Možnosti milostného románu

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Je pravda života a pravda literatury. Jedinečná zkušenost a touha najít její smysl. A přestože o lásce bylo řečeno nejspíš vše, každá generace ji prožívá trochu jinak. Nový román Jana Němce je románem o lásce. Na první pohled příběh velkého milostného vzplanutí a peripetií šestiletého partnerského vztahu. To skutečné drama se však odehrává jinde. V umanuté a trýznivé potřebě pochopit, proč to skončilo. A protože spisovatel má jediný nástroj, jsme svědky toho, jak na rozvalinách milostného vztahu vzniká milostný román. Jak je každý zážitek a konflikt nasvěcován z různých stran, jak se na něj přikládá šifrovací mřížka jiných textů, od Božské komedie po efemérní zprávy bulváru… a jak se skutečnost vzpírá a to podstatné stále znovu uniká mezi prsty. A sledujeme i to, jak se autor mění v románovou postavu a v poctivém zápase překračuje hranice tělesné i myšlenkové intimity. Je-li poznání jedinou morálkou románu, jak tvrdí Milan Kundera, není jiná možnost....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/412951/big_moznosti-milostneho-romanu-5qu-412951.jpeg 3.7639
Nahrávám...

Komentáře (191)

Kniha Možnosti milostného románu

gabriela3565
06. května

Já se přiznávám, že jsem byla zprvu z románu dost rozpačitá. Měla jsem chvíle, kdy jsem cítila, že mně, podivné mileniálce cpoucí veškerou svou lásku do psů a koček, hlavní postava mluví z duše. A pak jsem zase měla chvíle, kdy jsem knížku musela zaklapnout, protože jsem se nemohla přenést přes některé pasáže, kdy jsem se neubránila pocitu, že hlavní protagonista se ve všem akorát egocentricky patlá. Ale možná za to mohlo mé rozpoložení, ve kterém jsem knihu četla, kdoví. Nicméně jsem moc ráda, že u nás vznikají knížky tohoto typu. Za neotřelé čtení dávám hvězdičku navíc!

SueD
28. dubna

Moc mi nesedl jazyk, vyprávěcí styl ani příběh. Neodvažuju se napsat, že to bylo špatné, ale nebavilo mě to.


kristleko
03. dubna

Odvážné obnažení milostného vztahu dvou intelektuálů, „přešlechtěného“ spisovatele Janka a „syrové“ studentky Niny. Autobiografické psaní má v české literatuře tradici (třeba Tereza Boučková nebo Ludvík Vaculík), ale Jan Němec je asi první, kdo z vlastní knihy vychází jako narcistní pitomec, a to jak svým chováním ve vztahu, tak i tím, jak se s ním (ne)vyrovnal a navíc to celé sepsal a předložil celému světu ke čtení. Ta sebestřednost a přechytralost se projevuje i v (dnes už dost otřepaném) postmoderním střídání stylů od „tříděného odpadu z milostné korespondence“ po jmenný rejstřík, prokládání příběhových částí s výstřižky ze zpravodajských serverů nebo výpisky z četby Durrella, Cortázara nebo Brocha. V těchto chvílích se ale Němec stává pouhým epigonem literárních velikánů a oslabuje to nejsilnější část knihy, kdy autor používá tu nejprostší uměleckou formu – vyprávění. Je to působivý příběh o lásce na prahu třetího tisíciletí, kdy se naše generace kolem třicítky nemůže ubránit dojmu, že se pořád na něco připravuje, trpí nechutí se vázat a klopýtá v kolotoči prchavých lásek a bolavých rozchodů. O tom, že vztahy leckdy stráví rutina nebo lhostejnost a že zoufalý člověk přistoupí i na hloupé a nedůstojné úmluvy, aby svou lásku neztratil úplně… Jan Němec šel s vlastní (místy dost prodřenou) kůží na trh a sepsal knihu plnou kontrastů a rozporů – od dojemného výletu s prarodiči na Pálavě k závislosti na pornu, až divadelním scénám brečení na koberci a házení mobilu do koše nebo k fotce na občance potřísněné semenem. (7/10)

Kulasec
21. března

Milí předrecenzenti 000nugatovej a janka2000, díky vám oběma za komentáře ke knize: jen bych se opakoval. Přece však to ještě rozvinu.
Rozhodně to Jankovo psaní není nic tuctového. Děkuju uctivě zároveň za nalákání k přečtení Dějin světla.
Jan Němec kolem mě zatím kolotal v podobě rozhlasových dramatizací a přes sloupky v Respektu(pár let jsem teď knihy "stíhal" číst jen přes recenze), a tak že to je vlastně on i coby autor mi pořádně došlo až samotným sdělováním v knize. A to se mi líbí: že nám o sobě něco vlastně vypráví. Máme tomu sklon dnes dávat skoro až narcistní znaménka, ale kdo jinak dá laikovi vhled do zázemí nejen brněnské intelektuální obce apod. Kdo se vlastně podělí a takto pak i vlastně sdílí svůj osud/příběh?
A dobře to dopadlo! On ju má rád až za hrob a ona třeba aspoň v knize dál taky. I kdyby jen v literární podobě a tedy tak nějak katarzně, jak si autor přál. I od toho jsou knihy. Dílo je opravdu mnohavrstvé, nese v sobě více autorem docela nadšeně probíraných témat. Takové ty internetové fenomény. Tomu zápalu věřím. Někdo další o tom i napsal, že je rovnou hloubavé. To je taky dobrý komentář! Proč ne, že? Pomalu kde jinde se dnes tasit s hloubavostí než v knihách. I o tom se ostatně autor v knize rozvyprávěl: že tomu  současná doba až tak nepřeje a tak. Přitom takové ty myšlenkové pochody nás často na knihách lákají nejvíc. A zajímavý úkaz se mi stal: knížku jsem četl, jako by mi ji až lyricky předčítal brněnský rodák herec Pavel Řezníček(tohle by byl jářku úkaz, kdyby jednou vyšla s jeho hlasem audioverze). Jenomže teď jsem si děcka našel, že už to odvyprávěl Otakar Brousek.
(Můj příspěvek do diskuze zkrátka a dobře prosím čtěte s dikcí Arnošta Goldflama, ať ta všechna nálada zůstane v Brně a ať je to taky takové nějaké intertextové jako třeba další "možnost").
Mimochodem znám mnohem lépe a důkladněji Krakov než Brno a ten taky v knize "vystupuje" a je tam (ne Bolku tam venku, kde je hic, ruka dole...ale v knize o něm Janek vypráví) moc hezky popisovaný. Celkově ta barvitá popisnost nejen vztahu, ale především neživých věcí a nálad je betální.

