oněg_evženin
přečtené 161
Možnosti milostného románu
2019,
Jan Němec
Kolem nové Němcovy knihy se v posledním půl roce strhla čtenářská bouře, která vyústila ve stovky pochvalných komentářů, přičemž některé označili Možnosti za nejlepší českou knihu posledního desetiletí. Avšak stejně jako není slunce bez bouřky, i Možnosti si vysloužily značnou kritiku, někdy snad i opovržení. Vzhledem k tomu, že bylo již o knize napsáno mnoho a je zbytečné se opakovat, rozeberu v následující recenzi ony negativní reakce. Nejprve je třeba říci, že se jedná o postmoderní román, který postmodernu samotnou neodsouvá do pozadí jako jakousi kulisu, ale vybírá dobové fenomény, které všechny mezilidské vztahy (nejen milostné) formují a ovlivňují. Tímto způsobem je kniha velmi zajímavým počinem, který se snaží vypořádat jak s digitalizací (což plyne ze samotné premisy), tak i s postmoderním relativismem a jeho hodnotovou rozříštěností a navzdory elektronickému sblížování se vzrůstáním třecích ploch ve společnosti (jsme si tak blízko a přitom tak daleko). Mnoho kritiky cílí na neucelenost, zdlouhavost, táhlost děje (pokud se to dá nazvat dějem v pravém smyslu toho slova), ale je třeba si uvědomit, o co autorovi šlo a čím se vůbec netajil - o opravdový, surový a nepřikrášlený popis několikaletého vztahu s jehož důsledky se autor nevyrovnal dodnes. Podat svědectví o vztahu kde utrpení a vztek byly stejně tak přítomny jako pochopení a láska. Také je třeba mít na paměti, že k takovým počinům se lidé uchylují za účelem vyrovnání se s traumatem a v tomto případě o vztahovém traumatu mluvit lze (jako srovnání poslouží von Trierova filmová “depresivní trilogie” jako součást léčby). Proto bylo pro autora podstatné nic nevynechat a vracet se opět k silným prožitkům. Mám tedy za to, že proces psaní této knihy nebyl nikterak jednoduchý. A proto nelze vnímat knihu jako další milostný román, ale jako zpověď, kde je třeba zmínit vše (je to probůh již v názvu). Z výše zmíněných postojů vyplývá názor, že autor je narcis a přemoudřelý “intoš”. Ale z mé vlastní zkušenosti vím, že některé zážitky nelze dostatečně popsat slovy (viz rozdíl mezi emotivní a rozumovou stránkou, který v postmoderně zaniká) a někdy nelze odolat svůdnosti popsat jevy složitými frázemi a úvahami, které dávají smysl v naší hlavě, nicméně na papíře vypadají poněkud “košatě”. Tomu se ale nelze vyhnout a mnohdy z toho vyjdou věty, které stojí za zapamatování, což je případ této knihy. K narcisismu autora lze říci asi tolik, že po přečtení knihy na mě působí jako člověk, který toho zkrátka mnoho ví a svět vidí komplexněji a složitěji, než většina lidí a nemůže si zkrátka pomoct, než toto své vidění dát na odiv. Je pravdou, že z hlediska feministického fenoménu zvaného mansplaining (potřeba muže ženu neustále poučovat a stavět ji do intelektuálně podřazené pozice - byť i nevědomě) by autorovi neuškodilo malé zamyšlení se (což dle mého udělal) a hodilo by se říci, že by “měl jít do sebe, ale dát si pozor, aby se v sobě neztratil”. Toto nejvíce rezonuje v souvislosti s větami jako “ty jsi asi nečetla Waltera Benjamina, viď?”a podobně. Ale opět se je třeba vrátit na začátek a ocenit upřímnost a otevřenost s absencí snahy se dělat před publikem lepším či dokonalejším. Proto ve světle autorových upřímných snah a jeho naturalistické otevřenosti nepadají kritické argumenty na úrodnou půdu, dle mého skromného názoru. Závěrem lze říci, že se nejedná v žádném případě o jednoduchou četbu, ale o knihu, která musí takříkajíc uzrát a pak se k ní můžeme postupně vracet. Jedině tak bude zážitek z četby umocněn, tím spíše, že se lze v mnoha věcech poznat a ztozožnit. Pro mě to byl nádherný počin, zajímavý po všech myslitelných stránkách a nelze než udělit pět z pěti.... celý text
Vánoční koleda
2010,
Charles Dickens
