Kee komentáře u knih

Kromě níže zmíněných postřehů v komentářích ostatních čtenářů musím vyzdvihnout neuvěřitelný objem práce, jenž musel autor vynaložit na rešerši, aby mohl Psychiatra zdárně napsat.

Když odstoupím od historických podkladů, dobových reálií, znalosti zárodků kriminologie 19. století apod., tak mne zejména nepřestává fascinovat hloubka, do níž se autor ponořil co se týče dobové psychologie (a můj údiv narůstá, pokud autor v tomto odvětví nemá formální vzdělání).

Opravdu klobouk dolů, je velmi málo spisovatelů, kteří se zabývají psychologickými myšlenkami z dřívějších dob a jsou schopni vytvořit tak vybroušený (psycho)analytický proces sestavování profilu vraha, včetně jeho raných let a případných motivů ukrytých v jeho hrůzných činech. A ještě to všechno zaobalit či otisknout do charakteru doby...

Po dlouhé době jsem si přečetla román, jehož inteligence se vyrovná snad jen černotě, kterou odhaluje. A ta je vpravdě temná.

13 15.03.2022

Hlasy v bouři u mě suverénně balancují na hodnocení 3,5 hvězd, protože kniha mi přijde jako celek nevyvážená.

První půlka knihy servíruje tajuplnou, zasněženou atmosféru, kdy se čtenáři kalí pohled sílící vánicí a vidí tak zhruba půl metru před sebe. V takovém prostředí i stíny zlověstněji potemní a postapokalyptický nádech dává podivným zvukům v lesích zcela jinou perspektivu.

Jakmile se však z lesa vynoří dům a my lépe poznáme jeho zákoutí, příběh začíná nabírat odlišný spád. Pečlivě vybudovaná atmosféra se s dalším vývojem postav i odhalováním tajemství poněkud hroutí. Romantická linka mezi dvěma hlavními hrdiny by mi nevadila, její začátek byl vystavěn poměrně uvěřitelně, ale ve chvíli, kdy dojde na vyjadřování citů jako by se postavy poněkud zploštily a smrskly jen na objekt zájmu toho druhého. Jak zmiňují jiní uživatelé, Dorran se stává příliš dokonalým, Clařino tělo zase v průběhu příběhu projde tolika útrapami, že se divím, že ještě drží pohromadě - a to jen proto, aby byla hlavní hrdinka stále zranitelná a více či méně vratká v nohou, takže ji Dorran má za úkol od autorky téměř všude nosit v náručí.

Vyústění knihy se nabízí a není úplným překvapením, ačkoliv dám dalším dílům šanci, protože mě zajímá, zda se kvalita příběhu zase zvedne a zejména, jakým způsobem autorka vysvětlí proměnu většiny obyvatelstva planety.

09.03.2022

Umně propracované dílko pro všechny, kteří mají rádi mrazivé příběhy. Oceňuji, že každý příběh se snaží přijít s vlastní zápletkou, jež se týká různých oblastí tajemna - určitě si čtenáři najdou oblíbence podle svého vkusu. Co však knížku činí výjimečnou, je rámec v podobě interakce strýčka Montaguea a jeho prasynovce Edgara; oba charaktery jsou napsané živě. Ponuré prostředí potemnělého domu je výborná deska pro rozehranou šachovou partii.

Kniha v dnešní tvorbě pro mladší čtenáře vyčnívá, protože s nimi vede dialog a nikoliv monolog (nic jim nepodsouvá a očekává od nich, že u čtení budou sami přemýšlet).

To je mi sympatické.

3 06.03.2022

(SPOILER) Zápletka sama o sobě není špatná, ale přišla mi poněkud nevyužitá na úkor pisatelské "vaty" (zbytečné opakované popisy běžných činností nepodstatných pro příběh). Zamrzelo mě, že z hlavního přízraku byla učiněna bezduchá mrtvola bez osobnosti, která má dostatek intelektu jen natolik, aby podle ní mohla autorka ohýbat dějové zvraty - což je škoda, jelikož živá verze Eleanor skrývala potenciál pro vytvoření zajímavé postavy.

