Probudím se na Šibuji
Anna Cima
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385705/bmid_probudim-se-na-sibuji-Ios-385705.png
4
1250
311
Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly… Čtivě a svěžím hovorovým jazykem napsaný román mladé debutující japanoložky je o hledání cesty k odlišné kultuře, o nejednoznačnosti reálného světa a o ošemetnosti splněného snu.... celý text
Přidat komentář
Změť románku a pokusu o magický realismus s velkým důrazem kladeným na intelekt hlavní hrdinky... no nevím. Hovorový jazyk mě bolel, japonské "zajímavosti" nezajímaly, čtení nebavilo.
Jo, je to (na české prostředí nezvykle) propracované a japonskými kulisami ozvláštněné, ale ruku na srdce: je to hlavně milostný román, nic víc nepředá.
Krásný příběh nabitý cestováním do neznámého prostředí konkrétně Japonska. Dlouhou cestou za poznáním nejen japonské kultury a tradic, ale také osobním životem oblíbeného japonského autora knih Kawašity nás provede mladá dívka Jana- japanoložka, ale seznámí se tam se svým druhým já, ztraceným a bloudícím, hledajícím cestu zpět z neznáma. Cestu domů.
Tohle ve mně muselo chvilku dozrát. V jedné knize jsem vlastně dostala čtyři příběhy, které byly celkem "obyčejné". Nelíbil se mi použitý hovorový jazyk. Ale sakra. Já jsem z té knihy nadšená, i když nedokážu přesně vysvětlit proč. Konec mě dostal. Miluju otevřené konce; nejprve jsem nechápala, že jako na další straně nic není, ale pak mi to secvaklo a moje představivost se rozběhla na plné obrátky. Autorku zařazuji mezi své oblíbené a doufám, že se brzy dostanu k její další knize.
Jelikož mám ráda japonské autory a prostředí, nechala jsem se zlákat, i když šlo o prvotinu. Ale je to skvělá kniha. Právě čtu Vzpomínky na úhoře musím říct, že Anna Cima je opravdu nadaná spisovatelka.
Na prvotinu povedené, i když trochu ujeté :-) Jakožto Moravák jsem měla trochu problém s pražským dialektem, který byl v komplet celém textu.
Zajímavá kniha kterou nedovedu žánrově nikam zařadit. Nacházejí se zde tři dějové linie, přičemž je každá z nich úplně jiná, ale dohromady tvoří zajímavý celek. Všechny jsou založené na vzájemném dialogu a obsahují naprosté minimum děje. Hlavní dějová linka se odehrává v Praze, kde Jana studuje vědecký obor, konkrétně japanologii. To co mě na této knize zaujalo nejvíc, je její druhá dějová linka. A tou je postupný překlad jedné japonské povídky. S něčím podobným jsem se setkala vůbec poprvé a samotnou mě překvapilo, jak mě odhalování tohoto v podstatě prostého textu udržovalo v neustálém napětí. Třetí dějová linka se odehrává v Tokiu a je zase úplně jiná. Celá je protkána magickým realismem. A tak se ze zdánlivě obyčejného příběhu autorce podařilo vytvořit něco co nejde rozumem uchopit. Jediné z čeho jsem byla malinko zklamaná byl samotný závěr. Všeobecně mám otevřené konce ráda, ale tady těch otazníků zůstalo příliš mnoho. Audiokniha je načtena obstojně a načetla ji paní Anna Kameníková.
Byla to asi první kniha žánru young adult, kterou jsem přečetla. Moc jsem od toho neočekávala – nějaká nezávazná zábava pro mládež, myslela jsem si. Věděla jsem, že kniha získala ocenění Magnesia litera a to k ní přitáhlo moji pozornost. Při čtení mě tato kniha příjemně překvapila úplně ve všem. Jednak jsem se velice ráda vrátila do dob svých vysokoškolských studií. Kromě nezávazného povídání s kamarádkami, setkávání se spolužáky a pozorného sledování života kolem sebe tady ale nechybí skutečné zaujetí pro obor studia a pořádná porce intelektuálního dobrodružství – to vše ve spolupráci s o trochu starším doktorandem. Takže kromě toho, že si uděláte představu o tom, jaké to asi je studovat japanologii na Karlově univerzitě, se tu opravdu dost dozvíte o japonské kultuře a literatuře obzvlášť.
