Možnosti milostného románu

Vydržela jsem asi do půlky, ale pak odložila. Nelíbilo se mi to, připadala jsem si jako nevhodně nahlížející do soukromí něčího vztahu, byť ho autor sám čternáři servíruje, vadilo mi to. Kromě toho jsem se nedokázala vcítit do pocitů hlavních hrdinů, připadají mi od mého prožívání podobných věcí velmi jinde.

Vážení, tahle kniha je klenot! Tedy, pokud jste připraveni na trochu postmoderního čtení, v němž se lineární vyprávění tříští a perspektiva autora se prolíná v mnoha (velmi kreativních) podobách. Ano, někteří mohou tvrdit, že se autor "opájí sám sebou", ale nebyl to mimo jiné tak trochu záměr, který v knize reflektuje? Navíc, Němcův jazyk je vskutku vybroušený, svěží, plný nádherných metafor a hladce plyne. Rozhodně nejde o plytkou literaturu (kdo by nominoval plytkost na Magnesii Literu?), ale o nádhernou hru s jazykem, hru s perspektivou a téměř až anatomické zkoumání jednoho roztříštěného vztahu. Ano, jde o čtení pro náročnějšího čtenáře, ale rozhodně stojí za to. Jediné, nad čím mi ale stále visí otazník, je otázka etičnosti vůči Nině...

Já nechci psát recenzi, když jsem tu knihu nedočetla, ale takhle - já ji dávala šanci hned třikrát. Poprvé v době, kdy vyšla, a kdy se na mě valila ze všech stran. Vypadala jako něco nového, zajímavého… První stránky mě docela bavily, ale pak mi to přišlo až moc plytké, ufňukané, takové nezáživné, zdánlivě nesouvisející vsuvky mě baví, ale tady jich na mě bylo nějak příliš.
Podruhé jsem na ni sáhla znovu asi po dvou letech. Dočetla jsem asi o kapitolu dál a znovu odložila. Byla jsem starší, zkušenější, ale pořád ten děj šel mimo mě.
Potřetí jsem na ni sáhla teď. Už mě to začalo bavit trochu víc, dostala jsem se do půlky a pak… Pak to zase ztroskotalo, protože to dost o ničem. Asi nejsem dostatečný intelektuál, abych to pochopila, protože mám dojem, že i ti lidé, i autor, jak se popisuje, jsou úplně jinde než já. Nebavilo mě to, nechytala jsem se.
Přemýšlím, jestli nebude lepší knihu prodat do antikvariátu, abych se nemusela trápit se začátkem počtvrté…

O knize i autorovi jsem toho hodně slyšel, ke knize jsem tak přistupoval s určitými obavami a předsudky. Některé z komentářů bych podepsal. Místy mě kniha iritovala, vlastně jsme se nedozvěděli nic o žádné z vedlejších postav příběhu, štval mě zmiňovaný name-dropping (i když tam jsem si zpětně říkal, že v případě této knihy to asi dávalo smysl), intelektuální pasáže byly někdy až moc časté, na druhou stranu oceňuju autorovu upřímnost, ponoření se do velmi osobních témat a tam, kam by většina z nás čtenáře nahlédnout nenechala. Tvůrčí krize, pornografie, vztah třicátníka se studentkou a s tím související problém, jak toho druhého ve vztahu nechat roztáhnout křídla… Nejpalčivější otázkou, na kterou jsem si stále ještě neodpověděl, je samotné téma knihy. A taky si nejsem jistý, jak jednoduše se tahle kniha četla Nině. Jak popsat vztah a jeho konec citlivě a tak, abych co nejméně ublížil, abych nevypadal jako ublížený narcis a ufňukaný egoista, aby to vůbec někoho bavilo číst. Mě to vlastně číst bavilo, přišlo mi to ze své podstaty zajímavé, i když mě autor iritoval a někdy bylo fňukání až příliš. Na rozdíl od jiných se mi líbily přidané pasáže z jiných děl, celkově mi to dávalo smysl.

