Možnosti milostného románu
kniha od: Jan Němec
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/412951/bmid_moznosti-milostneho-romanu-5qu-412951.jpeg
3.7
742
Je pravda života a pravda literatury. Jedinečná zkušenost a touha najít její smysl. A přestože o lásce bylo řečeno nejspíš vše, každá generace ji prožívá trochu jinak. Nový román Jana Němce je románem o lásce. Na první pohled příběh velkého milostného vzplanutí a peripetií šestiletého partnerského vztahu. To skutečné drama se však odehrává jinde. V umanuté a trýznivé potřebě pochopit, proč to skončilo. A protože spisovatel má jediný nástroj, jsme svědky toho, jak na rozvalinách milostného vztahu vzniká milostný román. Jak je každý zážitek a konflikt nasvěcován z různých stran, jak se na něj přikládá šifrovací mřížka jiných textů, od Božské komedie po efemérní zprávy bulváru… a jak se skutečnost vzpírá a to podstatné stále znovu uniká mezi prsty. A sledujeme i to, jak se autor mění v románovou postavu a v poctivém zápase překračuje hranice tělesné i myšlenkové intimity. Je-li poznání jedinou morálkou románu, jak tvrdí Milan Kundera, není jiná možnost.... celý text
Komentáře (208)
Komentáře 208 Recenze 22
Po dočtení velmi váhám s hodnocením. Po celou dobu jsem cítila velký rozpor a kniha mě neustále nutila vést vnitřní svár, jestli mě ten obsah irituje, nebo jsem z něj nadšená. Neseděly mi dialogy mezi Janem a Ninou, měla jsem z nich pocit obrovský plytkosti a nejnižšího flirtovacího jazyku, který absolutně nekorespondoval s vnitřním světem hl. hrdiny, jenž si dával velmi záležet, aby byl vnímán jako jakýsi nadintelektuál. Dokonce mě napadlo, jestli tím nereferuje k rozhovorům z porna, který v románu zaujímá zásadní pozici. Na druhou stranu se mi moc líbila linie s prarodiči a jiné vyprávěcí pasáže. Co se týče hry s formou - opět rozpor, někdy skvělá a maximálně originální, jindy přitažená. Mimo jiný se mi zdálo, že ta kulturní sumarizace je až moc na sílu. Někdy stačí samotná výmluvnost, to ustavičný ohánění se intertextualitou (ooo Haneke, ooo Alexandrijský kvartet, ooo nebe nad berlínem), na mě občas působilo spíš tak pseudo, abychom se všichni mohli egoisticky poplácat, jak chytří a vzdělaní jsme.
Hodnotím jen ***, protože v hlavní milostné lince postrádám větší hloubku, jinak skvělá knížka, zábavná a mnohovrstvá.
Hravá postmoderna proložená vcelku normálním románem o (ne)porozumění v partnerskejch vztazích.
Možnosti milostného románu je opravdu kniha o možnosti/ možnostech, jak vyprávět milostný příběh novou, zajímavější a i interaktivnější formou. A přesto, že je kniha skvěle napsaná a velmi dobře a lehce se čte, nejedná se vždy o úplně jednoduché čtení. Pokud tedy čekáte oddychovou literaturu bez vsuvek, cizích slov a odkazů na jinou literaturu, sáhněte raději po něčem jiném.
Pozvolně se vinoucí příběh jak meandrující řeka, postupně vyplavující tu trochu bahna, tu nějakou tu perlorodku, tu chomáč řas a jinde hromadu naplaveného svince. Přicházela jsem tomu na chuť postupně a přišlo mi to celé takové líznuté Kunderou, což mě ani nerušilo ani neuchvacovalo.
Psát recenzi zpětně poté, co si člověk po letech nechá uležet v hlavě to, co vlastně přečetl, je dobré. Tenhle román byl pro mě v něčem šokující, v něčem ordinérní, možná i záměrně pobuřující. Ale proč ne? Myslím, že je to velmi moderní.
Audio ČRo: Za mě opět změna perspektivy vnímání domácí literatury. Zajímavé koule v tom napsat knihu o sobě. To dává lidem možnost nemluvit o tom, že postava je egoista, ale že autor je egoista. Jednodušší střelba. Přijde mi to zbytečné. Navíc sofistické. Za mě mi spíš vadilo autorovo přivlastňování si menstruace než to, že mu volá Kundera. Za mě jedno ze zásadních děl literatury. Věřím, že jsem si to ale víc užil díky tomu, že jsem to nečetl.
