meluzena komentáře u knih

Krásná knížka o životě stromů, ve které se dozvíte spoustu věcí, které se v přírodopise neučí a bohužel asi ještě dlouho učit nebudou (pokud vůbec někdy), o lesnických školách ani nemluvě.
Příroda má skvěle a do detailů promyšlený celý ten složitý propletenec důvodů, příčin a následků, kde vše má své místo, zatímco my lidé jsme z něj zatím odkryli jen zlomek, ale myslíme si, že už víme skoro všechno; na základě toho pak jednáme (a pácháme škody).
Tahle kniha vám může otevřít oči a změnit váš úhel pohledu (pokud ovšem budete chtít).

15 19.02.2019

Asi jako muzika v čekárně u doktora - má svůj okruh posluchačů, nenadchne, neurazí.

Nelze tomu však upřít zajímavý pohled, jak stejnou situaci si každý zúčastněný vykládá jinak, a protože spolu nekomunikují, vznikají zbytečná nedorozumění, jejichž následky se pak těžko narovnávají. Sice to není nic nového pod sluncem, ale aktuální to je bohužel čím dál víc.

4 28.01.2019

Hlavní hrdina Kryštof se vnímá jako "mrtvý básník, i po smrti tak nedospěle dětský" a jeho jeho přítelkyně ho miluje i s jeho přecitlivělostí a sarkasmem. Protože nemají kde bydlet, žijí spolu na střeše paneláku v neurčitém českém městě, které jako součást tradice chová stádo slonů. - To zní jako docela slibný začátek...
Jenže poetika/romantika se nějak nekoná a Kryštof se ukazuje spíše jako nepoužitelný rozervanec, který sice chce žít v konkrétní společnosti, ale není schopen (ochoten) pochopit a respektovat pravidla jejího fungování - čehož zcela logickým důsledkem jsou všemožné potíže.

1 06.01.2019

Nenáročné vyprávění o jednom roce průvodcování 18letého Jana na brněnském Špilberku za socialismu, i jak na vlastní kůži zakusil, že svého života se člověk musí účastnit nikoli jako divák, ale jako hybatel.

Pokud vás hned nechytne ta forma lekcí (jako mě), zkuste chvíli vydržet. Možná pak zjistíte, že umožňuje něco, co prostý text ne - třeba namířit na vás prst kontrolní otázkou (a co vy?) nebo doplňovačkou přizvat vaši fantazii - takže z úplně obyčejných situací dokáže vytěžit až překvapivě hodně. A vy si třeba uvědomíte, že tohle trochu přidrzlé burcování je vám vlastně docela příjemné.
---
"Život je jako trubka. Musíš do něj napřed pořádně foukat, abys něco uslyšel."

3 30.12.2018

Příběh lehce potrhlého vesnického faráře z finského zapadákova nám ukazuje, že být jiný sice znamená jisté nepříjemnosti, ale venkoncem je velmi osvobozující. Napsáno vlídně, s lehkostí a mírnou nadsázkou. Občas vtipné, občas k zamyšlení; určitě doporučuji.
---
„Podle biskupova mínění se pro duchovního nehodilo, aby choval medvěda. Bylo to příliš výstřední. Farář nesmí vybočovat z průměru, musí být dokonce obyčejnější než průměr, pak teprve může úspěšně hlásat Boží slovo. Je to jako v televizi: čím hloupější program se vysílá, tím víc má diváků.“
---
„Před příchodem spánku pan farář Oskari Huuskonen nesoustavně přemýšlel, že kdyby Ježíš byl Fin, tak chození po vodní hladině by nebyl žádný velký div, rozhodně ne v zimě. Při chůzi po hladině totiž nejde o sílu víry, ale o tloušťku ledu.“
---
„Ale jinak se holub s medvědem nedají moc srovnávat, každý je úplně jiný. Holub nespí v zimě a medvěd zas nelítá.“

7 29.12.2018

Zajímavý námět a zvláštní styl vyprávění.
Rozhodně se u téhle knihy nemusíte obávat nějakého polopatického vysvětlování - občas je to totiž jako byste poslouchali "rozhovor" dvou lidí, ale slyšeli jste jen jednoho z nich a měli si domyslet vše ostatní. Rychle se střídající krátké sekvence různých scén (třeba jen jeden odstavec či jedna věta) přenáší na čtenáře nervozitu a roztěkanost. Autor nezaujímá stanoviska a netlačí čtenáře do černobílých soudů - jako by nám jen předložil svoje záznamy a ty si s tím, čtenáři, nalož jak chceš.
Za povšimnutí určitě stojí nevyřčené otázky, které zůstanou viset ve vzduchu i poté, co knihu dočtete.

