Knihomlok2015
komentáře u knih
Němci
Jakuba Katalpa (p)
Možná nevím, co napsat o téhle knize (myslím, že se najde mnoho čtenářů, kteří hodně dlouho nebudou schopni slova stejně jako já), ale rozhodně vím, co napsat o její autorce - nespustím ji z očí, přehlédnout její další knihy by mě mohlo opravdu hodně mrzet. A to prostě a jednoduše po Němcích a Zuzanině dechu rozhodně nechci.
Medvědín
Fredrik Backman
Já toho chlapa prostě miluju.
Ove byl naprosto geniální, Babička pohádková tak akorát, Brit-Marie otravná jen trošičku, Každé ráno krátké příliš a Co by měl můj syn vědět hřejivě vtipné až dost, ale Medvědín, ten je prostě rozcupoval na kousky úplně všechny.
Ale jestli mi ve druhém díle zabije Benjiho (vlastně krehýhokoliv z těch čtyř) - tak ať si mě nepřeje. (sakra já nechci znát budoucnost za deset let)
My proti vám
Fredrik Backman
Návrat do přeplněných šaten i na prázdný led, návrat do tichých lesů i na hlučné ulice jednoho města, návrat do kuchyní a hospod(y), návrat k postavám, které jsme milovali (Bobo a Benji vedou) i cesta k mnoha novým, které milovat budete (ano narážím tu na nového medvědínského trenéra, protože ta opravdu stojí za to) a je to návrat opravdu vítaný, jako vrátit se po rocích cestování domů. A i když to prvotní nadšení vyprchalo, ostatně jako každé prvotní nadšení, nahradilo ho něco mnohem trvalejší, co přetrvá navždy. Takže říkám (skanduji!!!) jen jediné. JÁ JSEM MEDVĚD.
PS: Nevím jak vy ostatní, ale já prostě očekávám ještě další díl, v těch náznacích, které totiž po tomhle druhém díle zůstaly, by totiž měl přijít ještě minimálně jeden příběh z Medvědína.
Malý život
Hanya Yanagihara
Mrazivý zážitek o rozkladu jedné duše a nemožnosti sejít z jednou vytýčené cesty. Ani zdaleka dokonalý, chybělo mi víc Malcolma a z nějakého naprosto iracionálního důvodu vůbec nesedl výlet do Alhambry. Emocionálně naprosto vyčerpávající, balancující až na samé hranici fyzické bolesti, s tak šíleným odhodláním tlačit na pilu, že si říkáte, že tohle už prostě, kromě toho číst dál, nedokážete nadále brát ani vážně. Skoupý na nechutné detaily, až vás všechny ty odporné činy nechávají téměř chladnými, včetně jedné posrané autonehody a rozsekají vás až následky táhnoucí se desítky let nebo pár týdnů, odhalující mnohem víc než jen žiletkami obnažené krvácející maso. Četla jsem do dvou do rána s vědomím, že za tři hodiny vstávám do práce, ale přes všechny ty nedostatky to prostě nebylo možné odložit. A bylo to.…….. však vy víte.
Co by můj syn měl vědět o světě
Fredrik Backman
Jediné, co bych téhle knížečce přeci jen vytkla, je ten nepřesný název (já se opravdu párkrát od srdce zasmála) - protože alespoň pro mě by se měla jmenovat, Co by můj syn měl vědět o svém otci.
SPOILER Řekněme si to totiž rovnou o světě se tam toho moc nedozvíte - za to o samotném Fredriku Backmanovi a jeho rodině, skoro všechno, včetně toho, že je tak trochu prase ve stravování (smažené snickersky opravdu ne), nemá zrovna bezpečný smysl pro humor, šikovnost ho minula opravdu jen z rychlíku a ke všemu ho ještě postřelili. (asi) Jo a taky to, že svou ženu musí opravdu milovat, když ji nechá vyspat - znám plno chlapů, kteří by se přidali k tomu dítěti a jen by řvaly, ať je ticho - takže ano tohle v jeho podání nazývám opravdovou nehynoucí láskou.
Ale jedno je rozhodně jisté, ten jeho malý geniální zázrak se má opravdu na co těšit, čeká ho vskutku zajimavý život. A to si ani nezačal. (určitě)
In loving memory zpívající platová žirafo.
