Liilith komentáře u knih

Jsou romány, které přečtete, odložíte a už se k nim nevracíte. A potom jsou romány, které konfrontují váš způsob života a vaše postoje. Tyto knihy vás donutí bilancovat a přehodnocovat. Dostanou se vám pod kůži a vy na ně budete myslet ještě dlouho poté, co jste je dočetli. Přesně takový je i Šikmý kostel" od Karin Lednické.

25 19.11.2022

Michaela Klevisová je výborná vypravěčka a její knihy se dobře čtou. Promyšlený příběh se odehrává na malé vesnici nedaleko hranic. Uvěřitelné postavy (potomci po zbytku odsunutých Němců a mixu nových osídlenců) jsou vtaženy do pátrání po minulosti. Na povrch vyplouvají staré pravdy, křivdy a lži. Celý propletenec je opět lehce přitažený za vlasy, ale to nic neubírá na čtivosti knihy. I dnes platí, že pomluvy a lži se šíří rychle, člověk se těžko zbavuje jednou nasazených brýlí, ať už jsou jakékoli barvy.

14 16.01.2022

Žítkovské bohyně se vyznačují velkou čtivostí. Relativně krátké kapitoly fungují na seriálovém principu a nechávají zásadní informace „na příště“, takže chtě nechtě musíte číst dál. Text je občas až patetický a čtenáře může přepadnout strach, aby kniha neskončila nějakým nepatřičným, příběh degradujícím happyendem. Tato slabší místa lze ale autorce snadno odpustit, drží totiž v rukou spoustu jiných trumfů. Jedním z nich je tematická různorodost prózy. Její těžiště leží v příběhu několika pozoruhodných žen, ze kterého dokáže Tučková vytěžit spoustu dílčích závažných otázek, zahrnujících politickou tematiku, mezilidské vztahy, zkázonosnost lidské nenávisti a zášti, nemožnost bránit se nespravedlnostem, složitost rodinných vazeb atd. Zajímavou složku díla představuje konfrontace pohledu dětských a dospělých očí jedné osoby na stejné události.
Žítkovské bohyně jsou nejenom výborným čtením, ale i pobídkou k cestě do Karpat

13 21.10.2017

451 stupňů Fahrenheita je jedna z těch nesmrtelných klasik sci-fi a dystopické literatury. Ray Bradbury zavede čtenáře do doby, kdy se svět příliš zrychlil, lidé přestali přemýšlet a dělají jenom to, co se po nich žádá. Každý, kdo se jen trochu vymyká standardu, je považován za blázna nebo rovnou za zločince. Nejhorší je, že i když je svět popisován jako tupé místo, při vysvětlení, jak se to stalo, můžete začít kývat hlavou, protože to zní jako dobrý důvod. Rozumný vývoj. Jak můžu souhlasit s něčím takovým?
Ray Bradbury se řadí k povinné četbě – a to nejen fanoušků sci-fi, fantasy a dystopických žánrů. 451 stupňů Fahrenheita jedna z těch knih, kterou by si měl přečíst každý, protože nese hlubokou myšlenku a je uvěřitelná. Člověk se skoro bojí, co přinese budoucnost. Pokud vás příběh donutí se zamyslet, jeho účel byl splněn.

12 12.02.2020

Síla románu vychází z milého nápadu, autor střídá vzpomínky s aktuálním děním, míchá komiku s nostalgií, vtip a smutek. Oveho přísnost šroubuje do absurdních situací, v nichž si hrdina zaslouží spíš litovat než soudit.

Největším překvapením pro čtenáře je moment, kdy si uvědomí, že ten protivný dědek je mu vlastně sympatický.

11 26.11.2018

Je to příběh, jaké se rodí jen vzácně. Zaryje se hluboko pod kůži, zrychlí vám tep, vžene slzy do očí, na rty úsměv... To všechno dokáže Stehlík.

10 04.12.2020

Tuto klasiku dětské literatury doporučuji každému rodiči, který chce mít doma kvalitní a inspirativní čtení pro své děti.