A dadaisticky s Arnoštem Goldflamem i dořečeno v podobě jeho loučivých závěrů
z pohádek v knize Tatínek 002:
"a vy už teď dětičky běžte taky spát, ať jste zítra zrovna tak šikovní jako ten váš tatínek!"

P.S.: když performance, tak v duchu tej knihy. Autor by byl věřím rád.

000nugatovej
24. ledna

Připadá mi vlastně odvážné napsat takový román.
Tohle psaní k tématu tolik v literatuře zpracovávanému by mohlo svádět k banálnostem, trivialitě... a on se do toho pustí intelektuál moderní doby! (Možná proto ty intertextuální vložky a různý vložený "odpad". Možná proto ty čtivé, ač podrobné, topografie srdce - v Brně, v Krakově...) Je to román nejen o lásce, ale také o psaní. Provokující je hrana mezi autobiografickou skutečností a spisovatelskou fikcí. Kde ve skutečnosti ta hranice je? A taky: Co jsem ty a co jsi já? (Ta hra připomíná vypravěčství v 2. osobě v Dějinách světla.)
Čtivé, odvážné, lepší, než jsem očekával...

lucie3633
08. ledna

Zhodnotila bych to asi takto – Možnosti milostného románu je kniha pro ty, kteří rádi hloubají. Sáhnete po ní v případě, že hledáte knihu, která zapůsobí jak na vaší mysl, tak duši. Není to úplně odpočinkové čtení před spaním – já jsem četla vždy po kouscích a o to víc jsem si ji užila. :)
Stále ještě vstřebávám tento pozoruhodný zážitek a myslím, že ve mně bude rezonovat ještě dlouho. Koneckonců... Možná, že i tohle byl autorův cíl, vzbudit v čtenářovi emoce a probudit myšlení.

tynkaiscrazy
13. března

Hele, po knížce jsem sáhla, protože se dost výrazně prohnala mediálním prostorem a každej na ni má názor. A protože žijeme v době, kdy každej musí mít nutně na všechno názor (), rozhodla jsem se udělat si ho taky - bylo nutno jít tedy tzv. “ad fontes”.

Od Němce jsem už před cca rokem slouskla Dějiny světla, který byly supr a který byly něco úplně jinýho než Možnosti milostného románu. Což je pravděpodobně něco, o co autorovi jde. Těžký rozchody jsou prostě těžký a napsat o tom román o čtyřech stech stranách, kde se prohloubá autorova mysl skrz naskrz, to může někdo označovat za egocentrismus, narcismus či jiné -ismy. Já v tom shledávam i kousek odvahy, jít otevřeně s kůží na trh s takto niterným tématem, které si v sobě nese jistě velká část populace a přesto nemá za potřebí o tom psát romány. Jsou tedy možná pochopitelné hlasité komentáře, že Němec je egoista.

Za mě je to ale kniha hloubavá - nechci tvrdit, že byl autor příkladným partnerem, že se nechoval (z mého nebo všeobecného pohledu) v jistých situacích povýšeně a podobně, ostatně to netvrdí ani on sám, když v přiloženém rozhovoru tvrdí, že daleko důležitější, než vymalovat se v těch nejjasnějších barvách mu přišlo zobrazit se v románu dostatečně autenticky, jakkoli těžké nebo nepříjemné to může být. Až příliš jsme si zvykli v milostných románech potkávat příkladné protagonisty.

Je to mileniálský smutek, je to plný nenaplněných očekávání, honem za “něčím” abstraktním (v práci, studiu, osobním životě), je to o stoupání a těžkých pádech, o digitálním světě, o životě devadesátkovejch dětí, o přání zestárnout spolu, o hledání odpovědí, ale možná přednostněji o kladení otázek. Mně se to líbilo!

janka2000
21. ledna

Jan Němec byl touto knihou nominován na Magnesiu literu a já chápu proč. Román (autobiografický) je velmi jedinečný. Je psán trochu jako zpověď vztahu Němce s Ninou. Jelikož je autor velmi vzdělaný není divu, že kniha obsahuje mnoho pasáží o významných osobnostech humanitních věd a taky filozofických zamyšleních.
Kouzlo tohoto díla je ale ta otevřenost, s kterou Jan Němec popisuje vývoj vztahu, jeho rozpad a vlastně částečně i svou osobní tíseň, která vzniká souhrnu faktorů (věk, práce, rodina), které on cítí potřebu naplnit, ale nedaří se mu to.
Přijde mi to trochu jako generační zpověď, kdy ve 30 letech dosáhnete nějakého svého životního cíle, ale chybí vám často ten zbytek. Není skoro možné mít kompletní balíček životního štěstí a udržet si ho.

1 ...