Letec

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Nový román od autora bestselleru Laurus, jenž získal ceny Big Book a Jasná Poljana a byl finalistou Russian Booker. Podle časopisů Forbes a Meduzy nejočekávanější ruský román roku 2016. Obrázek na přebalu je od kultovního umělce Michaila Shemyakina, který byl vytvořen speciálně pro tuto knihu. Evgenij Vodolazkin, spisovatel a učenec. Autor bestselleru Laurus a jemné historické fikce Solovjov a Larionov. V Rusku je nazýván „ruským Umbertem Ecem" a v Americe, po vydání Laurusu v angličtině - „ruským Marquézem." Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Hrdinou nového románu Letec je člověk, o němž se dá říci, že je tabula rasa: jednoho dne se probudí na nemocničním lůžku a jediné, co ví, je fakt, že nic neví – ani jméno ani kým je nebo kde byl. Doufá, že historii svého života obnoví tím, že si začne nahrávat kusé vzpomínky, které se mu začínají zobrazovat: St. Petersburg na počátku dvacátého století, dětství na předměstí v Siverskom a Aluště, vysoká škola, první lásky, revoluce z roku 1917, láska k letectví, Solovki... Ale jaktože si vybavuje přesné detaily každodenního života, fráze, vůně a zvuky tak dávné doby, když se píše rok 1999?...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/372483/letec-Goh-372483.jpg 4.434
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Omega
Orig. název

Авиатор [Aviator], 2016

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (20)

Kniha Letec

Přidat komentář
Jolana.b
07. ledna

Nebylo to špatné čtení, ale není to má krevní skupina. Proto jen 4 hvězdy.

broskev28
25.12.2020

Zajímavý styl a způsob podání, dlouhé lyrické (?) pasáže kompenzují údernost těch relativně krátkých, "sovětských" zkušeností. Výjimečná kniha, náročná, určitě ne pro každého; jednak jsme otupěli, a navíc některé věci snad raději ani nechceme vědět. Děkuju čtenářům databáze a jejich komentářům, že jsem se s touhle knihou potkala.

"Život musí být nenucený, řekl Tjurin: zachtělo se mi ohňostroje právě dnes a právě na Jelaginově ostrově - takže bude ohňostroj. Měl by ho tak slyšet ten bezdomovec, co se hrabe v naší popelnici. Ten prostě neví, jak má vypadat život, jinak by uspořádal ohňostroj na Jelaginově ostrově."


dalif
21.11.2020

teda závěr mě překvapil, napsané čtivě, filozofování o životě i pro nefilozofy, je to fakt 400 stránková knížka, ale přesto se mi moc líbila.

malýčtenář
12.10.2020

Nevím, jak se postavit k této knížce. Mám ráda historii i trochu sci-fi, ale tato knížka nebyla až tak pro mne. Po prvním odložení, jsem se k ní znovu vrátila, ale celkový dojem mám nejasný. A ještě k tomu otevřený konec. Nevím, zda jeho další knížky budu číst.

druzickaster
08.10.2020

Autor Lauruse opet nezklamal i kdyz knihy zase zakoupena ve velmi velke sleve, nejak to nechapu. Kniha je vrstvena na soucasnost, minulost a hlavni pribeh se promita diky postupnym vzpominkam. Hodne mi to pripomina Kosmonauta z Cech. Nosny pribeh neni tak dulezity a je spis upozaden hodne silnymi vzpominakami na minulost. Nechci prozrazovat, takze knihu spis jen doporucim.

VendaS20
20.09.2020

Kniha byla pro mne střídavě zajímavá a nudná. Začátek se rozvíjel pomalu, prostředek se mi ovšem líbil. Bylo zajímavé, jak člověk z minulosti vnímá současnost, že ho vlastně neudivuje technický pokrok, vynálezy atd. ale, že mu spíše chybí známé zvuky, pachy... Poslední část byla velmi nudná, vlastně se nic nedělo a úplný otevřený konec byl pro mne zklamání, jelikož nesnáším, když nevím jak to dopadlo :)

