KristinTj komentáře u knih

Atticus je fakt skvělej táta. Nechává nás zkoušet si život a přemejšlet o něm. Takový metody se ve výchově začnou uplatňovat až na konci století. A samy od sebe tu byly i dávno před náma. Táta nám taky ukázal, co je to lidskost a jak funguje naše společnost. Nebylo to pro něj vůbec lehký. Vlastně byl hodně odvážnej. Ale my jsme se s Jemem nebáli. Teda spíš až potom. Až když se věci ukázaly, jaký doopravdy jsou. Věci a hlavně lidi.

34 02.08.2021

Jedno oko s Rayem spolu vyšplhali až na vrcholek mé letošní hromádky. Všímavé psaní vede ke všímavému čtení – ten příběh mám díky autorčině spisovatelské virtuozitě tak zviditelněný, že se mi místa z knihy dostávají i do snů. Přecházím od optimistického jasna přes laskavé lepo a nejistý podstín až ke kruté zhyně, nohy mi váznou v písku, rukavice mám od bláta a cítím mrazivý vzduch prosycený vůní špagetových kroužků. Ach jo... Ach jo!

32 07.12.2021

Chtěla jsem si z příběhu vypsat všechny vtipné pasáže. Ale nešlo to. Jemný humor se na stránkách rozvíjí zlehka, v průběhu celých odstavců. Musela bych opsat půlku knihy, abych ho zachytila. No a tak jsem se jen dívala očima Luisy, co je odtud vidět... A náramně jsem si užívala báječnou společnost i krajinu nejkrásnější.

27 12.05.2022

Stavím ti oltář, milá Smrti. Z nejmilejších knih, peříček a starých novin, sněhových vloček a odřených kolen. Plyšový medvídek drží stráž a krajkovím prachu sleduje barvy lidí, jejich chvil i nebe. Zrovna je modré a syté jako velká miska pudinku. Jen zabořit lžičku.

27 27.10.2021

Jako když rozbalujete malé dárky plné nečekaných překvapení jeden po druhém. Jako když se probudíte uvnitř skříňky se spoustou tajných šuplíčků a přihrádek. Jako když narazíte na skryté dveře a za nimi objevíte zcela neznámou část vlastního domu. Jako když cítíte, že všechno je, jak má být, a zároveň vnímáte blížící se zvrat událostí. Osud chodí po střechách, šplhá schodištích pro služebnictvo, popíjí na baru a vaří speciality v té nejlepší hotelové kuchyni. Není kam spěchat, není proč otálet. A hodiny odbíjejí dvakrát...

25 30.08.2020

Kdysi můj první fantasy příběh je pořád stejně kouzelný, vtipný a napínavý... Nejspíš tehdy probudil archetyp mých čtenářských tužeb. Roklinka, příhody dávkované Meddědovi, poslední paprsek Durinova dne a rozhovor s drakem, to všechno má v mé mysli živé barvy, vůni a často i chuť.

Cesty vedou dál a dál
pod mraky i hvězdami,
ale ten, kdo cestoval,
teď se domů vrátit smí.
Kdo zřel meč a plameny,
kdo zná slují děs a chlad,
luh teď uzří zelený,
známý vrch a známý sad...

Byla jsem zvědavá a teď to mám. Bolest, smutek a osamělost se ve mně rozlily, v nose mám prach z půdy a pyl sušených květů. Raději nasednu na kolo a budu věřit, že tenhle letní den vytěžím až ke kořenům. Nesmím si zapomenout nůžky a vzpomínky na babičku. Očima obejmu louku a vrhnu se do stráně světu navzdory...

24 16.07.2020

Ach jo, je to pár dní, co jsem opustila Paříž, a už se mi po Michelovi stýská. To rozkrývání minulosti, skutečnost, která všechno mění, staré fotky, desky, knížky, filmy, fotbálek, pivo ředěné limonádou a hlavně nenapravitelný optimismus mi asi budou chvíli pořádně chybět...

23 07.01.2021

Moje první rande s TR dopadlo přesne podle jeho gusta. Týden jsem jedla řepu, inhalovala jasmín a dumala o těžké lehkosti bytí.

23 20.07.2019

Než nastal bodu zlomu, byla to celkem sranda. I když spíš taková konverzační. Sbírala jsem karty na hromádku a přemýšlela, jestli to dočtu. Když děj nabral nový směr, došlo na odkrývání karet. A na světlo vycházely onačejší kousky. Hlubší a podivnější. Skládaly se do obrazu, který nakonec ukázal skutečnost čtenou i tušenou v zajímavé šíři. Z počátečních tří nakonec naskákalo pět. No... prostě pět. Nedostatkům navzdory.

