oněg_evženin
přečtené 161
Česko na křižovatce
2019,
Václav Cílek
Pro mě coby člověka, který by se nebál sebe označit za vlastence (v masarykovském smyslu) je čtení tohoto zdařilého souboru esejí poněkud těžké. Těžké nikoli ve smyslu obsahu, čtivosti či ve složitosti tématu. Avšak těžké proto, že popisuje realitu s brutální upřímností a leckde s neskrývanou skepsí. Snad s výjimkou příspěvku pana Honzáka (tradičně s krásným smyslem pro humor) jde vskutku o nehumorné čtení. Texty se dotýkají všech podsatných témat, tedy nejen politiky, ale i sociologie a psychologie a poskytují tak opravdu široký rozhled a umožňují vidět strašlivou skutečnost ve všech možných aspektech naší společnosti a naší země. Kromě známých témat jako kauza Babiš či rostoucí nacionalismus ve mě nejvíce rezonuje hned první příspěvěk, který srovnává kvalitu života ve Vídni a v Praze. Pro názornost relevance knihy trochu okomentuji právě jej. Obě města znám velmi dobře na to, abych věděl, že příspěvek je vesměs pravdivý a erudovaný. Vídeň by s trochou nadsázky šlo označit za "větší fancy Brno" a bylo by to trefné. Praha je totiž mnohem starobylejší a majestátnější a nabízí pohledy, které jsou světovým unikátem. Vídeň oproti tomu, podobně jako Brno, je mnohem umírněnější, funkcionalističtější a klidnější, zároveň taky čistější, uspořádanější a má zkrátka "úroveň". Celé to začíná v detailech jako např. číšník s motýlkem a zástěrou (Jarda Dušek style) i v laciné putyce, usmívající se pokladní v Bille, ve srovnání s Prahou minimální množství žvýkaček a nedopalků na ulici, upravené a zelené trávníky i vedle parkovišť, vkusně a elegantně oblečení staří lidé atd. Výčet by byl nekonečný. Praha je oproti tomu zmatená, špinavá, plná pochybných existencí, plná podvodníků a "tourist scams" a veřejné architektonické zakázky byly prováděný s podezřelými průvodními jevy (viz. Smíchovské květináče). Co je tedy názornějším ukazatelem úrovně naší společnosti a správy věcí veřejných, než právě naše hlavní město? Lze se tak díky tomuto prvnímu příspěvku dívat na problém z perspektivy urbanismu, architektury, veřejné správy, komunální politiky, dopravy atd. A zjišťujeme, že i přes vývoj správným směrem jsme stále pozadu. Nicméně změny jsou viditelné a díky lidem, kteří se s celou situací rozhodli něco dělat (pan Klaus by je snad nazval rýpali a udavači) existuje stále naděje. I díky lidem, kteří do této knihy přispěli. Díky lidem, kteří se rozhodli postavit se drobnému každodennímu zlu, hlouposti a ignoranci. Závěrem chci říct, že tedy i přes značnou depresivnost této knihy mě zároveň nabila chutí po změně a nadějí, že není nic ztraceno, ba naopak. Stále má cenu se zlepšovat a bojovat o to, aby se nám zde žilo lépe a to i proti těm, kteří se zdají být neporazitelní a skrytí za svou moc, peníze a média (a nejde bohužel jen o pana Babiše). Tuto knihu tedy beze zbytku doporučuji a pamatujte...má to cenu!... celý text
Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška
2011,
Slavoj Žižek