Toto není čtení pro každého a chvílemi jsem také ztrácela pozornost. Ale stojí to za to. Anatomie jednoho vztahu, analýza milované bytosti (Niny), vše tak podrobně, až z toho jde trochu strach. Představa, že mě někdo tak pozoruje a pak o tom do všech detailů vypráví, není zrovna příjemná. Ale představa, že mě někdo miluje tak, abych mu stála zato, takovým způsobem o mně psát, je fascinující.
Takže není divu, jak říkala dr. Horký na přednášce o české literatuře, že kniha byla z tohoto titulu lehce kontroverzní.
Odkazy a citáty ze světové literatury mi nevadí, spíše naopak, ráda si rozšířím obzor.
Líbí se mi autorův jazyk, všechny ty metafory a nápady... A hlavně myšlenky, které mi stály za to si zapisovat .
Tady je jedna z nich:
Jediný způsob, jak se na tomto světě můžeme milovat , je odpouštět si rychleji, než si stačíme ublížit...
Takže ano, kniha je pozoruhodná a určitě nezůstane první a poslední, kterou od Jana Němce otevřu.

Autor, který napíše milostný román, se jen těžko ubrání otázkám zvídavého čtenáře, jak moc je onen román, hrdina nebo zápletka autobiografická. Autobiografickému otisku se totiž lze jen těžko vyhnout. Cokoli napíšeme, nese stopu našeho vnímání světa zakládajícího se na vlastních dosavadních prožitcích a zkušenostech. A tak se zdá snadnější vydat rovnou román přiznaně autobiografický. Má-li ovšem autor odvahu vyjít na trh se svou kůží odhalenou až do nejvěrnějšího významu toho rčení. Román mě nadchnul, jazyk i forma, bavily mě i citace, úryvky a vsuvky, které autor pro úplnost děje považoval za důležité. Po přečtení poslední řádky cítím sice smutek, že už se s knížkou musím rozloučit, úsměv na tváři ale zůstává. A nemění na tom nic ani fakt, že právě v duchu hledám odpověď na otázku, jestli to nakonec nebyla jen velmi zdařilá fikce vydávaná za autofikci.

S přehledem nejufňukanější text, který jsem kdy četl. Pokud je to psáno jako autobiografie, tak potěš. Pokud si autor myslel, že z toho "jeho" postava vyznívá sympaticky, ne kámo.

Pokud to byl pokus o nějakou terapii skrze psaní a vyjádření "co jsem to za kok*ta", tak nezbývá než gratulovat autorovi, že z toho vytřískal nějaké peníze.

Případně to je možná jen intelektuální onanie na téma "podívejte se, kolik toho znám, já Kundera z Wishe".

Ať už je to cokoliv, přečíst to byla fakt ztráta času.

Knihu jsem četla na doporučení od kamarádky. O obsahu jsem nevěděla nic, takže jsem podle názvu čekala něco o psaní, což mě jako rádoby autora docela zajímá. Bohužel jsem se nedočkala.

Prohodit knihu oknem jsem chtěla už po prvních pár kapitolách. Příběh nic moc, což by se ještě dalo skousnout, ale proč tam byly ty mezikapitoly, které s ničím nesouvisely? A ještě k tomu plné stížností na dnešní digitální dobu a podobné "důchodcovské kecy" s prominutím.

Naštěstí se nedostalo na stížnosti politické a já jsem si i zvykla na ta přerušení příběhu, jinak ale s autorem v ničem nesouhlasím a pokud je to opravdu napsané podle skutečnosti, tak potěš koště.

Bráno kolem a kolem, možná je tam pár zajímavých myšlenek, ale mi to vůbec nesedlo a podruhé už knihu nechci vidět, natož číst. Celkově... no, kdyby to nebylo už dva roky a já si pořád nepamatovala tu touhu prohodit knihu oknem, tak bych dala 2 hvězdy, takto 1,5.

Mně se kniha líbila moc. Možná proto, že jsem zrovna takovou hledala. Text na mě působí jako vyprávění kamaráda o jeho vztahu, akorát poetičtější a filozofičtější. Dlouho jsem sháněla romantickou knihu, která nebude plytké "enemies to lovers" k vodě, ale realistický příběh o vztahu, do kterého se lze snadno vcítit. To pro mě kniha splňuje dokonale. Zdejší recenze jsem nečetla a jsem ráda. I když s některými argumenty zpětně souhlasím, nevnímala jsem je v knize jako zásadní překážku.

Vyhajpovaný český bestseller.
Tak určitě. 1 hvězda. Ze slušnosti.

Tušila jsem, že jsem s autorem sáhla v knihkupectví úplně vedle a nemýlila jsem se.

Přiznávám - nedočetla jsem to.

Je to škoda. Některé myšlenky mě chytly a já se jen modlila, aby zas nepřišla ta zdlouhavá o ničem omáčka, kterou jsem se nemohla prokousat. Jenže skvělé čtení versus omáčka 1:9.

