Hlasy země

16.07.2022

Hlasy země doporučuji každému, kdo se chce v této negativní době napojit na nějakou pozitivní energii. Giono je autor, který vrůstá do země a ze země vyrůstá, stejně jako jeho hrdinové, země, krajina, zvířata a lidé jsou rovnocenní hrdinové jeho vyprávění a tak nějak spolu souzní. I když je tu smrt, smutek, trápení, samota, tak je tu taky radost, rozkoš (i ta erotická), naplnění, nacházení smyslu života, sdílení, soužití....prostě na pouhých 158 stranách je vše. Kniha je latentně naplněná optimismem a je velmi hezky napsaná - za všechny ocituji: "Je radostí všecek provoněn. V hrdle se mu písně tísní tak, že musí zatínat zuby. Svírá rty. Chce všechnu vůni té radosti rozžvýkat a dlouho mísit se slinami její šťávu jako beran, když spásá večer na návrších trávničku. Tak kráčí až do té chvíle, kdy krásné ticho v něm i kolem zhoustlo jako louka..." Tato knížka je už předznamenáním přístupu a stylu, jaký známe z Muže, který sázel stromy. Nádhera.

28.06.2019

Navenek drobná, útlá kniha, která však v sobě skrývá literární skvost. Ať už nám autor interpretuje nelehký venkovský život, přál jsem si ho žít s ním a jeho hrdiny. Kéž by jeho vyprávění nikdy neskončilo.

09.05.2018

Krásná. Nádherná. Poetická. O drsném životě v drsném kraji. Ano, tahle kombinace je možná. No, posuďte sami:

„Číhaje na lišku Panturle zachytil vítr, krásný, silný vítr, pěkně prudký a svobodný, ne ten větřík, pohrávající si s míčkem, nýbrž krásný vichr s širokými plecemi, vrážející do všeho, co v kraji potká. Když jej tak viděl, Panturle si řekl: ‚Tenhleten, to je pašák!‘ “
---
„Na louce se zavlnila tráva a vítr to nebyl; proto Panturle uviděl užovku; byla oděna novým hávem a čile se vlnila svou cestou. Když doběhla na konec louky, vrátila se; bylo vidět, že nemá na práci nic jiného, než plavat celým tělem ve svěží zeleni.“
---
„Tak sešli z dobré cesty do ztracených končin, kde nebe bylo přitisknuto k zemi tak silně, že si pod ním museli cestu razit hlavou.“
---
„Dlaždice byly čisté a umyté a u škopku na nádobí, v široké puklině, přetínající dlaždice až k černé hlíně, vypučela zeleňoučká bylinka s těžkou květnou hlavičkou. (Aršula si ji tam nechávala pro potěšení. Říká jí Kateřina a mluví s ní, když umývá nádobí.)“
---
„Uvědomuje si tu nespokojenost, kterou doma měli, ten mráček na Aršulině tváři, obyčejně krásné jako hladina. To přejde. To je teď jisté. Pochopil. To přejde toho dne, kdy bude v Aubignanu, v posledním domě, v Panturlově domě, položen na stůl pecen, teplý a těžký pecen, chléb, který si vyrobí oni sami, oni tři: on, Aršula a země.“

Už chápete?

05.11.2013

Skvělá kniha. Na "Muže, který sázel stromy" to sice nemá, ale i tak si mě toto útlé dílko získalo:) Doporučuji:)

08.06.2013

Nádherný príbeh z pera známeho Jeana Giona, aj keď je škoda, že tak opomenutý a o mnoho menej známy, než jeho Muž, ktorý sadil stromy. Je to opäť príbeh s posolstvom a neskutočne krásne vykreslenou prírodou, čo je práve Gionovou silnou stránkou. Odporúčam prečítať a pouvažovať nad tým, čo nám chcel autor týmto dielom povedať.

31.08.2012

Krásny príbeh. Krásny príbeh. Krásny príbeh. Mohol by som to tu písať do nekonečna. Od začiatku ma táto knižka dostala.Začiatok veľmi tajomný ako od spisovateľa naturistickej prózy. Vykresľuje temne postavy z ich ešte temnejšou minulosťou. Príroda sa stáva súčasťou deja a je živá rovnako ako samotné postavy tohto dielka. Druhá časť je podstatne odlišná ale v tejto odlišnosti sa rodí zmysel celého diela. Posledná myšlienka je sama o sebe neskutočné zamyslenie sa nad zmyslom života a vystihuje ho veľmi presne. Ešte raz a naposledy: Krásna knižka. Krásny príbeh. Krásne posolstvo. Krása.