Třicet let na zlatém severu

Knížku jsem získal jako prémii Čs. spisovatele - kdo si objednal z nakladatelství čtyři knihy, dostal pátou zadarmo. Na ty zaplacené si vůbec nepamatuji, ale Eskymo Welzl mne provází celým životem. Záviděl jsem polárníkům zdravý vzduch, na kterém se dá dožít sto třiceti let, i zmražený guláš z ledního medvěda, podstatně méně mne arci lákalo trhání zubů štípacími kleštěmi nebo kálení nad svíčkou kvůli omrzlinám. Fascinovalo mne eskymácké poděkování "pověs se za tu dobrotu", lámal si hlavu nad tím, k jakému živočišnému druhu patří arctic bird a říkal jsem si, že až založím kapelu, nazvu ji Slepí tygři. Později jsem si ovšem přečetl knihu Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a ta mne z romantických iluzí o Welzlovi docela vyléčila.

Pobavil mě recept na guláš, který začíná slovy: "Vezměte maso ze dvou medvědů..." Na severu se prostě netroškaří. A dobře, bylo to na zimu a pro více lidí, chápu :).
Jinak mě předobraz Járy Cimrmana docela zaujal, i když ne úplně vše mu baštím :). A navíc styl psaní je takový prapodivný. Chybí tomu rozměry - hloubka a šířka vnímání a perspektivy, abych tak řekla. Ten pán byl tyjo tři dekády v krajích, kde bych zdechla do týdne :) v době, která přála dobrodruhům (a hodně jich zabila). Žil tak, jak by bylo hezké žít. Ale stejně mám dojem, že toho hromadu tají (krom toho, jak Eskymačky příšerně smrdí), i když zrovna tomu bych věřila :).

Audiokniha. Rozhodně nemůžu autorovi upřít vypravěčský um. Také jeho fantazie je obdivuhodná, bohužel je příběh víc fantazie než pravda a vypovídající hodnotu to má pramalou. Škoda ... já bych si raději přečetla, jak to bylo doopravdy.

19.09.2025

No páni! To není vůbec o nic horší než Jack London! Možná, že i trochu lepší, protože si to uchovává neučesaný (samozřejmě v patřičných mezích) jadrný hovorový jazyk "jak autorovi zobák narost", v porovnání s čímž vyzní Jack London možná i trochu vyumělkovaně. Rozhodně velmi příjemné překvapení.

Přečetla jsem již mnoho cestopisů od současných poutníků - převážně pěších a nízkonákladových...
Tohle ovšem bylo něco docela jiného. Po celou dobu čtení jsem žasla a žasla. Neskutečné dobrodružství! Neuvěřitelný dobrodruh ten pan Wenzl!
V poslední cca čtvrtině knihy, kde je popsán život a tradice Eskymáků (přesněji to asi jsou Juité), svérázné severské lékařství, soudnictví apod., je mnoho podivných, děsivých, smutných a občas i velmi odporných popisů.
Člověk, který si zvolil život v takových končinách musel být dost zvláštní.

Musím se přiznat, že osobu Jana Welzla neznám dlouho. Pivo ze stejnojmenného minipivovaru znám prakticky od jeho začátku, ale až po osobní návštěvě Zábřehu jsem se začal zajímat, po kom je pojmenováno. Místní rodák mi přišel dost zajímavý na to, abych si pořídil tuto knihu. A co k ní napsat? Jedná se o velmi zajímavé čtení. Před životem těchto dobrodruhů a polárníků musí člověk smeknout. Těžko si něco takového v této době a pohodlí představit.
Ač má kniha tenké stránky s malým písmem, přečetl jsem ji relativně rychle. Jsem rád, že obohatila mou knihovnu.

Nádherná kniha , dobrodružství na prvním místě a s ním radosti a strasti propojené.
Co více dodat ?? Nic. Ten , kdo přečte, pochopí..

Nádhera. Welzl byl obdivuhodný člověk. Pracovitý, šikovný a čestný. Knihu sepsal spolu s novináři, aby jednak předal co nejvíce svých zkušenosti se životem za polárním kruhem, ale také aby si vydělal prodejem knihy na cestu zpět do své milované vlasti, kde byl už více doma než v Čechách. Škoda, že jsem se k této knize dostala až tak pozdě.
Kam se hrabou romány Jacka Londona! Také mě napadlo, jestli se jím neinspiroval Jára Cimrman.

