Vzpomínky na úhoře
Anna Cima
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489587/bmid_vzpominky-na-uhore-PeO-489587.jpeg
4
218
44
Sára Fukuharová, po matce Češka a po otci Japonka, žije v Jokohamě a zabývá se výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Mezi její jediné přátele patří pan Nakadžima – postarší majitel domu s akvaristikou, ve kterém bydlí, a sousedka Miju, která neudělá krok bez dřevěného meče a celé hodiny tráví rozmluvami s úhořem Unagim. Poklidný život v akvaristice převrátí naruby návštěva Juky Suzukiové, Sářiny bývalé spolužačky, která pátrá po zmizelém kolegovi z redakce novin. Z minulosti se postupně vynořují dávno zapomenuté události a všechny tři ženy se vydávají na cestu, která před ně klade jednu životní výzvu za druhou. Vzpomínky na úhoře jsou mnohovrstevnatý román zasazený do japonského prostředí, který kombinuje fantaskní prvky s motivem pátrání a přináší příběh o přátelství, odvaze a síle vzpomínek.... celý text
Přidat komentář
Stejně jako u autorčiny prvotiny je přítomna otřesná korektura. Možná ani vlastně přítomná není, protože to je neuvěřitelné. Vyloženě mi to tu knihu zkazilo. To je nějaká sázka u téhle autorky? Třetí knihu nekoupím ani za nic. Ani za korunu. Ne.
Ubírám hvězdičku za odfláknutou korekturu - ony jsou ty chybky docela rušivé, což je u tak pěkné knihy škoda.
Anna Cima dokázala napsat velmi komplexní knihu, klobouk dilů před jejím záběrem, zkombinovala v ní detektivní, psychologické a fantaskní prvky, ale na rozdíl od Šibuje, už bych knihu neřadila mezi young adult. Nastíníla v ní řadu témat, dotkla se mnoha bolavých mist souvisejících s rodinnými vzthy- sobeckost rodičů, přehazování dětí jako pimpongovych míčků, ambiciózní matky, další dítě jako náhrada za zemřelé dítě, matka s psychickou poruchou, atd. Ale to je jen malý nástřel, dále se tu dostáváme k ekologickým tématům - vymirani uhořů, černý trh, znečištěné životní prostředí, dále se autorka dotkne obtížného vztahu Japonců k cizincům, vyhořelým manželským vztahům, také hledání svého já a cesty k sobě. To vše zahaleno do lehkého hávu lyrismu, velmi povedeného, který kolem příběhu vytváří zvláštní jemný opar, umocněný letmo zakomponovanými verši. Realita se tu lehce proplétá s fantasknem, občas se dostaneme do snu, či do dávné legendy, která ožije a proplete se s přítomnosti. Kniha se Vám bude líbit, milujete-li magický realismus, dobře propracované postavy, pokud Vám nebude vadit, že se autorka občas rozmáchne víc než je obvyklé a zanoří hloub než je obvyklé a nezůstává v prvním plánu. Za mě velmi povedený román, který předčil její prvotinu. Vřele dopručuji.
Knihu jsem si užila a hlavně její konec. Vždy jsem měla ráda právě dělší kousky, ale bylo tu pár věcí, které mi při čtění vadily. To jsou ale spíš detaily a krom těch je kniha super.
Ještě, než začnu s nimi, ráda bych se vyjádřila k pár dalším kometům, které se tu objevily. Bylo řečeno, že některé věci nedávají smysl, nebo že kniha je dělaná tak, aby si lidé domýšleli. Pokud ale čtenář čte pozorně, ve finále je naprosto vše vysvětlené a není potřeba si nic domýšlet.
Příběh samotný byl super a nemám k němu žádné výčitky, ale občas mi přišlo, že se tam objevoval text, který byl naprosto zbytečný, čtenáři nic nedal a ani nijak neposunul děj. Ať už některé nedůležité rutinní věci, které postavy dělaly, nebo zbytečné popisování každého detailu snad v každé místnosti, kde se postavy ocitly.
Dále bylo v knize mnoho chyb. Ať už chybějící slova, hlavně zájmena, nebo chybějící diakritika a čárky. Také mi občas přišlo, že byly nejspíš zaměněny některé slova. Jednoduše některé věty vůbec nedávaly smysl (mimo ty záměrné v přímé řeči) a já se nad tím vždy pozastavila a několikrát si větu musela přečíst, jestli jsem si to jen nepřečetla špatně. To mě vždy dokázalo vykopnout z děje.