Nejsem si úplně jistá, jestli mě náhodou více než Možnosti milostného románu nebavily více zdejší komentáře a obecně poznámky, které okolo Němcovy knihy lze nalézt tu či tam na internetu... Nemůžu se tak úplně zbavit dojmu těžké nepatřičnosti, s níž jsem (zcela dobrovolně, po vypůjčení knihy z knihovny) nahlížela vypravěči pod ruce. Jan Němec stvořil niterný text, jehož formu já osobně považuji za vybroušenou, téměř dokonalou hru se čtenářem, jeho limity, možnostmi i otevřenosti číst něco tak odlišného. Vnímání obsahu pro mě definuje výše zmíněná nepatřičnost, možná i stud nahlížet příběhu. Ostatně, vztahy "uskřinuté city" má téměř každý z nás, takže bylo místo čtení cizího příběhu až trochu osobní.
A spory ohledně podoby knihy, míry fikce? To sám nejlépe definuje sám autor: "Je to zkrátka součást tvůrčího konceptu. A koncept podle mě ospravedlňuje vše, i ty největší výstřednosti." S tím se nedá než souhlasit.
(SPOILER)
Posloucháno jako Četba s hvězdičkou na Vltavě. Chválím zpracování, zvlášť různorodé hudební vsuvky. Jen škoda, že Nina nemluvila ženským hlasem. Nevím, proč nevhodné pro děti a mladistvé. Zde zmiňovaný explicitní popis sexu se v četbě neobjevil; ale to hodnotí jiní...
Nehodlám zde psát, zda je mi hlavní hrdina knihy sympatický, či nikoliv; zda jde skutečně o autorův život či fikci.
Ale teď ke knize: ta mě velmi oslovila. Po dlouhé době jsem poslouchal něco o současnosti a nedávné minulosti. Hrdinové se potýkají s problémy, se kterými se potýkají i lidé v mém věku a v mém okolí (nebo i já); jen namátkou: špatné sociální postavení doktorandů, provoz gastro služeb na venkově, nekonečná příprava na budoucí život (a kdy ten život začne?), možná závislost na pornografii a problémy se sexem a řada dalších. Vypravěč (ale i Nina) se hodně zabývají četbou a mluví a přemýšlejí o různých knížkách, ale je to jejich život (ona literaturu studuje, on v ní pracuje).
Knížka má i určitou jazykovou originalitu, i když ta asi nevynikla v rozhlasovém zpracování tak jako v knize samotné.
I přes to, co jsem tu napsal, dávám 5* Více takových knih.
Obdivuji odvahu, s kterou jde autor s kůží na trh. Někdy prostě nestačí vzájemná sympatie a odhodlání. Jde tam hodně vidět ten věkový rozdíl, jeden by se chtěl usadit, to jde vyčíst z těch pasáží s prarodiči a druhý se chce ještě rozhlédnou po světě.
Začátkem jsem se nemohla prokousat, protože ač to bylo líčení začátku vztahu, tak z toho čišela zášť a obviňování, prostě jste z toho vycítili, že to píše až po rozchodu a ta atmosféra zamilovanosti a nadšení tam nebyla. Jsem ráda, že jsem se prokousala a dočetla.
Egoismus je samozřejmý, když je to psané upřímně a ich formou. Myslím, že z každého by vyšel egoista, nemyslím, že by byl autor nějak úchylně egoistický. A kritické hlasy na doklarování intelektu, prosím, vždyť je to intelektuál, tak jak má tedy psát? Myslím, že to, co my bereme jako povyšování, je jeho denní chleba.
Otázka zní: A co s Ninou?
Němec přináší vcelku nelehký úkol pro čtenáře - číst jeho knihu jako autobiografii nebo jako autofikci? Nikdo neví.
Kniha má vcelku banální linku, která neurazí ani nenadchne a člověk tak nějak už tuší, co se stane. Hlavní jsou zde ovšem vypravěčské postavu - ať už je kniha vyprávěna jako deník, ich-formou či er-formou, či jak funguje její kompozice, kde se prolíná vše možné - od časopiseckých článků přes díla jiných autorů, zdánlivě související se samotnými Možnostmi, až třeba ke kapitolám s rejstříkem nebo výběrem mott. To je asi největší výhoda knihy, která jí dodává literární hodnotu.
