karol.cadex komentáře u knih

Zasloužený plný počet. V knize se sice, jak je teď nejen u českých autorů velmi moderní, prolínají časové roviny socíku, dnešní doby a jakéhosi kdysi dávno, což nijak neruší. Naopak dramatično graduje prakticky ve všech těch třech dobách maximálně.
Co může ale působit trochu psychedelicky, je právě postava Vypravěče. Než jsem se smířila s tím, že mi tam mele do dialogů nějakej psychopat na stromě, tak to chvíli trvalo, a na konci, kdy už melou tři barvy najednou, jsem se vzdala a nechala se jen unášet. Kdybych tvrdila, že jsem zcela pochopila autorčin záměr, tak bych kecala. Jenže to se mi právě na knize doopravdy líbilo. Bolavá si na nic nehraje a dle mého se tu při psaní na čtenáře moc neohlížela.
Oba kluci Křížové si nesou svůj kříž, stejně jako jejich dědeček a svým způsobem i otec. Děti se autorce povedly maximálně. Vlastně i přístup tehdejší doby k těmto "problémovým" dětem popsala perfektně. A Běstviny jsem si osobně zamilovala skrz její popisy. Jako milovník samot a kytek bych si tam s dědkem nechala ukousnout ruku klidně až v lokti.

15 27.01.2023

Na Komtura a celou partičku blázínků budu myslet ještě hodně dlouho. Začala jsem číst poslední dobou více knih od tuzemských autorů, ale tato je vážně jedinečná.
Hrdinové jsou do slova a do písmene skvělí. Každý má svůj nezaměnitelný charakter, navzájem se perfektně doplňují. Staré centrum Prahy je popsáno tak, že čtenáře vcucne do svých zákoutí a rozhrcaných kočárů jako nic. Odkaz na mou oblíbenou Terasu U Zlaté studně mě velmi potěšil. A do toho šmelináři, antíky, pár pověstí a historie, církevní odkazy... A vtip!!! Je tu všechno! Perfektně propracovaná kniha, k tomu nemám víc co dodat.

4 25.01.2023

Dlouho mi hlavní hrdina knihy takhle extrémně nelezl na nervy. Dokážu se vcítit, dokážu pochopit hodně věcí, mezi které samozřejmě patří i psychické problémy, ale ta neschopnost se sebou cokoli dělat mě vytáčí až skoro k nepříčetnosti. Nora Seedová je přesně ten typ, co vidí problém i tam, kde není, a pokud je, tak si ho ve většině případů dělá sama svým chováním a uvažováním. Pak tu máme teda nějaký flashbacky a možnost náhledu na životní události jinak, ale bylo to podané tak jako dětsky, bez žádného slibovaného filosofického kontextu.
A konec? Hahaha, takhle reálný život nefunguje, pane Haigu.

9 25.01.2023

To byla teda deprese toto. Asi jsem v tom nedokázala najít naplno ty světlé části. Viděla jsem jen to násilí na Zulejce, ať už ze strany tchyně čarodějnice, manžela totálního burana, Rusáků ve vší jejich zlobě a hnilobě... Do toho Zulejky pouze na pár řádcích popsaný osud týkající se prakticky jen mrtvých dcer a rachitické postavy. A pak narozený syn, to mi rvalo srdce. Ono vlastně anotace obsahuje opravdu celý děj. Hledala jsem mezi řádky něco navíc, bez úspěchu, avšak to na kvalitě knihy neubírá.

8 25.01.2023

Colleen Hoover je takové moje guilty pleasure. Skoro nikomu bych její čtení nepřiznala a i tady se občas stydím, že ji mívám v seznamech. Rozhodně nechci autorku jakkoli podceňovat nebo ji shazovat, to ne, nebo sebe nějak vyzdvihovat. Jen s ní nejsem ve svém vkusu zcela komfortní.
Každopádně Kosti v srdci si mě získaly. A opět - nechci zlehčovat, ale při čtení mi bylo zpět náct a bylo léto a horko a já čekala na nějakou lásku nebo jsem nějakou zběsilou zrovna prožívala, to je jedno, a hledala sama sebe a říkala si, co asi bude dál.
Hlavní hrdinka vůbec není žádná pipka, naopak je na svůj věk velmi vyzrálá, to samé Samson. Jejich vztah hezky graduje i bez neustálých popisů tisíce pohlavních styků, jak to má autorka ve zvyku.
Závěr grandiózní! Trošku naivní, sem to nicméně patří a jsem s ním naprosto v pohodě.
Nejprve jsem dala o jednu hvězdu méně, ale co si budeme povídat. Přelouskala jsem ji za jednu noc na jeden zátah a jen jsem dělala ááách. Není důvod si na nic hrát, haha.

