Probudím se na Šibuji

Trvalo mi než jsem se začetla, téma zajímavé, ale nebyla mi úplně sympatická hlavní postava, která se kolikrát chovala rozumněji v 17 než ve 24 letech. O Japonsku toho obecně moc nevím, takže jsem ráda, že jsem se dozvěděla něco o životě a kultuře. Ale jinak byl příběh docela rozkouskovaný a nakonec vlastně ani nevíme co se stalo.

Po delším začátku byla kniha velmi čtivá a prolínání několika časových rovin fungovalo dobře. Příběh japonského spisovatele super čtivý včetně postupného odhalování jeho příběhu. Za poněkud zvláštní konec který byl takový nijaký a useknutý dávám jednu hvězdu dolu.

Knihu jsem nejprve slyšela načtenou. A byla jsem nadšena!
Kategorie young adult, kam je kniha řazena, by mě normálně nepřitáhla. Ale cena Magnesia litera, to byla zvědavost.
Rozhodně stojí za přečtení. I když víte, jak to vše je, čte se skvěle. Lehkost psaní nese příběhy, které se prolínají a nakonec mají společné vyústění. A přestože já nejsem nijak Japonskem okouzlena, mám jiná zamilovaná místa, naprosto ty emoce chápu. A prolínání skutečnosti, fikce a historie - to je povedené a dobře propracované. Jen se nechat unášet příběhem. I toho, jak sedím v knihkupectví neviděna, jak jsem na zkoušce neznámé hudební skupiny, jak bloudím Prahou i Tokiem, rozkrývám příběh Kawašity..
Je to prostě skvělé a odlehčené čtení.

Jsem ráda, že jsem po dlouhé době našla českou autorku, jejíž styl psaní mě baví. Začátek v Praze mi připomněl mě samotnou, jen s tím rozdílem, že já jsem na základce/střední byla takhle udělaná do Koreje, takže to mě dost pobavilo a přišlo mi, jako kdyby to bylo napsané o mně (Afterdark byla také moje první kniha od Murakamiho). Nejvíce mě bavily kapitoly z Prahy a překlady povídky od Kawašity, zatímco Šibuja byla spíše nic moc, aspoň tedy ze začátku. Zakončení knihy byl takový konec/nekonec, ale byla jsem s ním celkem spokojená. Určitě zkusím od autorky i její další knihu - Vzpomínky na úhoře.

Příběh psaný v několika časových i osobnostních rovinách mi tentokrát nevadil; každý z jednotlivých příběhů, ať už to byla Jana pražská, japonská či příběh spisovatele Kawašity, byl napsán tak, aby se vzájemně nerušil, doplňoval a nakonec se protnul do jednoho skoro až detektivního vyústění. Závěr byl opravdu napínavý.
Janina hmotně nehmotná japonská existence byla zvláštní, a přestože mysteriózní prvky v knihách moc ráda nemám, ani tento fakt mi nepůsobil žádný problém.
Velice zajímavá kniha, velmi čtivá, místy velmi vtipná.
Dcera se učí japonsky, zatáhla do toho i mě, takže už pár frází a slovíček umím taky a bavila jsem se výslovností Janiny japonské kamarádky i Janiny neschopnosti správně psát toto krásné, ale velice obtížné písmo. Naprosto ji chápu.
Velmi pěkná knížka, všem milovníkům Japonska a jeho kultury vřele doporučuji.

Tímto bych se opravdu ze srdce chtěl omluvit paní Anně za to, že její knihu mám v knihovně odpočívat takřka od vydání a "úmyslně" jsem jí odkládal. Navíc, kvůli takové pitomosti, jako je má nelibost ve vazbě paperback (veřejně se k tomu přiznávám a stydím se). Teď mě prosím klidně všichni, včetně Vás paní Anno, ukamenujte. Až skončíte... jestli ještě budu dýchat... nechte mě z posledních sil alespoň říct, že tohoto svého počínání ze srdce lituji a že se v posledních pár měsících ukazuje, že právě tyto knihy bývají pro mě často o to větším zážitkem a já je po přečtení odkládám s láskou nejen zpět do knihovny, ale do archivu srdce. Nemějte mě prosím za moc sentimentálního... Ale... Když začnete číst knihu s tématikou alespoň částečně zasazenou do vámi milovaného Japonská... Když se Jana zamiluje do Japonska mezi střední a vysokou školou, stejně jako jsem to měl já... Stejně jako já sáhla jako první po knize Afterdark od Haruki Murakamiho... Stejně, jako já... Murakamiho, nebo jak by řekl V. Klíma (další Murakáč), miluje a nedá na něj dopustit (mimo další skvělé japonské autory). Prosím nezlobte se, že mi čtení knihy paní Anny přivodilo nejednu srdeční arytmii. Ve výsledku... stejně jako Jana, paní Anna i já si stále píšu do šuplíku a i já byl po přečtení všeho vydaného v češtině od Murakamiho, silně ovlivněn jeho stylem. (Jestli se dá říct, že jsem někým a něčím ovlivňovaný u svého šuplíkového ničení papíru). Děkuji za připomenutí svých tajných a dávných literárních lásek, paní Anno. Tohle... tohle bylo přesně to, co tak moc zbožňuji. Děkuju. :-)

Cima psát umí, vtipně si pohrává s motivy i časem, občas jsou dialogy moc banální ukecané. Ale na první dobrou je to velmi čtivé a sympatické. Její zaujatost Japonskem je znát a určitě vychází z jejích znalostí i jejího srdce. Mladší čtenáři zaplesají. My starší ten odklon od reality shovívavě opomeneme. Můžeme ještě snít? Jde to už hůře, tak sněte, dokud to jde samo!

