Anna Cima

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1991

Populární knihy

Probudím se na Šibuji
Probudím se na Šibuji
Vzpomínky na úhoře
Vzpomínky na úhoře

Nové komentáře u autorových knih

Vzpomínky na úhoře Vzpomínky na úhoře

„Od paní autorky jsem již četla její předchozí knihu Probudím se na Šibuji, která se mi velmi líbila, a tak jsem samozřejmě chtěla vyzkoušet i její novinku. Čas na to nadešel nyní. Celkově se jedná o docela velkou knihu, a to nejen počtem stran, ale i tím obsahem. Příběh je složený z řady linií, které se postupně proplétají a spojují do silného závěru. To na knize obdivuji. Jak autorka dokázala udržet tolik dějových linek a spojit je do sebe, aby to všechno do sebe dobře zapadlo a přineslo to událostmi nabitý závěr. Jak už jsme si u autorky všimli v její předchozí knize, ráda používá prvky magického realismu, a to se projevilo i v této knize. Takže pokud je vám toto blízké, možná by se vám to v případě této knihy mohlo líbit také. Jazykově je to opět vytříbené, květnaté a přitom se to čte v tomto ohledu velmi dobře - svojí srozumitelností to je rozhodně přístupné širšímu publiku. Příběh sám o sobě může působit dost rozvláčným dojmem - hlavně v počátku. První polovina knihy mi přišla více atmosférická, více orientovaná na životní události postav - vykreslení jejich minulosti, aby člověk mohl pochopit jejich přítomnost. Je to záměrně popisné a děj se posouvá spíše pomalu. Spád to nabírá až v druhé polovině, kdy už vztahy mezi postavami a jejich minulost máme vyložené a děj se tak může soustředit na tady a teď. Druhá polovina je tak spíše zaměřena na postupné odkrývání tajemství a toho, po čem postavy pátrají. Zápletka se nahušťuje, vše do sebe postupně začíná zapadat a před čtenářem se tak vyjevuje celkový obraz a jak do něj všechny postavy zapadají. Navíc autorka tu vedle hlavní dějové linky nabízí i řadu témat, které se na tu hlavní linii nabalují, tak tu má i člověk o čem přemýšlet - krize manželství v různých podobách, mateřství, ekologické téma, téma postižení (fyzického i mentálního), téma (ne)zakořenění v nějaké rodině a v nějakém prostředí... - je toho docela hodně. Proč dávám průměrné (lehce nadprůměrné) hodnocení, je ten, že jsem se v některých pasážích musela trochu nutit a trochu mi trvalo, než jsem se do děje pořádně dostala a zakousla. Některé pasáže, hlavně v první půlce knihy, mi bůh ví proč dělaly potíže a já se na ně nedokázala tolik soustředit, jak bych si představovala. Ale jinak jsem s knihou nadmíru spokojená - z výše popsaných důvodů, které se mi na knize dost líbily. Nakonec tedy 3,5 hvězdy z 5. Je pravda, že po přečtení Probudím se na Šibuji jsem měla asi dost velká očekávání, tak možná to v mém hodnocení hrálo roli, že jsem od "Úhořů" čekala mnoho. Takže tak...“... celý text
— sgjoli

Probudím se na Šibuji Probudím se na Šibuji

„Rozhodně zajímavá zápletka, která v sobě propojuje tajemství, vůni prvních lásek, kulturní střet i hledání sebe sama. Příběh to byl napínavý a vtáhl mě do děje, nebudu tvrdit, že ne, ale na pět hvězd by mi přišel spíš v pubertě, dnes už bohužel ne. Ze závěru bych si tipla, že se chystá druhý díl. A pokud ne, tak by možná měl. :)) Plusové body dávám za hezké ilustrace.“... celý text
— dasa6360

Vzpomínky na úhoře Vzpomínky na úhoře

„Nechcelo sa mi po opätovnom čítaní Murakamiho opúšťať Japonsko, tak som siahla po tejto knihe. A nebola to chyba. Toľko vody v jednom príbehu sa síce len tak ľahko nevidí, ale preplávate ním ani sa nenazdáte. Dobre napísaný dobre vystavaný príbeh so živými postavami pohybujúcimi sa v reálnom svete aj v medzisvete (moc sa mi páči to slovo), popretkávaný japonskými mýtmi. Jediné sklamanie prišlo po obrátení poslednej stránky, ešte som nebola na brehu a už bol koniec.“... celý text
— deirdre

