Kee komentáře u knih

Franklova fascinace filosofií je v jeho smýšlení i teorii znát. Jelikož hovoří o smyslu života, pohybuje se na poměrně vysoké rovině abstrakce, která nemusí být každému srozumitelná. Jeho odpovědi na otázky života jsou prodchnuté moudrostí, především jeho náhled na fenomén utrpení.
Ve výboru přednášek se mnohokrát vymezuje vůči adoraci a dezinterpretaci psychoanalytického smýšlení. Zajímalo by mě, zda Frankl ve své době opravdu musel tak ostře pozvednout hlas, aby jej bylo v odborné společnosti slyšet. Kritika je to nicméně oprávněná.
Přestože se psychoanalýza považuje za dinosaura psychologie, stále si od Freuda a jeho pokračovatelů odnáším podnětné myšlenky. Osobně se domnívám, že je vždy potřeba brát v úvahu kontext a životní okolnosti, z nichž velikáni psychologie vzešli. Možná právě proto má Viktor Frankl tolik, co nabídnout.

2 29.07.2020

Autor umně spojuje historii s fantazií, a to poměrně nenásilným způsobem, na který čtenář snadno přistoupí. Svěží psaní, bez zbytečných průtahů. Jednotlivé charaktery jsou velmi dobře napsané a osobité. Posledních pár kapitol je vyloženě skvostných.
Co mi však zabraňuje dát plný počet hvězd, je poměrně spletitě vystavěný začátek příběhu, kdy sledujeme dějové linky (na můj vkus) až příliš mnoha postav. Byť se jejich cesty protnou a provážou v onen silný konec, zprvu jsem měla problém s orientací (hlavně potom, co jsem knihu na chvíli odložila).

1 05.07.2020

Tentokrát se zdržím hvězdiček...
Paoliniho svět mám velmi ráda, protože je jedním z mnoha světů, ve kterých jsem vyrůstala a ráda se k nim vracím. Líbí se mi, s jakou láskou o něj pečuje a jak jej dál rozvíjí. Na knihu jsem se moc těšila, protože Alagaësie skrývá daleko větší potenciál, než "jednu úspěšnou tetralogii". Přijde mi však, že si Paolini zvykl na formát několika set stránek a menší prostor nedokáže zcela využít. Ono je to mnohdy těžší než psát opus, ale jde to velmi efektivně.

Nápady jsou skvělé, povídkový styl by mi nevadil jako mezikrok k další větší sáze. Jen kdyby to nebylo takové nedopečené, utnuté v půli jako nedopsaná věta bez tečky. Rámec Eragona budujícího nové sídlo Dračích Jezdců, který se setkává s dalšími postavami či odhaluje krátké příběhy je pěkný, ale z větší části nevyužitý. Jediný dokončený příběh se týká urgalské pověsti o Červu z Kulkarasu (mimochodem, velmi elegantně napsaný). Ostatní nalákají, navnadí, a pak se vypaří (tak jako tajemný Poutník v hostinci, Čarodějka se svými rukopisy, dokonce i samotný Eragon). Velká škoda... opravdu velká.

Vím, že tato knížka pravděpodobně nebude stát osamoceně, ale i jednotlivé díly většího celku si zaslouží svou plnohodnotnou a hlavně pevnou půdu pod nohama. Krátké příběhy dokáží na čtenáře zapůsobit se stejnou (ne-li větší) úderností jako ty obsáhlé.

Každopádně: hodlá-li se Paolini do Eragonova světa navrátit, rozhodně se k této výpravě plánuji připojit. :-)

K životnímu dílu pana Maye přistupuji s respektem, stejně jako k této knize, kterou dokázal podat čtivě a zároveň lidsky. Přestože jeho filosofický a odborný rámec nemusí být vždy jednoznačně srozumitelný, podložení empirií pomáhá čtenáři se lépe orientovat. Nabízí mnoho podnětných úvah k zamyšlení, oceňuji i odkazy na klasická díla, která stále mají co říci. Mayovo nastínění problémů "jeho" doby se zdá být až děsivě aktuální i ve 21. století.

Doporučuji všem, kteří chtějí nahlédnout do přemýšlení velikána existenciální psychoterapie a nevadí jim hloubat nad filosofickými koncepty.

