Probudím se na Šibuji

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly… Čtivě a svěžím hovorovým jazykem napsaný román mladé debutující japanoložky je o hledání cesty k odlišné kultuře, o nejednoznačnosti reálného světa a o ošemetnosti splněného snu....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385705/big_probudim-se-na-sibuji-Ios-385705.png 4.21050
Nahrávám...

Komentáře (269)

Kniha Probudím se na Šibuji

charlosina
19. března

Jo, je to (na české prostředí nezvykle) propracované a japonskými kulisami ozvláštněné, ale ruku na srdce: je to hlavně milostný román, nic víc nepředá.

simca9342
19. února

Krásný příběh nabitý cestováním do neznámého prostředí konkrétně Japonska. Dlouhou cestou za poznáním nejen japonské kultury a tradic, ale také osobním životem oblíbeného japonského autora knih Kawašity nás provede mladá dívka Jana- japanoložka, ale seznámí se tam se svým druhým já, ztraceným a bloudícím, hledajícím cestu zpět z neznáma. Cestu domů.


JanaJanska
14. února

Tohle ve mně muselo chvilku dozrát. V jedné knize jsem vlastně dostala čtyři příběhy, které byly celkem "obyčejné". Nelíbil se mi použitý hovorový jazyk. Ale sakra. Já jsem z té knihy nadšená, i když nedokážu přesně vysvětlit proč. Konec mě dostal. Miluju otevřené konce; nejprve jsem nechápala, že jako na další straně nic není, ale pak mi to secvaklo a moje představivost se rozběhla na plné obrátky. Autorku zařazuji mezi své oblíbené a doufám, že se brzy dostanu k její další knize.

Adana322
30. ledna

Jelikož mám ráda japonské autory a prostředí, nechala jsem se zlákat, i když šlo o prvotinu. Ale je to skvělá kniha. Právě čtu Vzpomínky na úhoře musím říct, že Anna Cima je nejlepší ze současných českých spisovatelek - o třídu výš než třeba taková Mornštajnová...

jopp
22. ledna

Na prvotinu povedené, i když trochu ujeté :-) Jakožto Moravák jsem měla trochu problém s pražským dialektem, který byl v komplet celém textu.

soupik2012
22. ledna

Zajímavá kniha kterou nedovedu žánrově nikam zařadit. Nacházejí se zde tři dějové linie, přičemž je každá z nich úplně jiná, ale dohromady tvoří zajímavý celek. Všechny jsou založené na vzájemném dialogu a obsahují naprosté minimum děje. Hlavní dějová linka se odehrává v Praze, kde Jana studuje vědecký obor, konkrétně japanologii. To co mě na této knize zaujalo nejvíc, je její druhá dějová linka. A tou je postupný překlad jedné japonské povídky. S něčím podobným jsem se setkala vůbec poprvé a samotnou mě překvapilo, jak mě odhalování tohoto v podstatě prostého textu udržovalo v neustálém napětí. Třetí dějová linka se odehrává v Tokiu a je zase úplně jiná. Celá je protkána magickým realismem. A tak se ze zdánlivě obyčejného příběhu autorce podařilo vytvořit něco co nejde rozumem uchopit. Jediné z čeho jsem byla malinko zklamaná byl samotný závěr. Všeobecně mám otevřené konce ráda, ale tady těch otazníků zůstalo příliš mnoho. Audiokniha je načtena obstojně a načetla ji paní Anna Kameníková.

Matematicka
23.12.2022

Byla to asi první kniha žánru young adult, kterou jsem přečetla. Moc jsem od toho neočekávala – nějaká nezávazná zábava pro mládež, myslela jsem si. Věděla jsem, že kniha získala ocenění Magnesia litera a to k ní přitáhlo moji pozornost. Při čtení mě tato kniha příjemně překvapila úplně ve všem. Jednak jsem se velice ráda vrátila do dob svých vysokoškolských studií. Kromě nezávazného povídání s kamarádkami, setkávání se spolužáky a pozorného sledování života kolem sebe tady ale nechybí skutečné zaujetí pro obor studia a pořádná porce intelektuálního dobrodružství – to vše ve spolupráci s o trochu starším doktorandem. Takže kromě toho, že si uděláte představu o tom, jaké to asi je studovat japanologii na Karlově univerzitě, se tu opravdu dost dozvíte o japonské kultuře a literatuře obzvlášť.

CdC
18.12.2022

(+ SPOILER) Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst už dost dlouho, protože souzní s mou fascinací Japonskem a japonštinou, a jak je to ještě literatura v literatuře, tak mě to dost baví. Odhaduju, že hodně věcí bylo i autobiografických, jak už to v prvotinách bývá (ostatně kde nejsou autobiografické prvky, že), ale tady to mělo krásný přesah – a to hlavně kvůli ústřednímu motivu, kterým je zrcadlení, tedy Zdvojení, jako povídka Kawašity. Stejně jako Kawašita píše Milence, aby si urovnal svoji minulost, Jana vypráví svůj příběh, který je vlastně nakonec taky o milencích – o ní a o doktorandovi Klímovi, a který taky převypráví, co se jí v životě událo. Zdvojení se samozřejmě ukazuje i v tom, jak se rozštěpí ona a její toužebná myšlenka zůstat v Japonsku (plus další věci, jako například strašidlo). A tady se zase ukázalo něco, co jsem velmi ocenila – sedmnáctiletá Jana by s Nakadaiem hned chodila, kdežto Jana na vysoké už Akiru nechce, protože nemá chuť ho zachraňovat. Prostě lidi se musí potkat ve správný čas na správném místě.

Jinak jsem vůbec neměla pocit, že by byla Jana arogantní jen proto, že nechce s holkama klábosit o šminkách a raději si přečte knihu, ani mi konec nepřišel otevřený – vždyť Jana-myšlenka se potřebovala dostat za hranici, aby opustila Šibuji, a v momentě, kdy ji Klíma pustí, tak může zmizet, a jako vypravěčka tudíž už nemůže vyprávět dál.

Měla bych jen pár hnidopišských výtek: v jedné scéně si Klíma udělá culík nejspíš jednou rukou, protože druhou musí držet Janu-myšlenku za ruku (a přitom se to všude jinde tak hezky pohlídalo), trochu jsem se podivila, že Jana-myšlenka po tom, co se naučí 300 znaků nemá ve slovní zásobě sloveso zemřít, a ještě jsem se pozastavila nad tím, že Jana, která od malička leží v knihách a japanologii studuje kvůli literatuře, nezná v druháku na magistru Rolanda Barthese (aspoň podle jména).

Ale to mi nesmazalo zážitek z knihy, kdy jsem si jednou dokonce musela držet ruku před pusou, abych se nerozchechtala na celé kolo, a pak jsem i velmi ocenila reálii o ceduli „upozorňující na výskyt úchylů v týhle uličce“. Styl psaní se mi líbil, byla to pěkná živá čeština. A Anně Cimě se i skvěle podařilo do románu vplést prvky detektivky, duchařského příběhu a krapet dívčího románu. Plus jsem samozřejmě ráda za spoustu tipů ke čtení a brzy se vrhnu na Případ astrologických vražd, který už autorka mezitím stihla přeložit.

1 ...