Po strništi bos
kniha od: Zdeněk Svěrák
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/175251/bmid_po-strnisti-bos-5q2-175251.jpg
4.4
1095
Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč. V knížce vyprávím o tom, jak byl malý kluk přesazen z města na venkov a co to udělalo s jeho duší. Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Ale vy byste neměli poznat, který je který.... celý text
Komentáře (288)
Komentáře 288 Recenze 10
Krásné esence páně Svěráka. Návrat do dětství. Krátká knížka s ještě kratšími kapitolami. Stačí přivřít oči... je to tam!
Krátká kniha, ale hrozně rkrásná. Sáhla jsem po ní v knihovně ani vlastně nevím proč a pak jsem se nedokázala od ní odtrhnout. Začátek je trochu pomalý, ale pak už je to radost pro oči.
Tato kniha obsahuje trochu vtipu a hodně dětských pohledů na svět. Za začátku jsem si nemohl zvyknout na dělení knihy, ale postupem času je to lepší a lepší. Jazyk se čte hezky, 4/5.
Krásná poetická kniha vzpomínek na dětství. Rozhodně se k ní ještě vrátím.
Moc milé čtení, pohlazení po duši. Líbí se mi, jak se pan Svěrák mazlí s jazykem. Přečíst si pár stránek bylo potěšení před usnutím.
Klasický styl Zdeňka Svěráka, s nádhernou češtinou, lehkým humorem, ze kterého ale někdy, vzhledem k době, kdy se děj odehrává, mrazí.
Přesto je vidět, že jde spíš o scénář, takže mnohé epizody jsou spíš vizuálně nastíněné a nerozvinuté, což je trochu škoda.
Milá knížka, ale číst podruhé ji nejspíš nebudu. Vlastně mě nejvíc oslovil odstavec z úvodu:
"Abych se do toho vpravil, včera při procházce liduprázdným podzimním krajem jsem si na polní cestě klekl. Měl jsem přece ve svých sedmi osmi letech ty oči, co mám teď, akorát byly níž. V kolenou mi zapraskalo a stromy podél cesty rázem vyrostly. Cesta se rozšířila, a co bylo přede mnou na zemi, listí, větvičky, štěrk, stopy pneumatik traktoru, bylo blíž a chtělo se mi vzít to do ruky nebo si na to sáhnout. Připadal jsem si trochu směšně. Dědek klečí v krajině a prosí, aby se mu vrátil chlapecký věk. Ale tak to vlastně je."
V knize jsou zachycena klukovská dobrodružství, která rámuje období konce druhé světové války. Je to příjemně naivní vyprávění, které, díky své struktuře, rychle ubíhá. Jako jednohubka na nedělní dopoledne posloužila skvěle.
Tahle knížka je sice malá svým rozsahem, ale přesto se dokáže člověka svým způsobem dotknout. Trocha melancholie, hodně lidství. Zdeňka Svěráka má řada z nás spojeného s humorem, ale faktem je, že tato kniha vlastně není humorná. Je však hodně dojemná a laskavá, milá. Kniha je hodně fragmentovaná, ale dohromady to skládá zajímavou mozaiku vzpomínek. Přitom se to čte dost dobře, je to napsané hodně přístupně, širokému čtenářskému publiku.
Prostě Svěrák, v každé větě je (tak tedy alespoň pro mě) zkoncentrované lidství, něha a láska.
Totální pohlazení po duši a poetika. Více takových autorů.
První mnou ohodnocená kniha tady, kterou jsem nepřečetl... ale kterou jsem poslouchal, jako audioknihu načtenou přímo pánem autorem. A vůbec nelituji, že jsem si Po strništi bos jako první nepřečetl sám, protože Zdeněk Svěrák svůj příběh čte s neuvěřitelným zapálením, ta intonace hlasu ("Ty sis přišel pro přesdržku!"), to je prostě pohlazení po duši. Už teď vím, že tuhle knížku budu "číst" aspoň dvacetkrát :-)
Poetické vyprávění malého Edy jako vzpomínka na autorovo dětství z období konce 2. světové války. Chlapec, který je zvyklý na městský život a ruch se najednou vynuceně životními okolnostmi ocitá i s rodiči na vesnici a spolu s dalšími kamarády prožívá konec války v prostředí, které nezná a které se na jistý čas, v nejisté době a neznámém prostředí stalo jeho domovem.
