meluzena komentáře u knih

Knížka ve mně zanechala podivně rozpačitý pocit. Jako by se jen tvářila naléhavě, ale byla jen jakousi nastavovanou kaší prvního dílu. Přitom ne že by se tam nic nedělo - Luisu z počáteční letargie po Willově smrti (v prvním díle) vytrhnou naléhavé události, a najednou se jí toho děje až moc - jakoby se začalo sypat všechno, kam se podívá.
Knížka chce (asi) předat moudrou myšlenku, že ať se člověku stane cokoli (špatného), je třeba jít dál a prostě žít. Čte se to rychle a má to spád, o dílčí happyendy a jobovky není nouze, k zamyšlení se nabízí spousta různě závažných témat (Jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka; co (ne)dělat, když se vaše náctileté dítě octne na šikmé ploše; zda se vrhnout do vztahu po hlavě a chytit příležitost za pačesy nebo si zachovat chladnou hlavu a odstup; zda je depilace nohou a podpaží symbolem patriarchálního útlaku) ...jenže pak si najednou řeknete: Není to nějaké příliš překombinované, odtržené od reality...? Těžko říct. Možná ano, možná ne. Možná si jen Luisa potřebovala prožít pořádné vzrůšo, aby se probrala k vlastnímu životu a utřídila si v hlavě, komu se věnovat a koho nechat jít. Odpověď zná jen Jojo Moyes. (Možná.)

PS. Překlad občas zadrhne jako by překladatelka dlouho žila v zahraničí a některé české předložkové vazby nebo slovní spojení prostě zapomněla ("a dveře se za ní zapráskly").

2 30.05.2018

Další nálož ptákovin a slovního humoru, ač kvality poněkud kolísavé - kresbičky jsou roztomile potrhlé, některé texty jsou nevýrazné, některé prostě jen ujeté, básně mne nechytly vůbec. Zato několik příběhů jsou vyložené perly (myslím, že i sousedi museli slyšet, jak se řehtám) - ty nastavily laťku tak vysoko, že knížce musím dát aspoň 4 hvězdy.

„Ježíš El Pifko byl cizozemec a byl si toho dobře vědma. (...) Začal prackovat na zemanově ostatku. (...) Ježíš si jako dobrý katolík setřel slinu z tváře a nastavil jí druhou rub -, ale slučebná už byla dávno tam tam a zanechala ho na holičích. ‚Jednou zajde příliš do dálky a já se na ni vykuckám,‘ řekl Ježíš svému oblíbenému hřebelcovi. Samozřetelně že oř neodpověděl, protože, jak sami dobře víte, komoňové neumí mluvit, natož aby se bavili s nějakým špinavým uťápnutým zbabělým fašounským katolickým španělským parchantem, kterému ke všemu táhne z huby česnek. Ježíš a Křečovka si to nicvíce brzy vyzahradili a opět je skolila vzájemná láska, která neznala hraničních pásem.“
---
„Všichni pracovali jako dolníci v diamantovém hore, který byl vesmírně výsostný.“
---
„Právě jsme obědnali, když Šelak Homeless obtržil telekilogram. Nic k tomu necekl, ale zjehně mu to vrtělo hlavou, protěže stál zamyšleně před kořícím hrbem, slabě se zajíkal a občas smrkl na správu v ruce. Náhled a bez varovaní se na mě osočil s tajemným luskem v otčích. (...) ‚Hádejte se, Westerne, kdopak uprchl z vědění?‘ V hlávce se mi okamžitě omítl sezam všech odsouzněnců, kterým se v poslední podobě podařilo usrknout z kontrabasy.“
---
„Můj přítel zíval na Whitneyho s podivným výkazem ve své dychtivé tvárnici. (...) Tohle nebyl Šelak Homeless, jakého jsem zval, napadlo mě, a rozpačitě jsem sledoval náhlou směnu v chovu svého starého přítele.
Mary Atkinsová se šlechtila v zrcadle (...) Dokončila své přelíčení a pevně si přilapila zubry k poschodí.“
---
„Cesta příjemně ubírala a Sydness a Mary ukazovali řadičovi toxíku různé hysterické namátky, jako napřípad Buckinhunský palec, Sněhovnu mordů nebo stříhání stáží. Zvlášť zajíkavou pomádkou byla socha Erotomana na návěstí Poccadilli.“
---
„ ‚Jack Rozprašovač,‘ řekl Šelak Homeless, když pobuřoval svoji lelku, ‚není jen vrácený zaviják, ale i sextuální maniok nejhrubší zrnitosti.‘ “
---
„...a když se vzpamatoval, vyprávěl mi hysterku, kterou si dodnes nepamatuju.“

