Vzpomínky na úhoře
Anna Cima
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489587/bmid_vzpominky-na-uhore-PeO-489587.jpeg
4
215
43
Sára Fukuharová, po matce Češka a po otci Japonka, žije v Jokohamě a zabývá se výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Mezi její jediné přátele patří pan Nakadžima – postarší majitel domu s akvaristikou, ve kterém bydlí, a sousedka Miju, která neudělá krok bez dřevěného meče a celé hodiny tráví rozmluvami s úhořem Unagim. Poklidný život v akvaristice převrátí naruby návštěva Juky Suzukiové, Sářiny bývalé spolužačky, která pátrá po zmizelém kolegovi z redakce novin. Z minulosti se postupně vynořují dávno zapomenuté události a všechny tři ženy se vydávají na cestu, která před ně klade jednu životní výzvu za druhou. Vzpomínky na úhoře jsou mnohovrstevnatý román zasazený do japonského prostředí, který kombinuje fantaskní prvky s motivem pátrání a přináší příběh o přátelství, odvaze a síle vzpomínek.... celý text
Přidat komentář
Po prvních stránkách jsem si říkala, že Anna Cima píše jako Murakami (a vnímala jsem to jako kompliment i výtku zároveň). Ve zbytku knihy ale dokázala, že je svoje a podařilo se jí vykouzlit naprosto výjimečný román, který se dotýká hned několika náročných témat (vymírání druhů, život mezi dvěma kulturami, rodinná tabu, ekologie). Těším se na další její knihy.
Na začátku se mi strašně motaly jména hrdinů. Ale čím déle čtete, tím je kniha lepší. Má to spád a tajemno. Mia byla zlatíčko. A zvláštní plus dostává luxusní obálka.
Magický realismus k japonské kultuře neodmyslitelně patří a Anna to ví! Po její prvotině Probudím se na Šibuji, jsem se na Vzpomínky na úhoře, multižánrovou, pěkně buclatou knihu s mystickou obálkou, velmi těšila. Tajuplný, investigativní příběh je příběhem o přátelství, nekonečném moři vzpomínek, ale i pochopení, to vše protkáno oduševnělou šintoistickou mytologií. Životy hlavních hrdinů se vyznačují určitou houževnatostí a navzájem se rafinovanou účelností propojují. Kompozice knihy je poutavě dělena do odstavců stejně jako autorčina prvotina. Rázovitá kniha o více jak sedmi set stranách se tak čte s velkým zaujetím, místy i napětím, každá strana se doslova hltá. Rozhodně se jedná o pozoruhodný čtenářský zážitek. Anna Cima je přesně ten typ autorky, který zbožňuji. Za mne má obrovitánské doporučení!
Dlouho mi trvalo než jsem se zorientovala, ale další část knihy mi to vynahradila. Atmosféra Japonska, mentalita obyvatel, tradice.. vše neskutečné dobře popsáno.
Do konce knihy vás to udrží v napětí a nebudete vědět jak to dopadne.
Kniha je na čtení náročnější a je nutné se prokousat přes delší pasáže, stojí to ale za to. Autorka skvěle zachycuje atmosféru Japonska, ta je prostě dokonalá. Děj je rovněž zajímavý a čtenář do poslední chvíle neví, jak kniha dopadne. Rozhodně si pak cením toho, že se autorka nebojí psát "jinak" a tvoří naprosto jedinečná díla. Vzpomínky na úhoře nejspíš neosloví každého, náročnější čtenář je ale bude obdivovat.