První polovina mě dost nudila, přišlo mi to jako typický ženský román z exotickými kulisami, což není můj šálek kávy, ale pak se to zlepšilo a začalo to být zajímavé. Radost mi udělal špatný konec, což je trochu cynické, ale u románů to docela vítám.
Když jsem před pár lety četla prvotinu Anny Cimy Probudím se na Šibuji, říkala jsem si, že té knížce něco chybí, ale autorka má potenciál.
Tak ta teda má SAKRA potenciál! Takhle vyzrálý a komplexní příběh jsem už dlouho nečetla. A to nejenom v českých vodách. ( I když je pravda, že české autory/autorky téměř nečtu.)
Máte-li rádi dobré knížky, Japonsko, nebo magický realismus, případně jakoukoliv kombinaci výše uvedeného, jděte do toho. Neprohloupíte. :)
Nebyl to můj šálek kávy. Příběhy hlavních postav napsány čtivě,ale na ty fantasmagorie v podobě opico-tygra-hada jsem nebyla zvědavá,taktéž na pasáže o uhoři. V půlce jsem to vzdala...
Jestli jste přesvědčený, že nic kromě našeho západního, racionálně uvažujícího světa neexistuje a jestli si musíte osahat všechno ještě předtím, než tomu uvěříte, pro svoje vlastní dobro projděte kolem tohohle románu bez povšimnutí. Nebo radši velkým obloukem. Přijdete sice o hodně, ale hrozně by vás rozčiloval.
Ale jestli občas sáhnete do knihovny pro fantasy kousek a dokážete do obvyklýho světa přijmout i nějaký ty už jednou pohřbený kočky nebo třeba draky, budete si u druhýho románu Cimy čvachtat. Zamilujete si podivnou dívku Miju, která při cídění akvárek v akvaristice kdesi v Jokohamě nosí za pasem dřevěný meč, aby se ubránila v případě potřeby opico-tygro-hadovi, což je příšera, kterou podle japonský legendy zdolal statečný Takamicua z rodu Fudžiwara. Pomáhal mu při tom tehdy úhoř.
Tahle úžasná ryba s neuvěřitelným životním cyklem je v Japonsku opředená mnoha povídačkama. Kromě tý o Takamicuovi se o něm říká, že je to boží posel a jestli budou Japonci i nadále požírat tolik jeho masa, za chvíli nebude mít kdo jejich modlitby doručovat až k samotným všemohoucím.
Ale zase si nemyslete, že budete celou knížku vegetovat na nějakým fantaskním tripu. Děj má normálně rámovaný vyprávění, dokonale vykreslený postavy, o kterých se dozvíte první poslední a taky tři holky, co maj za sebou fakt dost debilní dětství. Každá trochu jinak. Jednu nechce ani jeden rodič, druhá se vyrovnává s tím, že jí ještě před narozením zemřela sestra a její rodiče z toho z nějakýho důvodu viněj ji, a pak taky je tady zmiňovaná Miju, jejíž máma se pokusí o sebevraždu.
A tahle máma je pro vývoj celý knížky dost důležitá. Během svýho mládí totiž odešla do hor, kde jí podle všeho začalo cinkat na maják. Ale ono to mělo svoje důvodu. A tyhle důvody jsou hnacím motorem celýho detektivního příběhu.
Celej příběh, kterej zabírá přes 700 stran, je dost košatej a člověk se občas asi nevyhne svraštěnýmu čelu při přemejšlení, jak že to vlastně bylo, protože dějovejch linek je tam jak na orloji. Ale vždycky se nějak najde a výsledek stojí za to!
Teda pokud si nezakládáte na těch empirickejch zkušenostech.
Jedna z nejlepších knih, co jsem posledni dobou cetla. Rozsah mi vubec nevadil, spis mi bylo lito, ze končí (ať žije ctecka, tahat to v batohu..:-) Tolik zajímavého, o uhorich, o japonskych mytech, realie, do toho detektivni zapletka, osud Sary a jeji vztah s rodici, neobycejna Miju... Mam rada Murakamiho, a byl to pro me srovnatelný ctenarsky zažitek. Jdu si pořídit prvni autorcinu knihu.