Útlá knížka o dětství prožitém v nelehké době války. Rozhodně to nebyla bezstarostná doba, ale viděno dětskýma očima je svět tak trochu veselejší.
mně ta knížka připadá dojemná a moc krásná. I ten film je krásný. Mám ráda Svěrákovu poetiku.
Knížka, která dokáže i ze zachmuřeného dne vytvořit vzpomínky zalité sluncem. Moc hezké povídání ze života na venkově a autorova dětství. Ráda se k ní jednou vrátím.
Syn ji četl v rámci doporučené školní literatury a nedalo mi, abych ji taky nepřečetla. Probrali jsme pak společné názory na knihu a to bylo pro mě to NEJ! Každopádně pan Svěrák svým stylem umí vždy vykouzlit úsměv na tváři.
Achjo... jestli ještě jednou otevřu nějakou knížku o válce nebo komunismu, asi zanevřu na čtení. Zajímavá linie s Vlkem, ale všechno ostatní je milionkrát ohraná písnička, která by z české literatury mohla už radši zmizet. O tomhle se tady píše už přes šedesát let.
Na druhou stranu Svěráka mám rád, je to část české literatury, která ještě stojí za to, ale tohle téma mně už leze krkem.
Krásná knížka se vzpomínkami na autorovo dětství i období konce druhé světové války.
Knížka je milá a pěkná, taková poetická. Líbila se mi. Na druhou stranu, není to žádné veledílo. Kdyby nebyl autorem pan Svěrák, asi bych ji nečetla.
Film jsem videla nekolikrat.Kniha,je napsana dobre.To pan Sverak,opravdu umi.
Je mi to líto, ale nějak mi z toho laskavého humoru vstávaj vlasy hrůzou na hlavě. Pansvěrák už je něco jako panwerich, to uctívání ikon jde mimo mne. Ale na Cimrmany nesahat! Jenže ty psal taky pansmoljak...
V malých prostých obrázcích se nenápadně odehrává silný příběh českého kluka, jednoho z mnoha a zároveň jedinečného. Obraz války u nás je tu poskládán z velkých věcí i spousty osobních drobečků, právě tak, jak přes naši zemi hrůzné období překlopýtalo. S kufrem zoufalství a bolesti v jedné a košíkem každodenního štěstí a trablíčků v druhé ruce jdu bosky, občas mě stéblo k slzám bodne, chvílemi něžně pohladí...
Poetická a oddechová krásná literatura – tak by se dala krátce charakterizovat kniha Zdeňka Svěráka Po strništi bos. Události z doby druhé světové války očima malého (sedmi až devítiletého) Edy, jehož rodina se musí „za trest“ odstěhovat z Prahy do malého městečka, kde život plyne zcela jiným tempem.
Zdeněk Svěrák píše velice stručně – kniha je rozdělena do kratičkých oddílů, které většinou nemají ani celou stránku, ale jazykově propracovaně a sevřeně. Kromě událostí nahlížíme i vnitřní svět malého Edy, jeho očima se díváme na lidi kolem. Přemýšlí o tom, co se kolem něj děje, a chce si to nějak srovnat. Knihu jsem četla dvakrát – nejdřív sama a pak se svými dětmi, které jsou zhruba ve věku malého Edy. Oba pohledy na knihu mě obohatily. Děti ji viděly zase jinýma očima a je to dobrá příležitost, jak s nimi začít mluvit o historii, o druhé světové válce a o mnoha dalších tématech, která kniha poeticky a stručně otevírá.