Japonské reálie a mýty, motiv vody a úhořů, magický realismus, originální zápletka, kdy jsem se opravdu nechala jen vést příběhem a vůbec jsem netušila, kam mě autorka zavede, propojení různých žánrů, tři hlavní postavy, které jsou dokonale propracované, úžasné vyjadřovací prostředky, každý dialog mi zněl v uších, jakoby se postavy bavily přímo přede mnou, a každý detail románu mě bavil a to normálně nejsem fanda toho, když autor popisuje, jakou barvu má nábytek (původně jsem se lekla toho, jaká je to bichle a nakonec mě mrzelo, že není ještě delší). Pomalu se nezdráhám označit Vzpomínky na úhoře za nejlepší českou knihu, jakou jsem kdy četla. A marně přemýšlím nad tím, jak to jen Anna Cima dělá, že tak mladá píše jako Murakami. A těším se na další počin:)
Jsem moc ráda, že má česká literatura autorku, jako je Anna Cima. Román se čte hezky, je dobře napsaný, přesto musím přiznat, že jsem čekala víc. Nevadí mi bichle, nevadí mi popisy, nevadí mi pomalejší děj..., když to má účel. A v tomto případě mi přišlo, že je to zbytečně dlouhé, s pasážemi, které by se daly vypustit a nic by se nestalo, a příběh začal mít spád až od cca. strany 400 (což v častém případě jsou i dvě samostatné knihy). Ani jedna z hrdinek mi také nepřirostla přímo k srdci (což samozřejmě nemusí, ale je to milé, když se to stane). Je to dobré čtení, ale mohlo by být lepší.
Bylo to hodně dobré. Moc pěkně vystavěný román, ani jedna ze sedmi set stránek mi nepřišla nudná.
Příběh tří japonských žen, jejichž osudy se protínají a doplňují. Nejen, že jsou tyto ženy stejně staré, ale podle toho, co vím o Japonsku, jsou to pravděpodobně i lidé, kteří tak trochu stojí na okraji společnosti. Mořská bioložka Sára má smíšený původ, její matka je Češka, Juka je po těžkém úrazu a Miju je lehce mentálně retardovaná.
Navíc všechny tři ženy mají nevyrovnaný vztah s matkou, a všechny mají nějaký vztah k vodě.
Celý příběh se odehrává v několika časových rovinách.
Vše odstartuje novinový rozhovor, který poskytla Sára Jučinu kolegovi Tojamovi o mizejících úhořích. Tojama se o problematiku začne zajímat a beze stopy zmizí. Vypadá to, že jeho pohřešovaní souvisí s třicet starými zmizeními členů ekoteroristické skupiny. A Sára s Jukou se vydají pátrat po těchto souvislostech, zatímco Miju se pokouší zjistit, co se stalo její matce.
Detektivní linka se prolíná s osobními příběhy hrdinek a s Mezisvětem, zvláštním fantastickým místem, kde ožívají vzpomínky (osobně si ho představuji jako animovaný svět z Mijazakiho filmů).
A vše se točí kolem úhořů, vymírajícího rybího druhu, který podle japonských pověstí je poslem bohů a průvodcem mezi světy. A zároveň je kulinářskou delikatesou.
Bylo mi ale líto, že konec byl takový trochu uťatý a do ztracena.
A také mi bylo líto, že Masato si až příliš pozdě uvědomil, že mu na Juce hodně záleží.
************
Úhoři jsou opravdu neobyčejně zajímavé ryby. Na závěr přidávám své dvě vlastní vzpomínky na úhoře.
1) pokud jste v Praze, můžete se jít podívat na jednoho unagiho do budovy České pojišťovny ve Spálené ulici. Plave si tam v krásném secesním bazénku. Říkají mu Pepík, měl by být toho jména třetí.
Já si pamatuji jako malá holka na Pepíka I. Což byl úhoř, kterého v bazénku pojišťovny obdivoval už Jan Werich jako malý chlapec. Tento úhoř si v bazénku plaval úctyhodných 65 let.
2) sousedé měli úhoře doma v kuchyni v dětské vaničce. Koupili si ho jako zajímavost jako monté na burze ryb. Akvárium přerostl, tak ho přemístili do té vaničky. Dcera se na něj chodívala koukat. Dožil se asi 25 let.
Lepší Murakami než půlka knih od Murakamiho. Kdyby hlavní hrdinka nebyla poloviční Češka, klidně byste uvěřili, že to napsal Murakami. Inspirace je zjevná, ale je to napsané sakra dobře. Trocha detektivky, trocha japonského mysticismu, a hlavně přirozené a dobře psychologicky vykreslené hlavní postavy. V předchozí knize Probudím se na Šibuji se autorka ještě trochu hledala, tohle je lepší po všech stránkách a jeden z nejlepších českých románů vůbec.