(SPOILER)
Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst už dost dlouho, protože souzní s mou fascinací Japonskem a japonštinou, a jak je to ještě literatura v literatuře, tak mě to dost baví. Odhaduju, že hodně věcí bylo i autobiografických, jak už to v prvotinách bývá (ostatně kde nejsou autobiografické prvky, že), ale tady to mělo krásný přesah – a to hlavně kvůli ústřednímu motivu, kterým je zrcadlení, tedy Zdvojení, jako povídka Kawašity. Stejně jako Kawašita píše Milence, aby si urovnal svoji minulost, Jana vypráví svůj příběh, který je vlastně nakonec taky o milencích – o ní a o doktorandovi Klímovi, a který taky převypráví, co se jí v životě událo. Zdvojení se samozřejmě ukazuje i v tom, jak se rozštěpí ona a její toužebná myšlenka zůstat v Japonsku (plus další věci, jako například strašidlo). A tady se zase ukázalo něco, co jsem velmi ocenila – sedmnáctiletá Jana by s Nakadaiem hned chodila, kdežto Jana na vysoké už Akiru nechce, protože nemá chuť ho zachraňovat. Prostě lidi se musí potkat ve správný čas na správném místě.
Jinak jsem vůbec neměla pocit, že by byla Jana arogantní jen proto, že nechce s holkama klábosit o šminkách a raději si přečte knihu, ani mi konec nepřišel otevřený – vždyť Jana-myšlenka se potřebovala dostat za hranici, aby opustila Šibuji, a v momentě, kdy ji Klíma pustí, tak může zmizet, a jako vypravěčka tudíž už nemůže vyprávět dál.
Měla bych jen pár hnidopišských výtek: v jedné scéně si Klíma udělá culík nejspíš jednou rukou, protože druhou musí držet Janu-myšlenku za ruku (a přitom se to všude jinde tak hezky pohlídalo), trochu jsem se podivila, že Jana-myšlenka po tom, co se naučí 300 znaků nemá ve slovní zásobě sloveso zemřít, a ještě jsem se pozastavila nad tím, že Jana, která od malička leží v knihách a japanologii studuje kvůli literatuře, nezná v druháku na magistru Rolanda Barthese (aspoň podle jména).
Ale to mi nesmazalo zážitek z knihy, kdy jsem si jednou dokonce musela držet ruku před pusou, abych se nerozchechtala na celé kolo, a pak jsem i velmi ocenila reálii o ceduli „upozorňující na výskyt úchylů v týhle uličce“. Styl psaní se mi líbil, byla to pěkná živá čeština. A Anně Cimě se i skvěle podařilo do románu vplést prvky detektivky, duchařského příběhu a krapet dívčího románu. Plus jsem samozřejmě ráda za spoustu tipů ke čtení a brzy se vrhnu na Případ astrologických vražd, který už autorka mezitím stihla přeložit.
Na tuhle knihu jsem byla před dvěmi lety upozorněna kolegyní z práce. Údajně hlavní postava jí velmi připomíná mou osobu.
Jestli se jevím jako pokrytecký arogantní intelektuál, co nemá pochopení pro většinovou společnost, nezapadá, má zápal pro svůj obor, cítí se být výjimečná, hledá se a nachází v textech, a cestách do jiných světů? Pak musím přiznat, že se nepletla.
Ale zpět ke knize, celkově mě velmi bavila a musím uznat, že již chápu proč získala svůj hlas u literárních kritiků. Je to podivuhodné dílo, které stojí za přečtení a mě navíc namotivovalo k četbě toho fenomenálního "Murakáče". :)
Vzhledem k tomu, že jsem o knize před jejím pořízením nic nevěděla, neměla jsem od ní ani žádná velká očekávání. Z antikvariátu jsem si ji odnesla kvůli její zajímavé obálce a anotaci, která mě osobně nalákala na prostředí pražské univerzity. Během čtení jsem byla tedy velmi mile překvapena. Samotný děj je zajímavý a z mého pohledu originální. Na čtivosti přidává také autorčin styl psaní, kterým si mě autorka získala již na počátku knihy. Dokáže opravdu zaujmout a příjemně provést příběhem. K mému pozitivnímu hodnocení přispívá také kombinace známého prostředí pražské univerzity s cizím prostředím japonské Šibuje. A konec knihy?.....ten si musí každý přečíst a vyložit sám.
Jedná se tedy o příjemné čtení, které rozhodně doporučuji.:)
Začátek je strašný a po prvních několika stránkách nechybělo málo k tomu, abych knihu zklamaně odložila zpátky do poličky.
Hlavní hrdinka Jana, arogantní rádoby intelektuálka, dává čtenáři hned v prvním odstavci důležitě na vědomí, že je jiná a speciální. Ostatní holky mezi sebou údajně neustále jenom soutěží a řeší jen kluky a šminky, zatímco ona by raději debatovala o literatuře. Proto se prý s dívkami nekamarádí (zajímavé, že v následujícím textu zjistíme, že má dvě dobré kamarádky, zatímco o žádných kamarádech se vůbec nic nedozvíme). Doufala jsem, že tento od reality zcela odtržený postoj bude dále v knize kritizován nebo že Jana dojde k prozření, ale nestalo se tak, spíše právě naopak. Ostatní aspekty knihy ale nesympatickou hlavní hrdinku dokázaly víceméně vykompenzovat.