1 11.12.2019

Řekla bych, že je poměrně náročné napsat knihu ze "strany záporáků" a udržet jejich charaktery natolik zajímavé a komplexní, aby čtenář chtěl vědět, co bude dál. Zvlášť když je Spravedlivý hněv co se týče počtu postav spíše komorní záležitostí, tudíž stojí a padá na svých představitelích. Plusové body u mne Heitz má za to, že své hrdiny Sinthorase a Caphalora vyvíjí spolu s příběhem, že se na každé straně neprojevují jako koncentrované 100% zlo (ale tyto proklady jsou zde proto, aby Vám za pár otočení připomněli, že Heitzova álfská rasa se vyžívá v krutosti).

Álfský svět a kultura jsou poměrně dobře vystavěné, stejně tak příběh, ale nemohu se ubránit dojmu, že to šlo o něco lépe. Některé dějové posuny a některé charaktery (zvláště ty podléhající šílenství) byly chaotické až lehce vynucené... myslím si, že šílenství postav lze budovat pečlivěji a o to uvěřitelněji.

16.09.2019

Tuto útlou, ale informacemi překypující knížečku bych doporučila lidem, kteří se v literatuře o severské mytologii teprve rozkoukávají (vyjma originálních ság, písní a skaldské poezie). Pro člověka, který se o problematiku zajímá delší dobu pak nabízí relativně dobré shrnutí stěžejních bodů a možná i podněty pro odlišné perspektivy, jimiž lze mýty (a další prameny) nahlížet.

Zároveň bych ráda poznamenala, že pro čtenáře, který nordické bohy ctí, bude kniha Severské mýty poněkud "plochým" popisem jejich podstaty, místy možná až příliš zjednodušujícím či nelichotivým (např. Freyja jakožto bohyně "proslulá svou posedlostí po mužích"). Zde se mi zdá na místě respektovat, jaké nástiny bohů vymezují dochované prameny (ačkoliv se častokrát jedná pouze o dnešní interpretace), a udržovat si tím odstup.

2 07.08.2019

Vždycky, když nějaký autor či bard použije spojení "meč zpívá", cítím se rozporuplně. Protože ocelová píseň meče v sobě nese jak poetiku hrdinských činů, tak značné a značně rudé utrpení lidského pokolení. Potěšilo mě, že Cornwell v Uhtredově příběhu na oba aspekty při řinčení kovu o kov vytrvale poukazuje.

Myslím, že už není třeba vyzdvihovat jeho velkou vypravěčskou zručnost. Cením rozvíjení dalších linek již tak spletitého příběhu; těším se na Aethelflaed jako rýsující se silnou ženskou postavu. Líbily se mi boje na vodě, na promočených prknech vikingských lodí.

Na závěr bych snad jen podotkla, že není na škodu ve své duši chovat kousek barbarství - a že přemíra snahy o civilizovanost nás vytrhuje z prostředí, z nějž jsme vzešli... V tomto boji mi Uhtred (byť je jeho jevištěm historický román) lehce připomíná hrdiny R. E. Howarda.

5 11.07.2019

Přiznám se, že tento sborník povídek jsem četla asi nejdéle ze všech - protože mi dělalo problém po další průměrné či špatné povídce otočit stránku a číst dál. Přesto je zde ukrytých pár příběhů s potenciálem a byla by škoda je házet do stejného pytle. Rozhodla jsem se ohodnotit každou povídku zvlášť, a výsledné hodnocení celé knihy je vytvořeno na jejich základě.

Jako celek je sborník velmi nekonzistentní a přijde mi, že autoři zcela nevyužili (či nepochopili) zadání "nebezpečné ženy". Protože nebezpečná žena nemusí být jen prvoplánovou drsňačkou, která jde vystřílet benefiční ples plný záporáků, a jen tak náhodou u toho vypadá proklatě sexy (v rudých šatech zapůjčených nejlepší kamarádkou).

Takže bych to shrnula slovy: "Ach jo."
Dle mého subjektivního hodnocení za přečtení stály povídky: Ruce, co tam nejsou; Zápas s Ježíšem; Druhá arabeska, velmi zvolna; Stíny pro Silence v Lesích Pekla; Lži mojí matky. Pro čtenáře dychtivé historie Západozemí pak Princezna a královna.

4 22.05.2019

Třetí díl dobrodružství Uthreda z Bebbanburgu je pro mne zatím nejlepším ze série, a to z jednoho prostého důvodu - nemohla jsem se odtrhnout, v některých pasážích mě až mrazilo (Thyra). Páni severu mne vtáhli do děje daleko snáz než první díl, a daleko hlouběji než druhé pokračování.
Velmi mne potěšily zmínky a popisy spojené s nordickým pohanstvím; je vidět, že Cornwell se v mytologii orientuje.
Jsem zvědavá na pokračování. :)

Wyrd bið ful ãræd.

