meluzena komentáře u knih

Po knize jsem sáhla jenom kvůli splnění bodu „deník“ ve čtenářské výzvě. Kniha je dobrá jako zdroj informací o bídě místních. Samotný text knihy však působí dost chaoticky, protože původní text deníku je proložen spoustou nezbytných vysvětlujících poznámek a odkazů na odkazy a je orámován příběhem, jak se deník dostal do rukou autorů knihy a jak s ním naložili.

Třináctiletá Ma Yan z národnostní menšiny čínských muslimů popisuje ve svých deníkových zápiscích svůj nelehký život, který (by) si nebrala. Život její rodiny, stejně jako mnoha dalších, se pohybuje na hranici přežití (nebo spíš pod ní). Chodí do 5. třídy základní školy vzdálené 20km, kde je přes týden „na internátu“. Její osud se láme v okamžiku, kdy se nemůže pokračovat ve školní docházce, protože rodina nemá peníze na školní výdaje na další pololetí.

Příběh má zdánlivé šťastný konec ve formě pár stipendií - adopcí na dálku, ovšem jen zdánlivě. Samozřejmě, že řešením není dát rybu hladovějícímu. V tomto případě ale není řešením ani jej naučit lovit ryby (jak autoři knihy radostně zvěstují). Adopce na dálku je řešením pouze krátkodobým-překlenovacím a konečným (vy)řešením musí být systémová změna.
Skutečným ŘEŠENÍM JE NAUČIT HLADOVĚJÍCÍHO, ŽE RYBY V RYBNÍCE UŽIVÍ JEN OMEZENÝ POČET ŽALUDKŮ, A TEN SE OPRAVDU NESMÍ PŘEKROČIT. Ač to možná zní krutě, tohle je to jediné, co musí místní lidé pochopit – že zlepšení JEJICH životních podmínek je možné pouze a jedině JEJICH vědomým omezením porodnosti. Je totiž rozdíl, když mám jeden krajíc chleba (nebo misku rýže) rozdělit mezi 3 děti nebo 10 dětí... Dokud tohle nepřijmou za své, srdcervoucí osudy dětí jako je Ma Yan se budou opakovat jako přes kopírák.
(více v recenzi)

1 05.10.2017

Ranhojičův praprapra...vnuk - žijící v době války Severu proti Jihu.

„Šaman“ však není šamanem - je to indiánské jméno, které dostal od skutečné indiánské šamanky kvůli svému zájmu o byliny.
Kniha líčí osudy Šamana a jeho otce - mužů stejných povahových rysů jako měl Ranhojič - urostlých klaďasů, obdařených šestým smyslem pro léčení, pilných, učenlivých a vytrvalých, věrných, čestných a vždy ochotných pomáhat a léčit, aniž by pro ně výdělek byl na prvním místě. Žena jejich srdce je jako na potvoru vždy jiného vyznání, což není na překážku lásce, ale jejich okolí.

Politické okolnosti té doby tvoří pozadí příběhu a ovlivňují jednotlivce víc, než by chtěli. Nelze se jich zbavit, ani před nimi utéct. Inu, každá doba má své.

5 04.10.2017

Příběh o druhé straně mince zvané nakupování.

30.09.2017

Skvělá knížka pro dívky v tomto věku.

30.09.2017

Takové nějaké slizké to bylo...
Autorův stylu „promlouvání k milence“ na mě působil jako by mi lezl pod sukni nějaký úchylák. Vyžíval se v popisu romantických intimních či erotických scén, které „já-autor prožívám s tebou, čtenářko, jakožto svou milenkou“. Zkusila jsem to přeskočit a nalistovat něco, co by mělo hlavu a patu nebo se alespoň se dotklo jádra pudla. Když jsem nacházela jen stále stejné slinty, knihu jsem spěšně vrátila do knihovny.
Četla jsem už pár knih na téma ženské intiminty, sexuality a partnerství, mnohem otevřenějších a přínosnějších - těm tenhle Deida nesahá ani po kotníky.

Toto dílo hodnotím jako slizké, přeslazené a rádoby moudré; ale hlavně nebezpečné (protože nereálné) asi jako červená knihovna.

Kompilát cizích myšlenek, které nám autor „předžvýkal“, abychom se prý nemuseli prokousávat těmi stohy knih sami. Mno...
Ač to tak asi nezamýšlel, udělal nám tím medvědí službu. Jaksi nedohlédl velikosti těch myšlenek, vytrhl je ze souvislostí a jejich domnělé poselství značně ochudil a deformoval.