Naprosto strhující magicky-realistický příběh o třech hrdinkách. Zejména se mi líbilo propojení trochu jiné Miji s japonskými legendami a historií náboženství. Motiv úhoře, jeho symboliky, "chovu" a vymírání pro mne byl příjemným bonusem. Skláním autorce velkou poklonu, od velice vydařené Probudím se na Šibuji autorsky velice vyrostla.
Jediné, co bych knize vytkla, je krkolomné roubování japonských příjmení na české -ová. Prosím, přestaňme to s cizími jmény dělat. Textu a jeho porozumění to nepomáhá, spíše škodí.
Za mě skvělé, trochu mi v druhém příběhu od autorky chyběla konfrontace s jinou kulturou tedy to naší. Nicméně náznaky tam byli. Jako milovnice japonské mytologie a kultury jsem byla nadšená s jakou lehkostí popisuje a nechává děj postupně gradovat. Jsme ráda, že zrovna ona byla moje první kniha. :)
Já autorce tleskám ve stoje a nestačím se divit,kam se posunula od Šibuje.Dle mého mínění autorka přerostla malý český rybníček a jako úhoř se dere k moři.Stvořila nádherný tajuplný deštivý příběh plný osudových setkání a temných i dojemných vzpomínek.Detektivní pátrání po zmizelých,mezisvět i hluboké lesy s pradávnými legendami tvoří kulisu pro tři ženské hrdinky stojící na prahu životních milníků.Závěr románu je naprosto strhující a voda něco odplaví,něco přinese..........ale úhoř,ten žije dál.
Obdivuhodné, souhlasím s karol.cadex. Všednodenní, mytická i detektivní část ve vyváženém poměru, Sára, Juka a Miju uvěřitelné ve všech svých podobách, propojení světů (reálného, démonického, mezisvěta-vodoprostoru, osobního vnitřního atd.) velmi chytré, tempo od pomalého po strhující, finále dechberoucí. Probudím se na Šibuji překonáno a mnoho japonsko-českého plesání před námi, knižnímu bohu díky.
Anna Cima brutálně přerostla sama sebe. Až cítím možná trochu osten žárlivosti, jelikož jsme stejně staré a napsat něco takového by mě ani nenapadlo, natož to realizovat ve formátu špičkové a vážně světové literatury. Tohle už není jen tuzemský rybníček, tady už jsme opravdu dál.
Rýpalky s hodnocením tří hvězd možná nepochopily, že Češka napsala román obsahující přesné japonské reálie - ať už zeměpisné nebo o pohřebních rituálech, biologické poznatky se zaměřením na velmi úzkou a specifickou oblast, atakdále. Autorka propojila (pro mě) absolutně nerušivě snovou a realistickou část, ve které nechyběla regulérní detektivní zápletka, avšak opět s přesahem do magičnosti a mystiky, jak to v případě japonských autorů mám ráda a jak jinak bych to ani nechtěla.
U autorčiny prvotiny jsem psala, že jsem četla young adult románek pro chytrý holky. Tady to již rozhodně neplatí a nerozumím, z jakého důvodu by Vzpomínky na úhoře někdo tak chtěl označovat. Murakami píše prakticky o stejně starých hrdinech, kteří jsou již ve třiceti vykořenění a vyhořelí, na což naráží i Anna v "úhořích", a nevidím v tom ani náznak YA literatury.
Naopak vidím v knize neuvěřitelný kus odvedené práce a autorce strašně moc fandím. Pokud by mi někdo předtím řekl, že třicetiletá holka z ČR napíše tak autentickou knihu z japonského prostředí, plnou japonských filosofických myšlenek, doopravdy japonských hrdinů, historie a mystiky, ani za nic bych mu nevěřila.
A ten konec? Perfektně dotažený, promyšlený, zasazujíc ránu po všech těch předchozích ranách na 700 stranách, hahaha. Opravdu jsem spokojená.
3,5*
Mojim dioptriám kniha určite prospela, pretože kniha má len 700 strán a čítala som ju na mobile. A keďže, pri Anne Cime mi rozozvučali sirény už pri jej prvotine, tak som si túto nechcela nechať ujsť.
Dojmy? Budem stručná, priam skratkovitá:
1. Ja som tam videla inšpiráciu Murakamim a jeho Kafkou na pobreží (nie ekologickou témou, ale skôr paralelnými svetmi, božstvom z japonskej mytológie)
2. Detektívna linka nebola zlá, ale na moje racio už občas premotivované.
3. Postavy uveriteľné, nie plastické, zobrazené nielen čiernobielo.
4. Kopa námetov ako je kultúra v ČR vs. JAP, postavenie žien, ekologická stopa, náboženstvo, láska, nevera, materstvo, vedecká prax v reálu, ...