Nicméně, z etického hlediska stále váhám. Neskutečně mě štval Němec jakožto "vypravěč" - jeho ego, neustále poukázání na intelekt skrze hovory s Kunderou či citace Camuse a dalších intelektuálů. Zároveň mi i vadila pozice, do níž se stavil vůči Nině - ať už skrze "rozhovor sám se sebou" či "zápis "Niny" do deníku".
Je román opravdu zápisem o lásce? Nevím, v tomhle mě anotace dost zaráží a konfrontuje vůči obsahu celého díla - je vidět, že anotaci si psal Němec sám, chce nalákat čtenáře - obsah je ale už úplně něco jiného.
A pak je tu též otázka - je to celé pravda? Co z toho je pravda a co je lež? A je eticky správné tohle psát - o Nině, o soukromém životě apod. Kniha přináší více otázek, než odpovědí. Němec chtěl šokovat a provokovat, a to se mu povedlo.
"Buď literatura, nebo život, jiné možnosti nebyly, Nino."
Obálka je lepší než obsah, říkala mi dobrá kamarádka. Ale já nesouhlasím. Text je to jemný, moderní a krásný - je to ze života, o egu a o tom, jak může sebestřednost vztah zahubit.
Dobrý den, jmenuji se Jan Němec a jsem intelektuál. Už jsem zmiňoval, že jsem intelektuál? Mimochodem opravdu rád se obklopuji intelektuály Ach, takhle to dopadne, když má autorovo ego příliš moc svobody.
Nejdřív jsem poslouchal jako audioknihu a to mě přimělo přečíst si celou knihu. Je to skutečně skvělý současný milostný román, který ukazuje vztah vedený i díky technologiím a vztah v době, kdy se chce každý nějak realizovat. Někdy se ale autor podle mě jen předvádí (např. jmenný rejstřík uprostřed knihy) a hvězdu strhávám za nesympatického a věčně poučujícího hlavního hrdinu. Podle mě ale lepší kniha než tolik oceňované autorovy Dějiny světla.
Jsem rozpačitá. Autor působí zbytečně jako totální pozér (u všeho jsme se museli dočíst konkrétní typ a značku či jméno hipsterskeho podniku - proč?). Psát umí, asi by ale chtěl psát trochu víc jako zmiňovaný Kundera a to mu fakt nejde. Knihu jsem opustila zhruba v polovině protože vztah neukotvenyho třicátníka s dvacítkou, co má všechno před sebou, jsem si prožila a měl narozdíl od knihy aspoň nějaký náboj. Tady se jen pseudointelektualně kafrá o ničem a už od té půlky je jasné kam to spěje. Popis sexuálních scén je totální cringe, šla jsem do kolen z přirovnání ženských reprodukčních orgánů k rybě (!) výjimečně v pozitivní konotaci...ale i tak. Prosím už nikdy. Není to roztomilé ani sexy.
Moc se mi líbila ale pasáž s výletem s prarodiči. To bylo napsané výrazně líp. Možná proto, že nebyla třeba ta póza.
Němec psát umí, ale tady se zbytečně odhaluje ad absurdum. Ve snaze o autenticitu a syrovost, zcela vynechává v popisu vztahu určitou podstatnou rovinu lidskosti. Uprimnost je nahrazena otevrenym sexuálním popisem. Zenam tu uplne chybí ženskost. /zranitelnost, moudrost a laskavost/. Mužům vytrvalost, klid a charakter. Celé mi to proto vyzniva jako nejaky souboj titánů. To nic nemění na tom, že je obohacujici si tuhle knihu přečíst. Provokuje, pitva a vyvolává dost asociací i emocí. A Němec není první kdo z vlastní knihy vychází ve vztahu k zenam jako bezcitny narcistni pitomec. Klidně mu může konkurovat třeba Martin Ryšavý v cestách na Sibiř. Přesto jsou obě knihy zajímavé a stojí za prostudování.
V prvni polovine takova velmi brnenska kniha :-) Moc me to bavilo, i kdyz hlavni hrdina mi cim dal vic lezl na nervy.