Povídka Milenci, kterou Jana překládá a která představuje jednu ze tří dějových linií knihy, je výborná a nemám jí prakticky co vytknout. Linie v Japonsku je docela poutavá a napínavá, linie v Praze zase dýchá nostalgicky akademickou atmosférou. Autorka vůbec umí dobře vystihnout atmosféru a prostředí, kde se příběh odehrává. Prvky magického realismu děj osvěžují, nebála bych se je využít víc. Líbí se mi i milostná linka, přirozeně do příběhu zapadá, naopak linka Kristýny a jejího otce ději absolutně nic nepřidává, nedává v něm smysl a nemá žádný velký význam nebo pointu ani sama o sobě.
Konec je bohužel uspěchaný a nelogický (nemluvím o jeho otevřenosti, s tou bych se smířila), čekala jsem od něj víc. Knize by taky prospěla lepší korektura, překlepů je tam na můj vkus příliš, stejně jako opakujících se slovních spojení.
Celkově šlo o zábavnou oddechovku s docela neotřelým příběhem a dobrou atmosférou. Myšlenka rozdvojení duše při intenzivním zážitku je hodně zajímavá, autorka se jí ale mohla věnovat víc a jít o něco víc do hloubky. Mám za to, že ji nedotáhla úplně do konce.
Na prvotinu velmi dobrý počin, v úrovni současné české literatury jde o velmi kvalitní dílo. Celá kniha je velmi čtivá, posledních asi čtyřicet stran uteklo jako voda. Nejkladněji hodnotím hlavní myšlenku, nápad a i zpracování, hlavní postavy jsou taky skvělé, velmi uvěřitelné a lidské. Konec je možná příliš zrychlený a jaksi abstraktní, ale to je u magického realismu velmi časté. Jediné, za co strhávám hvězdičku, je jazyk. Vím, že dílo je vyprávěno z pozice studentky, ale mně opravdu nejde číst hovorový jazyk v románech. (Pro tento žánr a příběh by se spisovný jazyk hodil více.) Doporučuju, Magnesia Litera je zasloužená!
Super. Líbila se mi promyšlená kompozice, a to včetně propojení příběhu české studentky japanologie Jany Kupkové s textem japonského spisovatele Kawašity, potěšilo mě nahlédnutí do japonské kultury i studia japanologie na FF UK. Příběh je vyprávěn s lehkostí, má spád, dobře se čte. A inspirace "Murakáčem" je nepřehlédnutelná. :-)
Mělo to spád, hezky se to četlo,ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že kniha není napsaná pro mě. Což je vlastně pravda.
Určitě bych byla nadšená,kdybych knihu četla před dvaceti, třiceti lety,kdy mi bylo tolik,co autorce. Takhle jsem se do hrdinů nedokázala tak vžít.
A jen jsem se utvrdila v tom, že Japonsko, Japonci a jejich způsob života není nic pro mě.
Velmi svižně a lehce psaný román ,takový čerstvý vítr v české kotlině.Neotřelé téma zpracované ve třech rovinách, hledání sebe sama,trocha lásky,trocha magična, hodně Japonska.Pohodové čtení třeba na dovolenou.
Strašně zajímavý román. Abych se přiznal, nic s podobnou tématikou jsem do této chvíle nečetl. Kniha nám nabízí tři dějové linie, které se zprvu zdají býti sobě vzdálené, postupně se však prokousáváme k tomu, jak moc propojené jsou.
Autorka je japanoložkou a s tím se rovnou pojí dvě roviny příběhu, které mě osobně zaujaly nejvíc - Janino studium japanistiky na Karlově univerzitě a také postupné pátrání po indiciích a překládání děl spisovatele Kawašity. Právě popis každodenního života na filozofické fakultě mi přišel velice poutavý. Hlavně pak postava Klímy, kterou považuji za jednu z nejlépe napsaných postav z děl českých autorů, která jsem v nedávné době četl.
Rozhodně doporučuji. Kniha stojí za to.
Dlouho jsem opomíjel současné české autory, ale na tuto knihu jsem si dělal zálusk už delší dobu. Pak jsem chtěl něco lehčího na čtení před spaním, tak jsem si koupil e-knihu Probudím se na Šibuji. Když jsem začal číst, říkal jsem si, že jí asi přečtu za jeden večer celou, ale s tím čtením před spaním je to všelijaké, takže mi nakonec vydržela skoro na 14 dní.