Vzpomínky na úhoře Vzpomínky na úhoře

„Zřejmě nejdelší kniha, kterou jsem kdy četla. Vybrala jsem si ji, protože mě zaujala autorčina prvotina Probudím se na Šibuji a rozhodně nelituji a knihu můžu s klidným srdcem doporučit dál. Určitě se nenechte odradit délkou knihy, četla se poměrně svižně (mnohem lépe než řada knih, které mají poloviční nebo třetinový rozsah). Budu se snažit moc neprozrazovat, kniha pojednává o třech mladých ženách, přičemž každá je se svým životem nespokojená a jejich osudy se časem propojí. Příběh se z klasického vyprávění postupně mění v detektivku a pak v magické vyprávění, kde člověk chvílemi netuší, co je realita a co představa. Ze začátku mě prolínání s magickými vzpomínkami moc nebavilo, postupně však zjistíte, že dává smysl a díky němu řadu věcí pochopíte. Stejně jako u Probudím se na Šibuji se na mě znovu přenesla fascinace Japonskem a velmi si cením, že autorka využila prostor pro upozornění na katastrofální situaci ohledně úhořů. Doufám, že autorka brzy napíše další knihu, už teď se na ni těším!“... celý text
— vavria01

Vzpomínky na úhoře Vzpomínky na úhoře

„Stejně jako v Probudím se na Šibuji je ve Vzpomínkách na úhoře velmi výrazný motiv vody. A zatímco v prvotině Anny Cimy se s vodou více setkáváme jen v jedné dějové linii, která se vrací k řece a k imaginárnímu spisovateli, Vzpomínky na úhoře jako by se ve vodě máčely. V průběhu vyprávění se prostory (různé japonské prefektury) postupně ztrácejí za dešťovou oponou, probíhá zde evakuace, řeky se vylévají z koryt. Motivy ryb a vodního elementu se promítají do všech životů jednotlivých postav a vyobrazením konkrétního rybího druhu - úhoře - jako nositele modliteb se zesiluje vliv právě této ryby na samotné lidské bytí a vztahy. Neutuchajícímu pocitu přítomnosti něčeho transcendentního pomáhají neustávající deště, kterým se postavy nejsou schopny vyhnout - moknou, jsou evakuovány, mají potíže s řízením auta. Velmi frekventovaně se v díle stírají promluvy vypravěčky a myšlenky postav, přičemž jazyk zůstává stejný. Volné přechody jsou obvykle k nerozeznání. Takové prolínání evokuje stírání reálného světa se světem modliteb, vzpomínek a přání. Čas v díle zkrátka plyne jako voda a s dešťovými kapkami uvězněnými ve vodním koloběhu se i většině postav vrací vzpomínky na minulost. I tak se některé ze vzpomínek nějakým způsobem ztratily - starý muž zde trpí Alzheimerovou chorobou, dívka si nepamatuje na detaily srážky s autem. Klíčovou ztrátou vzpomínek pro dílo je však ta, ve které zapomenuté chvíle nejsou naše, ale patří již zemřelému člověku - jak se k takovým může jeden dostat? Tři výraznější protagonistky románu se snaží vyrovnat právě s příchody minulosti, ale také se potýkají se specifickými stresovými situacemi, kterým se buď snaží vyhnout, nebo se jimi nechávají ovládat. Miju má zakázáno se vystavovat stresu, neboť je od narození postižená. Juka se snaží se nestresovat, aby byla schopná otěhotnět. A Sára je neustále ve stresu z náročné práce v laboratoři, a tak nejí a je vyčerpaná. Emocionální tíhu tyto ženy často přehlížejí - jsou v jakémsi vlastním vězení, kterého se zároveň samy přidušeně drží. Věznění je tematizováno i v místy citované básni japonského romantika (Kitamura Tókoku), kde se setkáváme s pocitem „uvěznění, ze kterého není úniku“. Magické prvky zůstávají v lidových příbězích a mýtech, dále u dívky v kómatu - výše zmíněné Miju, jež se pomocí umělého spánku vydává v doprovodu bájného úhoře na cestu vzpomínkami, které kdysi patřily její matce. Tyto uchované prožitky hledá v tzv. vodoprostoru (Miju v podstatě plave), jenž slouží jako jakýsi meziprostor - prostor mezi přítomností a minulostí. Podobná situace vzniká i v reálném světě, ve kterém lidé přes padající litry vody nevidí na krok. To nabádá klást vodu a čas na stejnou úroveň, kdy voda zachytává dříve prožité chvíle. Až na konci se začne stírat realita s nadpřirozenými výjevy, ale lidé jim nevěří, nejsou pro ně samozřejmostí. Celé to působí spíše jako sen a halucinace, které byly vyvolány přímou konfrontací postav s jejich "vězením", kdy stres a potlačované vzpomínky vyplouvají na povrch. Což ponouká k odklonu od magicko-realistického k surrealistickému.“... celý text
— marketaproch

Přejít na knížky autora