Verdikt: Annu Cimu si naďalej držím na radare a budem sa tešiť na jej ďalší počin. Odporúčam (hlavne ak vás bavia podivínstva a jemná fantastika).
Chvíli jsem se bála, že autorka sklouzne k obyčejné detektivce, ale to se naštěstí nestalo. Konec jsem si vyloženě užila, skoro jsem měla pocit, jako bych četla s nohama ve škopku s vodou.
První, co mi při čtení naskočilo, byl Karel "Cubeca" Kostka. Muž s velmi vysokým IQ, jehož knihy jsou přesným odrazem jeho mysli.
(Cituji z mé dojmologie k jeho knize Vyměřený čas: Jak já tomu muži rozumím! A jak mě styl jeho psaní štve! Skvělá fantazie, vynikající fabulace, barvité vizualizace, mrazivé napětí, myšlenky, které nedají mozku spočinout… Úplně slyším, jak mu to v hlavě vře, vybuchuje a prodírá se skrze lebku na papír. Písmena, slabiky, slova, věty, odstavce, stránky, spousta stránek… Probůh, ukažte mu konečně někdo, kde je na klávesnici „delete“.)
Netuším, jak vysoké IQ má Anna Cima, ale něco mi říká, že mezi jejími neurony je extrémně hustá synaptická síť, po které frčí miliardy Formulí 1. Bohužel mi scházel semafor, který by dokázal myšlenky deroucí se z vedlejších účelových komunikací včas zastavit a nechat plynule proudit jen dálnici s několika málo sjezdy na silnice první třídy.
Bavila mě detektivní linka. Užívala jsem si imaginární "mezisvět". Oceňuji skvělé vykreslení postav, zejména problému manželství cizinců a mnohdy složitý život dětí z nich vzešlých. Mrzí mě, že téma živých-vymírajících úhořů téměř ustoupilo těm fantazijním. Moc jsem nepobrala "japonský ekoterorismus". Přece jen je to země tak odlišná od Evropy, i když propojení mafie s policií není neznámé ani v našich zeměpisných šířkách. Trpěla jsem v rozvleklých pasážích, které děj nikterak neposouvaly. Autorka si také opět neodpustila malou domů - začlenění staré japonské literatury a filozofie.
Nemám nic proti nejednoznačným koncům, ani proti těm, které se ztrácejí v oblacích fantazie, ale čeho je moc, toho je příliš.
Na knihu jsem se těšila, ani ten rozsah mě neodradil. Četlo se to lehce, rychle, líbil se mi děj a zápletka. Co jsem ale úplně nepobrala, byl ten konec, a bohužel mi to tu knihu celkem zkazilo. Šílené fantasy, které mi tam tak úplně nezapadlo. Škoda. A kvůli závěru jen 3*.
Začíná to pomalu. Ale čím víc prší a v řekách stoupá voda, tím dravější je spád událostí. Do poklidných akvárií vtrhne povodeň, vším zalomcuje a vyplivne domlácené hrdiny na novém začátku. Naštěstí nechává nedořečeno, kam budou směřovat dál.
Kdo do tohoto světa nepatří, zmizí v jiném, a kdoví, třeba se někdo nový narodí?
Jedinou jistotou zůstává životní cyklus úhořů.
(SPOILER) Konec školního roku a tato kniha jako večerní společník. Velmi mnoho pocitů a dojmů, zamyšlení se nad konečným verdiktem, který si tu neodpustím. V prvé řadě pro mě velmi poutavé přiblížení japonských reálií a doplnění mozaiky toho, co o Japonsku vím z popkultury. Magický realismus, který se začne v druhé polovině knihy rozšiřovat až v propojení do konečného vyznění knihy, mi ze začátku neseděl, ale postupně se stal nezbytným pro uchopení postav, děje, zápletky. Některé pasáže jsem četl jedním dechem a nemusely to být zrovna ty akční. Hodně mi to celé připomíná svým vyzněním, kataklyzmatickým vyvrcholením s propracovanou retro linkou a odhalováním co bylo a jak se to propsalo do dnešní doby feeling, který ve mě zanechala hra Life is Strange. Díky za to!