Jak hodně se znají blízcí přátelé? Jak hodně svou vstřícností či sobeckostí ovlivňujeme druhé? Nakolik jsme tím za ně zodpovědní (pokud vůbec)? Na čem závisí konečné rozhodnutí sebevraha - na vnějších okolnostech, chování lidí z jeho okolí, jeho (ne)vůli žít? Kde je hranice viny?

2 19.12.2018

Začátek celkem ušel. Ale pak se nějak víc a víc tlačilo na pilu až mi to pak přišlo jako nějaký "knižní sitcom" pro pobavení mas. Někde za půlkou jsem knihu odložila.

2 17.12.2018

Sestupná spirála sebedestrukce zabalená do hezkých slovíček.
Jestli to někdy byla láska k léčivým rostlinám, nyní už je to jen čirá posedlost a mamon. Nemocné tělo, chorá mysl, lhaní a nalhávání si, rozpad vztahů a sociálních kontaktů.

Takový je příběh v podstatě jakéhokoli feťáka v posledním tažení - nechce (si) přiznat, že má problém, odmítá jakoukoli pomoc, neslyší na potřeby svého těla, nejí, nepije, nespí, neléčí svá zranění, postupně odkopává všechno a všechny, včetně svých nejbližších. Feťák má své bludy, Anna krásná slova o léčivkách, obojí je ale únik z reality.
Feťák chce svou dávku, Anna polyká analgetika, protože chce sbírat byliny a každé úterý je odevzdat. Feťák začal dobrovolně, u Anny nevíme, jestli je její zhoršující se zdravotní stav nevyhnutelný nebo je pouze důsledkem odmítnutí jakékoli léčby.

Kniha může čtenáři odhalit, že ta bylinková víla může být jen obyčejně vyšinutá osoba a že nelze pomoct někomu, kdo pomoct nechce. A taky že rozhodnutí snášet bolest může být vlastně projevem slabosti a nikoli vnitřní síly - jako když člověk raději snáší nelidskou bolest jen proto, že se bojí jít k zubaři.

14 13.12.2018

Dva paralelní příběhy se spoustou meandrů a odboček a taky detailů, které je dobré nepřehlédnout, protože tvoří zásadní střípky do mozaiky.
Celé je to takový zamotanec, až si říkáte, kam to asi vede. A pak najednou dočtete poslední stránku Knihy 2 a nevěříte vlastním očím, že je to FAKT POSLEDNÍ stránka, protože takhle useknutý konec vás zaskočil. A když pak trochu vychladnete, dojde vám, že je to vlastně trilogie, zajdete do knihovny pro Knihu 3 a při jejím čtení vám všechny dílky zapadnou na svoje místo.
Jojo, ten celkový obraz stojí za to.
---
Český překlad je psán krásným květnatým jazykem; o to víc překvapí občasné do očí bijící jazykové kiksy (např. „prostranná místnost“ místo prostorná, „dětská klouzačka“ místo skluzavka, „O Bohu toho nevím skoro nic.“ apod).

8 09.12.2018

Výborně promyšlené vyprávění, které vás napíná jako kšandy - jako by s vámi autor hrál stopovačku a vy jste netušili, kam vás vede. A když si náhodou začnete myslet, že VÍTE, přijde nečekaná odbočka, která zcela mění směr.
Oproti Knize 1 a 2, která UŽ TAK pěkně odsejpá, má Kniha 3 ještě větší spád, a i naléhavost.

Překlad bohužel občas zaskřípe jako nehty o tabuli (podivnou stavbou vět i jednotlivými slovy, např. „vražednice“ místo vražedkyně, „klepe pěstí“ místo buší, „dětská klouzačka“ místo skluzavka apod.)

Příběh sice operuje s prvky nadpřirozena, nicméně to nejzákladnější poselství zůstává pěkně nohama na zemi, což je velmi příjemné.
Určitě doporučuji.

6 09.12.2018

Dvě věci jsou naprosto jisté: autor má les opravdu rád a ví o něm opravdu hodně.

