meluzena
komentáře u knih
Uzdrav svá vnitřní zranění
Lise Bourbeau
Autorka na základě své dlouholeté praxe došla k závěru, že veškeré lidské utrpení lze zjednodušeně shrnout do pěti základních citových zranění, která přicházejí v konkrétním období dětství - dítě si následně vytváří masky, kterými se tato zranění pokouší skrýt, protože je neumí nebo nechce vyřešit. Tyto masky lze rozpoznat podle zevnějšku - někdo je vychrtlý, někdo kredenciózní a někdo má hezkou atletickou postavu - a každému v životě překáží něco jiného.
Autorka u každého typu uvádí typický vzhled a slovník, způsob uvažování a chování, i zdravotní problémy. Na závěr radí, jak zranění léčit a masky transformovat.
Nikdo není čistě jen jeden typ, ale spíše kombinací více typů, proto se může v uvedených základních typech hůře nacházet.
Kniha vám může umožnit snadnější komunikaci s ostatními lidmi, protože si můžete udělat představu, kde má ten který člověk kuří oko, a podle toho se pak zachovat.
Z mých pozorování to dost sedí.
Těch 5 zranění a odpovídající masky jsou:
- odmítnutí - únikový typ (vychrtlé tělo, které chce zmizet nebo aspoň nezabírat moc místa),
- opuštění - závislostní typ (dlouhé hubené tělo vzbuzující dojem, že není schopno držet se vzpříma, skoro jako by potřebovalo oporu),
- ponížení - masochistický typ (tlusté tělo, za které je třeba se stydět),
- zrada - ovládající typ (pěkná urostlá postava se širokými rameny / pěkně klenutá v oblasti pánve),
- křivda - nepoddajný typ (až puntičkářsky dokonalé tělo, nejčastěji v upnutém černém oblečení, výkonný a samostatný člověk).
Milí pokusní králíci
Jaroslav Flegr
Facebooková „kultura“ včetně obrázků, komentářů, vtípků a „cool“ výraziva, které možná snese monitor, leč v knižní podobě působí nepatřičně asi jako vydat se do divadla v teplákách. (To byl kompliment všem Knihám. Nemůžu se zbavit pocitu zneuctění knihy jako literárního útvaru.)
Majitelé fejsbůčkových profilů a čilí přispěvatelé do všemožných diskuzí disponující patřičnou škálou citoslovcí a slangových výrazů dost možná knihu ocení. Já ne.
Citát:
Z mého Facebooku
(...)
Hana K.: Lajklitko? To jako fakt?
Jaroslav F.: Podle vzoru „jelítko“.
Josef U.: Obecně tyto zdrobněliny nesnáším, u mě vítězí mňamka, to bych fakt někoho nakopal.
Muž, který si pletl manželku s kloboukem
Oliver Sacks
„Taxikář dlouho a se zájmem poslouchal příběhy, které mu vykládal pasažér. Nepoznal, že ten člověk je nemocný, dokud mu nechtěl platit nemocničním záznamem svých teplot.“
Kolik nemocných chodí kolem nás aniž bychom si toho všimli?
Knížka, která nutí k zamyšlení.
A třeba nás dovede i k tomu, abychom si vážili toho, co máme (a co jiní nemají).
Nejsou to čistě jen „povídky“ - odborné pasáže mi tam trochu drhly, ale dalo se to přežít nebo přeskočit.
Kniha Haithabu
Claus-Peter Lieckfeld
Knížku jsem náhodně otevřela při lelkování v knihovně, když jsem čekala na dceru. A nadchla mě!
Líčí osudy ne úplně vzorného mnicha (všechna přikázání dodržuje, jen to „nesesmilníš“ mu nějak nejde), který je vyslán na misi do pohanského kraje.
