ivanaga
komentáře u knih
Kdo šije u Podolské?
Lucie Hlavinková
První, co mě napadlo, byl film pro pamětníky. Skvělý námět, bohužel ne zcela využitý. Jazyk a formulace jsou příliš uhlazené, chyběla mi dramatičtější, živější linka. Je to takové krotké, opatrné našlapování. Zajímavý příběh, který měl velký potenciál, včetně povedené obálky.
Tajný život stromů
Peter Wohlleben
Bezva kniha, která populární formou odkrývá fascinující skutečnosti ohledně soužití mezi jednotlivými stromy, které jsou tak nějak tušené, ale běžné pozornosti člověka léta skryté a nepostřehnuté. Tento pohled je zcela nový a kniha by si zasloužila velkou pozornost.
Miss exitus
Aleš Palán
Moc pěkná věcička. Autentická, uvěřitelná, dobře vystavěná s bezva koncem. Jaký propastný rozdíl proti tomu co jsem četla před tím.
Vila na Sadové
Richard Sklář
Obálka vypadala slibně, i naznačený děj - příběh vily a jejích majitelů v době války a dnes. Nicméně způsob zpracování naprosto laciný. Dvě časové linky spíše ruší. Příběh ze současné doby mi trochu připomněl Stoletého staříka, ovšem u toho jsem se bavila, tady ne. Je tam příliš balastu, autor se vyžívá v popisu hlavní hrdinky, která je jakýmsi akčním Bondem. Věřím, že někomu se tato forma může líbit, mě ale ne. Takže jsem to ani nedočetla, škoda času.
Tiché roky
Alena Mornštajnová
Tahle knížka mě dostala. Přečetla jsem ji téměř na jeden zátah. Silný příběh a přitom vlastně všední a v mnoha obměnách častý. Autorka však zde dokázala nahlédnout pod slupku a nánosy umně ukrytých dějů a rodinných historií , které život kolem nás vytváří. Jsou to skryté zkoušky a my jim svou povahou, výchovou, a někdy i díky náhodám čelíme nebo jejim nástrahám podléháme.
Karneval paměťových buněk
Karel Šíp
Lépe se to od autora poslouchá v televizi než čte..v knize se mi to zdá už příliš prvoplánové a jednoduché.
Veselí
Radka Třeštíková
Autorka pozitivně překvapila. Jednoznačně nejvyzrálejší z dosavadní tvorby. Kniha je autentická a současná. Není jen pro pobavení, což mnozí povrchně v knihách hledají, ale to je právě její plus.
Zdi tvé
Michael Třeštík
Je těžké psát nezaujatý komentář, když vím, kdo za ním stojí. Užila jsem si s chutí popis charakterů a situací na stavbě a v ateliéru, autor je velmi autentický, to ocení především ti, kdo toto prostředí znají. O to víc mě ale překvapilo, jak se dokáže přesně vcítit a skutečně důvěrně popsat mentalitu ženy. Přičítám to jeho empatii. Hlavní zápletka je vskutku překvapivá ale vlastně očekávaná, charaktery se postupně vykreslují a konečná katarze je vlastně úleva, že vše je tak, jak má být. Člověk prožívá život tak, jak k němu přistoupí. Je to kniha o odpovědnosti, touze, lidských slabostech a ctnostech. Vlastně je to psychologický román, kde je namíchána ta správná dávka pro ženy i pro muže. Je to tak trochu i dokument své doby. Jsem přesvědčena, že Soňu musel autor zažít a vypsat se z toho. A na konci knihy se jí pomstil..:-D
Moc ráda jsem si tuhle knihu přečetla. Je jiná než romány bývají. Je mi jaksi blízká, až důvěrná. A motivem vozíčkářky autor předběhl svou dobu.
Toskánsko: Peklo i ráj
Ivan Krejčí
Toskánsko mám ráda a proto jsem si knihu koupila. Byla to však pro mě vyhozená investice. Neměla jsem sílu ji ani dočíst. Způsob psaní mě hrozně iritoval. Nejde ani tak o obsah, jako způsob podání. Prostě nejsem cílová skupina, na kterou je tato kniha namířena. Laciný podbízivý nevkus. Brrr.
Tyranie: 20 lekcí z 20. století
Timothy Snyder
Proč takováto kniha vznikla, je evidentní. Každý, kdo sleduje současné dění a není mu to lhostejné, vnímá vzrůstající obavy o zachování demokracie. Je však otázkou, kolik lidí může oslovit, neboť právě ti, kteří by si ji měli přečíst a zamyslet se, většinou nečtou, jsou spíše vláčeni propagandou a oslovují je populisti. A je evidentní, že jich je více než půlka národa a netýká se to jen Čechů. Však také kniha byla napsána primárně pro Američany, ale tady si s nimi můžeme podat ruce. Máme podobné vůdce a obezřetnost platí tady i tam. Ale autor toto evidentně ví a proto maximálně zjednodušoval, aby byl text stravitelný pro všechny. Je to záslužný počin. Zatímco v nedávných letech byla demokracie jen jakýsi pojem, dnes je to jiné. Bojím se, že tady právě platí to, že její hodnotu poznáme, až ji ztratíme. Aby se to nestalo, nebo alespoň oddálilo, byla napsaná tato kniha. Snaží se o poučení z historie, která se často opakuje, neboť lidé jsou stále stejní. Někdy z toho až mrazí, jak jsme slepí a hluší, jak nevnímáme varování a necháváme se vláčet emocemi a planými frázemi. Jdeme za těmi, co nejvíc plamenně křičí, jedno co. Dnes více než kdy jindy vzrůstá potřeba a cena pravdy, paměti a odvahy.