Byla to moc pěkná kniha, vtipná, trochu snová, ale přesto velmi reálná a uvěřitelná (snad až na akci v domově pro seniory). Rekapitulace života Jany a jejích kamarádek v prvních kapitolách mě bavila velmi, prolínání snové Jany - reálné Jany na jedné straně a Milenců - Otřesných vzpomínek - Kawašitova života na straně druhé mi přišlo jako geniálně vymyšlený koncept vyprávění příběhu. Protiklady ušmudlaného západoevropana (dobře, středoevropana) akademika Klímy a skoro až přehnaně dobře vypadajícího akčního asijce, se kterými Jana prožila do určité míry formující a spojující prožitky, aby nakonec všichni společně, a přesto ne tak úplně, dosáhli vytyčeného cíle... pěkné. I když, dosáhli ho vůbec? Trochu pootevřený konec hodnotím také velmi kladně.
Ještě jednou - skvělé. Současným českým autorům dám mnohem víc šancí než dosud.
Neskutečná trefa přesně do mého vkusu! Čím dál tím víc mám pocit, že magický realismus a jeho odnože jsou mým nejoblíbenějším žánrem. Knihu Probudím se na Šibuji a "haló" kolem ní jsem registrovala, ale nevrušovalo mě to. Asi proto, že tohle "haló" většinou provází knížky se specifickou společenskou tématikou, šmrncnuté politikou a napsané tím specifickým rádobyuměleckým způsobem. Nemohla jsem být dál od pravdy! Svižný a napínavý příběh, odehrávající se částečně v Praze mezi vysokoškoláky a částečně v Tokijských ulicích (které má autorka pravděpodobně dost nachozené, protože ten popis je jako bych tam chodila taky). Máte tam všechno – lásku, cestování, sny o budoucnosti a navíc něco, co zůstane tak trochu viset mezi nebem a zemí.
Štítky knihy
prvotina Japonsko česká literatura japonská literatura magický realismus rozhlasové zpracování Magnesia Litera Cena Jiřího Ortena
Probudím se na ŠibujiKniha Probudím se na Šibuji je v
| Právě čtených | 26x |
| Přečtených | 1 634x |
| Čtenářské výzvě | 378x |
| Doporučených | 129x |
| Knihotéce | 328x |
| Chystám se číst | 580x |
| Chci si koupit | 139x |
| dalších seznamech | 16x |
(SPOILER) Knihu jsem si pořídila na základě pozitivních recenzí mých knižních přátel zde na DK. Většinou mi pro výběr toho, co mě bude bavit, pomůže knihu prolistovat. Jsem moc ráda, že tady, u nákupu přes internet, to nešlo :-). Když jsem totiž Probudím se na Šibuji jen tak zběžně prolistovala, připadalo mi to všechno jako jeden velký zmatek. Usoudila jsem, že takovou knihu musím přečíst co nejdříve (jestli se mi to vůbec povede!) a poslat ji "do oběhu", ať mi neblokuje místo v knihovně... Teď bych si ji tam ale nejraději ponechala, akorát že to místo fakt nemám. A říkám si, že na tuhle knížku jen tak nezapomenu :-).
Ano, i mě často rozčiluje hovorový jazyk, ale tady mi nevadil. Naopak mi připadalo, že do knihy, jako je tato, se hovorový až slangový jazyk hodí lépe než spisovná "knižní" čeština. V knize je hodně přímé řeči, zbytek textu z velké části zabírají úvahy hlavní hrdinky Jany. Studenti, vysokoškoláky na humanitních oborech nevyjímaje, opravdu nemají ve zvyku vyjadřovat se spisovně. Každopádně, autorka se drží jednoho stylu, což vnímám pozitivně. Za mnohem horší považuji, když je hovorový jazyk prokládán knižními výrazy jen proto, aby autor upoutal pozornost jenže často spíš poukazuje na jazykovou neobratnost a malý cit pro jazyk.
V Japonsku jsem nebyla, ani se tam jet nechystám, ale přitom mě ta země určitým způsobem přitahuje. Snad tím, že jde o prastarou kulturu tolik odlišnou od té naší... i když to určitě není jediný důvod. Zároveň mám moc ráda romány, z nichž se člověk poučí o reáliích jiné země, kultury či skupiny obyvatel a to román Probudím se na Šibuji splňuje bohatě.
Magické prvky mě od některých knih spíše odrazují, ale záleží na konkrétní formě, zejména jak moc se to "magično" prolíná s běžnou realitou. Zdejší forma mi maximálně vyhovovala, jelikož něco podobného znám i ze svého života a snů. Motiv rozpolcenosti, motání se v kruhu, nemožnost opustit něco a posunout se dál, řetězení pozoruhodných "náhod". A navzdory vážnosti popisovaného bádání nad osudy Kijomarua Kawašity jsem se občas musela i zasmát, hlavně na posledních stránkách. Možná, že až toho o Japonsku přečtu víc, zejména pak od japonských autorů, svoje hodnocení přehodnotím, ale teď nemůžu jinak než dát pět hvězd :-).