Knížka je to báječná - jak jazykem, tak přiblížením atmosféry té doby; zaujala mě konfrontace názorů křesťanského mnicha s pohanstvím. Ač zarytý křesťan a misionář, chtě nechtě musel uznat, že někdy je pohanská víra mnohem smysluplnější a hlubší než ta jeho (ač nahlas by to nikdy nepřiznal). Třeba když kázal o bibli a hlavní pohanský hrdina mu na to odpověděl, že nemůže věřit bohovi, který jen šustí papírem - to jeho bohové, když mu chtějí něco sdělit, používají hrom, blesk, déšť, apod.
Nebo když se ptal Vikingů, proč jsou tak krutí při svých nájezdech a dostal odpověď, že pak nemají tolik práce - nejlepší je, když nepřítel před nimi uteče, oni si v prázdných vesnicích vezmou, co chtějí a nemusejí bojovat.
Nebo když čekali na smrt předhozením medvědům, nabídl pohanovi, zda se mu nechce před smrtí vyzpovídat - že by mu zprostředkoval setkání s Bohem. A dostal nechápavou odpověď, že není třeba, neboť: „Já s ním za chvíli budu mluvit sám.“
Zrcadlo Serafina
Tereza Brdečková
Poutavě napsaný příběh z Prahy z doby Rudolfa II. o dívce, která nezapadala do dobových schémat.
Její osud v podstatě vykolejil jezuita Ignacio, mladík vysokých ambicí, když jejímu otci řekl mj.: „Máte prý v dome podivné dítě, vypilo rtuť a nezemřelo. (...) Víte, že to jsou vlastnosti čarodějnic? (...) Viděl jsem ve Španělsku hořet hodně čarodějnic. Jsou to vždycky ženské a hoří modře. Muži jsou posedlí jen výjimečně, když je ženy navedou.“
A tak malá Serafina vyrůstala jako Serafino...
Ne, není to kniha typu Kladivo na čarodějnice - tohle téma se v knize vyskytuje jen okrajově, protože v Praze za Rudolfa II. měla všechna podivná individua pré.
Serafina je nestálá a nezávislá a jde si svou cestou bez ohledu na své nejbližší - když to tak cítí, prostě se jednoho dne vypaří...
...stejně jako prchavý okamžik štěstí, které si musíme užívat, když je, PRÁVĚ TEĎ, a nelpět na tom, že bude trvat věčně.
Alchymista
Paulo Coelho
Poutavý příběh o tom, že nejhorší ze všeho je neudělat nic.
Vlastně je to tak trochu pohádka Poklad na mostě - v noci se vám zdá, že na tom a tom místě najdete poklad, tak tam ráno jdete a nic nenajdete. Ale vlastně tam najdete daleko větší poklad - informaci, že ten SKUTEČNÝ poklad - ať už realný nebo metaforický - máte doma. (Což byste se ovšem nedozvěděli, kdybyste se kvůli tomu nevydali na tu dlouhou cestu...)
A možná ten „skutečný poklad doma“ znamená, že během té cesty zažijete tolik věcí, že dojdete k tomu, že Všude dobře, doma nejlíp - zkusíte si kdeco, takže už nemáte potřebu se někam štrachat a za něčím se honit.
Kdo se bojí Smrti?
Jan van Helsing (p)
Můžete to brát jako nadsázku, nebo to můžete vzít naprosto vážně.
Ať tak či tak, každopádně je to velmi zajímavý úhel pohledu.
Zápasník sumó, který nemohl ztloustnout
Éric-Emmanuel Schmitt
Jemná útlounká knížečka, která nenásilnou formou odhaluje moudrosti žití.
Když ve vás někdo věří (vlastně jen tak „mimochodem“, protože na vás nijak netlačí), můžete se rozhodnout, co chcete VY. A když dojdete do cíle, třeba zjistíte, že cílem byla cesta.
Ruce pryč od této knihy!
Jan van Helsing (p)
Největší přínos knihy vidím v tom, že nutí k zamyšlení - ne v tom, kolik faktů a jak věrohodných předkládá.
Pro milovníky konspiračních teorií určitě plný počet hvězd.
Jako řeka, jež plyne
Paulo Coelho
Moc hezká knížečka.