7 17.01.2023

(SPOILER) Co Hanišová umí, je rozhodně vcítit se do svých hrdinů, s pokorou a nadhledem popsat rozvrácenou psychiku, rozvrácenou rodinu, rozvrácenou společnost. V Neděli odpoledne se jí to povedlo až abnormálně. Hanišová se s tím nepárala a nejen, že nám servíruje Münchhausenův syndrom, ale i sektářskou závislost, do toho šmejdy a hrnce, třídnickou nadřazenost, to vše z pohledu tří osob.
Teova část je v knize nejrozsáhlejší a můžeme sledovat jeho vývoj od dětství až po jeho hlavně psychickou vyzrálost. V matčině a otcově části je znát naopak jejich pozvolný úpadek. Perfektní popis reálií od dob komunismu až po současnost se všemi aktuálními problémy doby dělá knize skvělou službu. Úplně je cítit, jak ozubená kolečka do sebe zapadají.
Co mě neuvěřitelně sralo, byla Teova matka. Ano, zas se tu rozčiluju nad postavou, ale to šílené bezpráví vůči dítěti jen kvůli jejímu blbýmu osudu... Ano, bylo mi jí svým způsobem líto, jenže převažovala averze. A ano potřetí, svou vinu na celé situaci nesl také otec, což je vidět od začátku knihy. No a na konci to vše udělá KLAP.
U dětských rozhovorů Vychcana s Teem jsem se smála nahlas, to mi hezky zabrnkalo na nostalgickou. Oproti tomu jejich rozhovory dospělé už byla jedna velká sklíčenost.
Za mě asi nejpovedenější kniha autorky.

17 16.01.2023

Anna Cima brutálně přerostla sama sebe. Až cítím možná trochu osten žárlivosti, jelikož jsme stejně staré a napsat něco takového by mě ani nenapadlo, natož to realizovat ve formátu špičkové a vážně světové literatury. Tohle už není jen tuzemský rybníček, tady už jsme opravdu dál.
Rýpalky s hodnocením tří hvězd možná nepochopily, že Češka napsala román obsahující přesné japonské reálie - ať už zeměpisné nebo o pohřebních rituálech, biologické poznatky se zaměřením na velmi úzkou a specifickou oblast, atakdále. Autorka propojila (pro mě) absolutně nerušivě snovou a realistickou část, ve které nechyběla regulérní detektivní zápletka, avšak opět s přesahem do magičnosti a mystiky, jak to v případě japonských autorů mám ráda a jak jinak bych to ani nechtěla.
U autorčiny prvotiny jsem psala, že jsem četla young adult románek pro chytrý holky. Tady to již rozhodně neplatí a nerozumím, z jakého důvodu by Vzpomínky na úhoře někdo tak chtěl označovat. Murakami píše prakticky o stejně starých hrdinech, kteří jsou již ve třiceti vykořenění a vyhořelí, na což naráží i Anna v "úhořích", a nevidím v tom ani náznak YA literatury.
Naopak vidím v knize neuvěřitelný kus odvedené práce a autorce strašně moc fandím. Pokud by mi někdo předtím řekl, že třicetiletá holka z ČR napíše tak autentickou knihu z japonského prostředí, plnou japonských filosofických myšlenek, doopravdy japonských hrdinů, historie a mystiky, ani za nic bych mu nevěřila.
A ten konec? Perfektně dotažený, promyšlený, zasazujíc ránu po všech těch předchozích ranách na 700 stranách, hahaha. Opravdu jsem spokojená.

15 12.01.2023

Nad hodnocením jsem dlouze uvažovala, ale co si budeme povídat - tohle byla taková typická Lenka Lanczová pro velký holky. Žádná vysoká literatura. Na oddech fajn, jednou za čas, rozhodně ne stále, to by mi z těch plytkejch dialogů a sexu ob stranu dočista hráblo.
“Ach Milesi, jsi tak krásný a ne nechci po tobě lásku, když mi ji nemůžeš dát!”
“Ach Tate, chci ti to udělat v bazénu a v posteli a na lince, jen se do mě nikdy nezamiluj!”
“Ach Milesi, jsi tak krutý, vím, že mě chceš milovat!”
Blablabla. Trochu to zlehčuju, jenže o ničem jinym to vážně neni. Sex, problémy z minulosti, pětadvacetiletý hrdinové, co se občas chovají na patnáct a občas na čtyřicet. Sex. Nekončící myšlenkový pochody o tom, proč se Miles tři týdny neozval. Sex.
Čtivé to je. Což o to. Ačkoli tohle bylo z autorčina slabšího soudku.