Jenže jakoby nevěděl, pro koho tuhle knížku vlastně píše - zda pro nedělní procházkáře, ostřílené skauty, biology, ekology, hledače hlubších souvislostí a duchovních pravd nebo koho vlastně. A tak vedle sebe najdeme informace o tom, jak si opucovat zabahněné boty, jak se chránit před deštěm a komáry, proč nejíst zvěřinu, nesbírat moc hub, mít smíšené lesy a netěžit dřevo, proč se kmeny kroutí a rozdvojují, jak komunikují houby a stromy, jaký je duchovní význam stromů, že naše lesy nejsou lesy, ale plantáže na dřevo, atd. Každý čtenář si tak najde těch pár "svých" kapitol a ostatní ho moc neosloví, protože to už buď dávno zná nebo ho to (ještě) nezajímá.

Celou knihou se vine apel, jak důležité je lesy chránit a často jsou uvedeny konkrétní důvody. V tomto kontextu pak působí poněkud podivně například to, že autor obšírně vysvětluje, jak škodlivá jsou zahradní krmítka a lesnické krmelce pro lesní ekosystém, načež se rozněžní nad tím, jak sám krmítka má a obhospodařuje, protože na nich rád pozoruje ptáčky.
Navíc autor je Němec, takže se nám dostanou informace ohledně německé lesní legislativy, hospodaření, statistických údajů, stavu porostů a zvěře a otázka českého čtenáře, jak je to asi u nás, zůstane viset ve vzduchu.

2 02.12.2018

Pan Vodolazkin touhle knihou ukazuje, že o ruských gulazích a bolševickém teroru těsně po VŘSR, o rozkrádání a morální bídě na konci 90. let, i o stýskání po časech vlastního mládí lze psát s lehkostí - bez hořkosti, sebelítosti, obviňování.
Vše mistrně zabalil do v podstatě velmi jednoduchého příběhu, který nám pozvolna citlivě rozkrývá, a přesto zasáhne až do morku kostí..
Určitě doporučuju k přečtení.
---
„Moudrost je především zkušenost. Promyšlená zkušenost, samozřejmě. Kdyby nebyla promyšlená, všechny kopance života by neměly žádný smysl.
Když jsem to řekl nahlas, Innokentij namítnul, že k pochopení se dá dojít i bez kopanců.(...)
Innokentij říkal, že jeho neformovalo bití v lágru, ale úplně jiné věci. Například vrzání kobylek na Siverské. Vůně samovaru, ve kterém právě začala vařit voda.“
---
„V televizi mě nejprve líčili – napudrovali mi obličej, na vlasy mi rozprášili lak z kovové nádobky. Za mě tomu říkali rozprašovač a dnes je to sprej. Sprej je samozřejmě kratší. V angličtině je mnoho takových slovíček – malých a zvučných jako pingpongový míček a veskrze úsporných a pohodlných. Jenže dřív se na řeči tolik nešetřilo.“
---
„Pro bych tam měl vstupovat?“
„Dělat revoluci. Revoluce jsou podle Marxe lokomotovami dějin.“
Seva je teď podle všeho marxista.
„A co když se lokomotiva nevydá tím správným směrem?“ ptám se. „Vždyť ji neřídíš ty.“
Seva takovou možnost nepřipouští (...) „Strana,“ říká, „to je síla. Víš, kolik nás je! Nemohou se mýlit všichni!“
Tak za prvé, mohou.
Za druhé, dost na tom, když se zmýlí strojvůdce.

8 18.11.2018

V marketingu téhle knížky jako by někdo šlápl trochu vedle.
Dvojznačný název originálu byl báječně výstižný - Capital znamená jak „hlavní město“ tak „kapitál“ (majetek, o který v knížce jde opravdu všem). Český název „Chceme to, co máte vy“ je naproti tomu poněkud zavádějící, protože rozhodně není hlavním tématem knížky.
Ale i anotace jako by mluvila o jiné knížce. Spíš než román jsem to vnímala jako několik dobrých samostatných povídek o různých lidech, vyprávěných paralelně - jednotlivé příběhy totiž spolu až na pár výjimek nijak nesouvisí.
Tolik k propagaci.