1 30.05.2018

Výborná kniha s naléhavým poselstvím, které ani po 70 letech neztratilo nic ze své aktuálnosti:
Nenechme se zaslepit technikou, buďme na sebe hodní, buďme laskaví a tolerantní, neztraťme soudnost a zdravý rozum; nezhloupněme z toho, že technologie za nás všechno ohlídají, udělají a spočítají, neusněme na vavřínech a neztraťme ostražitost.
Příběh ilustrovaného muže je sám o sobě skvělý a zároveň je nápaditým propojením jednotlivých povídek.

Některé technické detaily jsou sice při dnešních znalostech úsměvné a některá témata méně aktuální (nebo si to jen myslíme?), nicméně jako celek je to geniální knížka, kterou stojí za to přečíst a třeba nad ní i potom trochu popřemýšlet.

8 20.05.2018

Jemná knížka, která pohladí všechny citlivé (až přecitlivělé) duše, které těžce snášejí setkání s cílevědomými, rozhodnými a autoritativními lidmi. Obzvláště vydařená je úvodní pasáž o otcově „trenérské výchově“.
Leč být v kůži hlavního hrdiny Jiřího - nerozhodného, zmítaného věčnými pochybnostmi a „vnitřními hádkami“ - to není o co stát. Jiří sice vše popisuje s lehkou sebeironií a laskavým humorem, ale nemůžeme si nepovšimnout jakéhosi tichého zoufalství a touhy „být normální“.

Moji dvojníci je autorovou poslední knihou, vydanou pět let po jeho dobrovolném odchodu ze života, a možná nám prozrazuje něco z jeho nezáviděníhodných duševních rozpoložení.

Po knize stojí za to sáhnout už jen kvůli její přenádherné květnaté češtině („rád by se vmezeřit mezi carské důstojníky“, „její širokorozchodné oči“ atd.).

„Když odmalička slyšíte dvakrát (ba i víckrát) týdně - ‚to já, když jsem byl v tvém věku‘ nebo ‚už tehdy jsem měl ctižádost být ve všem první‘ - tak zcela zákonitě ve vás vznikne ctižádost být zcela nectižádostivým.
Otec tento můj vývoj vůbec nezaznamenal. Měl ke mně poměr trenéra dlouhodobě stimulujícího svého svěřence tak, aby podal špičkový výkon na vrcholu své kariéry. Používal od mého mládí velmi svérázných metod k posílení mé psychické a fyzické kondice.“
---
„Zasedli jsme ke stolu proti sobě jako státník proti státníkovi a také jsme opravdu chvíli hovořili o věcech, které obě strany nezajímaly.“
---
„Otec stisk klouby na rukou, až mu zbělely, zůstal stát a upřel na mě tvrdé oči: ‚Ještě máš mléko na bradě. Nevíš vůbec, co je věda, a jak to v ní chodí. Připomenu ti jenom velikána ze svého oboru, Galilea: I křivá čára může být nejkratší spojnicí mezi dvěma body - narazíme-li na překážky.‘ “

1 12.05.2018

„Mistr dokázal být značně kritický, když si myslel, že je kritika na místě.
Ke všeobecnému údivu však nikdy nic nevytýkal ve zlem. Když se ho na to jednou ptali, řekl: ‚Záleží na způsobu, jakým se kárá. Lidé jsou květiny: otevření a vnímaví vůči jemně se snášející rose, uzavření prudkému dešti.‘ “

Kratičká poselství skrytá v metaforách a minipříbězích nabízí různé náměty k zamyšlení, a - pokud nic jiného - tak aspoň pohladí.

2 10.05.2018

Autorka vypozorovala různé zákonitosti v chování koček a načetla mnoho literatury na toto téma, takže svá pozorování podkládá důkazy z literatury. Dozvíte se třeba o zrcadlových neuronech, o frekvenci vrnění, která urychluje hojení, nebo o kocourovi, který v LDN neomylně ohlašuje smrt pacientů několik hodin předtím, než nastane. Tahle „vědecká“ stránka knihy je umně proložena konkrétními příběhy autorčiných koček, takže na své si přijdou i kočkomilové, které až tak netrápí, PROČ se to děje, protože VIDÍ, že se to děje :).
A kdo nechce číst žádný text, může se potěšit nádhernými fotografiemi (ta na obálce knihy je malou návnadou).