6 03.01.2023

Miluju! Zcela vážně jsem se do knihy zamilovala jedno léto ve čtrnácti a od té doby takhle chci žít. Za těch víc jak patnáct let jsem jí četla xkrát a nikdy mě neomrzí. Naopak se u ní víc a víc bavím.
MacDonaldová je vtipná, sebeironická, inteligentní a nelítostně popisuje veškeré eskapády života na americké samotě mezi tisícem slepic a sousedy endemity. Co jsem si všimla při aktuálním čtení, je absence dnešní korektnosti, nevím, kde by teď prošla tak ostrá kritika indiánů a hloupých dětí, haha. Ač nejsem žádnej meetoo a blacklivesmatter a inkluze fanatik, tady to se mnou čas od času trhlo.
Rozhodně jsem knihu nikdy nečetla ani jako žádná zapřisáhlá feministka, za prvé na to nehraju a za druhé o tom Vejce a já rozhodně není. Je fajn se nechat jen tak unášet a představovat si bezmoc Betty při neustálém boji s vlhkem, divočinou a nadšením jejího muže. A že to zvládla s naprostou grácií a ještě s humorem sobě vlastním, dodává knize velkou osobitost.

21 29.12.2022

Co to bylo proboha. Dokážu pochopit, respektovat, vcítit se do spousty věcí. Ale tohle byl výsměch veškeré erotické literatuře a románům.
Hlavní hrdinka je absolutní sebestředná kráva, bez jakékoli sociální inteligence, bez sebereflexe, s obřím egem a histriónskou poruchou osobnosti (mimo jiné). Při čtení mi za ní bylo neuvěřitelně trapně, leckde do smíchu.
Ta hranice mezi zneužíváním a tím, co je ještě dobrovolné, je děsně tenká, obzvlášť u náctiletých. Obávám se, že za mě byla v knize překročena několikrát. Nejsem žádná puritánka, ale osobně mě děsí i to, že moje děti bude učit 90 % lidí, kteří v dnešní době dokáží absolvovat pedagogické fakulty. Pokud mi po nich ještě budou sexuálně vyjíždět takovýhle magoři, to teda potěš.

2 27.12.2022

Dočkala jsem se. Dočkala jsem se velkého románu od Štiftera. A moje očekávání byla xkrát naplněna. Snad i přeplněna.
Nádherná kniha. Doopravdy nádherná literatura. Ten děj. Osobnost Jendy. Vlastně každá postava, o které autor podrobněji píše, je krásná, protože se jí věnuje s neuvěřitelnou pečlivostí a intimitou. Postavy na sebe působí i po desítky let, předurčují si osudy a ovlivňují další návaznost děje. A pak metafory. Kytky a barvy dávají vlastnosti lidem a událostem. Vesnice je tu vykreslená ve vší lidskosti a prostotě, válka na konci knihy v brutalitě, ale s pokorou. Miluju, jak Štifter dokáže uchopit reálie doby tak autenticky. Nejen vesnice, ale i Pardubic nebo vzdáleného Trenčína.
Když jsem pochopila podstatu pavích hodů, velmi jsem se pobavila. Když jsem dočetla, fakt jsem si poplakala.
Na konec roku jsem si dala přísahám tu nejlepší knihu a myslím, že z ní budu žít ještě i příští rok. A p. Štifterovi pěkně děkuju. Až ho zas potkám příště na ulici, už na něj nebudu tak bezostyšně zírat.

11 21.12.2022

Po přečtení bych možná i uronila slzu, kdybych ten konec jen o trochu víc pochopila, haha. Ale ne, tohle bylo fakt krásný. Na Murakamiho vcelku přímočarý, bez nepochopitelnýho tajemna a ezoterična, čtenáři opravdu vše naservíroval prakticky jasně a otevřeně. I když samozřejmě s tajemnými postavami, fantasy světem a podobně.
Chvílemi jsem ani nevěděla, která část mě baví víc, kapitoly se střídají mezi reálným a tím druhým světem, ačkoli se nepřekvapivě i tyhle dva prolínají mezi sebou.
Děj propracovaný na milion procent, postavy si tam frčí a nikdo je nenechá vydechnout, protože by je hned začali ohryzávat hnusáci žijící v podzemí pod metrem, nebo by je přizabili malý a velký muž. To všechno ovládají dvě nadnárodní tajné korporace obchodující s informacemi a na druhé straně záhadné Město. Teď, když si to tu tak popisuji, zjišťuji, že kniha je neuvěřitelně obsáhlá a těžko to lze zahrnout do jednoho komentáře.
Bude se ale, myslím, dlouhodobě jednat o moji nejoblíbenější knihu od Murakamiho.