Kniha je asi vhodná pro jedince, kteří (ke své škodě) dávají přednost instatním závěrům místo aby přemýšleli sami a hledali své vlastní závěry.

30.09.2017

Knížky psané kočkou, psem apod. nabízejí možnost odstupu a jiného úhlu pohledu na realitu. Autorka se rozhodla pro kocoura rádoby přemoudřele nadřazeného a arogantně protivného (a tím jakoby přitakala těm, co nemají rádi kočky). Bohužel.
Odloženo.

27.09.2017

Nádherná, ač útlá knížečka. Geniální myšlenky jsou jednoduché, takže záplavy slov není zapotřebí.
Osho sám knížky nepsal - jeho výroky byly sepsány a zkombinovány do mnoha knih. Tahle je na téma vztahů.

Knížka, ke které je možno se stále vracet a vždy v ní najít něco nového.

5 25.09.2017

„Typická dobře napsaná česká knížka s rysy suchého anglického humoru“, přečetla jsem o ní kdesi. A klidně se pod to podepíšu.

Jen jsem si při čtení říkala, jak asi musí být těžké žít s tímhle menadrovitým a občas paličatým uvažováním (viz jaká je role vlka v pohádce o kůzlátkách). V knížce je to fajn, humorné - když se člověk nabaží, může ji na chvíli odložit. Ale co s takovým člověkem v reálu...?
Znám jich pár - ti by člověku vykecali díru do hlavy. Jsou to někdy dobré a zajímavé myšlenky, ale je jich prostě moc...
A co sám ten chudák? Ten nemůže sám sebe odložit jako knihu, ani sám od sebe odejít, a přesto je těch myšlenek stale pln!
Inu, ještě že je tu pro ně Sluneční dvůr...

1 11.09.2017

Velmi příjemná knížka.
(A nejen archaickou češtinou, na kterou si člověk musí zvyknout jako třeba na delší dobu nepoužívaný cizí jazyk nebo když oprašuje azbuku.) Poutavě vykresluje poměry tehdejší doby v našich končinách - svým způsobem jednoduchý život (bez internetu, odposlechů a kyberšikany), i když třeba těžký.
Z nezvyklého úhlu např. sledujeme pozadí první veřejné pitvy (na začátku knihy je ještě psaná jako psalo „pytva“), popravu 27 českých pánů i to, jak se (i díky katu Mydlářovi) postupně proměňoval přístup lidí ke katům.
Popisy všemožných druhů mučení a popravování nepůsobí prvoplánově samoúčelně a drasticky, ale spíše věcně - prostě jako když člověk mluví o své práci, kterou se snaží dělat poctivě (dá se tady říci „kterou má rád“? :-)

2 03.09.2017

Žij každý den jako by byl poslední, protože možná je....
Otřepané schema nesourodé dvojice a lá Pretty woman se v tomto případě úplně nekoná, protože on je po autonehodě na vozíku a ona je najatá pečovatelka. Nejdřív to skřípe, ale pak - kde se vzala, tu se vzala - láska.
Jenže co s tím, když milovaný nesdílí její představu o společné budoucnosti? Pokud dovolíme lidem, aby byli šťastní podle jejich vlastních představ (i když nás samotné to hodně bolí), teprve pak je to opravdová láska. (Ovšem to už je „vyšší dívčí“...)