Jojo, zkusil na mě všechno, měla jsem různé lásky a vztahy a zakotvila jsem v tom správném a on pořád zkouší dál mou jistotu a jiný věci, ale baví mě jako Jiří Kratochvil

Děkuji za mnohá zrcadla vlastních milostných románů.

Děkuji za Ninu, byť zprostředkovaně promluvila její esence přeci a odkryla nové možnosti pochopení záležitostí minulosti i přítomnosti.

Uvědomění, že zklamání je nesouladem lásky. Ačkoliv tušíme, že se máme očekáváním vyhýbat, nemůže si pomoci. Když převáží ta nenaplněná – zklamání, ztrácí se důvěra. Bez důvěry je těžké lásku uchovat.

Mohl to být román světové úrovně, nebát se škrtat banality. Vím, i ty k životu patří, ale...

Obyčejně ignoruji české bestsellery, často ve všech ohledech přizpůsobené průměrnému vkusu. Ale tuto knihu jsem už nějakou dobu držel v povědomí jako cosi, co by mohlo být zajímavé.

V první čtvrtině jsem se radoval, že jsem v krátké době narazil na druhý český "pravý" postmoderní román po Úterním poledni Tomáše Krále. Prvních zhruba 80 stran Možností milostného románu jsem si užíval - hravost, styl, proměny narativů, vsuvky. Pak to začalo drhnout, mělčiny byly stále častější, až se proměnily v nezajímavé vatovité hlušiny (sebezpytování). Stále více to zavánělo Kunderou (několikrát v textu přiznaným), neustálé kulturní odkazy, které mají dokázat, že to psal intelektuál pro lidi, kteří sami sebe chtějí považovat za intelektuály. Všechny potřebné složky to má, nicméně dle mého názoru nefunkční.

Cítím promarněnou šanci, Jan Němec píše místy skvěle, podle mého názoru lehčeji než zmiňovaný Kundera. Chtěl mít román-skládačku, má jej, ale to mohl mít, i kdyby román byl lepší. Možnosti milostného románu načrtnuty, zdaleka nevyčerpány.

Tak já nevím, asi jsem to nepochopila. Nebavilo, nelíbilo. Prodáno na Knihobotu - aspoň že tak.

Po dočtení velmi váhám s hodnocením. Po celou dobu jsem cítila velký rozpor a kniha mě neustále nutila vést vnitřní svár, jestli mě ten obsah irituje, nebo jsem z něj nadšená. Neseděly mi dialogy mezi Janem a Ninou, měla jsem z nich pocit obrovský plytkosti a nejnižšího flirtovacího jazyku, který absolutně nekorespondoval s vnitřním světem hl. hrdiny, jenž si dával velmi záležet, aby byl vnímán jako jakýsi nadintelektuál. Dokonce mě napadlo, jestli tím nereferuje k rozhovorům z porna, který v románu zaujímá zásadní pozici. Na druhou stranu se mi moc líbila linie s prarodiči a jiné vyprávěcí pasáže. Co se týče hry s formou - opět rozpor, někdy skvělá a maximálně originální, jindy přitažená. Mimo jiný se mi zdálo, že ta kulturní sumarizace je až moc na sílu. Někdy stačí samotná výmluvnost, to ustavičný ohánění se intertextualitou (ooo Haneke, ooo Alexandrijský kvartet, ooo nebe nad berlínem), na mě občas působilo spíš tak pseudo, abychom se všichni mohli egoisticky poplácat, jak chytří a vzdělaní jsme.
Hodnotím jen ***, protože v hlavní milostné lince postrádám větší hloubku, jinak skvělá knížka, zábavná a mnohovrstvá.

Hravá postmoderna proložená vcelku normálním románem o (ne)porozumění v partnerskejch vztazích.

Možnosti milostného románu je opravdu kniha o možnosti/ možnostech, jak vyprávět milostný příběh novou, zajímavější a i interaktivnější formou. A přesto, že je kniha skvěle napsaná a velmi dobře a lehce se čte, nejedná se vždy o úplně jednoduché čtení. Pokud tedy čekáte oddychovou literaturu bez vsuvek, cizích slov a odkazů na jinou literaturu, sáhněte raději po něčem jiném.

Pozvolně se vinoucí příběh jak meandrující řeka, postupně vyplavující tu trochu bahna, tu nějakou tu perlorodku, tu chomáč řas a jinde hromadu naplaveného svince. Přicházela jsem tomu na chuť postupně a přišlo mi to celé takové líznuté Kunderou, což mě ani nerušilo ani neuchvacovalo.