meluzena komentáře u knih

Báječné čtení na posílení mozkových závitů, břišních a mimických svalů, a taky svalů ruky, protože jedinou vadou téhle dvojknihy je její váha (683 stran na křídovém papíře vyšší gramáže z ní dělá nepraktickou cihlu, u níž budete zvažovat, zda si ji vezmete jako čtení na cesty :).

K obsahu Pyramid i Stráže! Stráže! viz komentáře u samostatného vydání každé z nich.

3 14.03.2018

(SPOILER) Černošská sirota ze slamu (otec neznámý, máma se ufetovala) v rasistické JAR, která si na chleba vydělává tím, že vyváží žumpy. Ve městě do ní nabourá opilý bělošský nýmand, jinak vedoucí supertajného jaderného programu na vývoj atomové pumy. Za tu bouračku si (ona) u něj musí odpracovat pokutu, kterou dostala. U něj = v supertajném středisku. Ona vstřebá všechnu ve středisku dostupnou odbornou literaturu a v klidu rozlouskne problém, s kterým se moří místní jaderné kapacity. Mezitím jiný nýmand, silně royalistický Švéd bytostně touží po osobním setkání s králem, čemuž obětuje doslova vše. Když se s ním náhodně setká a král ho stluče svou vycházkovou holí, vmžiku se změní v zarytého republikána a chce počít syna, který to všem ukáže.
Dál nevím, protože na straně 93 jsem to vzdala, (poté, co jsem zalistovala dál do děje, kde jsem narazila na prezidenta Cartera, Brežněva, agenty CIA a KGB, Čínu a Tajvan, Židy a Izrael..).
Politika mě obecně v knihách nebaví, tady mě ale nebavil ani ten nepolitický text. Při čtení mi hlavou často běželo: „Aha, to asi mělo být vtipné. Aha, to mělo být asi bláznivé.“

Nene, tohle pro mne není. Pro mě je to dort, který vařil pejsek s kočičkou. Oni tam taky dali 100 dobrých věcí s tím, že to bude stokrát dobrý dort. A nebyl.

3 02.03.2018

Dvojkniha, u níž oceňuji:
1) skvělý nápad, jak uspořádat dvě knihy v jedné - z jedné strany čtete Stoletého staříka, a když ji otočíte, nejste na konci dvojknihy, ale na začátku Analfabetky - konce obou knih se setkají uprostřed. Geniální. Jen záložková šňůrka je u Analfabetky vzhůru nohama :)
2) skvělý marketingový tah, jak kout železo (= úspěšného Stoletého staříka), dokud je žhavé.

Stoletý stařík mě bavil víc než na 5 hvězd, Analfabetka vůbec, smícháním obou bohužel jen průměr, plus jedna hvězda navíc za výše zmíněný nápad.
Tolik k dvojknize. K obsahu Stoletého staříka i Analfabetky viz komentáře u samostatného vydání každé z nich.

28.02.2018

Jemná pozvánka do nepoznaného světa, která svým výtvarným zpracováním ještě umocňuje snovost vyprávěného.
Krásná kniha, která působí jako závan neodbytné myšlenky, že náš svět zahrnuje mnohem víc, než jen to, co jsme schopni logicky pojmenovat a systémově zařadit.
---
„Slyším hluboký hlas svého otce. „Pročpak tu sedíš ve tmě?“ ptá se.
Černá je barva noci, magie a stínů, neznáma. Do černé si můžete promítnout všechny své sny - nebo noční můry.
Černá je dokonalé pozadí pro hvězdy i pro naději.“
---
„Když ten velký cestovatel ležel na smrtelné posteli, shromáždili se u něho jeho přátelé a naléhali, aby se zřekl toho, co jim v jeho knize připadalo k nevíře - aby otupil její zázraky soudnými škrty, on jim však odpověděl, že nevylíčil ani polovinu toho, co ve skutečnosti spatřil.
Vladimir Nabokov: Dar“