“Pokud krvavé maso svého života jednoho nesnesitelně horkého dne prohodíme lopatkami stolního větráku, a pak se zájmem pozorujeme abstraktní expresionismus vlastního osudu na okolních zdech, je to narcismus-nebo osvobozující gesto.”
No popravdě, moc mě to nebavilo. Ale jen napoprvé, protože jsem po přečtení- poslechu (audiokniha - skvělý Ondřej Brousek) měla pocit, že mi něco uniklo. Nedělám to běžně, ale knížku jsem si “ přečetla “ podruhé a pozorněji a objevila jsem krásné slovní obraty, zajímavé pasáže a myšlenky, hlavně když autor úplně obyčejně vyprávěl svůj příběh.
Popis Niny jako blondýny, které sudičky nadělily “krásu, tvrdý krunýř a ostrý jazýček se špetkou jedu” je třeba kouzelný.
Místy mi naopak vadila “intelektuální vata”, ale jenom maličko.
Určitě zkusím ještě další autorovy knihy.
Němec umí psát, ale prokousat se touhle knihou byla fuška. Na jeden nepodařený vztah toho bylo skoro až moc.
Třicetiletý pseudointelektuál si nabouchne dvacetiletou vysokoškolačku a pak se diví, že to není láska na celý život. Pánové, já vím, že mladý holky jsou pěkný, ale hledejte si v dospělosti někoho, kdo už je taky dospělý. Nevyrovnanost vztahu tady zavání manipulací.
Jinak Němec umí psát, ale bohužel tady není nic hlubokého. Zabaluje banality a fňukání do vzletných frází, ale na na konci není nic než poznání, že je autor celkem blbec a že objekt jeho touhy má víc rozum než on.
Já se přiznávám, že jsem byla zprvu z románu dost rozpačitá. Měla jsem chvíle, kdy jsem cítila, že mně, podivné mileniálce cpoucí veškerou svou lásku do psů a koček, hlavní postava mluví z duše. A pak jsem zase měla chvíle, kdy jsem knížku musela zaklapnout, protože jsem se nemohla přenést přes některé pasáže, kdy jsem se neubránila pocitu, že hlavní protagonista se ve všem akorát egocentricky patlá. Ale možná za to mohlo mé rozpoložení, ve kterém jsem knihu četla, kdoví. Nicméně jsem moc ráda, že u nás vznikají knížky tohoto typu. Za neotřelé čtení dávám hvězdičku navíc!
Moc mi nesedl jazyk, vyprávěcí styl ani příběh. Neodvažuju se napsat, že to bylo špatné, ale nebavilo mě to.
Odvážné obnažení milostného vztahu dvou intelektuálů, „přešlechtěného“ spisovatele Janka a „syrové“ studentky Niny. Autobiografické psaní má v české literatuře tradici (třeba Tereza Boučková nebo Ludvík Vaculík), ale Jan Němec je asi první, kdo z vlastní knihy vychází jako narcistní pitomec, a to jak svým chováním ve vztahu, tak i tím, jak se s jeho koncem (ne)vyrovnal a navíc to celé sepsal a předložil světu ke čtení. Ta sebestřednost a přechytralost se projevuje i v (dnes už dost otřepaném) postmoderním střídání stylů od „tříděného odpadu z milostné korespondence“ po jmenný rejstřík, prokládání příběhových částí s výstřižky ze zpravodajských serverů nebo výpisky z četby Durrella, Cortázara nebo Brocha. V těchto chvílích se ale Němec stává pouhým epigonem literárních velikánů a oslabuje to nejsilnější část knihy, kdy autor používá tu nejprostší uměleckou formu – vyprávění. Je to působivý příběh o lásce na prahu třetího tisíciletí, kdy se naše generace kolem třicítky nemůže ubránit dojmu, že se pořád na něco připravuje, trpí nechutí se vázat a klopýtá v kolotoči prchavých lásek a bolavých rozchodů. O tom, že vztahy leckdy stráví rutina nebo lhostejnost a že zoufalý člověk přistoupí i na hloupé a nedůstojné úmluvy, aby svou lásku neztratil úplně… Jan Němec šel s vlastní (místy dost prodřenou) kůží na trh a sepsal knihu plnou kontrastů a rozporů – od dojemného výletu s prarodiči na Pálavě k závislosti na pornu, teatrálním scénám brečení na koberci a házení mobilu do koše nebo k fotce na občance potřísněné semenem. (7/10)
Milí předrecenzenti 000nugatovej a janka2000, díky vám oběma za komentáře ke knize: jen bych se opakoval. Přece však to ještě rozvinu.