5 18.04.2019

K příběhům Jamese Herriota se vracím vždy, když nemám dobrou náladu, protože se mi moc líbí způsob, jakým nahlíží na svět.

Připojila bych jednu větu od Senecy, která je sice o lékařích, ale dá se prakticky aplikovat na jakékoliv povolání (čili i veterinu), jehož cílem je pomoci:
"Lékaři platíme za práci, za jeho srdce mu zůstáváme dlužni." :)

8 04.04.2019

Je velice zajímavé na Freudova díla nahlížet i v kontextu jeho života a jeho vlastních "démonů". Z tohoto hlediska by potom mohl připomínat génia, který nepřekročil svůj stín. Některá jeho tvrzení jsou čtenáři až příliš dogmaticky vštěpována, v určitých pasážích neponechává prostor pro odlišný názor. Ale poté ustoupí a je velice laskavý ve svých sděleních - možná dogma není to správné slovo, spíš naléhavost, s níž chce své stanovisko srozumitelně předat.
Ačkoliv s ním nesouhlasím a jeho výklad má své vlastní trhliny, bylo mi nesmírným potěšením a ctí sledovat proud jeho myšlenek a uvažování. Podnětných vět, které mě vedly k mým vlastním objevům a reinterpretaci mých názorů, je tu dostatek.
Byl to opravdový velikán své doby, a byl přesně takový, jaký měl být, aby mohl něco změnit - i se svými nedostatky.

Spoiler:
Mimochodem, velmi mě zaujala analogie "otce, kterého zabili a pozřeli jeho vlastní synové". Jako by trošku předpověděl svůj osud, protože Freudovi žáci značnou část jeho díla museli zabít a pozřít, aby jejich vlastní interpretace umožnily další a další perspektivy.

6 29.10.2018

Velice přehledná a srozumitelná, cením i odkaz na základní díla těchto významných psychologů.

1 09.10.2018

Četla jsem anglický originál a myslím, že každý introvert se minimálně na některých stránkách najde. Je fajn vědět, že s určitými problémy se nepotýkám sama. Celou dobu jsem na tváři měla úsměv a několikrát se upřímně nahlas zasmála.

2 29.08.2018

Tuhle knihu je těžké hodnotit hvězdičkami, protože za nějaké pasáže bych sklouzla k jedné a za jiné zas dala víc. Nechci Psychickou sebeobranu házet do odpadu, jelikož vím, že byla napsaná v roce 1930 a z hlediska vědeckého se psychologie posunula jinam.
Z hlediska esoterního nebo náboženského mi vadila někdy velmi násilná propagace křesťanské víry a - ačkoliv je možné, že jsem si to poněkud přibarvila - vrhání stínu či sklony k démonizování jiných duchovních cest.
Respektuji autorku jako křesťanku, jen mi vadí, že není schopná vystoupit z uvažování "věřte si čemu chcete, ale křesťanství je pravá víra". Tím neosočuji křesťanského čtenáře mého komentáře, pouze tvrdím, že tohle je velice úzkoprsé přemýšlení.
Oceňuji výběr témat, podělení se o vlastní zkušenosti, ale nelíbí se mi poněkud příliš sebejisté vystupování stylu "mám patent na rozum". Je možné, že autorka si byla jistá v kramflecích díky všemu, co zažila, ale na mne to působilo jako prostá domýšlivost.
Asi jsem příliš tvrdá, jenže od tohoto typu knih vyžaduji autorskou pokoru. Duchovno je příliš rozsáhlé a osobní na to, abychom si mysleli, že jej dobře známe.

Je vidět, že Tolkien je Angličan, protože na čajovém dýchánku popíjel skutečně dlouho - ale jakmile jsem (kdysi malá) odložila šálek a vydala se s Bilbem na cestu, připadala jsem si, že i tak malý hobit jako já může něco změnit. :)

11 02.05.2018

"...Není pravda, že máme málo času, ale hodně ho ztrácíme. Byl nám dán dost dlouhý život, který by bohatě stačil na vykonání největších činů, kdyby byl celý dobře využit; když se však rozplyne v rozmařilosti a nedbalosti, když není vynaložen na něco dobrého, tu nakonec pod tlakem krajní nutnosti cítíme, že život přešel a my jsme si ani nevšimli, jak ubíhá.

Je tomu tak: nedostáváme krátký život, ale sami si ho zkracujeme, a pokud jde o něj, nejsme chudí, ale marnotratní. Právě tak je v mžiku rozházeno velké, třeba i královské bohatství, když přejde do rukou špatného pána, kdežto když je jmění třeba skrovné odevzdáno moudrému správci, používáním roste, a právě tak je život doširoka otevřen pro toho, kdo s ním dobře hospodaří.