3 25.02.2018

334 stran inteligentního slovního humoru.
Na první pohled značně praštěné, při bližším pohledu velmi precizně propracované a s citem dávkující zajímavé myšlenky. Ne že by se člověk smál bez ustání jako řehtací kůň, ale lehké pousmání až středně hlasné vyprsknutí je při čtení častým společníkem... A to i díky skvělému překladu.
Tentokrát si autor vzal na paškál starý Egypt, pyramidy, balzamování, víru a náboženství, uctívání různých božstev a jejich kněží... Postavil vedle sebe pohled lidí „zevnitř“ a nezúčastněný pohled lidí „zvenku“.
Dočtete se mj., jak funguje cech vrahů, kdo jsou nejinteligentnější tvorové planety a proč na to nevypadají, proč Egypťani přestali stavět pyramidy a začali s aquadukty a kanalizací, a taky proč je změna dobrá - aspoň jednou za 7000 let :-).

9 25.02.2018

Na první pohled to může vypadat jen jako blábolení jednoho rozmízaného hňupa.
Když ale budete ochotni nahlédnout pod tenhle odpudivý povrch, najdete výborně propracovaný psychologický profil mladíka z dobré rodiny, který trpí něčím jako „krizí z nadbytku“ - kterému létají pečení holubi přímo do huby, aniž by musel hnout prstem, a protože se v cílevědomosti zrovna nepotatil, ani ho nenapadne, že by hnout prstem měl (natož aby chápal, proč by měl chtít).

Pokud si řeknete, že to (zaplaťpámbu!) není třeba váš syn, kterého byste se nemohli zbavit tím, že ho odložíte spolu s knihou, můžete ho sledovat v klídku a z nadhledu.
A třeba s překvapením zjistíte, že je až zoufale psychicky labilní (protože zároveň dosti vnímavý). Jeho emoce s ním mlátí od jednoho mantinelu k druhému, aniž by si troufl je opravdu prožít. („Strašně jsem chtěl zavolat Hance, ale nezavolal jsem jí, protože jsem na to neměl náladu.“ nebo „Byl jsem hrozně zvědavej, jak ta holka bude vypadat a jestli bude hezká. Ale bylo mi to dost jedno.“)
Sám o sobě říká, že je posera. Zároveň ale bytostně touží, aby ho někdo měl rád (a aby on sám mohl někoho mít rád) - což můžeme vyčíst z toho, jak popisuje základku, kam chodil, muzeum, které často se školou navštěvoval, a jak mluví o své mladší sestře a jak mluví s ní. Jenže jakmile se objeví někdo, kdo by ho měl rád, vezme do zaječích.

Celou dobu si říkáte, jak tohle může dopadnout - co se mu může/musí stát, aby se probral k životu. Konec je však jen lehce naznačen a zůstává vlastně otevřený.
Můžete holt lidi donutit k lecčemu, ale nikoho nemůžete donutit, aby chtěl....

5 25.02.2018

Nástup fašismu v Rakousku v kontrastu s prvním milostným vzplanutím 17letého vesnického kluka, který nedobrovolně (= za prací) přesídlil do Vídně. Franc je pln ideálů nejen co se lásky týče a jako lev je ochoten se za ně bít.
Tenhle mladý idealismus trefně vystihují slova psychoanalytika Wilhelma Stekela (kterého cituje knížka Kdo chytá v žitě): „Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít.“ A pro vznešenou smrt (v jakékoli podobě) vskutku nebylo třeba ve Vídni roku 1938 chodit daleko...

Těžké a nosné téma, jenže něco zásadního tomu chybí.

Zvláštní. Četlo se to vlastně docela dobře, ale celkové vyznění je poněkud mdlé, rozpačité. Asi jako když jíte krevetovou polévku, která hezky voní a dobře chutná, ale když dojíte, uvědomíte si, že v ní nebyla ani jedna kreveta, a vy se pak cítíte ošizeni a možná i trochu podvedeni..
I setká(vá)ní France se stařičkým Sigmundem Freudem působí jako laciná berlička (proč zrovna Freud a ne jiný stařík, příp. jiný Žid?)