Číst Žižka je obecně namáhavá činnost a rozhodně to není nic, u čeho by si čtenář řekl “hmm, zajímavé” a pokračoval dál. Je to ten typ knihy, kde je třeba ji na chvíli odložit, uvědomit si, co jsme právě vstřebali a pomalu to zpracovat. Tento složitý proces však stojí za to. A upřímně, kdyby byla Žižkova kniha snadno pochopitelná, pak je něco špatně. Jeho inspirací je Hegel a Lacan, tedy dva z nejhůře uchopitelných myslitelů všech dob (Lacan poměrně více). Žižek však s elektrizující přitažlivostí dokáže jejich myšlenky zvěstovat a doplnit je přitom o svůj smysl pro humor, ironii a provokaci. Východiskem je pro něj nesmyslnost a faktická vyprázdněnost současného pojetí demokracie a materialismu, na který je dle něj (a podle mnoha dalších) drtivá většina světa přivyklá. Zmiňuje zde Berlusconiho pojetí demokracie, kde nad celým tématem levituje myšlenka “je skutečně demokracie nejdokonalejším systémem, když umožní tomuto šaškovi chopit se moci?”. Nabízí se odpověď, že krása demokracie netkví v tom, že umožní chopit se moci těm, kteří to s ní nemyslí vážně, ale naopak tkví v tom, že to umožní i těm, kteří to s ní vážně myslí. Žižka rozhodně nepovažuji za odpůrce demokracie, nýbrž za jejího kritika. A to je v pořádku. Dle Žižka se vedle tohoto tématu přirozeně objevuje myšlenka nespravedlnosti světa, kde chudí umírají hlady a banky bohatnou, přičemž vyspělé státy blahosklonně přivolí k poslání několika pytlů s rýží do Senegalu. Tato mesiášská dobročinnost míří většinou do států s přírodním bohatsvím, které si zmíněné banky a státní instituce zvládly v minulosti přímo či nepřímo v různé míře přivlastnit. Toto jsou jen některé z otázek, které Žižek vymezuje a věnuje se jim mnohem podrobněji a velmi nepředvídatelně (zpočátku na základě argumentů čekáme nějakou tezi, ale dostane se nám teze naprosto opačné). Jako vždy je inspirující, provokující a vede k hlubokému zamyšlení a i přesto, že s ním nemusíme souhlasit, musíme uznat, že je po právu obávaným kritikem západní společnosti.... celý text
Bez dcerky neodejdu
2002,
Betty Mahmoody
Jeden z nejsilnějších příběhů podle skutečné události, který se dočkal filmové adaptace. Odvaha hlavní hrdinky a autorky v jedné osobě je dechberoucí a inspirující a psát sáhodlouhé rozbory této knihy je pro mě nyní zbytečné. Kniha je zkrátka skvělá. Čemu se však v příspěvku věnovat lze, je rozbor jednání a motivů hlavních aktérů a jejich spouštěcích mechanismů. Tvrzení, že to vše šlo čekat a autorka si nezaslouží jakékoli sympatie je velmi zkratkovité. Základním východiskem je smíšené manželství (smíšené ve smyslu kultur) a snaha udržet si minimální kulturní spojení s vlastí ze strany Moodyho. Tato snaha vyústila ve frustraci a následný návrat do Íránu způsobil kulturní šok pro samotného příslušníka dané kultury a došlo k obnovení vazeb a konečnému "zapadnutí" na základě kulturních atributů jako jazyk, hudba, jídlo, známé tváře, podnebí atd. Toto je jedna ze základních potřeb každého člověka a při jejím nedostatku dochází k silné frustraci. V tomto případě však pod vlivem nových pořádků započala radikalizace, která byla podpořena znatelně nižší životní úrovní rodiny oproti jejich pobytu v USA. Dalším mezníkem je poté vnitřní rozdvojení, kterému čelí téměř každý kdo vyrůstá či alespoň obecně žije na pomezí dvou kultur (není nutná přílišná odlišnost kultur, uplatní se i rozpolcení například mezi Českem a Francií). Zde se objevuje pocit odcizení i v nově objevené kultuře a nastává kulturní "kocovina" a subjekt se cítí být osamocen. Tyto niterné rozpory můžou následně přejít do agrese, uzavřenosti či depresí coby doprovodného příznaku. Dané zavrženíhodné chování a jednání manžela paní Mahmoodyové není definičním prvkem íránské, ani islámské kultury a dochází k němu z niterných pohnutek. Tyto