Abych začala kladně, chci na úvod pochválit květnatější, lyrická souvětí. Většina dnešních autorů se obvykle ubírá mnohem úspornější cestou, což je často škoda. Nicméně tím má chvála asi končí, protože něco tak ukňouraného a sebelítostivého jsem dlouho nečetla.
Zatímco ostatní postavy se po oné tragédii vracejí zpátky do života (ano, každý se s negativními životními zkušenostmi vyrovnáváme jinak), vypravěčka se stále jen plácá ve svém žalu a ještě z něj viní všechny okolo: „Všichni buď umřeli, nebo začali žít. A já zůstala sama.“ Já, já, já... A neseděly mi ani latentně erotické scény, které působily samoúčelně a rušily celkovou atmosféru.
Je mi líto, ale přišlo mi to ploché, prázdné a nezajímavé. Úsporný jazyk ani tlumená atmosféra ve mně nevyvolaly žádné napětí ani emoce a při čtení jsem se často přistihla, že myslím na něco úplně jiného. Víceméně všechny povídky mají povrchní náladu a chybí jim nějaký větší myšlenkový přesah. Možná kdyby autorce bylo dvacet, nebo kdyby šlo o články v několikrát zmiňované Vlastě, hodnotila bych milosrdněji.
Před dvěma dny uplynulo 35 let od úmrtí Ivana Blatného, a protože jsem zrovna byla v knihovně, nemohla jsem tam tuhle sbírku nechat, načež jsem ji pak zhltla za večer. No... a teď mi je tak nějak zvláštně smutno. Tolik vzpomínek, nostalgie, smutku a k tomu ten jeho osud za zdmi psychiatrických zařízení. Dlouhých 21 let se o něm doma vůbec nic nevědělo, dopisy se psát neodvážil... A pak se dnes najdou tací, co budou tvrdit, jak se tehdy nikomu nic špatného nedělo a jak tu bylo skvěle. Ne, nebylo.
Maqui, můj kocourku, co děláš, ještě žiješ?
Musíš být velmi stár a znaven, jak je ti?
Je ještě v knihovně ta krásná poezie,
jsou ještě v knihovně Štolbovy paměti?
Brunšvické zahrady. Princ Albert ještě žije,
v Hyde Parku, v Kensingtnu, zde v těchto zahradách.
A žije starý dvůr, a žije Viktorie,
umíme setřít prach, umíme setřít prach.
Žije jak Chittussi, jak Štolba na jevišti,
žije jak minulé, žije jak všichni příští,
žije, jak v Anglii ožívá národ náš.
Pouť budoucí je tvá, zbavena zemské tíhy,
pouť budoucí je tvá, obrazy, básně, knihy,
pouť budoucí je tvá, a ty ji uhlídáš.
Nedovedu si představit, jak velkou musí mít člověk fantazii, aby dokázal napsat něco takového. Což rozhodně není myšleno jako výtka. A přestože to bylo náročné čtení a já si rozhodně netroufám tvrdit, že mi dotekly úplně všechny spojitosti (možná kdybych v té době žila, že by snad?), tak stejně máte chuť číst pořád dál. Nejspíš proto, že se mezi těmi nahodile poskládanými pasážemi stále mihotá něco povědomého, co bychom snad všichni raději zapomněli.
Co mě ale bavilo nejvíc, je způsob, jakým si text pohrává se žánry. Chvíli jste v pohádce, chvíli ve sci-fi, pak v domácí grotesce, pak zase v čemsi jako socialistickém dada. A samozřejmě si nelze nevšimnout odkazů na Orwella, Vonneguta nebo třeba Komenského... Pro příště jsem si od autorky uložila Temnou lásku (k dispozici rovněž jako e-kniha zdarma), tak se těším, že mi znovu bude dělat společnost.