22.02.2018

Bodrý moravský všeuměl a dobrodruh, tryskající jako pestrobarevný gejzír. Odolný a vynalézavý.
Jako mladý zámečník na stavbě transsibiřské magistrály uslyšel volání ledového Severu a vydal se tam pěšky přes Sibiř, ani mapy nemaje, a našel tam to, co hledal, aniž přesně věděl, co to je.

Kdo zažil byť jen zlomek podobně šílených dobrodružství nebo má ve svém okolí pár lidí tohoto živočišného druhu, ten nepátrá, zda je to všechno pravda, protože ví své.
Skvělé čtení. A květnatá čeština z 30. let celému vyprávění dodává zvláštní kouzlo. (Ekologickou stopu těchto dobrodruhů do toho nepočítám.)

5 19.02.2018

Zvláštní kniha. Velmi zvláštní.
Trochu jako z jiného světa. Jemná a citlivá, a hlavně velice lidská.
Zároveň vlastně dosti obyčejná (a přitom tak neobyčejná) - taková nenápadná (osmilistá) růže mezi trním.
Jedna z těch, na které se jen tak nezapomíná.

4 14.02.2018

Život je krásný ve své jednoduchosti. Ovšem jen pod podmínkou, že je člověk ochoten (a schopen) ho takhle jednoduše žít.
Jemná óda na lidskost a prostý život v horách, stranou od lidí, v kterém člověk přirozeně dělá správné věci, a nemá potřebu fňukat, hašteřit, poučovat.
„Lidé na horách zjevně hledali cosi, o čem se domnívali, že to kdysi dávno ztratili.“

8 03.02.2018

Darwinovu teorii známe všichni, ale kolik toho víme o Darwinovi? Asi skoro nic. Petr Sís nás svým osobitým (a oku lahodícím) způsobem poňouká, že by možná stálo za to si o Darwinovi zjistit víc.
I kdyby se mu to nepodařilo, tak to vlastně nevadí, protože jsme se dozvěděli alespoň něco málo faktů a pokochali se velmi roztomilým výtvarným dílkem.
Jak vidno, staré poctivé řemeslo se neomrzí - barevné tuše a akvarelový papír - bez umělých barviv a dochucovadel - pořád více než stačí. A to je moc dobře.

5 30.01.2018

Jednoduchý, silný příběh.
Navíc velice aktuání v dnešní čím dál roztěkanější a uspěchanější době.
Pokud jste si někdy v životě připadali příliš pomalí a těžkopádní či se vám za to dokonce někdo smál nebo na vás řval, budete mít pro Johna Franklina o to větší pochopení.

John je velmi, velmi pomalý, ale nikoli retardovaný, jak si o něm mnozí myslí. Jeho těžkopádnost je hloubavá. Protože nestíhá to, co se děje kolem, vlastně tím není rušen a má přístup k hlubinám intuitivních a skutečně dobrých rozhodnutí. „Raději si dá načas, než udělá chybu”. A když po dlouhé době vyjde najevo, co vlastně měl na mysli, a že jeho úsudek byl velmi moudrý, leckterý netrpělivec se chytí za nos a John si postupně získává respekt a úctu.
K tomu je skálopevně přesvědčen, že lidé jsou dobří a čestní a dál důvěřuje i těm, u kterých má nezvratné důkazy o opaku.

John je zkrátka správný chlapík, na kterého je spoleh a jeho „bohatství času“ mu dodává přirozenou autoritu. Tak se totiž na první pohled pozná indiánský náčelník stejně jako král nebo prezident – jejich pohyby i řeč jsou pomalé, rozvážné.
A rychlá rozhodnut nemívají dlouhého trvání.

Tohle by stálo za to uvést do života!
John se mohl vzdát a nechat na sobě dříví štípat. On se však rozhodl jít si za svou hlubokou pravdou a počkat si, až to těm chrtům dojde. (Stejně neměl na výběr, protože zrychlit prostě neuměl.)