nemají v žádném případě chování omlouvat, ale naopak pochopit a se zdravou mírou rozumu jej odsoudit. Proto paní Mahmoodyová nemohla toto jednání očekávat a její odvahu vnímám jako vzedmutí sil, o kterých možná sama nevěděla, že je v sobě nese. Kniha by mohla sloužit jako varování pro každého (!), aby v případě volby partnera skutečně uvážil, zda jej doopravdy zná. Zároveň je nutné odmítout myšlenku protiislámské agitace, která tuto knihu často zneužívá. Na světě bohužel stále dochází k podobným případům, bez ohledu na zemi či kulturu a tato kniha by měla být majákem naděje a inspirací pro všechny, kdo si podobnou hrůzou prošli.... celý text
12 pravidel pro život. Protilátka proti chaosu
2019,
Jordan B. Peterson
Jordan B. Peterson, kanadský psycholog, konzervativec, odborník na všechno a světově proslulý chovatel humrů se opět jal oblažit svět svými myšlenkami, které však nejsou zcela jeho. Ví je totiž každý. To je koneckonců doménou Petersona - říci zjevný fakt tak, že zní přelomově, novátorsky a intelektuálně vytříbeně a na výši. Třeba uznat, že i to je samostatným uměním (I got to give devil his due). Například pravý přítel se údajně pozná tak, že s námi oslavuje naše úspěchy a v době našich selhání nás podpoří. Kdo toto neví, ten by měl vyhledat Petersonových služeb coby psychologa a jeho knihu nechat ležet. Dále způsob jak si najít ženu (či obecně partnera) tkví v nutnosti racionalizace subjektu, tedy v nezbožšťování žen a v nestavění si jich na piedestal, tedy v jejich vnímání jako obyčejných lidských bytostí s individuální povahou. No bravo! Opět, pokud toto někdo dosud neví, pak má zřejmě větší problém, než si původně myslel a 12, 16 ani 40 pravidel pro život to za něj nevyřeší. Cílovou skupinou motivačních knih obecně jsou spíše lidé, kterým už takové knihy nepomohou, ale Peterson to povýšil na zcela novou úroveň. Peterson je zkrátka mistrem intelektuálního sebeukájení, které mu navíc příliš nejde. A pokud se někdo chce mermomocí seznámit s jeho myšlenkami (věřte mi, lze se bez nich obejít), pak existují mnohem časově a finančně ekonomičtější alternativy než tato kniha. Závěrem lze říci, že pokud je J.B. Peterson dle NY Times skutečně nejvlivnějším intelektuálem západní civilizace, pak se nelze divit, že to s ní jde od dvanácti k pěti.... celý text
Kde se skrývá ďábel
2018,
Craig Russell
Nebývá tolik obvyklé, aby se zahraniční spisovatel zabýval českým prostředím (existují samozřejmě slavné výjimky - Skleněný pokoj, Pražské jaro...). V následujícím příspěvku bych shrnul několi mých postřehů. Craig Russell je odborníkem převážně na německé prostředí, což se promítlo i zde, kdy většina postav byla alespoň částečně německého původu a německé prostředí bylo všudypřítomné. Jedná se o psychologický thriller s prvky detektivky a hororu se zaměřením na psychologii sériových vrahů a vychází z poznatků Carla Gustava Junga. I přes akčnost a hororové zaměření se jedná i o intelektuální čtivo a potěší každého, kdo se zajímá o psychologii. Postavy jsou dobře vykreslené, včetně atmosféry a prostředí, které je obklopuje. Zajímavé je pozorování toho, jak autor vnímá české prostředí. Bývá zvykem, že vnější pozorovatel vnímá detaily mnohem citelněji, než zainteresovaný obyvatel, který v daném prostředí vyrostl. Russell se na tehdejší Československo dívá jako na národnostně bohatou zem, která je celou svou historii křižovatkou a z tohoto