4 09.05.2018

Pokud čekáte stejnou exotiku a stejný typ čtení jako u Ranhojiče nebo Šamana, budete zklamáni (což ale nebude vina knížky, ale pouze vina vašeho očekávání).
I zde najdete lékařku z rodu Coleů - idealistku a velkou dříčku oddanou svému řemeslu. Děj je zasazen do současnosti a hlavní hrdinkou je žena, což logicky přináší jiná témata, jinou náplň knihy. Ano, tahle kniha není tak líbivá a snově vzdálená jako první dva díly, zato je však velmi lidská, reálná, nám nejbližší. I vztahy jsou tu komplikovanější - přesně tak, jak to člověk vidí všude kolem sebe; na přetřes přichází ústy svých hrdinů i špatný systém lékařského pojištění v USA, který nás Čechy netrápí, ale Američany ano.
Závěr překvapil. Příjemně.

Kniha je to vlastně docela obyčejná, protože takový příběh může žít každý z nás. Ale má v sobě něco opravdového, kvůli čemu stojí za to si ji přečíst.

„ ‚Z koně je hnojivo a další koně,‘ řekl mi Simon. ‚Z traktoru jsou jenom účty.‘ “

--- „‚Nechrápu, že jsem tak popuštěný právě v den, kdy by člověk štěkal alespoň pár kámošů?‘ myslel si Reverendolf.“
--- „Staroměstská zadnice je velmi histerická zvláště svými starými věcmi, keré sou podělky a král Anna tam nikdy nespal, to vám povídám. Mezinárodní smetiště je výholné pro letadla, chcete-li (která již nemají vládní bobrovod)...“
--- „Je na I.T.B. příliš mnoho reklamy? Zdá se, že je tomu cvak. Co se mě kýče, myslím, že podvádějí skvělou ptáci. Ale v přísadě dodumentárních pohadů BBBC - výtočné, i když to říkají oni samy.
9½ lidjí se koupá na I.T.B. A koupají se na BBBBC. Šichni vosytaktní čtou Mladou Frantu nebo Lihové noviny nebo Despekt kromě Borka Pokrývky.“

Smršť podobných ptákovin, kterou by asi vymyslel každý třetí (a po dvou panácích i každý druhý) gramotný a hravý člověk. Ale vydat knižně si to mohl dovolit pouze John Lennon na vrcholu slávy.
Lehká hra se slovíčky se nezatěžuje hlubokými myšlenkami ani pointou - prostě si jen tak blbne a užívá si to.

Paul to trefně shrnul hned v úvodním slově: „Určitě se najdou chytrolíni, kteří se budou divit, že něco z toho nedává smysl, a jiní budou hledat skryté významy. (...) Nic z toho nemusí dávat smysl, a pokud to vypadá legračně, pak to stačí.“

PS. Velká poklona překladateli!

4 09.05.2018

Krásná. Nádherná. Poetická. O drsném životě v drsném kraji. Ano, tahle kombinace je možná. No, posuďte sami:

„Číhaje na lišku Panturle zachytil vítr, krásný, silný vítr, pěkně prudký a svobodný, ne ten větřík, pohrávající si s míčkem, nýbrž krásný vichr s širokými plecemi, vrážející do všeho, co v kraji potká. Když jej tak viděl, Panturle si řekl: ‚Tenhleten, to je pašák!‘ “
---
„Na louce se zavlnila tráva a vítr to nebyl; proto Panturle uviděl užovku; byla oděna novým hávem a čile se vlnila svou cestou. Když doběhla na konec louky, vrátila se; bylo vidět, že nemá na práci nic jiného, než plavat celým tělem ve svěží zeleni.“
---
„Tak sešli z dobré cesty do ztracených končin, kde nebe bylo přitisknuto k zemi tak silně, že si pod ním museli cestu razit hlavou.“
---
„Dlaždice byly čisté a umyté a u škopku na nádobí, v široké puklině, přetínající dlaždice až k černé hlíně, vypučela zeleňoučká bylinka s těžkou květnou hlavičkou. (Aršula si ji tam nechávala pro potěšení. Říká jí Kateřina a mluví s ní, když umývá nádobí.)“
---
„Uvědomuje si tu nespokojenost, kterou doma měli, ten mráček na Aršulině tváři, obyčejně krásné jako hladina. To přejde. To je teď jisté. Pochopil. To přejde toho dne, kdy bude v Aubignanu, v posledním domě, v Panturlově domě, položen na stůl pecen, teplý a těžký pecen, chléb, který si vyrobí oni sami, oni tři: on, Aršula a země.“

Už chápete?