"Státní silnice, která vede přímo pod našimi okny, je najednou plná koňských povozů a lidí, co za nimi jdou pěšky od Jičína na Prahu. Někdo má na zádech ruksak, někdo nese kufr nebo věci zabalené v dece. Vypadají uboze. „Vidíš je? Už táhnou,“ říká teta Ludmila. „To jsou Němci ze Slezska. Utíkají před Rusama.“ Vyběhl jsem ven, abych je viděl zblízka. Šli pomalu. Říkal jsem si, takhle těm Rusům neutečete. Byly to většinou ženské, děti a starší osoby. Ty seděly na vozech mezi peřinami, pytli, husami a různými krámy. Za některými povozy šly i kozy a ovce. Předběhl jsem toho živého hada až k Vlkovu domu. Tam se had zastavil a brzy jsem poznal proč. Můj zakázaný strýc stál před vraty s kbelíkem vody a sběračkou jim naléval do plecháčků vodu. Občas se sám z té naběračky napil, aby uvěřili, že není otrávená, a pak nalil jim. Oni pili a říkali danke. A ukazovali k jeho studni, jestli si můžou napumpovat vodu pro zvířata. Vlk přikyvoval a koně pili z věder a štandlíků, které si vezli s sebou. Kůň nepije jako pes, aby si jazykem jako lopatičkou chrstal vodu do huby. Kůň sehne hlavu do kýble, a kde byla hladina, tam za chvíli není nic. Když mě Vlk mezi Němci zpozoroval, řekl: „Mají žízeň.“ Doma jsem hlásil, že Vlk dává Němcům vodu. „To je celej von,“ řekla teta Ludmila. „Dělá milosrdnýho. Když nám Hitler v osmatřicátým zabral pohraničí, táhli tudy naši uprchlíci. A on je taky napájel.“ „Ale to je vidět, že nemá tak zlý srdce,“ řekla maminka. „Voda ho nic nestojí,“ odbyla ji teta. Než usnu, přemýšlím si o Vlkovi, co je to za člověka."
Mám ráda Zdeňka Svěráka jako cimrmanologa a herce. Musím přiznat, že mě tato knížka nijak nenadchla a musela jsem se moc snažit, abych jí dočetla.
Zdeňka Svěráka mám převelice rád. Stejně tak rád mám například Divadlo Járy Cimrmana. Když poté má člověk to štěstí, že vidí Zdeňka Svěráka hrát nějakou Cimrmanovu hru, je nadšen, zážitek je to nezapomenutelný. Protože mám oboje zmíněné rád, docela jsem se na knihu Po strništi bos těšil, ačkoliv českou literaturu příliš nemusím, autobiografickou nemusím vůbec a vzpomínání na dětství také nepatří k mým oblíbeným kratochvílím.
A neříkám to rád, oblíbený názor to nejspíše nebude, ale po dočtení knihy jsem… no nemohu říct zklamán, ale nejsem nadšen. Nic moc jsem nečekal a nic jsem nedostal. Kniha pro mě není nikterak zajímavá. Dělení do krátkých úryvků, občas navazujících, většinou nijak moc, mne akorát rušilo a já si knihu nejen neužil, ale ani si z ní nic moc neodnesl. Pravda, dostal jsem chuť podívat se na film.
Neříkám, kniha byla příjemným odlehčením od Bratrů Karamazových, které zrovna čtu, ale prostě to není čtení pro mě. Chápu, naprosto chápu, že leckoho zaujme a i já, pokud nic jiného, jsem se u ní několikrát uchechtnul. Přes to to pro mne ovšem je prázdná knihy… no dobře, knížečka a obávám se, že nebudu mít potřebu se k ní kdykoliv vracet.
Audiokniha jsem vděčná, že jsem měla možnost krásného poslechu vzpomínek Zdeňka Svěráka, který je skvělý vypravěč. Opravdu pohladí duši ❤️ jako relax doporučuji poslech i knihu
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno vzpomínky kluci Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2013 |  Po strništi bos |
| 2000 | Dobytí severního pólu |
| 2008 | Povídky |
| 2011 | Nové povídky |
| 2009 | České nebe |
Kniha Po strništi bos je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 1 541x |
| Čtenářské výzvě | 477x |
| Doporučených | 77x |
| Knihotéce | 280x |
| Chystám se číst | 219x |
| Chci si koupit | 29x |
| dalších seznamech | 9x |