Jak již bylo zmíněno v komentářích jiných uživatelů, příběh má své logické trhliny a na můj vkus je až příliš komorní na plnokrevnou knihu (jako povídka by byl luxusní). Zároveň však oceňuji, že hlavní hrdinka se snažila za pochodu vytvářet alespoň nějaká strategická rozhodnutí a neběhala jen bezhlavě kolem. :)

4 01.09.2021

Dosud nejlepší příběh z celé série strašidelných domů, který jsem přečetla, a to především díky zajímavému námětu, pečlivě vystavěnému původu celého strašení i sympatickým postavám. Návštěvu sídla Carrowů jsem si užila jako jednohubku k propršenému dni.

Jediné, co bych vytkla, je téměř dokonalá absence jakýchkoliv zásad, které by médium (postava Marjorie) mělo znát... zvlášť když má se světem mezi světy tak bohaté zkušenosti. :)

7 30.08.2021

Ve svitu plynových lamp je velmi rozsáhlý román, který cestuje napříč kontinenty i dekádami. Přesto se jeho ústředním jevištěm stává Londýn 19. století. Užívala jsem si Priceovu vizi této doby se vší špínou i leskem, stejně jako exotickým kořením v podobě opiových doupat, více či méně podvodných seancí a vůně Orientu. Příběh se odmotává jako vlákno z klubíčka, prodchnutý tajemstvími, nevyřčenými slovy a duchy minulosti, jen aby se všechny nitky provázaly v závěrečné ticho a osamění.

Kniha se přes svou tloušťku četla s lehkostí a komorní počet postav ji dokázal utáhnout díky dobře budovanému vývoji a také vlivem autorova psaní, které je v rámci beletrie na poměrně vysoké úrovni a s charakteristickým rukopisem. Zvláště epilog je psán pro mne naprosto skvostným jazykem, který snoubí konce a začátky éry minulé a budoucí.

P.S.: Oceňuji v textu schovaný popis osoby, která je dle mého zmínkou o A. C. Doyleovi.

7 19.08.2021

Slabší čtyři hvězdy, přesto se mi tento díl líbil více než dům Marwicků, možná díky pečlivě budované atmosféře.

Při čtení jsem se nemohla ubránit neustálým myšlenkám na hororový film The Visit (2015), jelikož zápletky jsou v hlavní pointě dost podobné... Zajímalo by mě, zda se autorka tímto filmem nechala silně inspirovat. Dětští hrdinové jsou sympatickými průvodci příběhem a celkově se opět jedná o oddechové čtení, které však velmi svižně uteče.

Co se týče duchů, nevadilo mi, že knížka téměř zcela postrádá okaté demonstrace jejich přítomnosti v domě, protože jsem si při čtení daleko více připadala, že mě "sledují ze stěn". :)

5 26.07.2021

Kdyby šlo hvězdičky půlit, dala bych 3,5.
Komorní příběh o přátelství dvou osamělých žen a jednom potemnělém domě, který skrývá tajemství. Knížka se čte poměrně snadno, po úvodních kapitolách děj svižně odsýpá. Na mé poměry se jedná o oddechovou četbu (zvláštní tohle tvrdit u hororového románu), nijak zvlášť děsivou, u níž mě zajímalo zejména rozuzlení duchařské roviny, které však (k mému lehkému zklamání) zcela do puntíku vyplnilo mé odhady.

Snížené hodnocení je tedy za určitou předvídatelnost děje, kde mi zároveň chybělo ještě větší propracování a vykreslení duchů (jejich minulosti, motivace apod.). Autorka píše příjemně, k postavám jsem si po nějaké době vytvořila vztah a nebyly mi lhostejné. Jen bych šla do větší hloubky, na cca 200 stránkách se dle mého názoru autorce nepodařilo zakomponovat všechny triumfy, jež měla v ruce.

Jsem ráda za příjemně mrazivé romány, proto si od Darcy Coates ráda přečtu i další díla, jsou dobrým společníkem k večernímu čaji a huňaté dece. :)

4 24.07.2021

"Slzy, které jsou projevem síly, mají očistnou moc."

Přemýšlím, zda knihu okomentovat spíše z pozice čtenáře, nebo člověka zabývajícího se psychologií; nakonec, tyto pohledy se příliš nevylučují. :) Skládám profesoru Yalomovi poklonu za velmi elegantní propojení historických reálií a fikce, jelikož jedno se do druhého přelévalo bez jakéhokoliv násilí. Musím říct, že si zvolil velmi ambiciózní cíl v podobě zachycení filosofa Nietzscheho v pozici, v jaké ho neznáme - přesto se mu podařilo, aby literární Nietzsche zůstal věrný svým ideím. Zdá se, že si jeho raná díla nastudoval velmi pečlivě.