Pokud se někdo v současné době vydá tzv. s batůžkem do světa, tak asi nikoho moc nepřekvapí. I tak může zažít spoustu zajímavých věcí a udělat hromadu fotek na Instagram. Jan Eskymo Welzl tohle udělal před více než sto lety. Žádné online připojení, žádné mapy, žádné sociální sítě, prostě jenom kárka a koník a hurá do světa, protože si vysnil, že bude žít za polárním kruhem. Už jenom tohle zní neuvěřitelně.

Další příběhy vylíčené v knize Třicet let na zlatém severu jsou neuvěřitelné ještě mnohem víc. Těžko lze posoudit, co je pravda a co dotvořila cestovatelská fantasie. V každém případě se mi líbilo léčení zmrzlých prstů. Bouchne se rukou o stůl, prsty upadnou a je vyléčeno. :):) A podobných absurdit je tam více.

Navzdory všemu se mi tahle kniha nečetla zcela snadno. Podle mého názoru je to tím, že není vyprávěné jako příběh, ale spíš jako souhrn poznámek a pozorování. Navíc je nabitá takovými příhodami, že jsem se občas koukal na obálku, jestli jsem si náhodou z knihovny nepřinesl nějaký nový díl Terryho Pratchetta. Za tohle absurdní dobrodružství na ledu dávám tři hvězdy.

Smutně krásné melancholicky dobrodružné popisy osudů z dalekého severu. Šťastný to malý velký muž. Překrásná knížka

Velká škoda, že si Welzl za dlouhých arktických nocí nepsal podrobný deník, jak je dnes v módě u každého druhého hikera, co se prošel třeba po pacifické hřebenovce. Se špetkou pisatelského nadání by po sobě zanechal neocenitelné dílo. Takhle je to pár matných vzpomínek starce s odstupem a z druhé (někdy třetí) ruky. Dokáži si představit tu zoufalost autorů, kteří se z Welzla snažili dostat v omezeném čase nějaké souvislé vyprávění. I tak očividně odvedli maximum a kniha je to pěkná, autentická a čtivá, byť na 30 let života na Sibiři je v ní vlastně jen naprosté strohé minimum.

Musel zazit zajimavy a svobodny zivot. Pokud si nebyl posera,nebal ses prace, umel ses chovat..mohl si cokoliv..krasna doba..

Čeští trampové v Americe - dokument, který mě dovedl k dlouho odkládané četbě. Dokument smutný, popisující vymírající lidský druh - trampy, český vynález, inspirovaný romantikou nekonečných amerických plání. Někteří z nich, většinou jde o emigranty po roce 1968, objevili na Aljašce hrob Jana Welzla a udržují ho v důstojném stavu. Sám autor je další originální vzácný lidský druh - selfmade dobrodruh staré školy a staré doby, kdy pohyb v severních krajích nebyl omezen železnou oponou. Jeho svérázné popisy neuvěřitelných příhod z ledových zemí blízko pólu, jsou znamenitou ukázkou vynalézavosti, pracovitosti, podnikavosti, odolnosti a schopnosti přežít v těch nejdrsnějších podmínkách. Vyprávění poučné, zábavné, upravené do přijatelné podoby (kdo slyšel staré nahrávky Welzlova vyprávění, dobře ví, co tím myslím). Jan Welzl - postava tak zajímavá, že jsem během četby zhlédl další dokumenty o něm, jsou na Youtube. Hezky to za mě vysvětlil v jednom z nich Ladislav Smoljak: "Jako literatura by se řeklo, že to bude nuda, protože on vlastně napsal - já jsem se rozhod, že pudu tam a tam, budu tam jako svobodnej člověk žít v takový oblasti, no a teď popisuje jak vyrazil, vyšel, co koupil, co si pořídil. To vlastně je strašná nuda, když to takhle řeknete a mě udivilo, jak jsem se od toho nemoh odtrhnout, od té četby."
90 % (zatím 135 hodnotících, průměr 90 %).
...
A také vypadají Eskymáci podle toho. Slabí, zdaleka neudělají takový kus práce jako běloši. A potom - jsou také líní. Viděl jsem často, že nakládali na saně těžší rybu nebo zvíře. Shromáždilo se jich, až bylo černo, jeden povzbuzoval druhého, všichni nakonec křičeli a řvali, ale žádný se do břemene nevzepřel, přenechával to těm druhým. Až přišli na to, že s tím takhle opravdu nehnou, svolali všechny ženy, zapřáhli je do břemene, povzbuzovali napřed křikem, potom je pořádně tloukli, a břemeno se pohnulo.