soukroma
31.08.2020

Originální námět, zejména vzhledem k vazbě na ruské prostředí, a velice čtivý styl, v podobě krátkých deníkových zápisků (vzpomínky, současnost, realita, fikce), jejichž charakter se příslušně v průběhu vyvíjí (přibudou další dva "zapisovatelé", mizí jasné určení kdo a kdy zapisuje). Obsahově se mi hodně líbila první část, druhá je prostě smutnější a smutnější až k trpkému konci (aviatika), který ale stejně nechává pár věcí otevřených (třeba co dítě).
Ono je to vlastně celé dost melancholické, ale autor prostřednictvím svého Platonova, "vrstevníka století", docela pěkně a často špičkuje, takže se čtenář i usměje (ale komedie jako třeba Hibernatus to tedy v žádném případě není, i když i tam vlastně problesklo to, co prostě k takovému příběhu nedílně patří - ztráta minulosti, zejména v osobní rovině).
Trochu jsem si zadumala, trochu se zájmem početla o reáliích Ruska/SSSR/Ruska 20. století, ale - nejen proto, že jsem právě dočetla Osmý život pro Brilku, kde bylo totéž - nějak jsem si z toho moc neodnesla. Proto mi taky velmi nesedí, že autora po třech (u nás dvou) vydaných románech hned v zámoří pasují na ruského Umberta Eca či G.G. Márqueze...
Autor svou širokou ruskou duši (byť narozením i studiem v Kyjevě) nezapřel, protože často připomíná velikány ruské literatury příhodnými citacemi, přesněji aluzemi vysvětlenými v poznámce překladatele pod čarou. Nicméně nejoblíbenějším literárním dílem malého Innokentije i velkého Platoši je bezkonkurenčně - a z mnoha dobrých důvodů - Robinson Crusoe. Však byl i na ostrově a ještě častěji se jako na ostrově cítil, i když se s tím popasovával nadpodiv dobře.

"Hlavní hrůza /válek/ nespočívá ve střelbě. Dokonce ani v hladu. Spočívá v tom, že se uvolňují ty nejnižší lidské vášně. To, co se v člověku dříve podřizovalo zákonům, vyplouvá na povrch. Protože pro mnohé existují pouze vnější zákony. Ty vnitřní nemají."

"Vždyť já vím, co je to utrpení. Není hrozné mučením těla, ale tím, že člověk už ani netouží po tom zbavit se bolesti: je ochoten zbavit se těla. Zemřít. Už prostě není schopen přemýšlet o takových věcech, jako je smysl života, ale jediný smysl smrti vidí ve zbavení se strádání."

Pozn.: teď jsem si přečetla předchozí komentáře - mám dojem, že cituji, co již ocitováno bylo, ale to (mi) vůbec nevadí; ohledně obálky - teprve teď jsem si ji zde na obrázku prohlédla jaksi zdálky a je mi konečně jasná! Předtím jsem měla dojem, že anděl stojí ve dveřích...

Garik
26.12.2019

Výborne zvládnutá denníková forma. Najskôr iba prostredníctvom poznámok hlavnej postavy, neskôr, v druhej časti, sa zapájajú všetci traja aktéri.
Interakcie Innokentija s Geigerom – interesantné!
A Anastázia! Anastázia!
Innokentijovým rozprávaním (či zápiskami) sa ako červená niť vinie taký zvláštny a mocný sentiment. Snáď to bolo práve tým detailným popisom rôznych, často až akoby bezvýznamných, drobností. Ostatne, sú to práve tieto zdanlivé podružnosti, ktoré sú kľúčové pre Innoketijov pohľad na svet a ľudský život v ňom. Práve ten jeho pohľad a z neho plynúce postoje mi doslova učarovali. To nenútené nachádzanie krásneho v živote. Tá absencia zatrpknutosti, zášti, pobúrenia, závisti, pohoršenia, nenávisti, ublíženosti atď. Tá vyrovnanosť a odovzdanosť („Tresty neznámo za co neexistují,...“).
Dej plynie, ale doslova iba tak plynie...
Čo sa prekladu týka, musím vyjadriť maximálnu spokojnosť. Oceňujem aj poznámky prekladateľky pod čiarou, ktorými objasňuje kontext.
Výnimočne sa vyjadrím aj k prebalu knihy. Ilustrácia na ňom je škaredá a geniálna zároveň.


„Boj o štěstí vás nijak zvlášť neinspiruje, že?“ ptá se mě Valentina.
„Ten vede všeobecně jen k samým tragédiím,“ říkám.


„V souvislosti s otcem jsem přemýšlel o podstatě historických pohrom, třeba všelijakých revolucí, válek a podobně. Hlavní hrůza nespočívá ve střelbě. Dokonce ani v hladu. Spočívá v tom, že se uvolňují ty nejnižší lidské vášně. To, co se v člověku dříve podřizovalo zákonům, vyplouvá na povrch. Protože pro mnohé existují pouze vnější zákony. Ty vnitřní nemají.“

1