2 09.05.2018

Tohle čtení si užijete asi jen pokud žijete s kočkami.
Je to asi takový druh příběhů pro zasvěcené jako třeba zanícené vyprávění mladých maminek o prdíkách a přikrmování - pro ně je to celý jejich svět, pro ostatní... se to většinou hůř poslouchá. Tohle je obyčejné povídání obyčejných lidí - něco, co by možná dokázal napsat každý druhý kočkař o svých kočkách, ale co si stejně rád nechá vyprávět.
--
„Kočka dokáže svého pána vytočit do těch nejvyšších obrátek, ale přesto by ji absolutně za nic nevyměnil.“

2 23.04.2018

Pokud bych chtěla při čtení tohoto dílu Deníku věřit, že čtu autentický text Karla IV., musela bych si povdechnout nad postupující senilitou vladaře. O konkrétních chybách už psali ZuzziŠ a Tombalino, já jen dodám, že s přibývajícími stránkami jsou jednotlivé myšlenky/prožitky často opravdu deníkově útržkovitými „výkřiky do tmy“. Konec knihy autor utnul v duchu seriálové strategie - naznačit další děj a ukončit tento díl, aby donutil diváka (čtenáře) usednout k dalšímu dílu.

Co se týče Karlova „pohádkově správného chování“, mohl opravdu být tak černobíle čestný a spravedlivý? Možná ano, možná ne. Historická fakta dokládají množství jeho činů, natolik výjimečných množstvím a novátorstvím, že to prostě musel být výjimečný člověk. Jak moc, to už asi nezjistíme.

PS. Měl svatou trpělivost s umanutou Alžbětou (která stihla zmoudřet ještě v tomto díle); s rozmízaným a panovačným synem Václavem to naopak bylo čím dál horší a měně otcovy trpělivosti by mu občas velmi prospělo.

1 12.04.2018

Kniha velkého formátu na křídovém papíře plná nádherných chlupatých fotografií s lehce ironickými „popisky“ Jiřího Žáčka (které trochu shazují onu téměř až „posvátnou“ atmosféru).
Členěna do několika kapitol vždy s krátkým úvodním vzdělávacím textem.

1 05.04.2018

Asi nejlepší z kategorie „vědeckých pojednání“ o kočkách. Ani mistr Pratchett se občas nevyhnul jakémusi tlačení na pilu, ale těch pár neotřelých myšlenek za to stojí.

„Kočky se velmi rychle rozšířily po celém světě s výjimkou Austrálie, která jim ujela při kontinentálním driftu.“
--
„Kočky jsou ve skutečnosti silně ekologicky založené. Například:
a) Kočky nikdy nepoužívají spreje obsahující freony a neohrožují tedy ozónovou vrstvu.
b) Kočky neloví tuleně. Lovily by je, kdyby věděly, co to tuleni jsou a kde je najít. Jenže to nevědí, a tudíž je všechno v pořádku.
c) Totéž platí o velrybách. Lidé možná kočky krmí velrybím masem, ovšem kočky o tom nemají ani potuchy. Stejně tak by jim chutnal sekaný velrybář. (...)
.Kočky však mají i stinné ekologické stránky:
a) Všechny kočky trvají na tom, že musí mít kožich z pravé kůže...“
--
„Ofsajd je kočičí hra, která se podobá zenovému lučištnictví v tom, že ve skutečnosti nezáleží na tom, co se dělá, ale jakým stylem se to provádí. Hra sestává z toho, že kočka se vytrvale nachází na té nesprávné straně dveří. Trvá to tak dlouho, dokud člověk neztratí trpělivost a ještě chvíli poté...“