10 11.05.2019

Kniha Jsou světla, která nevidíme, zaujme svým pojetím druhé světové války a i když bylo na toto téma popsáno a potištěno už mnoho archů papíru, toto dílo stojí za pozornost díky nenásilnému vyprávění, které dokáže čtenáře vtáhnout do děje i reality strachu.
V příběhu se setkáváme se dvěma dětmi, na něž postupně dopadají "dospělácké" problémy dřív, než by si to zasloužili. Malá Pařížanka Marie-Laure přišla jako malá o matku a postupně ztrácí také poklad, který si často ani neuvědomujeme - zrak. Díky trpělivému a vynalézavému otci se ale naučí žít s pomocí zbývajících smyslů. Nedaleko, ale přitom skoro v jiném světě, v nacistickém Německu, vyrůstá osiřelý Werner, který se od malička zajímá o fyziku a najde v sobě obrovský talent pro opravování a sestavování rádií. Zatím totiž netuší, jak se tato schopnost bude vojenské mašinérii hodit.
Román je velmi vydařený z jazykové stránky, zejména v pasážích věnovaných Marii-Laure. Autor zde klade důraz na sluchové vjemy a pocity, kterým se běžně nedostává tolik prostoru. Namísto toho, abychom se v prostředí knihy "rozhlíželi", vnímáme zde nejprve všechny zvuky a vůně, Marie-Laure vnímá hmatem, kde co je, a teprve pak si sestavujeme konečný obrázek.

10 21.01.2019

Kniha právem získala řadu ocenění, neboť v sobě nese odkaz pro další generace.
Tři rodiny, tři příběhy, tři historické etapy, které se pravidelně střídají v jednotlivých kapitolách činí příběhy srozumitelnými, i když jsou „prošpikovány“ spoustou odborných informací týkajících se historie včel. Všechny kapitoly jsou zakončeny otevřeným napínavým koncem tak, že má čtenář nutkání přeskočit ostatní kapitoly, jen aby se dozvěděl více.
Kniha je krásně přehledná, psaná srozumitelně i pro laiky, kteří o včelách vůbec nic neví. Budete-li tuto knihu číst pozorně, dozvíte se spoustu užitečných a odborných znalostí ze života včel a včelstev. A to je ta hlavní myšlenka knihy, najít a nenásilnou formou čtenáře donutit respektovat a obdivovat tohoto malého tvora, nejen pro jeho píli a odhodlání, ale hlavně „jako nositelku“ našeho budoucího přežití.

9 17.01.2022

Všechny povídky jsou úžasně napsané. Většina z nich je veselého charakteru, ale najdou se i takové, které vypráví o vzniku protektorátu a o odvádění židů do koncentračních táborů. Celá sbírka je v podstatě ódou na Otova otce, který se pomocí svého geniálního obchodního talentu snaží zajistit blahobyt pro svoji rodinu.

9 17.09.2020

Pískový vrch polské autorky Joanny Batorové je originální svědectví padesáti let poválečné historie očima tří žen různých generací.
Šťastným se ukazuje být již samotný výběr prostředí, v němž se mnohovrstevnatý a strhující příběh odehrává. Původně německé město Waldenburg se s koncem války a posunem hranic Polska západním směrem proměnilo v polský Valbřich, odkud byla většina původních obyvatel vysídlena do Německa.
Jejich domovy následně zabrali – popřípadě si zde postavili vlastní – přistěhovalci ze všech koutů Polska. Tak do Valbřichu na konci války přicházejí též hrdinové románu, z nichž se stávají obyvatelé domu na sídlišti Pískový vrch, jemuž se příznačně přezdívá Babylon. Do takto široce pojatého gesta se toho vejde dost: vykořeněnost poválečné generace a komplikovaný vztah k vlastní historii, každodenní fungování v podmínkách socialismu na polský způsob, komplikace s hledáním role, kterou má v životě člověka sehrávat katolická církev…
Za pozornost stojí rovněž autorčina práce s jazykem – využívání nářečních prvků, konfrontace různých jazyků či vybavení některých postav svébytným idiolektem.
Knihu vám rozhodně doporučuji ...

9 31.05.2017

Velmi čtivé dílo, skvělý a uvěřitelný příběh plný vůní, pachů, atmosféry a zločinu, hlavní hrdina nenápadné monstrum ale takové, kterému se skoro dá fandit. Skvělé!

8 13.08.2020

Knihu doporučuji všem, kteří si rádi přečtou příběh o optimismu, boji o život, chuti žít. Je napsaná čtivě a každá z postav má své zasloužené místo. Každá z nich nějak ovlivňuje hlavní postavu a svým způsobem jí pomáhá jít dál.

8 24.07.2020

Zpočátku jsem byla knihou poměrně zklamaná, místo mysteriózního thrilleru autor připravil velice obsáhlý popis vyhořelého samotného třicátníka, který se po rozchodu s přítelkyní vrací do starého bytu, ve které žil spolu se svými rodiči. Tam se pokouší vyrovnat se svými problémy, které se týkají zejména rozchodu. Přišlo mi místy až neuvěřitelné, jakým způsobem ho tato událost zasáhla, nicméně zhruba v druhé třetině se děj začal ubírat tím správným směrem. V místních horách se za mrazivých zimních dnů ztrácejí děti. A právě v tuto chvíli jsem začala vnímat podobnost s knihou To od Stephena Kinga (k této podobnosti se sám autor přiznává). Řekněme, že i zde je To, které záhadným způsobem unáší děti, vraždí je a zotročuje pro své zvrácené účely.