10 19.12.2022

Zatím díl po díle ubírám hvězdy a nevím, zdali se ještě k Bergmanovi vrátím. Tento díl mě skoro ubil.
Klevisová je skvělá autorka, detektivky má psány jako podle šablony. A to je asi ten problém. Mizí autentičnost, děj a chování postav občas ujedou kamsi do neznáma asi pro čtenářův pocit napětí, jenže pak je toho už moc. Méně je někdy více a tady opravdu převažuje řemeslo (jež autorka ovládá mistrně) a kniha tím ztrácí na duši.
Jediná sympatická postava ze všech mi byl pubertální Dominik. Přitom děj odehrávající se na vsi a ve stájích byl jak dělaný pro dobro a zlo, jenže tady prostě bylo navíc hrozně moc lidský zášti, hnaní se za mamonem a omezenosti, a to nejsem žádná naivka, co se týče povahy lidí.
Jak moc jsem byla z Bergmana nadšená u prvního dílu, rychle se pravděpodobně rozloučíme ještě před koncem. Bohužel.

6 17.12.2022

Nejsem úplně povídková, ale to není problém autora. Když je čtu, mám pocit, že mě chtěl někdo o něco okrást, že by tam mělo být víc. Tady jsem trpěla jako kůň, protože si myslím, že Štifter by toho měl sdělit prostě víc.
Dávám plný počet zejména za opět nádherné metafory, lehké i když všeobsažné dialogy, absolutně krásně vykreslené Budějovice a nenucené prolínání se v dějích.
Nejvíc se mi líbila povídka ze sídláku z dnešní doby, tam jsem úplně cítila realitu všedních dní single ženský, která si sama koupila 2kk. A pak kluk s malinami. Ta byla zas správně snová, magická. To samé babka potratářka. A pak všechny ostatní, jak jinak. Zase a znovu děkuji!

5 10.12.2022

U Sofi Oksanen se v případě jejích knih střetávám jen se dvěma dopředu neodhadnutelnými póly - buď je to pro mě velmi těžký průměr nebo naopak top nezapomenutelná kniha.
Stalinovy krávy mě ale nezaujaly, takže je řadím do první kategorie. Ponechala bych pouze Katarininu část, i když chápu, proč byla přidána i Anna. Jenže ta mě tak neuvěřitelným způsobem iritovala. Její chování, její "nemoc", její nevyzrálost, její hledání sebe sama. Naopak sonda do socialistického Estonska a tehdejšího Finska byla moc fajn, ačkoli přiznávám, že občas těch retrospektiv do dob komunismu mám v knihách už dost. Přiznejme si, že vliv Ruska probíhal prakticky všude stejně.
Ale ta Anna... Ok, svým způsobem byla vykořeněná, na co měla obrovský vliv její matka, jenže na tu zase měla vliv doba. Začarovaný kolotoč. Asi jsem moc tvrdá, protože na mě tohle "fňukání" prostě moc nefunguje.

1 07.12.2022

Brutální!
Nutně bych se potřebovala s Carlem a Asadem rozloučit v co nejkratší možné době, abych se mohla začít zabývat i jinými skandinávskými autory, ono to ale moc dobře nejde. Za prvé za tím stojí objem stran a za druhé hutnost obsahu. Takže, ač se jedná pro mě o jednu z nejlepších detektivních sérií všech dob, je třeba si ji dávkovat.
V Nesmírném bylo vše, co mám ráda. Kousek ezoteriky, na kterou se nahlíželo s mírnou skepsí, polygamie, na kterou se nahlíželo s větší skepsí, tajemno kolem Asada, rušno kolem Carla, podivní vesničané, útesy a divoká příroda, milion vedlejších postav, ve kterých se člověk snadno ztratí, všichni umřou, pokud jsou ještě živí atakdále. Haha. Všechno!
Pan Adler-Olsen je pán. Doopravdy. I když se stejně těším, až jej dočtu a budu si moci rozšiřovat obzory dál.

12 07.12.2022

Kniha o dětství v devadesátkách tak, jak ho všichni známe. Patřilo k němu přesně to, co autorka vystihla - kouření na sídláku, plácání se v přechodu z komunismu, dnes už snad přežitý velmi autoritativní rodičovský styl výchovy a hlavně věci, o kterých se prostě nemluví.
Dnešní děti to mají v mnoha ohledech lehčí (nepopírám, že i těžší). Ale sexuální zneužívání už není takové tabu a rodiče mlátící své děti na ulici zažívají přinejmenším opovržení většinové společnosti.
Ve Fany a Magdě a Breptovi musel každý vidět svou vlastní partičku ze základky, já rozhodně. A vracely se mi při čtení dost vtipné flashbacky. Divadelní dialogy byly super oživením, avšak největší autenticitu dodaly knize Fany myšlenky a pohled na svět.