Rozhodně to Jankovo psaní není nic tuctového. Děkuju uctivě zároveň za nalákání k přečtení Dějin světla.
Jan Němec kolem mě zatím kolotal v podobě rozhlasových dramatizací a přes sloupky v Respektu(pár let jsem teď knihy "stíhal" číst jen přes recenze), a tak že to je vlastně on i coby autor mi pořádně došlo až samotným sdělováním v knize. A to se mi líbí: že nám o sobě něco vlastně vypráví. Máme tomu sklon dnes dávat skoro až narcistní znaménka, ale kdo jinak dá laikovi vhled do zázemí nejen brněnské intelektuální obce apod. Kdo se vlastně podělí a takto pak i vlastně sdílí svůj osud/příběh?
A dobře to dopadlo! On ju má rád až za hrob a ona třeba aspoň v knize dál taky. I kdyby jen v literární podobě a tedy tak nějak katarzně, jak si autor přál. I od toho jsou knihy. Dílo je opravdu mnohavrstvé, nese v sobě více autorem docela nadšeně probíraných témat. Takové ty internetové fenomény. Tomu zápalu věřím. Někdo další o tom i napsal, že je rovnou hloubavé. To je taky dobrý komentář! Proč ne, že? Pomalu kde jinde se dnes tasit s hloubavostí než v knihách. I o tom se ostatně autor v knize rozvyprávěl: že tomu současná doba až tak nepřeje a tak. Přitom takové ty myšlenkové pochody nás často na knihách lákají nejvíc. A zajímavý úkaz se mi stal: knížku jsem četl, jako by mi ji až lyricky předčítal brněnský rodák herec Pavel Řezníček(tohle by byl jářku úkaz, kdyby jednou vyšla s jeho hlasem audioverze). Jenomže teď jsem si děcka našel, že už to odvyprávěl Otakar Brousek.
(Můj příspěvek do diskuze zkrátka a dobře prosím čtěte s dikcí Arnošta Goldflama, ať ta všechna nálada zůstane v Brně a ať je to taky takové nějaké intertextové jako třeba další "možnost").
Mimochodem znám mnohem lépe a důkladněji Krakov než Brno a ten taky v knize "vystupuje" a je tam (ne Bolku tam venku, kde je hic, ruka dole...ale v knize o něm Janek vypráví) moc hezky popisovaný. Celkově ta barvitá popisnost nejen vztahu, ale především neživých věcí a nálad je betální.
A dadaisticky s Arnoštem Goldflamem i dořečeno v podobě jeho loučivých závěrů
z pohádek v knize Tatínek 002:
"a vy už teď dětičky běžte taky spát, ať jste zítra zrovna tak šikovní jako ten váš tatínek!"
P.S.: když performance, tak v duchu tej knihy. Autor by byl věřím rád.
Hele, po knížce jsem sáhla, protože se dost výrazně prohnala mediálním prostorem a každej na ni má názor. A protože žijeme v době, kdy každej musí mít nutně na všechno názor (), rozhodla jsem se udělat si ho taky - bylo nutno jít tedy tzv. “ad fontes”.
Od Němce jsem už před cca rokem slouskla Dějiny světla, který byly supr a který byly něco úplně jinýho než Možnosti milostného románu. Což je pravděpodobně něco, o co autorovi jde. Těžký rozchody jsou prostě těžký a napsat o tom román o čtyřech stech stranách, kde se prohloubá autorova mysl skrz naskrz, to může někdo označovat za egocentrismus, narcismus či jiné -ismy. Já v tom shledávam i kousek odvahy, jít otevřeně s kůží na trh s takto niterným tématem, které si v sobě nese jistě velká část populace a přesto nemá za potřebí o tom psát romány. Jsou tedy možná pochopitelné hlasité komentáře, že Němec je egoista.