Co se týče samotné knížky, děj pěkně odsejpá; je inspirován obecnou realitou současného multikulturního Londýna i skutečnými příběhy (což se dozvíme v doslovu).
Problém nastane, když si uvědomíte, že většina postav je víc černobílá než je zdrávo, rozpoznáte leckterá klišé nebo dokonce ucítíte lehkou manipulaci, která se pokouší bořit zajeté předsudky a naznačit, kdo že je tu ten černý a kdo bílý.
(Což ovšem neznamená, že africká kontrolorka nemůže být spolehlivá, polský řemeslník poctivý a pracovitý, muslimská rodina tolerantní, džihádista fanatický a bohatá britská panička pěkná slepice.)

Suma sumárum je to poměrně dost dobře napsaná knížka, jejíž velká část je o přistěhovalcích. Fredrik Backman by asi řekl něco jako: „Je to složité. Známe-li celý příběh konkrétního člověka, je mnohem těžší vynášet černobílé soudy.“
---
„Šahídův názor: každý, kdo musí do práce chodit v obleku, den co den v hloubi duše trochu umírá.“
---
„Bavili se spolu způsobem, z něhož vyzařovala faleš, takže i sebekratší zdvořilostní konverzace byla jako navoněný prd.“

3 04.11.2018

Cesta do středu sebe sama je jako skok do prázdna - vyžaduje velikou odvahu, dopředu se o ní nic moc neví a záruky se neposkytují. Ale vyplatí se miliónově. To vám potvrdí každý, kdo ji absolvoval - jako Kafka - protože pak už může přestat utíkat.

Zajímavé a zamotané příběhy hlavních postav odkrývané postupně, s lehkými prvky nadpřirozena. Poklona autorově vypravěčskému umu i propracovanosti děje.
Knížka, která určitě stojí za povšimnutí, přestože závěr působil poněkud useknutě.

Překrásná knížka.
Spousta knih zasazených do budoucnosti, která je z našeho pohledu už minulostí (tahle je napsaná v roce 1957 jako sci-fi odehrávající se v roce 1970 a 2000), působí spíš úsměvně, protože obsahují předpotopní "technické vymoženosti", nebo naopak technologie, které jsou i v dnešní době stále v oblasti snů.
Dveře do léta je oproti tomu dílko převelice roztomilé, protože jednak se v mnoha technických záležitostech až pozoruhodně trefuje a hlavně: samotný příběh je daleko víc o obyčejných lidských věcech jako je přátelství, zrada a láska (a nejmilejší kocour, samozřejmě!).

Hezký příběh, svižně odvyprávěný pěkným jazykem, který přečtěte klidně na jeden zátah a máte z něj hřejivý pocit, že svět je snad stále ještě v pořádku. A že ikdyž je venku zima, má smysl hledat dveře do léta. Vřele doporučuji.
---
"Můj táta vždycky říkával, že moudrý člověk by měl být připravený kdykoliv se rozloučit se svými zavazadly."

17 04.11.2018

Vtipné a zároveň neskutečně moudré. Fredrik Backman nám naservíroval výbornou knihu a mistrně do ní propašoval dvě velikánská poselství:

1. To, jak vnímáme konkrétního člověka TEĎ, je jen zlomek pravdy.
Pokud poznáme cestu, která ho sem dovedla, náš pohled rázem může být (a bude!) výrazně jiný. Sedí to na Babiznu, Příšeru i Ochlastu.
(i na babičku).

2. Vyprávění pohádkových příběhů je báječný způsob, jak bystrému člověku něco zásadního sdělit („chytrému napověz…“).

Možná už jsme díky své civilizovanosti zapomněli, že to, čemu říkáme pohádky, byly původně metaforické příběhy, na nichž se posluchači měli postupně učit, jak to na světě chodí. Nemyslím uhlazené pohádky B.Němcové, ale všechny ty drsné a syrové příběhy, které posbíral třeba K.J.Erben - kde vše bylo symbolické a bystrý čtenář měl rozklíčovat jednotlivé symboly a metafory a aplikovat je v reálných situacích.
Přesně jako to dělala Elsa.

Řeč totiž není jen o tzv. pohádkách. Nebo si snad nezkontrolujete svoje záležitosti když se dozvíte ve zprávách o nějakém podvodníkovi? Nebudete opatrnější na dovolené, když se dozvíte o konkrétních lidech, které napadl žralok, dostali úplavici ze závadné vody nebo se dostali do potíží, protože si vyfotili co neměli?
Ono totiž není zapotřebí, aby každý jedinec znovu objevoval trakař, ani aby udělal všechny myslitelné chyby proto, aby se poučil. A k tomu slouží příběhy. O reálných lidech, o princeznách, dracích a worsech. (Protože jak jinak připravit dítě (Elsu) na drsnou realitu? Babička v tom byla nepřekonatelná a Elsu připravila skvěle.)