faktu dokáže těžit, ale i jím trpí. Zároveň jde o mystické, tajemné a melancholicky temné prostředí se spoustou pověstí, pověr a neproniknutelných sociálních rozdílů s prolínající se východní a západní kulturou. TATO ČÁST OBSAHUJE SPOILERY - Je třeba podotknout, že právě vliv východních kultur autor poněkud přecenil. Například vliv slovanské víry (rodnověří) měl v té době na lidovou slovesnost malý vliv. Například postavy Peruna či Velese v dobových pověstech vůbec nefigurovaly a to ani ve slezském, více slovanském (polském) prostředí, stejně tak postava Kostěje, který je postavou výlučně ruské mytologie. Tehdejší prostředí bájí a pověstí bylo silně ovlivněno tím německým (Mikuláš a čert - Nikolaus a Krampus, vodník - wassermann) s příměsí slovanského vlivu (polednice, hejkal), která byla ale naopak přítomná v německém prostředí. Také některé historické reálie poněkud pokulhávají, ale jde jen o detaily, které mi však jako nadšenci do historie nedají spát - československá obecní policie nedisponovala policejními auty, měli pouze civilně zbarvené automobily a pouze v malém množství (v knize se policie pohybuje rychle a hbitě pomocí automobilů, skoro ve stylu Kobry11), v těchto autech se zcela jistě nevyskytovaly vysílačky, pořádek na venkově zajišťovalo četnictvo, Sintové neměli zásadně maďarská jména, ale německá, čs. armáda neměla žádná polopásová vozidla atd. Avšak se studiem prostředí tehdejšího Československa si dal autor velkou práci a je třeba to ocenit a těchto pár detailů prominout. Tolik k prostředí, které v knize hraje velmi zásadní roli. Co se týče děje, tak napětí počíná hned po prvních pár stránkách a postupně graduje a neupadá a za velmi vzácný jev v tomto žánru považuji absenci nadbytečných popisů či rozvláčnosti. Možná přeháním, ale měl jsem dojem, že žádná stránka zde není navíc, a to velmi oceňuji. Autor také umí dobře mást čtenáře a svést jeho podezření z vražd z jedné postavy na druhou (já osobně jsem operoval s myšlenkou doktora Bartoše a výměny s jeho dvojčetem, poté i s doktorem Kraklem, který sabotoval léčbu, podstrčením skleničky Macháčkovi). Jednotliví vrazi jsou rovněž působivě pojmutí a děsivost a šílenství z jejich popisů opravdu čiší. Mysteriózno je zde uchopeno také velmi mistrně (zaujala mne zejména rozpolcená osobnost klauna Mládka). Závěr knihy přijde z ničeho nic a pro mě byl poněkud překvapivý (byť místy přitažený za vlasy - po stovky let tajné dveře ve věži nikdo neobjevil a po pár dnech však Kosárek dveře beze všeho objeví, kostra Jana Černého Srdce na trůnu a hořící zástěra působí poněkud lacině). Epilog a doslov mají svou váhu a knihu příjemně doplňují. Celkově jde o neotřelé dílo, kterému by slušelo i filmové zpracování a i přes drobné detaily skvěle zpracovanou, napínavou knihu s perfektní atmosférou a mohu ji beze zbytku doporučit. Craig Russell příjemně překvapil!... celý text
Remade
2019,
Alex Scarrow
Pro mě první kniha tohoto autora a určitě ne poslední. Podle anotace se dá předpokládat, že půjde o post-apo ve stylu střetů mezi skupinami zachovávajícími "staré pořádky" a mezi nově vzniklými "nájezdníky. Děj se však ubírá jiným, velmi zajímavým a neotřelým směrem a dochází k několika nečekaným zvratům, které čtenáře jen tak nepustí. Nepochybně nadstandard v žánru young adult. Bývalé povolání Alexe Scarrowa, coby herního designéra se projevuje vtipnými a trefnými referencemi na herní kulturu. Nenáročná četba, která umí zaujmout a pobavit. Jedinou výtkou je snad evergreen všech výhrad čtenářů, a to délka a rozvláčnost, ale zkušený čtenář už si na tento jev jistě dávno zvykl.... celý text
Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel)
2016,
Jonas Jonasson
Myslím, že pokud člověk nepočítá se srovnáním se Stoletým staříkem (což by skutečně neměl), pak Anders naplní jeho očekávání, pokud je jím vtipná, odlehčená a nenáročná kniha. Jonasson se stal jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů (netřeba si fandit, mám jich 54) a některé knihy jsou zkrátka slabší a některé bestsellery. Je jasné kam patří Zabiják Anders, ale i přesto si Jonasson drží svůj styl a humor. Některé pasáže o přitroublosti a sociopatii Anderse v kombinaci s vypočítavostí a emoční inteligencí farářky tvořili opravdu komickou atmosféru a narážky na politické dění vše okořenily. Argument, že zde chybí setkání se státníky a proto je kniha horší je na úrovni argumentu, že ve Sbohem, armádo chybí nosorožci a proto se nelíbí tolik, jako Zelené pahorky africké...cítíme, že to mírně pokulhává. Za mě 4/5.... celý text
Moje probuzení
2009,
David Duke
odpad!
Je přirozené, že pokud někdo z mnoha pohnutek tíhne k nenávistné ideologii, která je založena na pseudovědeckých prohlášeních a emocích působících na naše nejhorší pudy a zvráceným způsobem převrácené archetypy, pak vidí příležitost v každém seriózně tvářícím se dílu, kterého se může chytit a dát tak svému myšlení směr, mantinely a "program" a nejlépe to celé zabalit do intelektuálního filozofického hávu okořeněného o trochu domnělého "zdravého rozumu". Problematika černošského obyvatelstva je prakticky založena na tom, že nejrůznější evropské národy násilím odvedly obyvatele Afriky do svých kolonií, kde je spoutali do řetězů, bičovali, dali nálepku hloupých leč užitečných a naložili s nimi tak, jak si mysleli, že s nimi naloženo má být, jelikož otroctví bylo přeci přirozené již ve vyspělé antice a je člověku vlastní, takže není o čem pochybovat. Evoluce lidského myšlení však ukazuje příklon k niterné potřebě po svobodě každé lidské bytosti, ať již má tato svoboda jakoukoli podobu (svoboda pohybu, vyznání, slova, vzdělání, manželství...). Tento přírodní zákon a touhu zakotvenou v archetypalním vnímání světa nelze vytěsnit. Jistě má člověk potřebu ovládat a stejně tak být ovládán, ale i tyto mají své hranice. Odebrání veškerých svobod jedné skupině obyvatel ji z hlediska sociologického i psychologického uvrhne do stavu kulturního úpadku a taková kultura hledá velmi těžko sílu se vzchopit. A za to afroamerickou komunitu velmi obdivuji, že něco takového dokázala (Maya Angelou, Malcolm X, Martin Luther King...). Africká kultura obecně je fascinující a nese mnoho nadčasových prvků a historických reálií, které potvrzují její svébytnost a vyjímečnost (např. univerzita v Timbuktu). Tvrdit, že černá rasa je méně inteligentní či více agresivní je dle mého velmi omezené a jistě by jej daný tvůrce tohoto prohlášení učinil do očí například Richardu Theodoru Greenerovi (první afroameričan na Harvardu v roce 1922 - roce vzestupu Ku Klux Klanu) či snad mnohem v kontextu dnešní doby velmi nadanému studentovi z předměstí Atlanty, toho času studujícího na Yale či tísícovkám jim podobných. Kriminalita v USA je historicky spjata s Iry (Dean O'Banion, James Bulger...), Italy (Al Capone, Vito