6 04.04.2018

Máte-li rádi silné emoce, v téhle knize si přijdete na své. Vášeň, chtíč, utrpení, zrada, touha, nenávist... tím vším knížka přímo přetéká. (Vlastně tam chybí skutečné přátelství a skutečná láska.)
Pokud však máte smýšlení běžného evropana, budou vám některé (nebo všechny?) pohnutky některých (nebo skoro všech?) postav možná připadat poněkud nepochopitelné. Pokud jste navíc žena, pravděpodobně se vám bude tam příčit spousta věcí. Možná vás při tom napadne, jaké to asi je v Egyptě v dnešní době – co se za těch 30 let (děj končí v roce 1988) změnilo. Nemyslím to, co můžeme vyčíst z médií, nebo to, co můžeme vidět jako turisté během dovolené. Myslím to, co se děje za zavřenými dveřmi místních domácností, úřadů a firem, v hlavách lidí. Možná dojdete k závěru, že ta naše stará dobrá a trochu „zaprděná“ Evropa vlastně není tak špatná - kluci a holky si můžou spolu hrát, 13letá holka má na vdávání a rození dětí ještě dost času, svého kluka si pak vybere sama a mimo okruh mužských příbuzných, za znásilnění je trestán násilník, politika se „řeší“ spíše u piva než se zbraní v ruce. A ženská obřízka se nekoná.
Prostě: Jiný kraj, jiný mrav.

Pokud někdo romanticky pokukuje po arabském světě (což činí většinou ženy, protože tamní muži jsou přeci tak neodolatelně krásní a vášniví) a zároveň je ochoten vidět realitu, může po téhle knize směle sáhnout. Je to sice příběh konkrétních literárních postav, ale je na nich pěkně vykreslena mentalita a způsob uvažování lidí v těchto končinách (za což přidávám na hodnocení).

Není dobré nosit růžové brýle ani vidět bubáky tam, kde nejsou. Rozhodně je ale dobré vědět, jak se věci doopravdy mají. Pokud by totiž všechny ty ženy a muži, jejichž hrůzyplné životní příběhy se k nám dostávají, tehdy věděli to, co ví teď, asi by jednali jinak. My o nich můžeme číst a poučit se z nich – což je podstatně bezpečnější a pohodlnější, než je žít na vlastní kůži...

9 04.04.2018

Nádherná kniha.
Karel IV. byl moudrý a laskavý panovník, otec a manžel, a také velký dříč - zkrátka člověk, který by se měl klonovat, protože takového je zapotřebí snad v každé době.
Pokud nemáte historii v malíčku, možná se budete hůře orientovat v množství historických postav a jejich vztahů, a budete muset namáhat hlavu, aby se vám nepletla dohromady současnost a vyprávění o minulosti (která je naštěstí psána kurzívou - skvělý nápad!). Takže pokud prožíváte rušný každodenní život a ke knížce se vracíte s odmlkami, může to pro vás být pěkné mozkové cvičení :-).

V úvodu knihy se dočteme, že J. B. Prokop je pouze přepisovatelem nalezených pamětí krále českého a císaře římského, čemuž můžete věřit nebo to zpochybnit. Ať tak či tak, je to moc krásné čtení o vnitřně neobyčejně bohatém člověku.

„Ještě než člověk začne spřádat pomstu či odplatu, je lépe si řádně promluvit. Někdy pro malá nedorozumění vznikají velké pře a dlouhé války.“

5 03.04.2018

Nelíbila. A to tak, že ničím. Asi nejsem ta správná cílová skupina, kterou měla kniha oslovit.
Příběh dvou dětí, kteří jsou s dědečkem a babičkou do galerie, přičemž oba prarodiče jsou velmi moudří a trpělivě vše vysvětlují a obě vnoučata se zájmem naslouchají. Paralelní komiks o dvou hloupoučkých a jednom mazaném lupiči, kteří přijdou loupit zrovna tam.
Výtvarné pojetí je poplatné dnešní době - výraznými barvami i tvary, přeplácané a trochu agresivní - jako reklamní letáky a webovky, polopatické, podsouvající, co si má čtenář myslet. Hm.
Ráda jsem zavzpomínala na Petra Síse, který podobné „naučné výcucy“ pojal jemně, umělecky a nenásilně a svým lehkým naťuknutím ponechal pro čtenáře prostor, aby se mohli sami zadumat. Však je taky z jiné generace....