Ano, Elsa často vystupuje nikoli jako skoro osmiletá. Jenže není to taky jen metafora o tom, jak Elsa opustí sladkou nevědomost dětství a „dospěje“, protože je odhodlaná postavit se stínům? Vždyť někteří lidé jsou malými Elsami i v dospělém věku, protože takovou odvahu nikdy nesebrali.
Asi nečetli ty správné příběhy.
--------------
„Pouze odlišný lidi maj schopnost změnit svět, nikdo normální ještě nezměnil ani prd,“ říkávala babička.
--------------
„Je to složité,“ řekne máma.
To dělá pořád. Mluví jako Facebook.
„Všechno je složité, dokud ti to někdo nevysvětlí,“ odsekne naštvaně Elsa.
--------------
„Táta je na tanec mimořádně nešikovný. Vypadá při tom jako medvěd vzpřímený na zadních, který právě zjistit, že od pasu dolů spí.“

10 19.10.2018

Knížka z 50. let o tom, jak jedna máma prožívá vztahové kotrmelce svých dvou dcer a bilancuje své manželství.
Úvodní část knihy psaná formou dopisů je natolik rozvláčná a naivní, že jsem čtení několikrát odložila. Pak se forma změní na normální vyprávění a už se čte dobře, nicméně reálie, názory na vztahy i pohnutky jednotlivých postav jsou pořád dost poplatné době. (Jasně, některá schémata platí i dnes, ač v trochu jiném kabátě.).
Některé vnitřní monology jsou až tak moudré, že působí spíš jako výstřižky z učebnice psychologie či příručky osobního rozvoje a balancují na samé hraně uvěřitelnosti.

1 15.09.2018

Velmi zvláštní, mnohovrstevnatá kniha. Tenhle poměrně nesourodý mix příběhů s občasnými prvky magického realismu ve čtenáři zanechá jakýsi neklid: Jak vlastně člověk svou činností ovlivňuje životní prostředí a jaký to má dopad na konkrétní lidi a oblasti? (... a co kdyby se to stalo mně?)

Jakožto vnitrozemci sice čtěme příběhy lidí spjatých s oceánem „z bezpečné vzdálenosti“, a přece je otázka „Jaký je můj vklad?“ více než na místě.

1 15.09.2018

Povinná četba pro nás všechny, kteří jsme vyrostli v západní kultuře založené na soutěžení a všemožných tabulkách určujících již od dětství, kolik máme kdy měřit a vážit, kdy máme začít lézt, sedět, mluvit, chodit na nočník, kdy nám mají začít růst prsa/vousy atd. atd., takže už pak automaticky klademe otázky, kdy máme začít se sexem, jak často ho mít a kdy (ne)dělat to či ono.

Též velmi užitečné čtení pro ty, co žijí Facebookem a sledují reklamy - není od věci se nachytřit, co na člověka v skrytu číhá.

Vše hezky utříděné a vysvětlené. Nicméně jak říká i sama autorka, uvědomit si to je jen první krok. Skutečnou změnu může přinést až hlubší práce (terapie).

Pokud patříte k těm šťastlivcům, že jste vůči svodům sociálních sítí a médií imunní nebo máte téma sebevědomí/srovnávání již zpracované, asi knihu zběžně prolistujete, ale nic objevného v ní nenajdete.

1 08.09.2018

Ve své době to musela být bomba. Pokud jste reinkarnaci teprve objevili, budete asi nadšeni. Pokud je ale pro vás samozřejmou součástí reality, asi si víc budete všímat obsahu a formy knížky a třeba vás bude iritovat, jak hlavní hrdina některé věci opakuje pořád dokola.
Kniha jako by byla 3v1 - o brutálním vězeňskému systému, o "toulání po hvězdách" a o převtělování jako přirozené součásti života duše - a každou z těchhle "částí" bych hodnotila jinak. Příběhy předchozích životů jsou výborné a nadčasové, na zbytku je už trochu znát, že je to napsáno před více než 100 lety.

6 30.08.2018