Zkusil jsem si přečíst zase něco na doporučení někoho jiného, a tentokrát to byla máma :). A fakt to bylo hodně dobré počteníčko, takové zajímavé a neobvyklé. Sice si Welzl něco i vymyslel, ale určitě ne všechno. Takže jsem byl spokojený a je možné, že se někdy znovu ke knize vrátím.

Krásné čtení plné neobvyklých a vzrušujících zážitků z dalekých krajů sněhu a ledu. Pokud by Jan Welzl skutečně zažil třeba jen polovinu z toho, o čem se v knize dočteme, tak už i tak se dá mluvit o úžasném životním dobrodružství. Na knihu jsem narazila zcela náhodou, nalákala mě obálka (četla jsem vydání z r. 2019) a jsem za to moc ráda. Doporučuji jako povinnou četbu všem dalším dobrodruhům, jak těm opravdovým, tak i těm, co se jen nechávají unášet fantazií z pohodlí gauče.

Páni! Jedním slovem - neuvěřitelné!
Nepochybuji o tom, že některé pasáže jsou mírně přibarvené, přesto skládám velký obdiv za to, čím vším si Jan Welzl prošel v tak nehostinné zemi, a co vše tam dokázal!

Nevím, na kolik se příběhu Jana Eskyma Welzla dá věřit, každopádně vyprávění je to poutavé a povinné pro všechny milovníky dobrodružství. Nejvíce se mi líbila první půlka knihy, kde líčí putování přes Sibiř jen s koníkem a jeho první léta na severu. Je neuvěřitelné, jakým způsobem dokázal cestovat. Dneska si může člověk pořídit drahé funkční oblečení, ale na ty tisíce(?) kilometrů pěšky by si málokdo troufl... Kapitoly ze života Inuitů či Eskymáků (nevím, co je správně :)) jsou občas natolik děsivé, že tomu raději nechci moc věřit. Je mi jasné, že faktograficky by kniha asi neobstála, ale některé pasáže o praskajícím ledu pod přílivem, o obrovských ruských řekách nebo rozlehlé bílé krajině byly hodně sugestivní...

Velmi čtivé a poutavé. Je pravděpodobné, že některé věci se Janu Welzlovi po těch letech pomotaly, některé vnímal jinak než by vnímali učenci (zatmění slunce) a některé si třeba i přikrášlil. Ale jsou tam věci, které jsem si předtím neuměl představit či uvědomit a na které jsem nenarazil v jiných knížkách. Například to, jak zamrzá moře, jaký to je ohlušující rachot. Nebo jak rychle může člověk omrznout. Nebo smrad v eskymáckých obydlích. Nebo popis cesty od Transsibiřské magistrály k Moři Laptěvů. A je to o to cennější, že to je vyprávění (zaznamenané dvěma novináři) prostého člověka, vyučeného řemeslníka, který se tam rozhodl žít. Jan Welzel nebyl žádný profesionální vzdělaný cestovatel. A komu se nesbíhaly sliny, když popisoval, jak si za polární noci ve své útulné jeskyni smažil na pekáči lososa?

V zásade jeho dobrodružnému rozprávaniu verím, no nemyslím, že je presné. Sledoval som ho na mapách. Nesedí to. Mnoho razy a značne.
Na druhej strane, nevadilo mi to, lebo na čitateľský zážitok a dobrodružno-cestovateľské pocity to vplyv nemá.
Horor: Keď prichytili niekoho s alkoholom, upálili ho. A Eskimo Welzl nám takéto strašlivé vraždy podáva celkom samozrejme a bez náznaku nejakého vnútorného problému, lebo oni - samozvanci - sa tak rozhodli z dôvodu, že Eskimáci nesmú chľastať. Dokonca sa pokladá za sudcu, popri tom, že je lovcom, strojným zámočníkom a kováčom.
Takže výsledný pocit asi taký, ako z románov Marie Jurič Zagorky; hrôza svojvoľného násilia a výborný román. Určite aj zásluhou redaktora, lebo rozprávanie samotného Welzla bol veľmi surový a nepublikovateľný materiál.