Je to taková „sbírka krátkých zamyšlení“ - jako když třeba někde jen tak sedíte a lelkujete, něco vás zaujme a myšlenky se vám rozletí.
Některé jsou „jen“ poeticky metaforické, jiné hlubší a někdy vás udiví, kudy se myšlenky TAKÉ můžou někomu ubírat.
„Víte, že vás banány mohou poučit o smyslu bytí?“
Vyndal z tašky shnilý banán a zahodil ho.
„Tohle je život, který uplynul, aniž se využil ve správný okamžik, a teď už je příliš pozdě.“
Pak vyndal z tašky nezralý banán, ukázal jí ho a zase schoval.
„Tohle je život, k němuž ještě nedošlo, a je zapotřebí vyčkat správného okamžiku.“
Nakonec vyndal zralý banán, oloupal jej a rozdělil se o něj s Isabellou.
„Tohle je přítomný okamžik. Je třeba jej pozřít bez strachu či viny.“
---
Nebo volně interpretovaný jiný minipříběh: Jeden muž poklidně snídal. Spadl mu krajíc, ale namazanou stanou nahoru! Byl z toho tak vyveden z míry, že se o tom za chvíli rokovalo po celé vsi. Jeden kamarád mu řekl: „Možná jsi svatý a Bůh ti dává znamení.“ Pak vyhledal Mistra, který mu druhý den řekl: „Řešení je velice prosté. Ve skutečnosti krajíc spadl přesně tak, jak spadnout měl, ale to máslo bylo namazané na nesprávné straně.“
Úterky s Morriem
Mitch Albom
Malá velká kniha. Útlá, nenápadná, ale dostane se vám pod kůži jako vůně babiččiných buchet. Jde až na dřeň, nic nepředstírá.
Starý univerzitní profesor Morrie umírá na nemoc ALS, zbývá mu pár měsíců života. On se ale rozhodne tomu nepodlehnout - naopak dokázat, že „umírající neznamená zbytečný“, přijímá návštěvy, šíří svoje myšlenky. K lidem přistupuje se srdcem na dlani a nechává v nich nesmazatelný otisk.
Tahle knížka je jen pro ty, které se takovému blízkému kontaktu nebrání.
„Každý ví, že jednou zemře, ale nikdo tomu nevěří. Kdybychom věřili, dělali bychom všechno úplně jinak. Ale existuje lepší přístup. Vědět, že zemřeš, a být na smrt kdykoli PŘIPRAVENÝ. To je mnohem lepší. S tím vědomím dokážeš svůj život mnohem lépe naplnit.
Dělej to jako buddhisté. Každý den se poraď s ptáčkem, který ti sedí na rameni, a ptej se: Je dnešní den mým posledním? Jsem připravený? Dělám to, co dělat mám? Jsem člověkem, jímž chci být?
...Víš, trik je v tom, že když budeš opravdu naslouchat ptáčkovi na svém rameni, KDYŽ SE SMÍŘÍŠ S TÍM, ŽE MŮŽEŠ KDYKOLI ZEMŘÍT - možná nebudeš tak ctižádostivý.“
Citáty Morrieho Schwartze (1916-1995) můžete nalézt v různých sbírkách citátů.
Egypťan Sinuhet
Mika Waltari
Úžasně napsaná knížka, skutečně nádherným jazykem, o zajímavých událostech a době.
Těch 830 stran jsem přečetla jako nic.
Zajímavá je i mozaika lidí - totálně vyšinutý faraón, nelítostná mrcha NeferNeferNefer, vyčůraný, ale přesto dobrosrdečný otrok Kaptah, šťavnatá Merit i nonstop hudrující služka Muti.
A samozřejmě Sinuhet, který nějak neměl jasno v dávání a braní, ani v tom, jak si nastavit svoje hranice. S přibývajícím počtem stránek pomalu krystalizuje v přecitlivělého excentrického podivína, a v podstatě vlastně naivního slabocha, který je zmítán svými emocemi a který - jak sám o sobě píše - přinesl všem svým milovaným jen utrpení a smrt.
