořád tolik namluví, kde jsou ty čítárny? O těch se jenom píše v románech, ale ve skutečnosti prostě nejsou. Jenom špína, tupost… Bojím se těch upjatých ksichtů, nesnáším je. Nemám rád, když se mluví moc vážně. Radši toho nechme!“
…
„Mluvili jsme včera dlouho, ale k ničemu jsme nedošli. V lidské hrdosti je podle vás cosi mystického. Možná že máte svým způsobem pravdu, ale když to člověk vezme jednoduše selským rozumem, tak jakápak hrdost, copak má nějaký smysl, když je člověk už fyziologicky nevalně zařízen, když je ve zdrcující většině případů hrubý, hloupý a hluboce nešťastný. Musíme se přestat obdivovat sami sobě …“
Školní povinná četba se ke mně, skrze mé děti, znovu a znovu vrací :-); u Višňového sadu mi tohle „opáčko“ vůbec nevadilo, naopak, bylo to opětovné krásné a pocitové setkání :-) ... s hrdiny, kteří (tím svým typicky ruským způsobem) hodně mluví, hodně se zpovídají, a povětšinou málo jednají, pokud vůbec něco dělají :-).
„Drahý, starý, krásný sad… Můj život, moje mládí, moje štěstí… Sbohem!“
První Čechovova hra, která nekončí ve chvíli, kdy jsou postavy na dně. Tady se dokáží se svou situací vyrovnat a udělají i první krůček vzhůru. První hra, která nemá pravého ruského alkoholika. A také první hra, kde se umírá sešlostí věkem.
Připojuji se k názoru, že je mnohem lepší a také snazší hru vidět, než číst. Teprve herci a režisér vdechnou postavám podobu, náturu, život.
Mé první setkání s ruskou literaturou vůbec, které tak započalo lásku na celý život. Starý motiv "ústupu modernitě" zde funguje beze zbytku a odvíjí se od něj příznačná ruská melancholie, která svého vrcholu dosahovala právě na přelomu století 19. a 20. a proto je zde ve své čiré, krystalické podobě a bravurně zachycena Čechovem. Neumím to popsat, ale vždy se mi ve spojitosti s Višňovým sadem vybaví úžasný ruský film (rozhodně stojí za shlédnutí) s poetickým názvem Unaveni sluncem, který podobnou melancholii zachycuje stejně věrně, byť na jiném pozadí než právě Višňový sad. Pro mě srdcová záležitost a geniální dílo geniálního Čechova!
Tak nevím, nevím - z tématu konce aristokracie v Rusku se jistě dalo vytěžit více. Prostředí by si zasloužilo lepší popis a stejně tak by neškodilo podrobněji vykreslit charaktery postavy - všechny mi totiž připadají zcela typisované. Posuďte sami - postarší zchudlá sentimentální venkovská šlechtična, mamonářský Lopachin a intelektuál Trofimov. Nejsympatičtější ze všech mi byl Firs, jenž je ztělesněním starých pořádků ruského samoděržaví.
Pár postav pobývajících trvale, či dočasně v starém domě, k němuž patří nádherný višňový sad. A plno nenaplněných, až směšných lásek.
Je tu rozhazovačná majitelka panství Raněvská. Bohatý podnikatel Lopachin (vzešlý z chudých poměrů, z čehož má komplex), který ji pravděpodobně od mládí potají miluje. Raněvská zas miluje mizeru, jenž, těžce nemocen, dlí v Paříži, kde ji předtím okradl o peníze a zradil. Bombarduje ji telegramy... Přijeď za mnou!
Je tu dcera Varvara, která by se snad chtěla za Lopachina vdát... ani jeden z nich však nedokáže vyslovit ano, ani ne. Služebná Duňaša mluví o jednom muži a má dostaveníčko s druhým... a tak dále...
A další lidičkové s legračními jmény a pozicemi. Vedou v příběhu nesmyslné řeči, v nichž něco rozumného a logického vysledovat je dost těžké... A nade vším se vznáší Damoklův meč: neřešitelná zadluženost a následná chudoba rodiny.
Jediným řešením je prodat drahocenný sad. Zájem má Lopachin. Vykácí ho a postaví na jeho místě chaty pro hosty... Zjevně jde o turistiku, přičemž hra vznikla v roce 1904, krátce před smrtí autora. Ale paní Raněvská nehodlá rodinné jmění prodat, ne, nikdy..!
Pro mě je tato hra spíš smutná, nakonec však všichni zúčastnění dokáží vykročit do nového, jiného života - protože jim v jejich situaci nic jiného nezbývá.
Konec starých časů na ruský způsob. Pokud je to komedie, tak hořká a ironická. Čechov uměl skvěle vystihnout typy osobností, všichni jsou trochu směšní, ale každý má po svém pravdu, vlastně ani Lopachin, ztělesnění dějinné nutnosti nastupujících nesentimentálních obchodníků, není záporná postava, ve svém vědomí vlastní nevzdělanosti a neschopnosti se vyjádřit, jestli Varju chce, nebo ne, je spíš k politování.
Prodírám se světovou klasikou a Čechov nesměl chybět. Tato divadelní hra mi přišla bláznivá a úsměvná. Chci zkusit ještě povídky, uvidím, co bude nejlepší.
2019/19
Tak já nevím, níže je tolik 5-4 hvězdičkových hodnocení, ale mě to nebavilo. Stěžovat si nebudu, 68 stran mě nemůže rozčílit... Ale že se to někdo snaží vydávat za komedii, to je mi záhadou. Už kvůli konci. Jestli to mělo nějakou hloubku, může si ji i nechat. ;)
Úsměvně vykreslená lenost a aristokratická nuda v kombinaci s bolavou touhou v tom nanicovatým životě něco dokázat (a hlavně přijít k penězům). Pro mě ještě lepší než Tři sestry, jejichž děj ve střední části trochu dlouho stál na místě.
sluha Firs: Než zrušili to nevolnictví, člověk aspoň věděl, kam patří a co má dělat. Teď máš sice svobodu, ale všude je to jenom velkej chaos.
Tak nějak jsem opět otrokem maturitní četby. V tomto ohledu spíše takovém, že jsem byl rád ohledně sáhnutí pro tuto knihu. Může být pojistkou toho, že si ji vyberu spíše něž něco jiného ze stejného období, aniž by mne to zruinovalo. Tohle se totiž dalo číst. Ano, vím. Je to kniha, která pojednává o ničem. Ale je to takové nic, které se pohodlně čte. Není to žádný paskvil nudy a není zde ani nic moc k nepochopení. Nejde o nic převratného, ale nic co by mělo být vyloženě haněno. Zvlášť pokud něco tak jednoduchého zařídí někomu maturitu.
Dokonalá verze Ruska v průběhu přestavby ve druhé polovině devatenáctého století. Feudalistka kněžna Raněvská se vzdává podnikateli Lapachinovi.
Štítky knihy
přelom 19. a 20. století ruská literatura divadelní hry divadlo višně dramata rozhlasové hry poslední kniha autora ruská dramata drama
Autorovy další knížky
| 1976 |  O lásce |
| 1933 | Pavilon číslo 6 |
| 2008 |  Povídky (6 povídek) |
| 1962 | Okamžiky |
| 2002 | Ivanov |
Kniha Višňový sad je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 793x |
| Čtenářské výzvě | 39x |
| Doporučených | 17x |
| Knihotéce | 79x |
| Chystám se číst | 128x |
| Chci si koupit | 15x |
| dalších seznamech | 6x |