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se začetl, ale asi tak od půlky mě kniha začala bavit. Krásně se to vše začalo skládat dohromady a zapadat do sebe. Pěkně a chytře vymyšlené, fikce propojená s realitou, kdy čtenář si stále není jistý, co je opravdu založeno na skutečnosti. Nakonec se vše objasní i díky doslovu autorky. A nemohu opominout velmi pěkné kresby. Přes počáteční jistou nedůvěru v mladou autorku hodnotím 75%. 14. 12. 2025.

21.11.2025

Audiokniha.
Zažádalo se mi změny a pustil jsem si tuhle "japonskou pohádku". Ne že bych o té krajině něco věděl víc než že je straaaaaašně daleko a že v ní žijí divní lidé s jěště divnějšíma jménama.
Nakonec pohoda, doposloucháno i když nejsem cílovka.

*Byl to tichej dialog (s knihou) , kterýmu nemohl rozumět nikdo cizí.*

Autorka má nápady, styl, rozumí jazyku/jazykům a předně má co říci. Je to natolik dobré, místy svébytné, narativně hravé, magicko-realistické a vyzrálé, že to není třeba omlouvat „jako na debut a nízký věk dobré“. Ovšem i pokud byste netušili, že se jedná o prvotinu, tak by vás to nejspíše napadlo. Protože to v mnoha ohledech trpí typickými neduhy debutů čili ne každý nápad je adekvátně dotáhnutý, je a není to s autobiografickými prvky, kdy „základ“ tvoří to, co autorka dobře zná, struktura tu a tam hapruje a je z toho cítit onen průvodní debutantský znak (ne)vědomky píšu jako autoři, kteří mě ovlivňovali (za mě jakožto běžného čtenáře to působí vyloženě „murakamovsky“). Což nejsou nutně výtky.

Nejproblematičtější je téma „rozpolcení“ mezi každodenní vysokoškolskou rutinu v Praze a „Na Hromnice o den více“ realitu na Šibuji. Ta druhá je trestuhodně na druhé koleji. Zároveň platí, že na alternativní realitu je to příliš hrrr a s příliš velkými skoky v uvažování i chování hrdinky, na snovou realitu to zase postrádá útržkovitou specifičnost snové (ne)logiky a na podobenství je to zase až moc přímočaré. Navíc se v ní porušují vlastní pravidla; nejprve na ní ostatní reagují, ale neregistrují její přítomnost, když si to však děj žádá, tak je rázem duch, kterého ani dotyční nevidí.

A byť jde tematicky o stěžejní část knihy, tak to působí, že by se to bez těch pasáží snad i obešlo. Ona i meta linie povídky Milenci je až příliš samostatně stojící než aby působila jako nedílná součást děje. Nejde o to, že by se ty jednotlivé linie neprotnuly, ale o to že se protnou přesně tím způsobem, který čekáte. Je to příliš na sílu, není to důmyslné, zasloužené a (ne)konec je také na pováženou. Za mě je to nedotažené i jazykově, kdy pasáže Jany jsou psány hovorově, ale ne zcela… Viz výše; „kterýmu nemohl“ mi prostě neštymuje, to už spíše „kterýmu nemoch“ a takto je to věta za větou.

Vyloženě nadbytečné jsou pak ilustrace. Ne že by byly ohyzdné, ale text samotný nijak neobohacují. Nepotěší ani práce korektora; tolik překlepů, zdvojených slov i faktických chyb (úmrtí jednoho autora netrefili o bratru šest dekád) se u publikace podobného rázu často nevidí.

Je to dobré, je to nedotažené a přesto to plně obstojí samo o sobě a nikoli pouze jako dílo autorky, která je nadějným příslibem do budoucna.

PS I: Paseka touto publikací pravděpodobně cílí na lidi bez knihovny, jinak nevím, jak někoho napadne použít tak otřesný paformát, který nezaložíte prostě nikam. Na marketingovou první dobrou „aby to zaujalo v knihkupectví“ asi dobré, ale praktičnost nula nula nic.