Knihovna duší
Ransom Riggs
Pro mě čtení na naprosto stejně úrovni jako ostatní dva díly (možná k absolutní spokojenosti chyběla nějaká ta odzbrojující pecka) - ale přeci jen je tu něco, co musím prostě vychválit až do nebe a výš - už od prvního dílu se totiž pod tím černobílým (skoro bych se nebála nazvat obyčejným) fotopřebalem skrýval poklad, který moje konečky prstů laskaly se stejnou intenzitou s jakou můj mozek hltal knihu skrytou uvnitř těch tvrdých desek. Jotě za to hlasitý, nekonečný aplaus ve stoje, protože tak poctivě se věnovat i něčemu, co vlastně člověk na první pohled ani nevidí, to se dnes příliš nenosí. Takže Bravo
Úzká cesta na daleký sever
Richard Flanagan
Strašně ráda bych dala celých pět, ale ze začátku to alespoň pro mě byl moc velký binec. V okamžiku, kdy se však pera konečně chytila lineárnost a na listech bambusu začaly tančit první kapky monzunu, v tu chvíli jsem tomu příběhu propadla a nedalo se odtrhnout. A přesto to nejsilnější přišlo až v okamžiku, kdy některé válečné knihy končí, až v letech po válce, ve strachu ze špatně poskládaného dětského prádla, z dluhu 50 jenů, z tajemství a lží, které musely být proneseny, z rozbitých výloh rybářské restaurace a dalších střípků životů, které pokračovaly dál. Takže dovolte jeden malý úryvek. "Hned pak šel do džungle za cvičákem a brečel." Skončila jsem stejně jen bez džungle a cvičáku.
V jedné osobě
John Irving
Má první kniha od Irvinga. Vlastně nevím, jestli to byl dobrý nápad začínat právě jí, ale rozhodně to stálo za to - tedy alespoň ta druhá polovina knihy, protože ten začátek se rozjížděl dost těžce. (alespoň pro mě)
Né že bych neměla ráda, tyhle příběhy, které se skládají dohromady z malých střípků, aby na konci vybuchnuly v ohňostroji dokonalosti, ale tady to bylo přeci jen trochu jiné než obvykle. Nebyla to skládačka jako taková, kdy vám příjde, že každý kousek dosedne na to správné místo a obraz se ustálí, tohle mi spíš připomínalo ty obrázky z teček, které máte pospojovat, aniž byste věděli, co vám vyjde a na začátku se vlastně nudíte, protože nemáte ponětí, co z toho bude. Ale jak se ten obrázek stále víc a víc blíží nějakému tvaru, najednou vám tužka klouže od jednoho bodu ke druhému stále horečnatěji a horečnatěji, a když se ten hrot zastaví u posledního, zaplaví vás naprostá spokojenost a ten nezáživný začátek je najednou zapomenutý.
A přesně takhle já to mám s touhle knihou.
I přes ten začátek to pro mě byl opravdu silný čtenářský zážitek.
O dívce Grace
Anthony Doerr
Začínám zbožňovat ten způsob jakým tenhle chlápek skládá slova do vět, věty do souvětí a souvětí ... Tak lehce a jednoduše jako by do sametem vykládané šperkovnice ukládal jeden drahokam vedle druhého.
A je mu naprosto jedno, jestli v tu chvíli vypráví velký válečný příběh nebo jen obsáhle popisuje tvar sněhové vločky.
Slavík
Kristin Hannah
SPOILER Čí odvaha je větší? Dívky, která vědomě riskuje život v odboji a ohrožuje tak především jen svůj vlastní život nebo matky, která prakticky vězněm ve svém vlastním domě zažívá snad ještě krutější zvěrstva a ví, že v sázce je mnohem víc než jen její vlastní smrt? To mi nenáleží soudit a ono to vlastně v téhle knize není to podstatné. Podstatné je, že odvaha stejně jako mnoho jiných věcí se nedá změřit tím, jestli zachráníte necelých dvacet životů nebo víc než stovku, že odvaha má mnoho stránek a stínů, že nezáleží na tom, jak moc jsou vaše činy vidět, ale na tom, zda je vůbec vykonáte. Že je tohle příběh, který musí být napsán a přečten, aby v nás vzbudil tu naději, že i každý sebemenší čin se počítá, a že je lepší udělat něco, než neudělat vůbec nic. Protože by přeci nemělo záležet jenom na tom, jestli přežijeme, ale i na tom jak. („Rány se zacelí. Láska přetrvá. My přežijeme“)
Pro mě prostě jedno z velkých (proti)válečných děl, které se může hrdě postavit k takových skvostům, jako je Pianista i Zlodějka knih. O to hlubší, že se odehrává ve skrytu všech těch velkých krvavých bitev a ukazuje nám hrdiny v situaci, ve které, ač bych to nikdy nechtěla zažít, se určitě můžu ocitnout mnohem reálněji, než se jednou budu ohánět puškou někde na bojišti. A řekněme si to rovnou, chtěla bych mít alespoň polovinu odvahy, jakou měla Vianne.