Genovese...) či Židy (Louis Buchalter, Mickey Cohen, Dutch Schultz...), což evokuje tezi o vyloučených znevýhodněných a diskriminovaných menšinách, které byly skutečně až do 80. let (!) minulého století terčem vtipů, urážek a stereotypů v kultuře USA, právě díky napojení na organizovaný zločin. Černošská kriminalita se v duchu rasismu v americké společnosti odsouvala, díky uvědomění obscénní potřeby přesunout afroameričany na druhou kolej z důvodu jejich historické perzekuce. Je to skupina, která nastavuje zrcadlo celé americké společnosti, potažmo celé západní společnosti a je tedy pohodlnější tvrdit, že si za svůj vývoj mohou sami, než připustit, že byl utvářen zvenčí a neexistuje reálná snaha o nápravu kromě snahy několika "levičáků a hipíků", kteří se setkávali jen s posměchem většinové společnosti. Problém afroameričanů skutečně složitý je, ale zejména ve vztahu k přičinění západních civilizací. Tvrzení o nižším IQ, agresivitě, servilitě a náchylnosti k slabostem vypovídá mnohem více o tom, kdo toto tvrzení činí, než o samotných afroameričanech. A pokud někdo stále odmítá myšlenku, že všichni lidé jsou si rovni a kultura zde hraje druhotný aspekt, který je sice významný, ale pro obecné posouzení rovnosti ne tolik, pak tento by měl otevřít oči nebo se alespoň s lidmi z jiných "ras" přijít do styku a poznat, že se skutečně nijak neliší co do lidské důstojnosti. A pokud k tomuto přistoupit nechce, pak je mu dostatečným trestem život s myslí ovládanou nenávistí. Závěrem, knihu jsem si přečetl se zájmem, jelikož mne upřímně zajímal názor pana Duka, jehož podobu jsem samozřejmě předpokládal a je pravdou, že kniha mne opravdu utvrdila v mnoha faktech. Ve faktech, že Ku Klux Klan po právu dostal, co si zasloužil a pan Duke je vnímán jako legračně děsivá figurka americké politiky a modla několika incelů a zklamaných a zhrzených bílých mužů, kteří se při své nordické mužnosti a síle bojí černošské studentky.... celý text
Stěhování národů s.r.o.
2015,
Václav Klaus
odpad!
Migrační krize a stěhování národů obecně je tak složitým a tisíce let trvajícím fenoménem, že vůbec pomyslet na sestavení stručného manuálu k problematice se rovná sebedeskriptivnímu prohlášení "to jsem teda blázen" a následnému promptnímu odvozu Holnou a Malotou do ústavu docenta Chocholouška. Nicméně pominu-li celou ideu, pak se jedná o další sbírku klišé a otřepaných frází, které lze nalézt u jiných "rozumných a realistických" protiimigračních šíbrů. Strach a nenávist nebudou nikdy pozitivními emocemi a vždy přinesou jen zkázu a to i tehdy, když se budou tvářit jako opatrnost a zdravá nedůvěra. Sám nejsem sluníčkářem, ale (srov. nejsem rasista, ale...) uvědomuji si, že se svět skládá z lidí a tito mají stejné sny, touhy a cíle a že tu a tam se mezi nimi najde nějaký grázl a je lhostejno, zda je tímto zlotřilcem Ahmed z Bagdádu, Deepak z Bombaje anebo Jaromír z Brandýsa nad Labem. Míchání kultur vždy provázely "porodní" bolesti (Italové v USA v 19. a 20. stol., Španělé ve Francii v 18. a 19. stol., Židé v Británii v 19. a počátkém 20. století atd.), ale vždy to společnost dokázala ustát a zkrátka odmítám sdílet hysterii pana Klause a jemu podobných. Společenské problémy vždy byly a budou a je jen naší povinností jim čelit, a to tak, abychom svým konáním nezpůsobili problémy mnohem větší, o čemž mám v případě pánů Weigela a Klause silné pochyby.... celý text