4 01.09.2017

Thomas Tracy měl tygra.
Vlastně šlo o černého pantera, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr.
Měl krásné bílé zuby.
Takto Tracy svého tygra získal:
Když mu byly tři roky a věci kolem sebe poznával podle zvuků, tu kdosi řekl tygr! Ať už tygr! bylo cokoli, Tracy to chtěl.
Jednoho dne se Tracy s tátou procházeli po městě, když uviděl cosi za výlohou rybárny.
„Kup mi toho tygra,“ řekl.
„To je rak,“ opravil ho táta.
„Tak to nechci,“ řekl Tracy.
O pár let později navštívil s mámou zoo a v kleci viděl skutečného tygra. Vypadal jistě nejtygrovatěji ze všech tygrů, ale jeho tygr to nebyl. (...)
Až jednoho dne si zašel Tracy do zoo sám. Bylo mu tehdy asi patnáct, pokuřoval cigaretu a koukal po holkách, když tu najednou stanul konečně před svým tygrem.
Byl to rozespalý černý panter, který se právě probudil, zvedl hlavu, zpříma se na Tracyho podíval, stoupl si na všechny čtyři a řečí černých panterů pozdravil, což znělo asi takto: Uajíí, pak popošel k mřížím klece, na chvíli se zastavil, s očima stále upřenýma na Tracyho, a zas se líně vrátil k místu, kde až dosud spal. Tam sebou žuchnul a zahleděl se kamsi do dálky tolika mil a let, kolik mil a let prostor má.
Teď zas pro změnu zíral Tracy na černého pantera. Zíral tak upřeně asi pět minut. Pak odhodil cigaretu, odkašlal si, odplivl slinu a vyšel ze zoo.
„Tohle je můj tygr,“ řekl si.
Nikdy se již do zoo nevrátil, aby si tygra ještě jednou prohlédl. Nebylo to nutné. Měl ho. Měl ho celého a se vším všudy za těch pět minut, kdy ho viděl, jak odevzdaně hledí do nekonečného prostoru s výrazem té strašlivé tygří pýchy.
--
Pokud vás nechytne tenhle začátek, možná skoro nemá smysl číst dál.
Mě tahle knížečka, která není rozměrem větší, než (dnešní) mobily, přímo nadchla - dnes stejně jako před lety. Má v sobě poetiku, která asi není pro každého.

Tracyho „tygr“ je metafora a může znamenat cokoli.
Metaforu nelze vysvětlovat - buď vás osloví, nebo ne. Možná proto jsou tu tak rozporuplná hodnocení.
Pro mě šest hvězdiček z pěti.

12 23.08.2017

S touhle knížkou jsem se nějak minula. Protrpěla jsem se jí před mnoha lety z úcty ke kamarádovi, který mi ji s nadšením půjčil, a už se k ní nehodlám vrátit. Asi na ni nemám záklopku...

Číst tuhle knihu je jako mít dlouholeté přátele, kterým to už spolu neklape. Oba je dobře znáte, chápete a soucítíte s nimi, ale zároveň je vám jasné, že to nemá řešení. Vidíte, že jsou oba zabejčení ve svých pozicích a nejsou ochotni se hnout.
S každým z nich vám může být dobře, ale s oběma dohromady - v dusnu jejich vztahu - už ani ne. Můžete se s nimi přestat stýkat (protože jste taky jenom člověk a na tohle prostě nemáte), nebo zůstanete, aniž se necháte zatáhnout do jejich šachů.

A zhruba tak můžete vnímat i tuhle knížku - buď si řeknete „Proč mám něco takového číst?“ a knihu odložíte s nízkým hodnocením, nebo se začtete a více hvězdami oceníte, jak autor nahlíží do hlubin zklamané a smutné lidské duše a třeba oceníte jemný, byť trochu cynický, pozorovací talent obou protagonistů, kterým vidí sebe i svůj protějšek.

Kniha může vést k zamyšlení, proč vlastně ve vztazích (a komunikaci obecně) ta lepší část nás samých mlčí, zatímco ta horší precizně dávkuje smtelný jed a pustoší, padni kam padni.
Pokud chceme mít dobré vztahy, musíme o ně pečovat.
Opustit/vyměnit partnera nepomůže, pokud nezměníme (i) sebe.

1 22.08.2017

„Jíst napoleonský řez umělohmotnou lžičkou je obtížné. Lépe se k tomu hodí dezertní vidlička, protože potřebujete něco dostatečně pevného, co protlomí tuhou cukrovou polevu s rybízovým želé na horní vrstvě listového těsta. Jinak má zákusek sklony se splácnout. Trdý povrch. Měkký vnitřek ze šlehačky a vanilkového krému, který se snadno rozmáčkne, když ho vystavíme třeba jen malému tlaku. Vlastně je to dost špatně navržený moučník.“
...Asi tak by se dal shrnout Antonův přístup k životu, takže se není co divit, že se mu moc nedaří.

Knížku o tomhle nesnesitelném protivovi čte člověk vlastně moc rád, protože je psaná s jakýmsi utajeným (protože nepovýšeným) nadhledem - a tak když Anton se vší vážností popisuje, jak jsou všichni kolem nemožní, člověk se jen usmívá nad tím, jak si lže do kapsy.
Spásná otázka „Kdy jsem si vlastně začal sám sobě lhát?“ nabízí možnost změny. Jenže cesta k ní je trnitá. V tomto případě vede kouzelným lesem plným jinotvorů, pratvorů a opravdické magie, kde žádné předstírání nefunguje. A vlastně i světem normálních lidí, který rovněž nejlépe funguje bez přetvářky.