Okouzlila mě myšlenka zprostředkování určitých psychických fenoménů (nejen) uvnitř (zárodku) psychoterapeutického vztahu čtenáři pomocí příběhu. Touto formou je sdělení srozumitelné pro každého, protože ukazuje neuvěřitelnou léčivou sílu, ale i nástrahy a vlastní temná zákoutí, která se zvýrazní pokaždé, když se dva lidé jeden druhého dotknou "nitrem nitra".

Děkuji za strhující cestu a mnoho podnětů k přemýšlení. Zdá se, že knihu budu trávit delší chvíli, přesto se moc těším na volná pokračování této trilogie. :)

4 22.07.2021

Nebudu tentokrát hodnotit kresebné zpracování, protože intepretace každého umělce bude odlišná a je velmi náročné převzít pochodeň u proslulého hrdiny, natož do vizuálu vnést nový vítr... ačkoliv rozumím výtkám ostatních uživatelů. Kresba je uhlazená v celkovém vzezření, ale v některých pasážích paradoxně velmi hrubá a v náčrtech - bohužel výskyt těchto dvou prvků byl spíše nešťastně zvolen a kombinován. Přesto si stojím za tím, že ženy umí Cary Nord zachytit pěkně (v jejich črtech se uhlazenost naopak hodí), což prokazuje zejména u Atali v mé oblíbené povídce Dcera pána mrazu.

Příběhy jsou psané dobře a popisy mi v případě komiksů nevadí, pokud napomáhají budování atmosféry knižního světa. Linku s Hyperborejci považuji za pečlivě zpracovanou, líbila se mi. Stejně jako provokativní otázky o nesmrtelnosti zahalené do hutného pláštíku nudy.

4 16.07.2021

Opakovala bych komentáře jiných uživatelů, proto jen:

"Když někdo prokazuje dobrodiní komukoli bez rozdílu, není to milé nikomu. (...) Jestliže chceš něco učinit vítaným, učiň to vzácným. (...) Já věru dobrodiní nijak neomezuji. Musí se však při nich uplatňovat soudnost, vždyť si nikdo nemůže vážit takových, která byla prokázána náhodně a bez rozmyslu."

"Nejvyšší dobro nespočívá v čase. Ať je jak chce dlouhý, vezmi jím za vděk. Oddálení dne smrti nebude mít žádný příznivý vliv na tvé štěstí, protože trvání nepřidává životu štěstí, ale délku."

"Neznáš hodnotu přátelství, jestliže nechápeš, že dáš mnoho tomu, komu dáš přítele..."

2 29.06.2021

Tato kniha byla první, kterou jsem od autorky Aleny Mornštajnové přečela a musím vyzdvihnout její umění se vyjadřovat a používat slova. Už dlouho jsem v české kotlině nezavadila o (pro mne nového) autora/ku, který by mne zaujal již jen pouhou formou vyprávění.
Děkuji za uchování vzpomínek a životních příběhů osob, na něž by nemělo být zapomenuto. Sama se snažím uchovat odkaz svého pradědečka, jednoho z letců čs. perutě RAF a chci, aby lidé tyto příběhy neustále vyprávěli.
Hana je kniha, která se nečte snadno, jelikož nás konfrontuje s těmi stránkami lidské povahy, o jejichž existenci bychom nejraději nevěděli. Když se člověk setká s velkým zlem páchaným lidmi, je velice těžké si uchovat naději, která naše vnímání okolního světa zalévá sluncem. Jsem ráda, že do Haniny temnoty pronikly alespoň slabé paprsky v podobě Miřiny přítomnosti.

36 31.05.2021

(SPOILER) Při čtení této Kingovky jsem se bohužel vůbec nedokázala "dostat", "začíst" do příběhu, ačkoliv mne některé pasáže velmi bavily (např. vzpomínky na setkání s Dudditsem, úvahy postav).