Z této mladé spisovatelky a jejích knih jsem opravdu nadšená. Hned s prvotinou vstoupila ve velkém stylu, a stejně tak podruhé, napsala pořádný, dlouhý, epický, magický román. Píše, jako by to měla v genech (což má). Celou komplikovanou konstrukci drží pevně v rukou a čtenář se může oddat tajemnému detektivnímu dobrodružství o úhořích, protože tohle je četba, která uchvátí a vtáhne děje. Myslím, že tuto japonskou pohádku si vychutnají všechny věkové kategorie čtenářů, nejen young ale i old adults.
Anna Cima je fenomenální spisovatelka, jejíž >český< styl psaní je zasazen do japonského prostředí, a tato kombinace dvou naprosto rozlišných kultur je, alespoň pro mne, velmi atraktivní. Cima umí krásně pracovat s jazykem a používat originální přirovnání a metafory, které by mě v životě nenapadly. Celý příběh se odehrává hned v několika rovinách v čele se třemi hlavními protagonistkami, přičemž každý z jejich vlastních světů se určitým způsobem zhroutí a všechny tyto zhroucené reality se navzájem protnou, a tento průnik je rozhodně zajímavé sledovat. Přidávám se k těm čtenářům, kterým délka vůbec nevadila, knihu jsem pro její čtivost slupla jako malinu a řekla bych, že jsem si k ní i vybudovala určitý vztah, protože jsem se vždycky moc těšila, až si k ní zase sednu. V podstatě celou dobu jsem si byla jistá, že se pro mě jedná o jasných pět hvězdiček, ke konci se však stalo to, v co jsem opravdu nedoufala - a tedy stejná věc jako u Probudím se na Šibuji, kdy autorka skoro po celou knihu drží příběh v reálném světě a na konci se všechno jaksi zvrtne do nadpřirozena a nepřirozeně se uspěchá. Pasáže mezisvěta mi docela lezly na nervy a chtěla jsem je mít co nejdříve odbyté, abych se co nejrychleji zase vrátila k realitě. Kdyby kniha zůstala až dokonce "normální" detektivkou, určitě bych zůstala u 5*, s tímto koncem však musím jednu hvězdičku ubrat.
Líbila se mi první kniha od autorky, druhá ještě víc..příběhy všech postav byly vydařené a uvěřitelné a hodně povedený závěr.
Zajímavý příběh s několika zdánlivě nesouvislými dějovými liniemi, které nejednoduchou cestou doplňují obrázek složitého úkazu. Přesto zůstávají mnohé otázky nezodpovězené; život zkrátka uzavřít ani ohraničit nelze. Autorka si však navzdory spletitému ději dokáže na pozadí japonských reálií přesvědčivě pohrát s osudy mnoha lidí, které s obdivuhodným talentem uvádí do rozličných situací podtržených osobitým trápením každého z nich. Jednoznačně se tak nabízí závěr, že vůbec nikdo a nic nemůže být vnímám černobíle, protože i černá má mnoho odstínů (zde to platí dvojnásob). A vedle bílé silně září. Cítíte ty pochyby? Nevidíte souvislosti? Pak čtěte Vzpomínky na úhoře, protože Anna Cima zde černé na bílém od všeho nabízí skutečně velkoryse. Navíc poutavě, sofistikovaně a originálním způsobem.
Mně kniha vyloženě sedla. Už Probudím se na Šibuji se mi moc líbila, Vzpomínky na úhoře byly ještě lepší. Vsuvky z fantastického světa mi napřed přišly trochu divné, ale pak to do sebe začalo zapadat, až k poslední větě. Těším se, až Anna Cima vydá další knihu, i když si na ni asi déle počkáme.
Moje dojmy z téhle knihy jsou rozporuplné.
Na jednu stranu opravdu zajímavý příběh, pěkně konstruované (zvlášť druhá polovina knihy), příjemné čtení (vlastně asi až moc), ale na stranu druhou - cítila jsem se, jako kdybych četla young adult knihu. Jsou věty typu "nejistě se pousmála a strčila nepoddajný pramen vlasů za ucho" nutné? Abych pravdu řekla, celkový dojem to hodně pokazilo.