Kdy je lepší čas vyjádřit mou slabost k Dickensově Vánoční koledě, než čtvrt hodiny po půlnoci na Štědrý den? Mé první setkání s Dickensem proběhlo skrze Vánoční koledu (bylo mi asi sedm) a oblíbil jsem si tehdy knihu a stejně tak i animované zpracování na motivy Pohádek z Kačerova, ve kterém Scroodge (dobrá tedy, Skruže) hrál trefně strýček Skrblík. Je to pro mě jedna z nezbytností vánočních svátků, hned vedle obligátní věty "Harry, jdu do baráku!" a lineckého cukroví. Je to zkrátka nádherný příběh o naději, dechberoucím duchu viktoriánské éry a znovunabývajícím poselství kouzla Vánoc.... celý text
Kronika zániku Evropy: 1984–2054
2019,
Vlastimil Vondruška
Pana Vondrušku jsem dlouho opomíjel, byť jsem jej znal již dříve jako historika specializujícího se na středověk. Tímto mé povědomí o jeho osobě končilo, ale žádné štěstí netrvá věčně. Zaujal mne po nějaké době, kdy jsem narazil na rozhovory na YT, kde mě šokovaly některé jeho politické názory. Nešlo tehdy o nic tak nevinného jako inklinaci k pravici či levici, ale o výroky hraničící s rasismem a čirou nenávistí, ještě k tomu pronesené s jemným úsměvem a vlídným tónem (žádné hysterické výkřiky podobné lidem jako pan Jakl či pan Okamura). Šokován a zaskočen jsem se začal s jemným masochismem o tvorbu pana Vondrušky zajímat blíže, až jsem jednoho dne vešel do knihkupectví Dobrovský a spatřil svatý grál, který mne ponechal v úžasu a ve stvé strnulosti jsem si nezadal ani s Lotovou ženou. Kdybych fascinací neoněměl, zvolal bych v danou chvílí “Hosana, Pane na nebesích…to chci!”. Knihy byly vyskládány do kompozice babylonské věže (taky jak to s ní dopadlo) a opatřeny cedulkou “k Vánocům pro dědečka”. Pokud chcete, aby váš dědeček pokácel motorovkou, kterou si minulé léto vytočil na kole štěstí v Mountfieldu pár bříz a sejmul tradičně opožděný vlak Českých drah, pak je to ideální dárek a nelze jinak, než doporučit. Sám si neumím představit, že bych knihu dal svému osmdesátiletému dědovi, který je celoživotní milovník Remarqua, ale tedy budiž (asi by mě při všem svém pacifismu prohodil zavřeným oknem). Obálka je vyvedena vskutku mistrovsky, kdy samotný název odděluje dva zdánlivě neslučitelné světy - islámský a křesťanský (Evropu). Na horní polovině vidíme mešity a na dolní polovině v modrém mírumilovném hávu lidi, jak jdou přes jakousi křižovatku…muslimové asi nechodí po ulici a je to něco, co charakterizuje výlučně Evropany, protože muslimové nikam nechodí, ale jsou jen zavření v mešitách, kde osnují plány na to kýžené zničení Evropy…asi takhle přemýšleli při tvorbě obálky. Teď ale k obsahu. Děj se točí kolem odborníka na Orwellovo dílo a kniha je uvozena Orwellovým citátem a proklamací, že jde o fikci, nikoli o predikci. Jde o geniální krok hodný samotného Hegela. Mám-li nesnášenlivé názory a ještě o nich píšu novou bibli české krajně pravicové scény, tak použiji na začátku knihy i v ději samotném jednoho z největších odpůrců kolonialismu, rasismu, útlaku, šovinismu a “bílé nadřazenosti”, který kdy žil a tvořil - Erica Arthura Blaira (George Orwella). V podstatě se tak vyviním ze své vlastní nenávisti a mohu ji s chutí nadále pěstovat. K uvedení, že jde o fikci lze říci asi tolik, že pan Vondruška si udělal krátký exkurz do trestního práva a české právní praxe souzení šíření nenávistných myšlenek či poplašných zpráv a zkrátka pro neomarxisty, kteří by jej chtěli žalovat, vymyslel tuto generální klauzuli krajně pravicové beztrestnosti. V podstatě to funguje na principu, jako když prohlásíte, že vás v následující hodině nemá nikdo brát vážně a jste pouhý humorníček a najednou začnete hajlovat a vybízet ke genocidě, ale jste beztrestný díky vaší prvotní proklamaci, takže se nic neděje. K samotnému ději a příběhu lze říci asi tolik, že hůře a nudněji napsanou knihu jsem dlouho nečetl (naposledy z interestu Gottwaldovy projevy). Styl psaní je jednoduchý (můžeme tušit proč - zdravíme dědečka) a povrchní, byť musím