Jako jo, pomyslně mě to vrátilo do doby, kdy nám tu běhalo víc estébáků než slušných lidí. Ty dialogy, plné české ubohosti a černého humoru, co člověku připomenou, jak vypadal život, když ho řídil strach, udávání a pár špatně oblečených mocipánů, jsou naprosto perfektní. Ale nějak jsem se přes tu povrchní karikaturu nedostala dál. A když to srovnám třeba s Havlem a jeho Audiencí, tak za mě vede jednoznačně Havel. Dávám tedy tři hvězdy z pěti. Za trefnost, jazyk a atmosféru. Emoce šly tentokrát mimo mě.
Když chcete dojmout čtenáře, sáhněte po nemocném dítěti. Když ho chcete rozplakat, přimíchejte k tomu smrt. A když k tomu přidáte bohaplné poselství o duchovní cestě... máte, jak napovídají vysoká hodnocení ostatních čtenářů, zaděláno na bestseller. Bohužel na mě toho emocionálního vydírání bylo trochu moc. A hvězdičky ubírám i za Oskarův až příliš dospěle stylizovaný a hlubokomyslný projev, který mi k dítěti jeho věku jednoduše neseděl.
Ale abych jen nefrfňala, kniha má i své světlé momenty. Je rychlá, čtivá, místy poetická a jestli pomohla byť jen jedinému člověku lépe přežít bolest, pak má určitě smysl. Na mě však mnohem lépe zapůsobila jiná Schmittova kniha – Návštěvník.
----
„Podívej se každý den na svět, jako by to bylo poprvé.“
„Nemoc není trest, je to fakt.“
„Proč psát Bohu? – Aby ses necítil sám.“
Na začátek musím říct, že mého dvanáctiletého syna v úvodu lehce šokovala ta mrtvola, která ale ani trochu nerozházela hlavní hrdiny příběhu. :)) Stejně tak zase mě překvapilo dědouškovo chování, kdy bez mrknutí oka pošle svého vnuka a jeho kamarádku do míst, kam se jiní neodváží, a navíc se zabijáky v patách. Těch pár podivných náhod a neuvěřitelné štěstí, s nímž vyváznou z každé šlamastiky, pak už raději přeskočme. Ale když nad tím vším lehce přimhouřím oči, tak uznávám, že jde o povedený kousek, který může zdatně sekundovat i oněm zmiňovaným Foglarovkám. A jestli od počítačů zvedne alespoň část dnešních teenagerů, tak si zaslouží uznání hned dvakrát.
Plusové body připisuji i za to, že dívčí postava tu tentokrát není jen do počtu a pro potěchu oka, a také za poselství v závěru, které je tak trefné a pravdivé (fňuk)…
„Kam až nás zavede tohle úžasné století? Budeme si povídat na dálku, ale budeme se pak ještě vídat tváří v tvář? Budeme se hřát u elektrických kamen, ale budou se v nich mihotat plameny jako ve skutečném krbu? Prozáříte svými lampami všechnu tmu, ale budou pak na nebi vidět ještě hvězdy?
Krvavou svatbu jsem začala číst s mírným podezřením, že mě čeká něco mezi andaluským folklórem a antickou tragédií. To jsem ovšem ještě netušila, že se mi do rukou dostala téměř až hypnotická balada, ve které mi přišlo nejzajímavější to, jak velký prostor dal Lorca ženským postavám a jak se do nich dokázal vcítit. Nicméně… Asi bych si přála o chlup méně symbolického nánosu a o něco více obyčejné lidskosti. Ale chápu, Lorca měl básnickou krev. A ta tu skutečně teče proudem.
Jsem ráda, že jsem to po Hrůze v Dunwichi a jiných horrorech nevzdala, protože tahle sbírka byla o poznání lepší. Opět musím pochválit Lovecraftův květnatý, místy až barokní jazyk a tentokrát i fantastickou atmosféru téměř všech povídek, kterou jsem si v tomhle upršeném počasí náramně užila.