King dokáže umně popisovat skutečnosti, vystavět kulisy a vytvořit osobité postavy, akorát se mu z Pavučiny snů dle mého skromného názoru pod vším tím nánosem vzletných a "cool" popisů vytratil příběh. Nebo byla jeho nitka v pavučině tak tenká, že jsem ji často ztrácela z očí a nedokázala před sebou na cestě vidět její pokračování. Každý má hranici únosnosti co se týče poměru popis, myšlenky, pocity postav vs. děj jinde a ta moje zde byla bohužel překročena.

Možná je na vině objemnost svazku (třeba by zkrácení dodalo onen potřebný spád), možná fakt, že motiv mimozemšťanů je mi hodně vzdálený - knihu mi dělalo problém dočíst, byť nápad, dějiště i postavy jsou velmi dobré.

5 16.03.2021

Cením snahu zaplnit "mezeru" na knižním trhu a poskytnout čtenáři co nejvíce komplexní a ucelenou odbornou knihu na téma paliativní péče, která je velmi důležitým a náročným oborem. V otázkách smrti se autor nevyhýbá (vyjma témat souvisejcících s paliativou) ani představení kontroverzní problematiky eutanasie nebo například prožitkům blízké smrti (near death experience). V úvodu knihy pak přemýšlí nad postojem společnosti vůči smrti a umírání, jak se tento postoj v průběhu času proměňoval. Myslím, že tato kniha vytváří dobrý odrazový můstek pro teoretický základ a primární orientaci. Pokud však čtenář hledá něco osobnějšího, prodchnutého zkušenostmi či zážitky, pak bude muset sáhnout po jiných titulech, jichž je na téma smrti v českém éteru jako šafránu...

2 16.03.2021

"Nikdo poctivý nežije snadný život, Edwarde. Ten vedou jen ti, kdo působí nejvíce bolesti."

Nejprve by bylo asi dobré zmínit, že kniha opravdu trpí českým překladem. Pro osoby znalé počítačových her (ke kterým se řadím) nepředstavuje z hlediska děje nic nového, což je možná trochu škoda. Období pirátů a pirátských ikon jako je Edward Thach, Charles Vane, Calico Jack, Anne Bonny a dalších, si dle mého názoru zaslouží větší prostor pro dokreslení reálií a vykreslení jednotlivých charakterů - příběh mi přišel v určitém aspektu vyprávěn velmi úsporně a komorně. Jelikož mám tuto historickou epochu ráda, šla bych trochu víc do hloubky (ale to je jen čistě má preference).

Edward Kenway není klasický hrdina (ani antihrdina), rozhodně je však zajímavým charakterem, který vzbuzuje emoce. Co se týče templářů a asasínů, v posledních dílech herní série je tento prvek tak nějak zabudovaný násilím (což je škoda, jelikož tituly samy o sobě, bez násilného zařazení k AC sérii nejsou špatné, vyjma mnou subjektivně těžce neoblíbené Valhally). I v této knize působí poněkud "navíc" a kdyby nebylo styčného bodu v podobě Mary Reedové (mj. mé nejoblíbenější postavy v příběhu), která Edwarda vtahuje do světa asasínů a templářů, tak by působil vyloženě nepatřičně.

Black Flag potenciál má, ale kdybych měla někomu doporučit, zda si spíš přečíst knihu nebo zahrát hru, tak druhá možnost mi přijde lepší.

2 11.02.2021

Kouzelné vyprávění, které místy překvapí svým naturalismem a mrazivou atmosférou... Gaiman umí psát velmi půvabně a dodnes si pamatuji, že když jsem v dětském věku četla Koralínu, tak mne svým vyprávěním fascinoval a mírně děsil zároveň.
Nejvíc se mi na jeho psaní líbí fakt, že nemá potřebu se pokoušet o okázalý příběh. Jeho příběhy prostě mocné jsou, sílí, rostou a vyvíjejí se v tichu a se stejnou samozřejmostí jako stromy.

7 11.01.2021

Slušně nastavená laťka, cením myšlenky a vytyčený směr.
Především Abeova soukromá linka je to, co Smrti přidává hodnotu - byť se jedná jen o krátkou epizodu, na celé knize mne zaujala nejvíce.
P.S.: Rogera mám čím dál raději.