Tato útlá knížečka by měla být zařazena mezi učebnice.
Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek
Martin Rajniš
Když jsem na tuhle knihu narazila v pražském Luxoru, bylo mi jasné, že ji chci. Jenže jsem ji nekoupila hned a oni mi ji vyprodali. A tak jsem musela čekat, až mi ji přivezou z Plzně do našeho knihkupectví. Čekání se vyplatilo, je to skvělá, nabíjející a přímo srdcová záležitost!
Autora znám coby svého kolegu architekta, kterého jsem doposud obdivovala pro jeho kreativitu s "prkénky". Z knihy jsem se ovšem dozvěděla, že má podstatně širší záběr. Především jeho cesty po světě mi vyrazily dech.
Kniha je nesmírně čtivá, šťavnatá, plnokrevná, přesně jako její autor. Na jeho příkladu je vidět, co je v životě to podstatné. Je to vlastně i psychologická a filozofická sonda do jeho života, který autor naprosto otevřeně popisuje, a to v míře nevídané. Rajniš je sopka, která neustále vybuchuje, ale neničí, naopak, září do kraje a zúrodňuje úhor kolem sebe. Je obrovský tvořivý talent, který svůj um rozdává plnými hrstmi.
Předpokládám, že výtisků nebude mnoho, ale je to obrovská škoda, protože tohle by si měl přečíst každý, komu záleží na životě a lidech kolem sebe, kdo tvoří, nebo tvorbu druhým umožňuje, kdo učí nebo se učí. MR je prototypem nového školství, nových přístupů a mezilidských vztahů. Já ho prostě žeru.
Smrt v rodině
Karl Ove Knausgård
Tak jsem ji konečně asi po 3 měsících dočetla . Byl to docela boj. Můj boj s Karlem Ove. Nechala jsem se nalákat obrovskou reklamní kampaní a marně doufala, že na té knize bude cosi výjimečného. Pravdou je, že je jiná. Je rozvleklá, popisná, nekonečná a utrápená. Nedá se říci, že by autor neměl co říci. Ale ta forma je strašlivá. Pro mě bylo nejhorší ta nepřerušenost, absolutní absence nějaké rytmizace, členění. Člověk to čte a utápí se v proudu všednosti. Jsou to obsáhlé zápisky depresivního člověka, který tak svoji tíhu přenáší na čtenáře. Vnímám ho jako citového deprivanta, jako chudáka, zoufalce. Není tu ani špetka vtipu, radosti, nadhledu, optimismu. Jen neustálé pochyby, domněnky, odtažitost a chlad. Hrozná povaha. Kniha by byla možná čtivější, kdyby se 4/5 vynechaly. Jsou tu jistě zajímavé pasáže, ale jsou naředěné, že mizí jejich síla. Jedinou devízou knihy je otevřenost, pravdivost a upřímnost autora, která může rezonovat v podobně smýšlejícím jedinci, který se spolu s autorem může oddávat společné sebelítosti. Ta zpověď je obsáhlá a podrobná, přitom popisuje v podstatě všední život kohokoliv. Jen úhel pohledu je velice nepříjemný. Je jasné, že právě na tomto osobitém stylu byl postaven marketing. Pochybuji však, že kdo si přečetl první díl, sáhne po dalším. Já to tedy rozhodně nebudu. Jsem ráda, že to mám za sebou.
Loď v Bretani
Marta Davouze
Tato třetí kniha autorky ve mně dopředu vyvolávala zvědavost. Jak lze navázat na předchozí dvě? Měla jsem za to, že náboje jsou vystříleny. V první shrnut život s dramatickým prvkem rozchodu, ve druhé jeho nová, až trochu exoticko-romantická etapa ve Francii. Co dál? Bude to stejně nosné? Z mého pohledu mohu říci, že je to opravdu znovu hutné, nabité životní energií, lehkým sarkasmem, nadhledem a vtipem, ale ne tím za každou cenu, který člověka do smíchu násilně nutí. Tady se spíše usmívám pod fousy a lehce v duchu pokyvuju, že tohle přece v nějaké obměně taky znám.