Hodnotila bych rozhodně kladněji, kdyby byla kniha zpracována v jiném stylu mluvy.
Těžko uvěřit, ale kniha mi přišla krátká. Styl psaní byl velice příjemný, příběh obsahoval mnoho rovin a všechny byly zajímavé. Četlo se to tak příjemně, že se mi tyto tři slečny nechtělo opouštět a dalších 200 stránek bych si dala. Sára, Miju a Juka. Spojuje je kamarádství nebo alespoň vzpomínka na něj. Každá žije odlišný život, prožívá jiný příběh. Nechci ale zastínit i další důležitou postavu a to Masata. Zde se zrcadlí tragédie osudu, kdy čtenář ví. Ví to, co by měla především vědět Juka. Jak jiné by jejich soužití mohlo být, kdyby lépe komunikovali a společně sdíleli, se můžeme jen domnívat. Čtenáři jsou mnohé náměty v knize blízké, protože v nich může poznat jak sebe tak své blízké.
Z textu je cítit vztah, který autorka k Japonsku má a dodává to příběhu autentičnost. Hlavně používanými výrazy a také přiblížením běžného života, mýtů a náboženství. Na příští literární počin této autorky se budu těšit a velice doufám, že další kniha bude minimálně se stejným počtem stran.
Výborná kniha, po jejím přečtení jsem měla psychedelické sny a nebyla jsem si stejně jako v knize jistá, co je sen a co skutečnost. Zarezonovalo to ve mně hodně.
Váhala jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, protože místy byla kniha zdlouhavá a bylo v ní příliš odboček. Za to ohromující finále si ale Anna těch pět hvězd zaslouží.
Kniha se mi líbila. Můžu doporučit. Přečetl jsem ji poměrně lehce, i když nebyla nejkratší. Pokud bych musel něco vytknout, tak to přílišnou popisnost a časté chyby v korektuře. Na tom by si vydavatelství mělo příště dát víc záležet. Jinak to byl slušný trip a těším se na další knihu.
(SPOILER) Konec školního roku a tato kniha jako večerní společník. Velmi mnoho pocitů a dojmů, zamyšlení se nad konečným verdiktem, který si tu neodpustím. V prvé řadě pro mě velmi poutavé přiblížení japonských reálií a doplnění mozaiky toho, co o Japonsku vím z popkultury. Magický realismus, který se začne v druhé polovině knihy rozšiřovat až v propojení do konečného vyznění knihy, mi ze začátku neseděl, ale postupně se stal nezbytným pro uchopení postav, děje, zápletky. Některé pasáže jsem četl jedním dechem a nemusely to být zrovna ty akční. Hodně mi to celé připomíná svým vyzněním, kataklyzmatickým vyvrcholením s propracovanou retro linkou a odhalováním co bylo a jak se to propsalo do dnešní doby feeling, který ve mě zanechala hra Life is Strange. Díky za to!
Štítky knihy
Japonsko česká literatura akvaristika zmizení lidí úhoři vymírání druhů
Kniha Vzpomínky na úhoře je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 271x |
| Čtenářské výzvě | 41x |
| Doporučených | 15x |
| Knihotéce | 99x |
| Chystám se číst | 289x |
| Chci si koupit | 59x |
"Opico-tygro-had."
"Neuhybej pohledem.Musis mu čelit
napřímo. "
"Ať jde pryč. "
"Kam by chodil? Je to tvůj démon,
Miju. "
"O žádného takového démona jsem
nestala. "
"Musíš se s tím popasovat, Miju.
Nevzdavej to. "
"Nezvládnu to. Je moc velký. "
"Proč já? Proč to musím být já, kdo
se propadl do mezisveta? Proč to musím být já, kdo se pere s vlastním osudem? Proč to musím být já, kdo vrhne světlo na Stín? Proč se musí všechny tyhle věci dít zrovna mně?
Protože jsi výjimečna, vybaví si hlas otce, který není její vlastní otec, ale nedokáže však pro jeho vymyslet žádné jiné označení. Jsi hrdina. A teď bojuj. "
Co dodat? Jednoduše geniální.