24.03.2018

Hlavní hrdinka si zřejmě neuvědomila, že „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. Nedala si říct, že „Jiný kraj, jiný mrav“. Inu, „Kdo chce kam, pomozme mu tam“... A tak na vlastní kůži zažila, že „Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti“. Možná si pak vzpomněla na české „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, ale do zpěvu jí nebylo. Pak už bylo „Pozdě bycha honiti“...
A ponaučení? „Křivého ani bitím nenarovnáš“.
Cizince prostě nezměníš na našince, tak se nejdřív dvakrát rozhlédni, do čeho jdeš. (Nojo, jenže když se do toho vloží hormony, rozum nemá šanci, že.) Za tohle poselství hvězda navíc.

4 24.03.2018

Knížka pro moudré ženy a moudré muže, v níž autorka glosuje dějiny žen viděných očima tehdejších mužů. Není to feministická knížka, která by jasně vymezovala, kdo je tu ten dobrý a kdo ten zlý. Naopak. S jemným ironickým humorem, který do tohoto tématu vnáší potřebný nadhled a odlehčení, se otírá o některé dějinné milníky, komiksová forma s úspornými kresbami mlčky poukazuje na celou tu absurditu.

„Za dávných časů neexistovaly žádné ženy, a proto na ně nenarazíte v hodinách dějepisu. Existovali jenom muži, a pěkných pár z nich byli géniové. • Potom se objevilo několik žen, ale měly malé hlavy, takže stály ve všem za starou bačkoru, kromě vyšívání a kroketu. • Občas bylo ženám dovoleno dělat zkoušky, ale kvůli velikosti hlavy stejně nemohly uspět. • Ve vzácných případech se žena naučila cizí jazyk, vydala se do zahraničí na studia, vrátila se vzdělaná a s doktorátem, ale to nebylo důkazem ničeho jiného, než že ženy dělají potíže, jakmile je pustíte ven.“

Další citáty zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/par-citatu-9727

3 19.03.2018

Patnáctiletý Charlie se v dopisech svěřuje se svými nejniternějšími záležitostmi. Ví, že je přecitlivělý, mívá deprese, moc přemýšlí a zároveň nechápe.. prostě ví, že divný - že je s ním něco špatně, ale neví proč.

Ze všeho nejvíc je to kniha o hledání. A když člověk opravdu chce najít, kde je zakopaný pes, musí projít spoustou vrcholů a pádů a spoustou slepých uliček. Ale pokud toho zakopaného psa nakonec najde, ví, že to všechno stálo za to. Protože pak může vystoupit z kouta.
----
„Sam mi dokonce i poradila, jak se chovat k dívce na prvním rande, což bylo moc zajímavé. Řekla, že dívce jako Mary Elizabeth bych neměl říkat, že je hezká. Měl bych jí pochválit šaty, protože to, jak se oblékla, je její volba, zatímco obličej si nevybrala.“
„Kladl jsem Mary Elizabeth otázky a nechal jsem ji celou dobu mluvit. (...) Ona se mě za celou dobu zeptala akorát na to, jestli nechci pusu na dobrou noc. (...) Řekla, že to byl skvělý večer. Taky řekla, že jsem ten nejcitlivější kluk, jakého kdy potkala, což nechápu, protože jsem dělal akorát to, že jsem ji nepřerušoval. (...) Taky pořád mluvila o té kazetě Billie Holidayové, kterou mi koupila. Kdybych někomu dal kazetu, tak proto, aby z ní měl radost, a ne proto, aby už napořád věděl, že jsem mu ji dal.“

5 16.03.2018

Skvělé čtení! Opět velmi inteligentní suchý humor a geniální překlad. Knížka jako by byla složena ze dvou částí - zpočátku je nadupaná „cimrmanovským“ humorem, takže často vyprsknete smíchy nebo se rozřehtáte. Pak přijde dějový zvrat, srandy trochu ubyde a věci naberou rychlý spád. Mistr Pratchett vás natahuje jako kšandy a vy hltáte stránku po stránce, protože chcete vědět, co to na vás ušil.
A musím říct, že to ušil úplně báječně.

„Většina radních celou noc probděla a pokoušela si zformovat alespoň jakous takous politiku vis-à-vis drak, ale Zavoněl vypadal, jako by nespal celé roky. Jeho tvář měla barvu natráveného stolního ubrousku. Nikdy nebyl zvlášť při těle, ale teď vypadal jako něco, co vylezlo z pyramidy.“

8 15.03.2018