Přitom to vypadá tak lehce. Psát o tom, co člověk prožívá. Jak bydlí, vaří, uklízí, cestuje, jak vnímá lidi kolem sebe. Jenže to je právě to. Nejenže to paní Marta umí kvalitně napsat, ona to hlavně umí žít. Tak, jako málokdo. Má odvahu, šarm, praktické dovednosti, jaké se už dneska mezi mladou generací snad ani nenosí, je organizačně schopná, diplomatická, a k tomu všemu sečtělá a vůbec vzdělaná dáma. Prostě nedostižná kombinace. Takže s jejím nabitým programem se kapitoly píšou samy. Tedy aspoň to tak vypadá. Člověk po těch jejích story má okamžitě chuť někam vyrazit. Když ne na loď či jinam do dálek, tak alespoň na nákup nebo na kafe. Dostane chuť na cigáro, i když nekouří. Stejně si myslím, že další kniha, která bude nutně následovat, by měla být kuchařka. Ty recepty na mleté maso zkrátka musím mít! Paní Marta je prostě naše česká Betty MacDonaldová a hrozně mě baví.
Dešťová hůl
Jiří Hájíček
Rozhodně čtivá, zvládla jsem ji za pár dní. Vtáhla mě do děje. Řekla bych, že tato poslední z autorovy jihočeské trilogie je nejlépe vystavěná, prostá balastu a uvěřitelná. Je to taková poctivě odvedená práce, nenáročný děj, odpovídající plynutí času v Jižních Čechách. Podobný příběh s jistou obměnou tady asi zažije každý třetí až pátý člověk, námět na filmový trhák to asi nebude. Ovšem fakt, že se v tom každý nějak najde, může být právě důvodem k domácímu úspěchu. Mě se třeba líbila proto, že mám vztah k lidem z Jižních Čech, že tu žiju a téma pozemkových map je mi blízké. Generačně je děj sice trochu posunutý, ale pořád se chytám. Chytá se i naše babička, syn už asi ne. Je to taková vyprávěnka, žádná divočina, naturalismus se tu nepěstuje. Vrcholem je migréna a nespavost, nebo hospodská rvačka. Tohle mi asi vadí nejvíc, ta bezbarvost a unylost hrdinů, absence emocí a drama, nebo aspoň trošek vtipu. Ale zase je to pravdivé, není to kýč, jen trochu šedivo a ponuro. Ve všech Hájíčkových knihách se hrdinové trápí, mají depky, bloudí po blatech v dešti a tak.. Možná je to terapie, nebo nějaký jihočeský truchlivý charakterový rys. Taková všeobjímající chandra. Ale příběh je vystavěn hezky, pěkný závěr, nakonec i happy end, to se ani nechce věřit. Ale stejně člověku zůstane z toho všeho smutno, že to tady takhle chodí, že je to pravda. To je asi největší přínos té knihy, to uvědomění si reality kolem sebe. To nastavené zrcadlo.
Smrt staré posluhovačky
Agatha Christie
Dobře napsaná klasická detektivka, jak se na Agathu sluší. Spousta postav na anglickém venkově, jejich mikropříběhy, pomalé odkrývání minulosti a jasná konečná pointa.
Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech
Miloň Čepelka
Pana Čepelku znám z Cimrmanů a z Country rádia, kde uvádí nové knihy. Také jsem tušila, že je pedagog a má cosi společného s češtinou. Jako člověka ho vnímám velmi pozitivně a tahle kniha mi můj předpoklad potvrdila. Ovšem trochu mě dostal tím, že jsem vlastně nevěděla, že také píše, a to docela dost. Takže mám co dohánět.
Pan Čepelka je vlastně stylový, taky takový skrytý nenápadný génius. S trochou nadsázky, ale myšleno vážně. Člověk si ho musí pro sebe trochu vyšťourat, ale jsem si jistá, že to pak stojí za to.
Oceňuji zde především jeho otevřenost. Ať mluví o rodině či divadle. Zaujal mě jeho vztah k tatínkovi, který ani ve svých 80 letech nemá vnitřně vyřešen. I jeho vztah ke smrti je mi blízký. Je ochoten ji vzít do hry, není pro něho tabu. K lidem kolem sebe se staví bezelstně a přímo, je si jistý sám sebou, nemá zapotřebí intrikovat, maximálně možná trochu poťouchle a trefně glosovat, nikdy však se zlým úmyslem ublížit. Užívala jsem si jeho osobité výrazy a hlášky, svědčící o mladistvém a nadmíru bystrém duchu, o vtipu nemluvě. Některé jeho projevy mohou působit až dětinsky naivně, on tím však pouze klame tělem. Je to typický moudrý stařec, který se na svět usmívá a kterého ten svět stále ještě baví a zajímá. Pan Čepelka je typ člověka, jakého bych si přála mít za kamaráda.
Sen noci darwinovské
Josef Lhotský
Nevídaná knížka. Po dlouhé době něco jiného, osvěžujícího, živoucího. Na jedné straně seriózní odborné a velmi zajímavé informace, které jsou podané formou jednoduchého příběhu, na straně druhé humoristická kniha plná chytrých a trefných hlášek a postřehů opravdu k popukání. To vše smícháno a nahuštěno do velmi stravitelné koncentrace a dávkováno po přesných dávkách jednotlivých kapitol. Je velká škoda, že podobné perly snadno zapadnou v přemíře balastu kolem.