3 29.01.2018

České dějiny stručně a velice nápaditě. Není to suchý sáhodlouhý, do detailu propracovaný výklad, což má dvě hlavní výhody:
1) děti se můžou lecos přiučit nebo poskládat do souvislostí, aniž je znudíte k smrti,
2) těch pár historických údajů si můžete uložit do hlavy i vy, pokud jste zůstali nedotčeni školním dějepisem.

1 04.01.2018

„Bob je můj nejlepší kamarád a přivedl mě k jinému - a lepšímu - způsobu života. Oplátkou nepožaduje nic složitého ani nereálného. Potřebuje jenom, abych se o něj staral. A přesně to dělám.“

Pro člověka, který nepoznal šikmou plochu drogové závislosti, je to možná jen obyčejné vyprávění jednoho feťáka, který ani moc vyprávět neumí. Pro ty, co poznali tohle dno, je v tom určitě mnohem (mnohem!) víc, a pro kočkomily z obou kategorií je Bob bonusem navíc. Sečteno a podtrženo je to milá knížka - víc svým chlupatým obsahem, než poněkud kostrbatou formou - dalo by se říct, že je to slabá knížka se silným poselstvím. Tak silným, že přebije všechny literární nedostatky.

Když má člověk pro co, resp. pro koho žít, jde všechno mnohem snáz. To si jednoho dne ke svému překvapení uvědomil i James Bowen. V téhle knize nejde o to, čím byl, ale jak naložil s hozenou rukavicí v podobě kocoura Boba, protože ten v něm dokázal vykřesat jiskřičku smyslu života.
„Každý potřebuje přítele, jako je Bob. Měl jsem velké štěstí, že jsem jednoho takového našel...“

8 03.01.2018

Úplně skvělá ptákovina!
Představte si, že vezmete Járu da Cimrmana šmrncnutého Forestem Gumpem, proženete ho příběhy a là Čtyři vraždy stačí, drahoušku nebo povídkami Šimka a Grossmanna a svěříte to spisovatelskému umu Terryho Pratchetta...
Jenže tenhle Švéd nikoho a nic nekopíruje - je naprosto originální a suše vtipný, semele páté přes deváté, jednu blbost na druhou, do toho mistrně přimíchá historická fakta a výsledkem je úplně dokonalá pitomost v tom nejlepším slova smyslu, nadupaná velmi inteligentním humorem.

Asi v půlce knížky už jsem z těch nesmyslů byla trochu unavená asi jako bych sledovala už čtvrtou hodinu filmu Jára Cimrman ležící spící a chtěla jsem knihu odložit, když vzápětí jsem se zas řehtala jako kůň další poťouchlosti.

Nutno dodat, že to není jen prostoduchá řachanda pro pobavení mas. V té spoustě postav, švédských jmen, dějových linií a retrospektiv sešmodrchaných do jednoho velkého propletence je třeba se orientovat, abyste si mohli řádně vychutnat, jak je tohle soukolí dokonale promyšlené a jak každé kolečko zapadá přesně kam má.
Jak to ten chlap dělá, že se to čte tak skvěle?! No, asi má talent, že..

23 02.01.2018

Velmi osobní zpověď pana Síse, kterou vlastně napsal pro svoje děti (= rozené Američany), aby jim alespoň trochu přiblížil to, z čeho vzešel (= socialistické Československo). Je si vědom toho, že „je to doba pro ně natolik vzdálená, je už je možná ani nezajímá“.
Příjemné dílko, které může mladým, kteří socialismus už nezažili, alespoň nastínit atmosféru té doby. A ti starší si můžou nad jeho stránkami zavzpomínat na to dobré či zlé, co mají stále v živé paměti nebo co už dávno zapomněli.

