Vzpomínky na úhoře

Asi se přidám k předešlým komentářům: kniha mi připadala opravdu hodně rozsáhlá, počet protagonistů poměrně velký, navíc někteří se dostali k akci třeba po stu stranách, kdy jsem už zase já málem zapomněla na jejich existenci (El - postava sice okrajová, ale svým způsobem také zásadní - po dvou stech!). Mezisvěty a vodoprostor mě sice zaujaly, ale také mě velmi mátly, podobně jako opico-tygro-hadi, uf.
Kdybych vzala jako hlavní linii vztah mezi Sárou a Juko, případně Sárou a Miju, a dále osobní život Juko, vystačila bych si. Jenže postupně se na ně nabalovaly další situace, postavy, děje, navíc v jiných časových údobích, a to už bylo docela náročné, tím spíš, že takovou knihu nepřečtete za den, ani za týden. Takže jsem se místy ztrácela a musela jsem se v textu vracet zpět.
Obálka je nádherná, ta se opravdu nakladatelství Paseka povedla.
Témat mnoho, zajímavých a fascinujících (třeba úvahy na téma Japonci a cizinci: ostrov, moře, hory – jakýkoli příchozí je jiný; jinakost a její vnímání, pochopení, respektování), ekologická minulost Japonska rovněž překvapivá, pro mě až děsivá. Povodně v japonském provedení. Šintoismus jako velmi tolerantní náboženský směr, jeho svatyně.
K tomu přidejte smíšené manželství Češky a Japonce a neukotvenost jejich potomků; pobavil mě celoživotní sen dědy Antonína a jeho nenávist ke kominíkům, o těch jsem slyšela poprvé. A to už nemluvím o životním cyklu úhořů, o jejich vývojových stadiích a o snahách chovat úhoře v sádkách uměle.
Spousta opravdu zajímavých informací, příběhů a situací – ale slovo, které je (pro mě) v téhle větě špatně, je možná právě to první. Množství a z něj plynoucí zahlcení. Přesto rozhodně nelituju, že jsem se do knihy pustila, a už teď mám jasnou představu, kterému typu našich čtenářů ji doporučím. Možná mi právě oni pomohou rozluštit třeba dopis, který Kanako napsala Miju (na s.260).

"Bylo více než jasné, že Sára v domě není vítaná. Podobně jako letní vedra, vlezlá zima nebo červotoč v trámech. Byla něčím, s čím babička nemohla bojovat, ale také se s tím nehodlala smířit."

03.12.2022

Anna Cima svojí druhou knihou jasně potvrdila to, co jsem si myslel už u její prvotiny – je to autorka young adult lit.

03.11.2022

Jednoznačně nejdelší kniha, kterou jsem kdy přečetl. Přes 700 stran. Je to tak obsáhlé, že vlastně vůbec nemá cenu o tom psát. To by byla slohová práce. Řeknu snad jen to, že to rozhodně má atmosféru a vyvolává to ve mně spoustu otázek. Konec jsem nepochopil a je možná autorčin záměr, aby to čtenář nepochopil, či aby si to vysvětlil po svém. Otázka je, zda když to čtenář pochopí po svém (nikoli tak, jak zamýšlela autorka), tak zda se to za pochopení vlastně vůbec dá považovat? Já to beru tak, že jsem to nepochopil. A to z toho důvodu, že to ve mně vzbuzuje mraky otázek a nic mi není úplně jasné. Ale není to ten správný účel knihy? Aby vám to vrtalo v hlavě ještě za další týden, než to hned všechno pochopit? Určitě si to přečtěte. Stojí to za to. Plný počet bodů ale nedám. Unavovaly mě zbytečné popisy objektů, které se nacházely v různých místnostech. Mě opravdu nezajímá, že má někdo na okně pověšenou špinavou záclonu, pod ní stolek a na zemi prošlapané tatami. Na děj to nemá vůbec žádný vliv a jen to zbytečně zdržuje. Co by se stalo, kdybychom se nedozvěděli, že má někdo v obýváku špinavou záclonu? Nic.