Na dnešních hororech a detektivkách mi bohužel často vadí detailní popisy brutálního násilí, zkrátka nepotřebuji vědět, kolikrát vrah oběť bodl, co všechno z ní vytékalo, a jak odporné bylo, když ji po tom všem ještě znásilnil. O to víc jsem vděčná za tuhle starou dobrou klasiku, kde může naplno pracovat má vlastní fantazie.
Barva z kosmu *****
Chladný vzduch ****
Hrůzný stařec ***
Hudba Ericha Zanna ****
Podivný pán z Providence ***
Případ Charlese Dextera Warda *****
Rytina *****
Šepot ve tmě *****
V hrobce *****
Vyvrženec ****
Výpověď Randolpha Cartera *****
Možná, že to není kniha na pět hvězdiček podle běžných měřítek, ale pro mě ano. Už od Tíživé lásky jsem do knih Eleny Ferrante beznadějně zamilovaná, a to nejen z toho důvodu, že mě vždy s naprostou lehkostí přenese do slunné, solí a potem čpící Itálie (schválně píšu čpící, protože ty pocity, které Ferrante dokáže vyvolat, nejsou vždy jen libé... opravdu se mi stává, že při čtení cítím pot, krev, sůl moře, teplé slunce na kůži, a to dokáže málo autorů), ale že mi dá i nakouknout do svého světa nezhojených ran, určité úzkostlivosti a hořkých vzpomínek, které občas tnou až do živého.
Vždy z ní mám pocit (dejme teď stranou, že by to dle odborníků mohl být muž, možná dokonce samotný Domenico Starnone, což si úplně nemyslím, protože to ženské cítění je až příliš silné, ale na tom nezáleží), že nad svým životem opravdu hodně přemítá, vrací se k určitým životním událostem a rozhodnutím, obrací je naruby a zkoumá ze všech úhlů… A přitom dokáže vyslovit to, co si mnoho žen myslí, ale málokterá by nahlas přiznala. Bez patosu, bez snahy zalíbit se. S neobyčejnou odvahou pojmenovává ambivalentní vztahy k mateřství, k vlastnímu tělu, k minulosti... A to mě ohromně baví, protože je to syrové, pravdivé, lidské a v něčem až nepříjemně blízké.
Olala. Tak že by byl pan Strindberg skutečně mysogin? S největší pravděpodobností ano, stačí se podívat na jeho další hry jako Královna Kristina, Otec nebo Tanec smrti. V některých esejích a předmluvách se dokonce o ženách vyjadřuje jako o manipulátorkách, ničitelkách mužů nebo slabých a povrchních bytostech, a tak není divu, že i tohle drama je dost nekomfortní, až mi z toho místy cukalo v oku.
Děj je jednoduchý: jedna noc, jedna kuchyně, jedna šlechtična a jeden sluha (no dobře, ještě jedna kuchařka, ale o té to tolik není). Ona je zmatená, on je chytrý, oba jsou frustrovaní. Nejde o lásku, ale o moc. A o to, kdo si ji v daný okamžik může dovolit. Sympatické je, že nás Strindberg nenechává s nikým sympatizovat naplno. Ani s Julií, která se tváří jako oběť, ani s Jeanem, který umí svádět a manipulovat s přesností švýcarských hodinek.
A nejlepší na tom je, že se to celé pořád tak hezky přelévá. Jednu chvíli máte dojem, že Julie má navrch, hraje si, poroučí, je slečna. Pak se to otočí, Jean přitvrdí, role se mění. Ale vlastně ne, protože nad tím vším pořád visí ten zatracený nápis: ONA je šlechta, ON je služebník. A že můžou dělat, co chtějí, ale tyhle společenské značky ze sebe prostě nestrhnou. Ani když se spolu vyspí. Ani když se navzájem poníží. A teď hádejte, jestli tenhle příběh končí vykoupením? Ne. Nekončí…
Fun fact: Strindberga k sepsání hry údajně inspirovala vlastní žárlivost, kdy svou manželku podezříval z nevěry se správcem, zatímco sám měl poměr s jeho šestnáctiletou sestrou.