6 02.01.2018

Tak se mi zdá, že tahle paní Dimoulidou vůbec nebude hloupá ženská, když napíše takový příběh..
Nejdřív to vypadá na drámo chudého děvčete a là Barva mléka, ale pak to nabere jiný směr a přichází část, která dala knize český název. Poté nastává pozvolné zklidnění a jak hlavní hrdinka přichází do let, dochází i k hluboké životní moudrosti a konečnému smíření.

Český název i anotace jsou hloupě zavádějící, protože gró knihy je o dost jinde. V originále se kniha jmenuje „Když Bůh pláče“, ale překladatelka název změnila na „Deník ctihodné prostitutky“, protože usoudila, že název je pro tuto knihu naprosto vystihující. Dovoluji si nesouhlasit.
V knize nejde o prostituci a ani se v ní nedočtete žádné pikantérie. Její poselství je v tom, že důležité není ani tak, KUDY (= čím vším) člověk během života prochází, ale KAM NAKONEC DOJDE, tj. kým se na stará kolena stane. Někdo může šlapat jen chvíli (nebo vůbec nikdy) a vždy bude lacinou holkou a jiný to může dělat velmi dlouho, a přesto zůstat dámou (nebo se jí postupně stát). Kdyby paní Dimoulidou nedošla své životní moudrosti, těžko by ji mohla vložit do své hrdinky.

5 01.01.2018

O Eskymo Welzlovi krátce, stručně, výstižně.
Je to jako pár chuťovek na talířku - nezasytí, ale navnadí chuťové pohárky. Na pár stránkách je řečeno vše důležité, a to báječně poeticky.
Barevné tuše a akvarelový papír, žádná počítačová grafika ani jiné „berličky“ - prostě poctivé řemeslo, jaké se už dneska moc nevidí. Díky, pane Sísi.

2 17.12.2017

Dokonalá symbióza slova a obrazu.

A nenásilně - jakoby mimochodem - naservírovaná velká pravda o tom, že člověk musí hledat (a může najít) jedině sám v sobě. Vše ostatní je jen „zajížďka“ :-)

5 12.12.2017

Opravdu se tímhle může někdo proslavit? Myslela jsem, že se to může líbit jen těm, kteří nepoznají rozdíl mezi štětcem a kartáčkem na zuby :-)
Ne, vážně, ten člověk rozhodně MÁ talent, což je vidět na řadě jeho jiných prací.

Tahle knížka je nekomplikovanou pocitovkou, která nemá ambice jít do hloubky.
Autor prostě - jak sám píše - „nastavil tvář slunci, kápl na papír trošku vody a nechal se unášet nevypočitatelností barevných skvrn a své mysli“, a to „bez skicování tužkou“. Možná ale přeci jen skicovat měl. Aspoň trochu. Jeho rozpité krajinky mají bezesporu své kouzlo, ale když přijde na figurální kresbu, už to pokulhává. Navíc těch „stejných“ krajinek je tam nějak moc, aniž by přinášely něco nového. Už náš učitel výtvarné výchovy na základce hlásal, že obraz musí mít nějaké tajemství nebo vtip - něco, co toho diváka bude bavit a přiměje ho si obraz pořádně prohlédnout. Tady si prohlédnu prvních max. dvacet obrazů, jenže pak už tam kromě nových barevných odstínů není co objevit...
Možná autor opravdu nechtěl, aby divák/čtenář přemýšlel - a proto je v úvodu každého ročního období ve 4-5 řádcích řečeno, co se bude dít, čímž se zcela odhalí i to málo, co by bylo možné objevovat. Kdo ví..?

Pokud vám stačí nenáročná pocitovka, která si poklidně klouže po povrchu, pak je vše OK.
Za mě je tahle kniha tak na úrovni trochu talentovanějších žáků ZUŠ.
..aneb, Shaun Tan nasadil laťku zatraceně vysoko! (v jeho tvorbě snad ani nemáte šanci odhalit všechna tajná sdělení a propojení, a nových nápadů je tam tolik, až se tají dech v tichém úžasu)...

07.12.2017