Ano, před „bohem“ (v tomto případě Atonem) jsme si všichni rovni - otrok jako pán. Ano, ani násilí není správné. Sinuhet upřednostňuje nenásilí před násilím, raději ustupuje než aby se bránil, raději se to všechno snaží vysvětlit násilnické lůze.. ale ta o to nestojí, takže je prolita jeho krev nebo krev jeho nejbližších.
Historie se stále opakuje - člověk sám nemůže změnit svět k lepšímu, když na to svět ještě není připraven.
Čaroprávnost
Terry Pratchett
Báječná kniha glosující báječným a inteligentním slovním humorem na téma „mág nemůže být žena“ („Kde je to psáno?“ ozvala se Bábi vítězoslavně. „Kde je psáno, že se ženy nesmějí stat mágy?“ Osrúhlovi proběhlo hlavou v rychlém sledu několik následujících myšlenek: nepíše se to nikde, ale všude se to ví. (...).)
Esk brzy přišla na to, že život v malé chaloupce je až zbytečně prostý. Tak například zjistila, že kozy nemají jména. „Ale ony by měly mít jména!“ prohlásila zapáleně.
„No, řekla bych, že se jmenují kozy,“ řekla Bábi trochu bezradně. Kozy mezi sebou používaly jména, to věděla, ale byla to jména typu „koza, co je moje matka“, „koza, co je moje dítě“, „kozel, co je vůdce stáda“ a tucet dalších podobných jmen, mezi nimiž nechyběla ani taková jako „koza, co je tamta koza“.
Vládci luku
Conn Iggulden
Vlastně stejně skvěle napsaná kniha jako první díl. Jen už píše o věcech, které člověk třeba nečte tak rád.
Dočítáme se o hrdinských činech, nad kterými se tají dech, ale i o slizských bezpáteřních zrádcích. Čingis masově zabíjí už nikoli pouze z nutnosti přežít, a ač stále geniální vojevůdce, selhává jako otec i manžel, a i jako „obyčejný“ panovník.
Rozhodně ale stojí za přečtení.
Dvakrát do Kamerunu
Gerald Durrell
Nezaujala.
Květnatý jazyk by sám o sobě byl krásný, ale tady působí vyumělkovaně, rádoby humor založený na lámané angličtině domorodců je sitcomově prvoplánový (napíšete „perdel“ a čtenář se zasměje).
Chybělo tam TO, co člověka nutí číst dál.
Bůh chodí po světě vždycky inkognito
Laurent Gounelle
Zajímavý a poutavě napsaný příběh o mladíkovi, který si prožil své životní kotrmelce a cestou pobral nějakou tu moudrost.
Některé pasáže, kde vysvětluje svět velkých podniků a akcií, jsem přeskakovala, od jiných jsem se nemohla odtrhnout.
Můj tehdejší přítel do knížky nakoukl, zlehka se začetl, a postupně se do ní tak zakousl, že četl a četl - a četl až do půl druhé ranní, kdy ji konečně dočetl a mohl odložit :-).
Vlk plání
Conn Iggulden
Naprosto strhující vyprávění o nekonečně drsném a krutém životě na pláních. Co mě fascinovalo, byla svým způsobem krásná černobílá přímost toho života. Žádné pavoučí intriky, které mě odpuzují, ale jednoduchá rovnice „zabij nebo budeš zabit“, spojení s přírodou a napojení na její zákonitosti jakožto životní nutnost k přežití tuhých a dlouhých zim i krátkých lét. To vše v krajině, která neoplývá hojností ničeho, natož potravy.
Tenhle syrový „výlet ke kořenům“ může osvěžit unavenou duši západního člověka, který fňuká nad každým bebíčkem, zalézá do přetopeného příbytku, hned jak trochu zaprší a sahá po kouzelné pilulce, když ho někde píchne.
Může to být životodárný pramen dávno zapomenuté životní síly.
Knížka, kterou můj muž přečetl za 3 dny, což je jeho (knižní) životní výkon - dokonce i jeho milované štípání dřeva muselo počkat :-)