Asi by se slušelo jako první pochválit Shakespeara, že? Ale já musím vyzdvihnout překlad Martina Hilského, který je opět takový malý zázrak. Všechny věty mají rytmus, jsou přirozené a přitom pořád mají to shakespearovské kouzlo. Krásně se to čte, skoro to člověk slyší, jak by to znělo na jevišti. Děkuji, děkuji…
A teď k samotné hře, která na první pohled vypadá jako ten nejjemnější Shakespeare ze všech. Máme tu kouzelný ostrov, duchy (trochu tu čuchám Sen noci svatojánské), milostnou zápletku, šťastný konec a ještě se tu i velkoryse odpouští. Jenže já tu vlastně teď sedím a přemýšlím, jestli právě to mi nepokazilo celý dojem ze hry. Prospero v průběhu hry totiž nejedná v rukavičkách ani s Arielem, ani s Kalibanem, a vlastně ani s Mirandou, proč tedy pak tak snadno odpouští svým nepřátelům, kteří ho připravili téměř o vše? Protože je tak velkorysý? To se mi nezdá. Je tedy spíš unavený? Nebo je celý závěr jen našroubovaný tak, aby to mohlo být hezké a milé rozloučení? A opravdu se Shakespeare plánoval loučit, nebo si to jen domýšlíme zpětně, protože se to tak hezky hodí? A jak to s ním vlastně bylo doopravdy, když údajně neměl dostatečné vzdělání a životní zkušenosti na to, aby psal tak sofistikovaně o dvoře, právu, politice, historii a klasické literatuře. Otázky, samé otázky…
Asi nebudu přehánět, když napíšu, že stručný děj by šel shrnout pouhou jednou větou: malá holčička se stane hříčkou v rozvodové a posléze opatrovnické válce mezi dvěma sobci, kteří ji ani zdaleka nemilují tolik jako vlastní ješitnost. Jenže ono zas až tak nejde o děj. Spíš bych to nazvala psychologickou a morální analýzou: co kdo komu řekl, co tím myslel, co si myslel, že tím myslí ten druhý, a jaký vliv to bude mít na to, co si třetí osoba pomyslí o tom, co čtvrtá osoba neřekla, ač mohla... a tak dále.
Navzdory tomu je z knihy cítit dusná, občas (nepříjemně) aktuální atmosféra. Maisie samozřejmě působí jako detektor všeho toho pokrytectví. Jenže nijak neprotestuje, nejedná… Což snad od dítěte ani nemůžeme chtít, a tak jen sledujeme ten absurdní svět dospělých, kteří kličkují mezi povinností, zlobou, pohodlností a iluzí slušnosti.
Nejvíc mě zaujaly právě ty vrstvy „nevysloveného“ neboli hra na morálku bez morálky, hra na lásku bez citu, hra na péči bez péče. V jednu chvíli se už ani nepídíte po tom, kdo má pravdu, jako spíš po tom, kdo méně lže sobě samému. Vrcholem celé frašky je scéna, kdy se dospělí přetahují o Maisii jako o dárek na vánočním večírku.
Jedna věc mi ale vadila, a to Jamesovo nekonečné opisování (verze od Českého rozhlasu je o to pokrácená a řekla bych, že to vůbec ničemu nevadí). Dialogy, které trvají několik stránek, aniž by se někdo odvážil říct „ne“, ačkoliv už všichni dávno chápou, že „ne“ už dávno padlo. Celkově jsem tedy ráda, že jsem se do Maisie pustila, ale stejně ráda ji zas pouštím z hlavy. Nejspíš bych se s ní ráda znovu potkala (jako s postavou, jako s dítětem), ale v podání někoho méně zamilovaného do vlastních souvětí. Možná zkusím stejnojmenný film, který dle hodnocení vypadá velmi slušně.