Vykreslení atmosféry spolu s volbou konkrétního místa a samozřejmě zajímavým příběhem mě opravdu nahnal pořádný Strach. Místy možná, stejně jako já, knihu odložíte, abyste vstřebali to, co jste právě četli, ale to ji právě přidává na atraktivitě.

8 11.07.2020

Vzhledem k tomu, že kniha získala "nejvýznamnější slovenskou literární cenu", očekávala jsem literární zážitek. Očekávala jsem nejen kvalitní příběh, ale i autorův styl. Od knihy, která získá takové ohodnocení bych očekávala i nějakou literární hodnotu. Kniha je prostě zapsané jakési vyprávění bez jakýchkoliv úprav. Chápu záměr, ale to je asi tak vše. To, jak kniha byla napsaná mi vadilo neskutečně. Nemůžu si pomoc, ale působilo to na mě jako školní sloh. Vyprávění se mi nečetlo vůbec dobře. Pokud jde tedy o údajný přepis vyprávění Igora, za mě by bylo lepší, kdyby do toho autor zasáhl a využil své literární zkušenosti... Možná by pak čtení bylo příjemnější a ta jakási "neprofesionalita" by nepůsobila tolik rušivě.

7 29.03.2020

Nikdy bych nevěřila, že kniha, ve které bude jednu z hlavních rolí hrát hokej si zamiluji tak, že jí budu chtít číst pořád dokola. Pohltila mě svým příběhem, u kterého jsem lapala po dechu. V úžasu, že tohle napsal Pan Backman. Už jsem se mohla přesvědčit, že autor píše silné a působivé příběhy. Ale něco takového jsem nečekala! V dobrém slova smyslu! Ta kniha byla dokonalost sama!
Čte se dobře, rychle, má spád. Postavy jsou věrohodně vykresleny, a přestože jich je tam hodně, nemusíte mít obavy, že byste se ztráceli a nevěděli, kdo je kdo. Kniha je rozdělena do 50 kapitol, které jsou spíše kratší. O to víc, se kniha snadněji čte. Děj je vyprávěn v er formě a velice poutavým stylem, který vám nedovolí knihu odložit. Budete společně s obyvateli Medvědína hokej milovat i nenávidět. Proč i nenávidět? To vám prozradí Maya ;-)

7 18.05.2018

Moc hezký příběh, který jsem si užila od začátku až do konce.

6 02.08.2022

" Svět je definován vůněmi - ne slovy, tvary nebo zvuky. Toto je jazyk, který dává smysl, kterému každy rozumí..."

Sběratelka parfémů je kniha plná vůní. Tento příběh je tak neskutečně provoněný parfémy, minulostí a tajemstvím, které musí být odhaleno. Kniha má dvě roviny, jednu vypráví Grace v roce 1955, kdy se s ní setkáváme nejprve v Anglii, a poté s ní cestujeme do Paříže, kde se snaží rozplést zamotaný příběh ženy, která jí zanechala vše, co jí bylo drahé.
Druhá rovina se týká Evy d´Orseyové, se kterou se setkáváme jako se 14 letou dívkou, která pracuje jako pokojská v New Yorském hotelu a provází nás svým životem. Knihu mohu jen doporučit. Její čtení je skutečně velmi příjemné.

6 03.08.2020

Román To prší moře se čte sám. Třeštíková dokáže protkat i příběh, který by měl mít vzhledem k tématu negativní ráz, něčím pozitivním, nadějeplným. Dokáže skrýt do jednoho velkého příběhu desítky malých, ačkoliv o nic méně silných, které ten hlavní dělají tím, čím je. A všechno to dokáže podat s neuvěřitelnou lehkostí, díky které vám bude líto, že jste se pročetli ke konci. Který tak úplně koncem není, protože dalším chrakteristickým znakem autorčiny tvorby, i když Třeštíková sama se v tomhle se svými čtenáři rozchází, jsou otevřené konce, za nimiž děj románu, stejně jako život, plyne dál.

6 09.02.2020

Nostalgie, v dětství jsem Harrym Potterem doslova žila, několikrát přečteno a stále patří Potterovská sága k mým oblíbeným...

6 03.02.2019