Za mě je to ale kniha hloubavá - nechci tvrdit, že byl autor příkladným partnerem, že se nechoval (z mého nebo všeobecného pohledu) v jistých situacích povýšeně a podobně, ostatně to netvrdí ani on sám, když v přiloženém rozhovoru tvrdí, že daleko důležitější, než vymalovat se v těch nejjasnějších barvách mu přišlo zobrazit se v románu dostatečně autenticky, jakkoli těžké nebo nepříjemné to může být. Až příliš jsme si zvykli v milostných románech potkávat příkladné protagonisty.
Je to mileniálský smutek, je to plný nenaplněných očekávání, honem za “něčím” abstraktním (v práci, studiu, osobním životě), je to o stoupání a těžkých pádech, o digitálním světě, o životě devadesátkovejch dětí, o přání zestárnout spolu, o hledání odpovědí, ale možná přednostněji o kladení otázek. Mně se to líbilo!
Připadá mi vlastně odvážné napsat takový román.
Tohle psaní k tématu tolik v literatuře zpracovávanému by mohlo svádět k banálnostem, trivialitě... a on se do toho pustí intelektuál moderní doby! (Možná proto ty intertextuální vložky a různý vložený "odpad". Možná proto ty čtivé, ač podrobné, topografie srdce - v Brně, v Krakově...) Je to román nejen o lásce, ale také o psaní. Provokující je hrana mezi autobiografickou skutečností a spisovatelskou fikcí. Kde ve skutečnosti ta hranice je? A taky: Co jsem ty a co jsi já? (Ta hra připomíná vypravěčství v 2. osobě v Dějinách světla.)
Čtivé, odvážné, lepší, než jsem očekával...
Jan Němec byl touto knihou nominován na Magnesiu literu a já chápu proč. Román (autobiografický) je velmi jedinečný. Je psán trochu jako zpověď vztahu Němce s Ninou. Jelikož je autor velmi vzdělaný není divu, že kniha obsahuje mnoho pasáží o významných osobnostech humanitních věd a taky filozofických zamyšleních.
Kouzlo tohoto díla je ale ta otevřenost, s kterou Jan Němec popisuje vývoj vztahu, jeho rozpad a vlastně částečně i svou osobní tíseň, která vzniká souhrnu faktorů (věk, práce, rodina), které on cítí potřebu naplnit, ale nedaří se mu to.
Přijde mi to trochu jako generační zpověď, kdy ve 30 letech dosáhnete nějakého svého životního cíle, ale chybí vám často ten zbytek. Není skoro možné mít kompletní balíček životního štěstí a udržet si ho.
Zhodnotila bych to asi takto – Možnosti milostného románu je kniha pro ty, kteří rádi hloubají. Sáhnete po ní v případě, že hledáte knihu, která zapůsobí jak na vaší mysl, tak duši. Není to úplně odpočinkové čtení před spaním – já jsem četla vždy po kouscích a o to víc jsem si ji užila. :)
Stále ještě vstřebávám tento pozoruhodný zážitek a myslím, že ve mně bude rezonovat ještě dlouho. Koneckonců... Možná, že i tohle byl autorův cíl, vzbudit v čtenářovi emoce a probudit myšlení.
Za mě ano! Kniha mi přišla krásně čtivá, zajímavě proložená texty od jiných autorů, líbilo se mi i spojení s Playlistem na Spotify přímo pro tuto knihu. Kniha bude aktuální v každé době - vztahy: to je téma témat! A přitom citlivě napsáno, žádné laciné čtení... Moc děkuji autorovi za zajímavý literární zážitek, který jsem si užila od začátku do konce :)
Myslela jsem si, že mě kniha nějak vtáhne a budu ji chtít dočíst, ale bohužel se tak nestalo. Nejspíš nejsem cílovka, ale věřím, že si kniha našla mnoho jiných příznivců. :)
Štítky knihy
láska česká literatura rozhlasové zpracování milostné vztahy Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2019 |  Možnosti milostného románu |
| 2013 |  Dějiny světla |
| 2009 | Hra pro čtyři ruce |
| 2021 | Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě |
| 2022 | Liliputin: Povídky z války |
Kniha Možnosti milostného románu je v
| Právě čtených | 26x |
| Přečtených | 996x |
| Čtenářské výzvě | 190x |
| Doporučených | 50x |
| Knihotéce | 234x |
| Chystám se číst | 400x |
| Chci si koupit | 83x |
| dalších seznamech | 3x |