ocenit několik faktických informací, které autor použil v kontextu správně a srozumitelně. K té jednoduchosti je třeba říci i to, že se kniha čte velmi dobře a plynule, byť je to na úkor oné záživnosti. Tak to jsou tedy jakási pozitiva a zklamaně uznávám, že jich moc není. Leitmotivem knihy je vytvoření Českého chalífátu a islámské diktatury, což je v současném výhledu na příštích třicet let asi tak pravděpodobné, jakože Babiš vrátí ukradené peníze, vlastnoručně vypleje všechnu řepku a s Richardem Krajčem odjedou meditovat do Tibetu. Na konci knihy nám autor ukazuje hrdinství dvou vlastenců, kteří si oblékli bílá prostěradla, prohlásili se za Řád Johanitů a odkrouhli imáma, protože se smál Janu Husovi (palivo na tři políčka? - HUS - haha). Navíc je to výslovně uvedené jako akt nejvyššího vlastenectví, což implikuje, že vlastenectví znamená právo oddělat kohokoli, kdo říká blbosti (tak to může leckdo pochopit) a otázkou je, kdo tedy bude určovat, kdo blbosti říká a kdo ne. Závěr je tedy vrchol nevkusu, trapnosti a zastydlého ultrapravičáctví. O absentujících znalostech pana Vondrušky o islámu psát nebudu, protože by tento příspěvek byl třikrát delší než je (a kdo to má číst?). Knihu jsem naštěstí zakoupil ze zvědavosti a se slevou sto dvaceti korun, kvůli poškození (někdo přede mnou se asi neudržel), takže mě ten fakt utracených peněz ani tak neštve. Navíc je dobré mít v knihovně takovou sondu do mysli kryptoradikála. Konečně můžu říci, že z touhy po sebemrskačství si knihu lze užít, ale pokud se na ni hodláte dívat vážným zrakem, pak ji raději nechte ležet. Nerad hodnotím jako “odpad” a proto dávám jednu hvězdu za čtivost, víc ze mě ale nikdo nedostane.... celý text
Metro 2033
2010,
Dmitry Glukhovsky
Kolem této knihy jsem v knihkupectví kroužil již půl roku a rozhodoval se, zda jako první postapokaliptický román mého života zvolit Silo nebo právě Metro 2033. Premisa a celkové zasazení do neotřelého prostředí v kombinaci se znalostí počítačové hry zvítězili a mohl jsem se tak pustit do čtení. Musím říct, že první polovina kniha mi přišla bezchybná, přičemž jsem ale pomalu začal pojímat podezření, zda dojde v příběhu k nějakému skutečnému zvratu. Totiž hlavní hrdina působí jako nešika, který má víc štěstí než rozumu a většinu knihy zabírá popis jednotlivých stanic (byť dobrý), abstraktní blouznění různých individuí a líčení nočních můr hlavního hrdiny. Prakticky po celou dobu nevíme v čem hrdinova tajná mise spočívá a neví to ani on sám a nikdo kolem něj (tajemstvím to bylo snad i pro autora). Celý těžkopádný děj spěje k rychlému a zkratkovitému konci, který není příliš uspokojivý. Je třeba ale uznat několik málo akčních scén, které děj rozproudily. I přes tuto kritiku a množství výtek považuji Metro 2033 za kvalitní dílo. Pokud se totiž podíváme na děj prismatem kritiky společnosti, pak zjistíme, že jde o geniální dílo. V popisu lidské povahy a její vlastnosti kamkoli tahat své abstraktní konstrukty a ideologie, a to i přes to, že je to již bezpředmětné. Celý svět shořel na prach a přeživší živoří v útrobách metra, ale i zde se budou lidé snažit malicherně prosazovat ideály bolševické revoluce, vybudování "čtvrté říše", držet se své dogmatické víry, či stále čile pěstovat rasismus (i v prostředí, kde doslova rozhoduje a má cenu každý lidský život). Konec navíc evokuje pohled na člověka, jako na přemoudřelou opici, která má v povaze vše jen ničit. Vnímám to tak, že autor měl potřebu vytvořit manifest svého bytostného odporu i fascinace, které má vůči společnosti, a to vše zasadit do poutavého prostředí, což se mu povedlo. Navíc přihlédneme-li k tomu, že tuto knihu začal psát ve svých osmnácti letech. Pokud tedy odhlédnu od nepřirozeně strojených, dlouhých dialogů a rozvláčnosti děje, pak jde o knihu, která si zaslouží post kultovního díla právě díky originalitě a inteligenci děje.... celý text
