Jako v nebi, jenže jinak

Opět obohacující čtení o lidech, kteří se rozhodli žít jinak. Člověk si uvědomí,, kolik toho v životě skutečně potřebuje. Respondenti byli různí, někteří skuteční pošuci, jiní s hlubokou moudrostí.
Kdybych si měla vybrat, kdo mě zaujal svou moudrostí, byla žena od Velkých Karlovic, některé její myšlenky jsem si musela zapsat.
Naopak mě trochu zklamal Anděl, přišlo mi, že si vlastně jen stěžuje na civilizaci, právě na něj jsem se těšila nejvíce a těch myšlenek tam toho moc nebylo.
Zaujala mě taky paní Karin. I já měla v dětství živé hračky, byla mi svým osudem v lecčems blízká.
Díky opět za tento počin.

Ano, nepopiratelně je to to samé co minule. Jak moc se vám (ne)líbila "jednička", tak moc se vám (ne)bude líbit i pokračování; rozdíl je v řádech promile. Pro mě ta promile ve prospěch novější z publikací plynou z konceptu "Hledám někoho, o kom bych vůbec nepředpokládal, že může existovat.", který je o chlup či dva méně rigidnější než omezující "desetileté pravidlo" pro šumavské respondenty. Působí to, že nyní autora ještě o něco více zajímají přímo ti lidé a jejich osudy, spíše než "jaké to na té samotě je". Navíc ta skvěle zachycená nářečí.

Nebyl jsem dlouho dalek toho, že bych udělil i plné hodnocení. Odradilo mě od něj až trio závěrečných rozhovorů. Ne že by nebyly zajímavé, ale přišlo mi, že se v nich Palán nedostal k jádru pudla dotazovaných; ať již byly utnuté příliš brzo či si dotyčný udržel znatelný odstup.

Kniha „Jako v nebi, jenže jinak: Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy" je volným pokračováním Palánovy úspěšné knihy Raději zešílet v divočině. Aleš Palán v ní znovu navštěvuje lidi, kteří se rozhodli žít mimo civilizaci – samotáře, poustevníky, lidi na okraji – a nechává je vyprávět o jejich životě, důvodech odchodu, i o tom, co pro ně znamená svoboda a samota.
Kniha sestává z osmi kapitol - rozhovorů se samotáři žijícími v odlehlých koutech Česka a přiměje čtenáře uvažovat nad otázkou, o co všechno moderní člověk pod nánosem civilizace přišel - a zda by návrat zpět k přírodě nebyl pro většinu populace až příliš drsný.
Palán zůstává věrný svému specifickému žánru – empatickému, ale ne sentimentálnímu rozhovoru. Umí se ptát, ale především naslouchat. Každý z jeho respondentů je jiný: někdo utíká před společností, jiný ji odmítá z přesvědčení, další v samotě nachází klid, víru či prostou radost z každodennosti. Díky tomu kniha nepůsobí jako katalog podivínů, ale spíš jako mozaika lidských osudů, která čtenáře nutí přemýšlet, co vlastně znamená žít „dobře“.
Každý z rozhovorů místy může, ne však na tak dlouho, aby tím začal dráždit, sklouznout k přitakávacímu monologu. Není se ale nutné obávat pocitu, že čtete vlastně stále dokola totéž, ten se vás nezmocní, na to jsou zpovídaní samotáři až příliš odlišní a – v dobrém a nijak dehonestujícím smyslu – svérázní. Snad na každé stránce přitom zazní nějaká myšlenka, se kterou pochopitelně souhlasit nemusíme, ale je minimálně zajímavé sledovat, jak dotyčný k tomuto svému závěru dospěl.
Autor navíc citlivě propojuje rozhovory s vlastními postřehy a krátkými úvahami a mezi řádky připomíná, že v podstatě každý člověk má co vyprávět, dáme-li najevo zájem a trpělivost.
Text je psaný s respektem a porozuměním, ale zároveň bez idealizace. Ukazuje, že samota může být osvobozující, ale i krutá, že touha po klidu a opravdovosti má mnoho podob.
V celkovém vyznění je to hluboká, lidská a velmi čtivá kniha o svobodě, ztišení se a hledání místa na samém okraji světa. Navazuje na Palánovu předchozí tvorbu, ale působí zraleji a vyrovnaněji – jako kdyby autor už sám trochu našel rovnováhu mezi světem lidí a světem samoty a ticha.

V knihovně jsem narazil jenom na pokračování šumavských samotářů, takže opět čtu "dvojku" jako první, ale myslím, že je to celkem fuk. Chce se mi zatleskat nad originalitou, svobodou a volnomyšlenkářstvím těchto osobností, ale upřímně, asi jsou někteří z nich i nějakým způsobem cáklí. Což z nich asi dělá ty svérázy, a i když ne u každého z nich souzním s jejich životní filozofií, tak jako náhled na všemožné alternativy lidských osudů se to čte fakt dobře.

Pro mě byl i druhý díl těchto lidských příběhů především únikem z reality mých dní, při kterém jsem se mohla zasnít o životě na samotě někde v horách, zároveň si ale poslechla (často moudré) osobní příběhy a pohledy lidí, kteří mají v životě všechno úplně jinak než jsem zvyklá. Z nějakého úhlu pohledu to byla pohádka, pohádka ale velice vykoupená tím, jak náročný život někteří samotáři mají, v nejednom případě nechybí i pravidelný hlad. Na podzimní odpoledne pod dekou moc fajn čtení.