Jestli to, že se mi kniha líbila, znamená, že jsem zvrhlík. Tak budiž. Ale tohle bylo vážně dobré. Půl hvězdičky ubírám za to, že to skončilo v nejlepším, jelikož by mě zajímal další vývoj a rozklad všech zúčastněných postav.
Nejvíc pochválit musím specifický styl psaní, ty dlouhé a dusivé pasáže bez kapitol, které už snad nebyly ani vyprávěním, ale spíš pitváním plným ironie a sarkasmu. Jenže jak jinak by nám Jelinek přiblížila tu emočně chladnou a uzavřenou Eriku. Ten produkt extrémní matčiny kontroly, potlačené touhy a nemožnosti žít sama za sebe. Nijak. A na jedničku funguje i to neustálé narušování očekávání. Chvíli totiž čekáte, že by snad mohla přijít láska. Pak alespoň pochopení a možná i osvobození? Ale ne…
Moje čtvrtá hra od Topola. Tak křehká, tak snová… Hra o poslední chvíli mezi dvěma lidmi, kteří se milují, ale vědí, že se musí rozloučit. Snažíc se v krátkém čase zastavit plynutí, uchopit jeden druhého a přetavit přítomnost v nekonečnou věčnost, i když vědí, že to nejde. Nebudu lhát, pootevřelo mi to šuplíčky, které už jsem dávno zavřela a uložila někam hluboko do svého nitra. Teď už zůstala jen melancholie, trocha něhy a smutek z toho, že všechno krásné je krásné právě proto, že to netrvá věčně.
„A jak bys chtěl útlým písmem po tenkým průsvitným papíře za mnou přijít? Já byla ráda, že tě můžu mít vedle sebe, ještě blíž sebe, co nejblíž sebe, až jsi musel říct: blíž to už nejde – vědět, že se tě můžu kdykoliv dotknout, slyšet tě dýchat, cítit, jak tvým dechem mi vlhnou řasy na očích – copak to není, jako bysme se i ve vzduchu potkávali? Někdy se mi zdá, že i naše myšlenky o sebe zavadí. Nebo se nestává, že se najednou po sobě otočíme a máme na jazyku to samé?“
Přiznám se, že moje vysoké hodnocení do jisté míry ovlivňuje to, s kým jsem kdysi viděla stejnojmenný film. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že i bez toho bych hodnotila stejně, protože tahle kniha má všechno, co v literatuře hledám. Především pak atmosféru, která mě vtáhla natolik, že jsem tam po celou dobu byla s Michaelem – tím malým chlapečkem, kterému málem láskou vyskočilo srdce z hrudi, i tím dospívajícím mužem, který si prožil zklamání, pocity viny, prázdnotu a nakonec možná i bolestné smíření.
Obě hlavní postavy byly uvěřitelné, chemie fungovala, erotická linka byla přirozená a nepůsobila lacině. A nejvíc vděčná jsem za to, že nemám pocit, že by nám Schlink něco podsouval. Ano, samotná Hanna je problematická a její činy jsou neobhajitelné, ale zároveň si nikdo z nás nemůže být jistý, co by ve stejné situaci a v té době udělal on sám. Z dnešního pohledu je strašně snadné soudit, a právě proto děkuji za tu možnost přemýšlet. Propojení dospívání s tematikou holocaustu z perspektivy druhé generace, tedy těch, kteří se museli vyrovnat s minulostí svých blízkých nebo národa, mi navíc přišlo poměrně vzácné. Nebo alespoň já jsem na podobné knihy zatím příliš často nenarazila.
Po všech těch gladiátorech, kouzelnících, porodních bábách, švadlenách a tatérech z Osvětimi jsem k podobnému typu současných knih hodně skeptická. To, co se z toho stalo za komerci, je až nechutné. Ale tohle bylo jiné, originální.