Přiznávám, že...
Jaume Cabré
Co napsat o knize, která má přes osm set stran, která přechází z ich formy do er formy, během jediné věty, která přeskakuje mezi postavami a rozhovory, jako by jejich slova nedělily celá desetiletí i více, ale jen prázdnota vzduchu mezi nimi?
Že je to čtení rozhodně dlouhé, rozhodně náročné a né pro každého - ale v tomhle případě stačí napsat jen jediné, že je to kniha, která má opravdu duši. (díky Adriáe a Bernate)
Celý život
Robert Seethaler
Kniha stejně málomluvná jako její hlavní hrdina, stejně obyčejná jako jeho život, a přesto stejně silná jako hory obklopující Celý život Andrease Eggera.
Lodě ze západu
Paul Kearney
Proč? Proč takový konec? Po čtyřech dílech nadupaných hutnou atmosférou, která by se dala krájet jen a pouze mečem, přišel tenhle poslední díl a aniž bych si chtěla stěžovat, mám přeci jen maličko pocit, že jsem byla o nejméně dva další díly ošizena. Nejde jen o to, že smrťák se rozmachoval kosou na každé druhé stránce, ale i to, že v minulých dílech to přeci jen odsýpalo mnohem pomaleji a právě tohle tempo mi vyhovovalo mnohem víc. (několik osudů bylo uzavřeno opravdu velmi rychle a od některých byl se stejnou rychlostí odvrácen zrak) Epilog byl opět maličkou perlou na konec a já právě kvůli všem těch hrdinům zůstávám na stále stejném hodnocení. Bylo to prostě neskutečné.
Králové Wyldu
Nicholas Eames
Není to Miéville ani Sanderson, ale jako by tam oba vystrkovali růžky. Je to totiž plné nápadů a jemného vtipu, který vás nejednou donutí se pousmát. (Mě osobně u srdce zahřála ta krvavá linka bezejmenných umírajících bardů a její vyřešení v postavě jednoho již dávno mrtvého + vyhoření jedné legendární hospody bylo taky tak nějak epické + bazén + jedna holka, která sice ctí legendy, ale nebojí se je okrást o ponožky, a tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho) A že ta cesta má několik pořádných zakopnutí? (Opravdu mě trochu mrzelo, jak se vyřešil Cooperův pád a jedna chybějící končetina, o té až příliš jednoduché cestě přes jeden velmi nebezpečný les nemluvě) No co, nikdo přeci není dokonalý a někdy je potřeba přimhouřit obě oči, zvlášť když vás přes ty kopance (do koulí) doprovází někdo takový jako legendární Sága.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Asi nezačnu příliš dobře, ale já si prostě po dočtení tohohle velmi povedeného dílka, musím postesknout. A víte proč? Protože tahle malá knížečka (čteno v paperbacku - takže ještě umocněno i formátem) přeci na tak obrovský příběh nemůže stačit. (nebo ano?)
Já bych si prostě a jednoduše přála, aby každá jedna jediná postava (muži i ženy bez rozdílu) z toho příběhu měla vlastní malou knihu, stejně dobrou a stejně objemnou jako je tahle, a pak bych byla opravdu spokojená - protože teď po dočtení toho příběhu jsem si jistá, že si každý nich vrchovatě zaslouží víc než se mačkat společně na těch necelých 400 stranách.
A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
Jak málo stránek stačí k příběhu na celý život.
Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta
David Mitchell
No páni. Tohle bylo moje druhé setkání s Mitchellem, a zatímco Atlas mraků mě proti filmu, který opravdu miluju, dost zklamal. Tohle setkání v zemi Tisíců podzimů byla dokonalost sama a důvod, proč se začnu shánět po dalších jeho knihách hned jak se z toho vzpamatuju.