9 29.11.2022

Obálka boží. Anotace mě úplně načala. Rozjezd knihy velké wow. A pak už to byl takový jako postupný krkolomný pád.
Nemohu říct ani slovo na autorčin styl psaní. Klidně bych se i nestyděla říct, že se jedná o těžší čtení, ať už kvůli archaickým nebo cizím výrazům, či květnatým souvětím a sáhodlouhým metaforám. Chápu, že se jednalo o umělce a jinou společenskou vrstvu než dělníky, ale o to víc mi pak postavy přišly otravné a šroubované.
Proč jsem vůbec knihu začala číst? Moje babička byla spiritistka. V pubertě mi ukazovala spiritistické časopisy, které si x desítek let schovávala. Vyprávěla mi o setkáních a slavných osobnostech na nich. A tak moc mě mrzí, že si tuhle knihu už nemůže přečíst a já s ní následně o knize diskutovat.
Co mě nicméně bavilo, byly dobové popisy - pražských kaváren, architektury, vybavení bytů. Zábavy a charakterů postav. Celkově i snové výjevy a drogová deliria na mě taky působily fajn. Někde jsem se viděla dost v Bulgakovovi a v magickém realismu. Jenže pak ty dialogy drhly a zhruba od poloviny knihy mě už postavy takřka obtěžovaly. Svatava by byla úžasná, jen mi v ní něco chybělo. Možná výraznější povaha. Nevím. U Adámka totéž.
Asi bych si od autorky raději přečetla odbornou literaturu na toto téma, protože její znalost tematiky je knihou výrazně prolnuta a dýchá z ní. Jestli román nebyl moc velké sousto.

7 27.11.2022

Doktor Slíva zůstane na delší dobu mým oblíbeným knižním "hrdinou", dá-li se to tak říci. A Štifter má jasné prvenství v českých autorech, to už je tutovka. Hlavně jsem neskutečně ráda, že mi dal možnost vidět "mé" Budějce jeho očima (nejen u Café Groll) - předválečnou a válečnou dobu, dobu komunismu, dobu legální prostituce, dobu krásných kaváren a prvních aut, dobu roztomilých dialogů. Mimochodem Štifterovy dialogy miluju. Obzvlášť tady je znát obrovský cit autora právě pro tu mluvu, postavy nepůsobí ani trošku šroubovaně, naopak z toho nádherně dýchá staromilství v té nejkrásnější podobě.
Postěžuji si jen na to samé, co minule, a to, že jeho knihy jsou pro mě extrémně krátké. Nutně potřebuji Štifterův pětisetstránkový román. Přinejmenším.

12 22.11.2022

S Ceauşescuovým režimem jsem se poprvé knižně setkala v Simmonsově knize, kde jsem ale brutalitu a absurditu žití v Rumunsku připisovala spíše autorovo bujné fantazii, přece jen šlo primárně o upíry. Sepetys mě každopádně o šílenství rumunského komunismu přesvědčila.
Postava Cristiho je neuvěřitelně lidská, blízká a přesně vyjadřuje, o jak strašný a nesmyslný režim se jednalo. Ať už v Rumunsku s magorem Ceauşescu nebo tady nebo v Maďarsku... Cristi není na svůj věk ani trochu naivní, spíš na základě doby a místa neví, jak se zachovat. Do toho adolescentní první láska, napjaté rodinné vztahy a naděje na lepší zítřky.
Co na mě zapůsobilo asi nejvíc, byl vykreslený rozdíl mezi USA jako zločinným Západem a Rumunskem, kdy sám Ceauşescu neváhal využívat vše, co Západ nabízel, ačkoli jeho lidé si do postele i v roce 1989 museli strkat do postele nahřátou cihlu a spokojit se s jednou cibulí k obědu.
Možná úplně odbočím a nebude to dávat smysl v souvislosti s komentářem u knihy, ale tady naprosto přesně chápu důvod, kdy se "dítě" přidá k tajným službám, aby práskalo na své přátele a sousedy. A bylo vidět, že Cristi si to opravdu dělá chytře po svém. O to víc nemůžu pochopit, když někdo ještě po třiceti letech své působení u tajných služeb zlehčuje nedejbože popírá pravý důvod.

10 21.11.2022