Proč si stěžujeme na přírodu? Ukázala se štědrá. Život je dlouhý, umíš-li jej užívat."

12 10.04.2018

„Skutečný hrdina se stal hrdinou omylem; přitom vždy snil o tom být skutečným zbabělcem, jakými jsou všichni ostatní.“ (U. Eco)

Tentokrát opravdu za mocného hřmění přichází běsové...
U pár scén jsem měla jsem husí kůži a jo, brečela jsem. :)

4 06.10.2017

"Většina lidí dnes onu schopnost (subjektivního prožití) ztratila, dokážou vidět věci jen realisticky, v prvotním smyslu, a tedy velmi dobře vědí, jak lze světem manipulovat. Nejsou však schopni, ať jde o člověka nebo přírodu, zcela subjektivně bez dalšího účelu jen prožít daný pohled, daný zvuk, tento obraz. Lze říci, že člověk je nemocný, jestliže nemá schopnost vidět subjektivně, stejně jako je nemocen, když není schopen vnímat vnější realitu. Nemocným či psychotickým ale nazýváme pouze toho, kdo nemá schopnost posuzovat vnější skutečnost.
Jestliže člověk postrádá schopnost vidět věci subjektivně, nenazveme ho nemocným. Důvod je jednoduchý: nemocným nazýváme pouze toho, kdo překáží společenskému fungování. Pojetí nemoci je v podstatě sociální. Jestliže je někdo idiot, emocionální idiot, umělecký idiot, nerozumí ničemu a je schopen jen vidět praktické hodnoty, je dnes považován za velmi chytrého člověka. A to jsou lidi, kteří jsou nejvíce úspěšní, protože se jim nikdy nestalo to, co Charlie Chaplinovi v jednom filmu, když kvůli krásné ženě při práci u stroje nad ním a nad nekonečným pásem ztratí vládu. Když nic necítíte, když nemáte žádnou subjektivní zkušenost, jste velmi dobře začleněni do společnosti, ve které je nejdůležitější věci prakticky zvládat. Ale kvůli tomu ještě nejste zdravější."

- - -
Neříkám, že se vším, co je napsáno v knize souhlasím, ale rozhodně Vás donutí přemýšlet a za některé myšlenky a formulace vyloženě tleskám. Jako za tuto.

2 12.06.2017

Jsem pacifista, to je nutné podotknout hned na začátek. A i když vím, že světové války donutily lidstvo k obrovskému skoku co se týče vývoje technologií, stejně zastávám názor, že to za to vážně nestálo.
Proč?
Všechny odpovědi najdete v Remarqueově tvorbě, nejen v Na západní frontě klid. Nemůžu a ani nechci tvrdit, jak moc válka musela být strašná - nevím to.
Remarque Vás však přenese rovnou do zákopů; běhají po Vás krysy, neustále se do krve drbete kvůli vším a doufáte, že vaši kamarádi jsou pořád naživu a ne na kousky.
Silný zážitek, jejž vřele doporučuji - neustále se k němu vracím. Knihy s válečnou tematikou jsou nesmírně důležité, už jen proto, aby mluvily za všechny řadové vojáky, kteří umírali ve jménu (falešných) ideálů.
Válka není pěkná. Je krvavá, hnusná a zatraceně bolí. Je jedno, jestli ztratíte nohu nebo kamaráda. Je jedno, jestli přežijete nebo ne, protože na bitevním poli stejně umřete...

17 23.05.2017

Obraz Doriana Graye je skutečně dobře napsaná kniha s důležitým poselstvím, na než by si měl každý z nás přijít. Nemám co vytknout, inteligentní dialogy a celkově vysoká úroveň Wildeova psaní mi v tom brání.
Jediným důvodem, proč jsem nedala plný počet, je fakt, že Dorian Gray je z hlediska psychiky pro emočně senzitivní jedince tak trochu utrpením. Hlavně projevy lorda Henryho a manipulace, která ze stránek přímo prosakuje. A sledovat, jak to s Grayem jde z kopce, jak se stává prázdnou slupkou přetvořenou k obrazu svého zkaženého mentora, jak si ospravedlňuje své činy naučenými frázemi, to je vážně něco. :-)
Velmi působivá kniha. Jen pro mne, jakožto hodně citlivého člověka na psychický nápor (který se sám setkal s nebetyčnou manipulací), trochu silné kafe. :-)

7 02.04.2017