Flashbacky mi nevadily, orientovat se v nich šlo bez problémů a často fungovaly jako citlivý protipól k dění v přítomnosti. Druhá část knihy byla sice rozvleklejší, ale výborně ukázala, jak komplikovaná a nejednoznačná byla cesta do Palestiny. O tom se u nás moc nepíše, přestože šlo o realitu tisíců lidí.
Oceňuji pomalé tempo a vrstevnatost postav, kdy se nám Beneš nebál ukázat všechny ty méně líbivé stránky poválečné společnosti – českou pomstu na Němcích bez ohledu na vinu, napětí uvnitř židovské komunity, nedůvěru, osamění, bezradnost. Díky tomu mám pocit, že se nehnal za efektem ani slzami, ale že pro něj bylo důležité věrné ztvárnění. Za což moc děkuji. Já jsem si to užila, což zní v souvislosti s tímto tématem asi trochu nepatřičně, ale chápeme se.
Je mi líto, ale za mě to zase klouže příliš po povrchu. Sakra, to dneska opravdu musíme psát takhle ploché knížky? Proč? Protože se bojíme, že to čtenáře unaví?
Já nechci koncept, chci prožitek. Chci být s těmi postavami, chci, ať mě to bolí, ať si tu knihu pamatuju ještě za deset let. Jenže tady se to nepovedlo. Všechno důležité je tam sice načrtnuté, ale nejde to na dřeň. Čtyři ženy, čtyři pohledy, ale žádná z nich mě nevtáhla tak, jak bych si přála. I to umírání malého kluka šlo téměř mimo mě, ale možná jsem jen bezcitný cynik. Kdo ví…
Přitom téma je skvělé. O tomhle se mluvit musí. Jen bych si přála, aby to nebylo jen čtivé, ale i syrové. Riskantní. Nechutně blízké. A to tahle kniha bohužel není.
Filip Topol se dožil pouhých 48 let, ale já mám pocit, že za tu dobu stihl prožít minimálně sto životů. Tolik chlastu, cigaret, koncertů, výslechů, propadů a návratů... Tohle už se dneska zažít nedá. A jestli si myslíte, že vaše puberta byla nějak extra divoká, tak si přečtěte pár stránek z tohohle deníku.
Takovou brutální jízdu špinavejma osmdesátkama, kdy tenhle malej kluk v jednu chvíli založí vlastní kapelu, v další hraje před Plastikama a vzápětí už chodí na výslechy na Bartolomějskou (s mámou, protože ještě nemá občanku), vám nikdo povolanější nezprostředkuje. Naprosto geniální vhled do tehdejšího undergroundu. Bez filtru, bez slitování. Prostě Topol. A já si jdu pustit Žiletky.
Román, který začíná jako obyčejný špionážní příběh z okupovaného Nizozemska. Máme tu nedomrlého týpka, kterému všichni celý život připomínají, že není dost hezký, dost silný, dost mužný, trafiku, tajemného agenta, který našeho hlavního hrdinu vytahuje z šedi a dává jeho životu smysl, ilegální tiskoviny, zbraně, atentáty. Prostě taková klasika. Jenže časem vám začne připadat, že tu trochu něco nesedí. A pak prásk! Najednou je z toho existenciální thriller, kde si nemůžete být jistí vůbec ničím. Ani realitou. Ani tím, kdo je kdo. Ani tím, kdo jste vy sami.
Co když například Dorbeck není skutečný? Co když žádný vyšší smysl nikdy neexistoval a vše bylo jen výsledkem touhy po něčem větším, než je banální život? Ale je tu přece ta společná fotografie, říkala jsem si celou dobu. Nebo není?
11 z 10 hvězdiček za ten precizní rozklad bez kapky sentimentu, kterým vás Hermans dostane přesně tam, kde vás chtěl mít.