Roztomilá knížka.
Vřele doporučuji.

12 21.08.2017

Výjimečná kniha. Myslím, že se k ní ještě vrátím.
Její motto: „Násilí vládne do času, pravda na věky.“

Skvělé postřehy, hodnotné úvahy a hluboké vhledy v krásné, více než sto let staré češtině. Autor se zamýšlí nad spoustou různých témat, nabízí zajímavé úhly pohledu a propojení napříč různými odvětvími - a to s takovou moudrostí, že člověk si až posteskne, kam že takové cenné názory zapadly...

„Liebig, známý chemik, se vyslovil takto: »Všade, kde tupým smyslům člověka dopřáno jest nahlédnouti do hloubky stvoření, poznává velikost a moudrost tvůrce veškerenstva.«“

17.08.2017

Emotovy myšlenky a fotografie v knize uvedené jsou pozoruhodné a podněcují k hlubšímu zamyšlení, a to nejen o vodě.
Úvahy ostatních autorů, kteří dostali v knize prostor, se sice také točí kolem tématu voda, nicméně páně Emotovým vhledům jsou více či méně vzdálené (Vás se to netýká, pane Grandere).

„I nám přece taková uvědomnělost v mluvení a myšlení jedině prospěje. Vždyť slova a myšlenky určené druhým mají v první řadě dopad na nás samotné: když do světa vypustím informaci „hlupák“, je to můj systém, který se nejprve a co nejintentivněji naplní touto informací a posléze čeká na odezvu. Zásada „nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě“ zízkává s ohledem na morfogenetická pole a s tím související teorii vibrací úplně nový význam.“

Cíl je jen jeden, cest k němu je bezpočet. Každá je jiná, a všechny mají svou cenu. Každý má tu svou.

1 11.08.2017

Nejdřív se válíte smíchy, ale pak vám (možná) dojde, že tyhle děti to měly setsakramentsky těžké.
Trochu mi to připomnělo absurdní humor povídek Šimka a Grossmanna, jenže tohle je autentické, nesmyšlené.
---
Ze slohové práce na téma: Vesnice nebo město, kde žijete: „Jmenuje se Arzano. V Arzanu jsou všichni špinaví, protože se nemejou. Ulice jsou celé rozbořené, domy staré a zemětřesené, všude se válej odpadky a feťácký stříkačky! Tommaso se hrabe v popelnicích, pak přijde do školy a přinese nám vši.“
---
„Na hřbitově jsou všichni mrtví. Člověk tam chodí mezi mrtvými. Ulice mají jména po mrtvých a nebo po těch, co teprve umřou.“

5 09.08.2017

Výborná knížka. Sice tlustá bichle, ale čte se jako nic (asi jako Egypťan Sinuhet).
Navíc Roby je houževnatý klaďas, takže se s ním člověk rád ztotožní :-)
(jen to množství perských jmen bylo nad moje síly a občas jsem se ztrácela, o kom že jde právě řeč...)

Kniha líčí příběh Angličana Robyho, který to neměl v životě lehké, ale nikdy se nevzdal.
Praxe ranhojiče a silná touha stát se lékařem jej zavede až do daleké Persie, kde aby mohl studovat, musí předstírat, že je Žid, za což riskuje trest smrti jak od muslimů, tak od křesťanů. Ale postupně se ukazuje, že to zdaleka nebyla jediná možnost, jak rychle sejít z tohoto světa...

7 09.08.2017

Kniha moderních pohádek s různými variacemi na téma „někdo měl problém, tak zašel za zahradníkem Kryštofem, dostal listy konkrétního stromu, doma si z nich udělal čaj a uzdravil se“.
Autorka asi chtěla nějak nenásilně popsat, co umí jednotlivé stromy vyléčit.
Umím si představit, že kniha si najde své čtenáře. Pro mě by asi bylo zajímavější přečíst si opravdu příběhy STROMŮ, a ne LIDÍ.

Není to moje kniha. Na mě to bylo takové... asi moc ezoterické - tím ovšem nechci říct, že stromy a jiné býlí nejsou léčivé, jen ten styl mi prostě nesedl. Cítila jsem z toho příliš silnou touhu předat poselství - tlak na pilu. (Zlatej Erben...)

24.07.2017