P. S.: Děti jako Elsa to nemaj moc lehký, když jsou na všechno samy. A jako by to nestačilo, dospělí je nálepkujou všelijak. Asi proto, že nejsou normální jako ostatní děti, třeba jako ty, co osamělé podivíny rády štvou v bezpečí své úplně normální smečky...

22 08.03.2022

Tenhle příběh je jako sen. Mizí v mlze a noří se do vědomí zdánlivě nelogicky. Ztrácím se a nacházím, je mi chladno a toužím spočinout. A přesto musím jít dál. Na cestu pohádkou o lásce, pomstě, úkolech, které nám byly dány. Cítím vůni větru i pach tlení a krve. A všudypřítomnou naději, že všechno je tak, jak má být.

20 03.02.2020

Nejsou houby jako houby. A to, co vidíme v mechu, je jen zlomkem toho, co roste pod zemí. Stejně neviditelné a spletité bývá rodinné podhoubí… Houbaření jsem si užila. Za příběhem pro mě trochu vázl nemastný neslaný jazyk. A sílí ve mně tísnivý pocit velmi podobné atmosféry současných českých románů některých českých autorek. Dám si pauzu a pak se uvidí.

19 06.08.2021

Smuténka mě kolébá, konejšivě skládá slova do malých světů sladkobolných. V září se stmívá už bez sametu, kohoutci znají vodu a v kamenech šplíchá tma. Procházím se sem a tam, pokaždé jako bych šla novou cestou. Smuténka není na jedno zhoupnutí. Ještě si ji nechám chvíli otevřenou.

19 31.07.2021

Smutno je mi z toho všeho... Úplně ze všeho. Zlo, vina a trest jsou ještě zamotanější a propletenější. Komplikovanější a bolestnější. Chtělo by se plakat nad každou duší, dobrou i zlou. A odpuštění je pro přežití najednou nezbytné. Jenže. A nad tím vším - tíha kolektivní viny těch, co se zlu nechtěli, nemohli nebo nedokázali postavit.

19 23.11.2020

Zimní koncert začíná lehkou melodií židovské dívky žijící za dávných časů na litevském venkově. Postupně se přidávají další hlasy a příběh se rozvíjí, větví, mohutní. Kouzelné vyhrávky, děj nahlížený z hledisek jednotlivých postav i síla pobaltské zimy vyplétají umělecký vzor za doprovodu orchestru více osudů až do velkého pohádkového finále. Velmi osvěžující, zvláště pak v letošním horkém létě. Paní Noviková mě zase dokázala překvapit i potěšit. Nakonec snad zkusím i tu dračí pentalogii...

18 25.07.2022

V malých prostých obrázcích se nenápadně odehrává silný příběh českého kluka, jednoho z mnoha a zároveň jedinečného. Obraz války u nás je tu poskládán z velkých věcí i spousty osobních drobečků, právě tak, jak přes naši zemi hrůzné období překlopýtalo. S kufrem zoufalství a bolesti v jedné a košíkem každodenního štěstí a trablíčků v druhé ruce jdu bosky, občas mě stéblo k slzám bodne, chvílemi něžně pohladí...

18 02.05.2021

Velká samota ve mně uvízla svým ledově vybroušeným drápkem. Přímočarý, často předvídatelný příběh se zhltne jedna dvě a vyvolá kýžené emoce. Ale co na tom, když zároveň máte pocit, že cítíte chlad sněhu, závan větru i hřejivé letní slunce? Něha, bolest, nenávist a láska jsou tu citlivě prostřené na piknikovém stolku, voní růžovým parfémem a cigaretovým kouřem. A těžko je mi loučit se s Leni, Corou, Velkou Marge i celou Aljaškou.

17 04.02.2020

Psané obrazy, psaná hudba, vůně i chuť. Kniha, která mě naučila pomalému čtení, čtení mezi řádky a čtení labužnickému.

17 27.07.2019

Takže. Chodím do školy, kde nejsou učitelé. Spousta spolužáků je mimo, nikomu se nedá věřit. S nikým se moc nebavím, hlídám si svý soukromí a dělám, co můžu, abych přežila. Jenže sama to asi nedám. Každej den tady jde o život, člověk si není jistej ani ve vlastní posteli. A konec roku se blíží...

* Oceňuji nápad Novikové – fantasy příběh ze školního prostředí trochu jinak (odvážné a působivé).
* Styl psaní opět přizpůsobila příběhu (rozmanitost psaní mě v jejích knihách baví).
* Čte se to samo.
* Jsem fakt zvědavá na pokračování.

16 11.09.2022

Já jsem se skvěle bavila. Nádherně vykroužené rty, potrhlí spisovatelé, šílená hra, tajuplná Laura a spousta různých rovin a spekulací. Jazyk autora mi učaroval a závěr knihy mě probudil z noční můry. A ta jména! Tleskám překladateli a jdu shánět falešnou kočku...

16 10.08.2021