Kniha nabízí hluboký pohled do života lidí, kteří se rozhodli žít podle svých vlastních pravidel, mimo běžnou společnost. Rozhovory jsou autentické a často překvapivé, odhalující různé motivace a filozofie jednotlivých samotářů. Díky kombinaci textu a fotografií kniha poskytuje komplexní obraz těchto neobvyklých životních cest. Je to inspirující čtení nejen pro ty, kteří se rozhodli jít svou vlastní cestou.

Asi ještě působivější čtení než v případě samotářů ze Šumavy. Ryzí lidskost, hodnoty, na kterých ve skutečnosti jedině záleží. Občas husí kůže, jindy jen němý úžas.

Volné pokračování šílenců, myslím, že knihy jako jsou tyto, nás čtenáře dokážou vždy trochu stáhnout zpátky k zemi, míněno v dobrém, protože stát pevně nohama na zemi je jedna z cest ke spokojnému životu. Pouze když vidíme jak jiný a těžký, ať z jakýchkoliv důvodů, může život být, začneme si vážit těch běžných věcí života vlastního.

Je to dobrý nápad poslouchat vyprávění samotářů, které člověk běžně nepotkává. Líbila se mi kniha od Aleše Palána o šumavských samotářích, ale tentokrát jsem další samotáře z celých Čech a Moravy poslouchala audio. Asi mi to i vyhovovalo víc, sedla jsem si před chalupu pod strom a poslouchala. Vyrovnaní lidé, milují samotu, přírodu a žijí právě tímto okamžikem. Vyprávění se mi líbila, některá - např. pana Broukala - jsem si pustila ještě jednou. Příjemně strávený čas.

Rozhovory s šumavskými samotáři mě oslovily o trochu víc, ale i tak to bylo moc příjemné čtení doplněné o krásné fotografie. U některých jsem si nebyla jista, zda si dotyčný tento životní styl vybral dobrovolně, ale rozhovory s těmi, u kterých to bylo jednoznačné, byly opravdovým balzámem! Vyzdvihnout musím rozhovor s paní Kateřinou a bratrem Andělem. Naopak koho jsem moc nepochopila, byla paní učitelka v závěrečném rozhovoru, tam jsem se místy ztrácela.

Přiznám se, první díl ze Šumavy mě asi oslovil víc.. Nevím proč, ale tentokrát mi přišli ti samotáři takoví nějací "domestikovaní" ( až na pana Bajzu,první rozhovor) . Ovšem i tak si z každého rozhovoru něco odnáším. Ale ty fotografie jsou naprosto famózní, a v podstatě samy vyprávějí jejich příběhy.

Pábitelé, sympaťáci, někteří nepochopitelní.... některým lze i závidět. Zajímavá "setkání" se zajímavými lidmi. Děkuji.

Pěkně nám "zapojeným" nastavují samotáři zrcadlo :-) Všem jsem docela rozuměl, pančelce moc ne :-)

Palánovy rozhovory mi prostě sedí.
Čiší z nich na mě svoboda, klid a odvaha jít svojí cestou.

Po 4 letech jsem se s autorem obrazně řečeno vydal za dalšími samotáři. Tentokrát v knize bylo trochu více civilizace, ale pořád také hodně osobní samoty a přemýšlení.
Čas od času je určitě dobré se zamyslet nad smyslem života a tato kniha k tomu dává dost podnětů. Každý z lidí, kteří s autorem rozmlouvali, je zcela jiný, má jiné zázemí, jiné životní zkušenosti a znalosti. Kniha jako celek ale tvoří zajímavou mozaiku lidských osudů a životních postojů. Aleš Palán vede rozhovory velmi volně a lidé se mu svěřují s mnohým.
Zmínit bych se chtěl i o těch 189 fotografiích od Johany Pošové, z větší části ČB. Začátek a konec knihy je ale vybaven i barevnými fotografiemi. Tyto fotky velmi trefně doplňují text knihy a vytvářejí k němu další rozměr. Toto spojení se mi jeví jako velmi povedené.

Nádherný exkurz do duší lidí, kteří se nebojí být sám sebou a žít sami se sebou.

Opět výborné..usmívala jsem se, měla slzy
v očích, byla překvapená, nucená se zamyslet..a obě knížky bych shrnula jediným slovem SVOBODA..

Krásné čtení. Ne, že bych chtěla se těmito samotáři měnit, ale něco mě při čtení vysloveně lákalo. Ta svoboda s jakou žijí. Každý je trošku jiný, ale přece jsem vnímala, že mají něco společného. Lásku k životu, respekt k přírodě, přijímání života, takového jaký je, nejvíc se mi asi líbí, že nejsou na nikoho a na nic naštvaní. I jsem se kolikrát zasmála, například když jeden ze samotářů říká.. život je spravedlivý, někde sebere a někde přidá .... sebral mi zuby a přidal dioptrie.

Opět velmi zajímavý pohled do života zajímavých lidí. Nemůžu říct, zda se mi víc líbily šumavští samotáři nebo tito. V minulé i této knize je vám někdo sympatický více, někdo méně. Určitě doporučuji obě knihy, obě se mi moc líbily.