I když už nejsem zrovna věková kategorie, pro kterou je kniha spíš určená, tak mě anotace zaujala. Japonsko a vše s ním spojené jsem si velmi oblíbila už v pubertě, podobně jako Jana. Byla jsem takový ten otaku a tak jsem si řekla, že by se mi kniha mola líbit.
Ze začátku jsem ale trošku bojovala s tím vyloženě pubertálním stylem a jak se skákalo od jednoho k druhého. K Janě jsem si trošku musela najít cestu. Začalo mě to víc bavit až když se bavit s Klímou.
Naopak mě vůbec nevtáhla část na Shibuji a úryvky z knihy, kterou Jana pomocí Viktora překládala. Stejně tak jejich až filozofické debaty, měla jsem tendence je přeskakovat. A vlastně jsem pak už jen čekala, až se to celé nějak propojí a vysvětlí. Ale nějaké veliké uspokojení na konci nepřišlo. Nebylo to špatné, ta myšlenka je zajímavá, ale postupně mi to celé přišlo jakési mdlé.

Hned ze začátku mě příběh vtáhl. S autorkou jsme od sebe jen dva roky, takže spousta věcí, která z mládí hlavní hrdinky Jany zmiňuje, mi byly dobře známé. Fakt jsem se nasmála!
Postupně jsem se ale začala nudit a pomalu u čtení usínat.
Hlavní hrdinka Jana studuje japanologii a překládá Kawašityho povídku Milenci. Pomáhá jí Viktor Klíma, co tam taky studuje, a postupně mezi nimi něco vzniká. Knihy z akademického prostředí nejsou zřejmě nic pro mě.
Kapitoly, kdy se hlavní hrdinka ocitá uzavřená v magickém kruhu na Šibuji jsem vůbec nechápala.V knize jsou i úryvky z Kawašityho Milenců, které mě nebavily.
Kniha se ale určitě musí líbit všem japanistům. Je v ní spousta japonských jmen slavných spisovatelů, z nichž jsem znala jen Harukiho Murakamiho. Mě se nejvíc líbil Akira, brácha Janiny kámošky Mačiko. Fotil okna, což jsem vždycky chtěla i já!
Konec byl vlastně docela dobře vymyšlený. Hezky vše zapadalo, ale neobměkčilo mě to.
Probudím se na Šibuji od Anny Cimy je skvěle napsané! O tom žádná! Česká kniha je prostě česká kniha. Na mě asi ale až moc japonská.

No pro mladistvé dobře, budiž, ale to přece nemůže nikdo myslet vážně, že takováhle knížka sbírá i literární ceny...

Autorka píše lehce a velmi barvitě. Téma na mě bylo příliš složité, tak jsem knihu odložila. Je to i mým naturelem: mám ráda věci praktické a debaty intelektuálů mě moc neberou. A vadily mi ty fantazijní kapitoly. Určitě si ale kniha své čtenáře najde.

tak to bylo opravdu počteníčko! tak pozitivně nabité, žádné nimrání se v tragedoidní existenci umolousaných hospod, žádný podhled frustrátů z podpivních tácků.
reálné a živé osobnosti a každá jiná!
radost číst. a předpokládám, že pro autorku i radost psát. všechno tady krásně zapadá do sebe, od zaprášených existencí „nesmyslných“ studijních oborů přes nahlédnutí do reality japonských uliček až po mysteriózní přestřihy. (co mně dostalo byl Hačiko, který se zvedl a šel se ukrýt před deštěm - to nemělo chybu!)
osvěžující zážitek a jen co se zmocním další knihy rád si ji vychutnám. doporučuji to všem knihožroutům - tohle nebudete litovat!
díky.

Úžasná a nápaditá kniha s neotřelým námětem. Moc se mi líbilo prostředí. Dále bych chtěla vyzdvihnout styl, jakým autorka píše. Doporučuji!:-)

Toto je laskominka! Anna Cima mala skvelý nápad, ktorý sa jej podarilo dostať na papier takým spôsobom, že som sa od knihy nevedela odtrhnúť. Zo začiatku som si síce musela zvykať na hovorovú češtinu, ale po pár stránkach som to už ani nevnímala. Môj mozog bol oklamaný a miestami som si zamieňala Janu s Annou, ale nejedná sa o autobiografiu (autorka však zo svojho štúdia japanológie určite čerpala).

Poprepletané, premyslené, prepojené, jednoducho dielo, v ktorom autorka neplytvala miestom ani mojim časom. Nič mi nechýbalo, nič nebolo naviac. Tak akurát aby som sa do jej tvorby zamilovala a siahla aj po jej druhej knihe Vzpomínky na úhoře.

Hlavní postava byla na začátku příběhu dosti namyšlená. Jakmile se děj posunul dál objevil se krásný magický realismus, který si spojuji hlavně s knihami od Murakamiho. Od té chvíle mě příběh svou magií úplně vtáhl a nepustil. Skvělá prvotina, těším se na další knihy autorky.

Přiznávám, že tohle hodnocení je ještě víc subjektivní, než obvykle. Ale tenhle příběh mě dokázal vrátit do studentských let, a i když jsme na pivo a cigáro chodili z Palachárny a Celetný jinam než japanologové, autorce se povedlo to studentský nadšení, neukotvenost a nesmyslný boje s magicko-realistickým prvkem moc hezký propojit.

"Radši bych bojoval s drakem než volat v japonštině do domova důchodců,“ zabručí Klíma.