4 07.10.2020

Těší mě, že členi Ú.P.V.O. dostali svůj vlastní prostor a kromě děje mám tak možnost sledovat jejich interakce, detaily a črty vykreslující jejich osobnost. Každého z nich jsem si oblíbila pro něco jiného. Zaujalo mě, že se Mignola konečně rozhodl poodhalit roušku nad původem Abea Sapiena, ačkoliv jeho sdělení vyvolává víc otázníků, než přináší odpovědí.
(Upřímně - osobně by mi ani nevadilo, kdyby Abeův původ zůstal navždy neznámým, protože ne všechny životní peripetie lze vysvětlit a vtisknout jim zpětně význam...)

Zatímco lovecraftovské odkazy jsou zde prezentované nenásilnou formou, šroubování na děj Hellboye takovým způsobem, že jsou všechny závity až příliš pevně utažené, to mi úplně nesedlo. Postrádala jsem Mignolovu příslovečnou lehkost, díky níž se mu například v Hellboyovi daří míchat folklór z různých částí světa.

Co se týče vizuálu, pak Guy Davis sice není Mignola, ale pro mne je vcelku důstojným vypravěčem. Jediné, co mi místy nesedělo, byla volba barevné palety, která narušovala atmosféru a úplně se nehodila k ladění příběhu.

Komplexně se však jedná o zdařilé pokračování - jak je zde již řečeno, dlouhý příběh ponteciál Ú.P.V.O. vynáší do zcela jiné perspektivy.

4 05.10.2020

Zdá se, že se ze mne fanoušek červené knihovny zřejmě nestane. Budu se opakovat, jak již zmiňuji v komentáři k prvnímu dílu - pro mne je romantický příběh dobrý ve chvíli, kdy si jej užijí obě pohlaví.
Veškeré předchozí výtky k Cizince přetrvávají i ve Vážce v jantaru. Mrzí mne neuvyužitý potenciál historického prostředí a historicky poměrně významných událostí (nejen pro Skoty) i nevyužité možnosti nadpřirozených prvků, ploché postavy a jejich (více či méně občasné) nedospělé chování i další věci... Série Cizinka mi k srdci nijak nepřirostla, a pokud si někdy přečtu další díly, tak jen jako výplň na zkrácení dlouhých cest vlakem.

Osobně mi přijde, že je v poslední době velmi málo ženských autorek, které dokáží živě a opravdově napsat sex - dosud jsem narazila spíše na mužské autory, jejichž líčení se mi zalíbilo. Možná je to tím, že ženy mají sklon do psaní o sexu míchat své ideály či idealizace (což samo o sobě není špatné), zatímco muži jsou více ukotveni v přítomnosti, v prožitku a aktu jako takovém - to je pro mne jakožto čtenáře lepší varianta... Chápu však, že tady se jedná o otázku osobního vkusu.

4 29.09.2020

Jako první jsem viděla seriál, který se mi líbil (přestože v poslední zveřejněné sérii mu dle mého názoru poněkud dochází dech a milostné sekvence objevující se s železnou pravidelností à 10 minut mi začaly lézt trochu na nervy), proto jsem sáhla po prvním díle velmi úspěšné knižní předlohy, která však v mých očích nedostála svému renomé.

Prvním problémem byla délka knihy, jelikož činí děj rozvláčným a poněkud nezáživným, zvraty přicházejí udusané obrovským množstvím dalších písmen a slov, takže na mne neměly kýžený "wau efekt". Nejsem čtenářem červené knihovny - romantiku, vášeň, sex a sexuální přitažlivost mám ráda psanou jinak (preferuji kvalitu nad kvantitou). Další velkou změnou pro mne charakter knižní Claire, která mi příliš sympatická nebyla a přišlo mi, že se nechovala úměrně svému věku a životním zkušenostem (např. druhá světová válka). Mé hodnocení dále snižuje nelogické rozhodování a chování postav (opět zejména Claire).

Mrzí mě nevyužitý potenciál historie a magie, který z romantického románu mohl udělat skutečně inteligentní a bystrý příběh. Nechci být sexistická, ale pro mě je milostný příběh dobrý v okamžiku, kdy si z něj něco odnesou obě pohlaví.

Přesto zkusím další díl, jelikož chci vědět, zda je autorka ve svém vyprávění konzistentní, či zda se někam posouvá a nějak vyvíjí.

3 11.08.2020