Jako v nebi, jenže jinak

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420192/big_jako-v-nebi-jenze-jinak-GCD-420192.jpg 4.5409
Nahrávám...

Komentáře (120)

Kniha Jako v nebi, jenže jinak

PetraBery
18. října

Další zajímavá kniha rozhovorů s lidmi, kteří nežijí klasickým konzumním způsobem života. Některé rozhovory mě bavily více, některé méně. Fotografie jsou skvělé a dobře dokreslují atmosféru celé knihy.

hapac
27. srpna

Kniha trošku jiná než ta předchozí, ale opět úžasné fotografie a skvěle vedený rozhovor s neobyčejnými (nebo vlastně obyčejnými) lidmi napříč republikou.


lubtich
22. srpna

"Hledám někoho, o kom bych vůbec nepředpokládal, že existuje". Ok. Základ je to fakt dobrý, nicméně nesmírně záleží, jak to pocítí také čtenář. Nemálo z 8 lidských osudů možná pro někoho nebude až tolik fascinujících/zajímavých/inspirativních. To je ostatně i velké plus – Palán je schopný hovořit se všemi bez předsudků, nehodnotí, ačkoliv se mu nějaké výroky mohou příčit.
Čtenář ale hodnotit může. Velmi dobré jsou pasáže, když samotáři líčí nějaké historky; ty bývají mnohdy neotřelé, podivné, lidské. Společným rysem je také velmi citlivý vztah k přírodě, přičemž mnoho lidí si pěstuje své vlastní plodiny. Jenže – neděje se tohle náhodou bez ohledu na umístění našeho bydlí? Nebo už takové věci bereme jako kuriozity, za kterými se musíme vydávat do divočiny? Zároveň je mnoha samotářů (byť mnozí minimálně) finančně zajištěna, takže odpojení od systému pro ně není tak těžké.
Další iritující věc je ta, že mnoho samotářů si svou "exkluzivitu" velmi dobře uvědomuje, načež to někdy spadá až do fádní excentričnosti. Také tím, že se jedná spíš o pokec než o nějaký "vážný rozhovor" pak dochází k tomu, že se jedná spíš o monolog a hrne se na nás spousta slov, které bychom vůbec slyšet nemuseli. Autor to mohl ukočírovat, usměrnit, když někdo sklouzl k chrlení balastu. Palán neklade dotazovanému překážky, kvůli čemuž také dost často klouže po povrchu, zásadní otázky ohledně velmi specifické izolace často neklade. Na druhou stranu pak jednotlivé rozhovory působí plynule a některé jsou velmi sugestivní. Pár osob je vskutku zajímavých a zároveň velmi přirozených – třeba tzv. Brouk, který má malou farmu uprostřed polí v Polabí. Tam cítím velkou provázanost s přírodou, zároveň sofistikovaně formulované názory, někdy zas humorně zvlažené frázemi typu "Ty blázne, ti musejí mít mozkovnu!". Podobně na mě zapůsobil bývalý potápěč a chovatel huskyů Petr Lobeč. Někteří bohužel často zabředávají ve spirituálních tématech, což je v této knize všeobecně kámen úrazu. A některé rozhovory jsou téměř nesnesitelné, jmenovitě ten s bratrem Andělem.
Obrazový doprovod je moc pěkný, stejně jako ticho, které mnoho samotářů vychvaluje. Jenže právě "momenty ticha" občas v knize chybí, kdyby Palán víc vážil slova a redaktor víc škrtal, mohlo dojít k trochu celistvějšímu obrazu.
Spíš než knihu bych si dokázal představit návštěvy samotářů jako dokument – jednotlivé záběry by točily detaily kolem obydlí, nezajímavé pasáže by se osekaly, zároveň by byla zřejmá i akustická odlišnost mluveného projevu.
Takhle, hodnoceno velmi subjektivně, je to jenom dobrý.

čtenářP
20. července

Skvělá kniha!

jannik
20. července

Tyto krátké návštěvy neobyčejných lidí pro mě byly snad ještě zajímavější než Raději zešílet v divočině (Nevidím ani tmu mě teprve čeká). Jemně nahlížíme do mysli lidí, kteří vnímají svět jinak než většina populace, ale rozhodně s mnohem větší pokorou a úctou. Asi některé rozhovory spíše klouzaly po povrchu, ale mě to přišlo jako záměr a měla jsem pocit, že by hlubší zásah mohl ublížit. Jiné rozhovory pro mě zase byly hodně hluboké, intenzivní, nutí mě k zamyšlení a ukládají se. Až budete číst, nezapomeňte svou mysl nechat otevřenou.

Ebola
11. července

Příběhy lidí samotářů, kteří zůstali sami nebo zůstat sami se rozhodli. Některé jsem si přečetl se zájmem, jiné mě tolik neoslovili a konec kapitoly jsem už už vyhlížel. Rozhodně pozoruhodná sbírka, doplněná fantastickými fotkami :-)

Katerina961
29. června

Pro mne absolutně nezajímavé osoby, všichni. V ničem neinspirativni, nuda život na hraně živoření, měsíc o hladu, ze ji lišejníky? Nuda. Už mi to přijde, jako vykrádání sebe sama. Po Nevidim vi než tmu slabé, o ničem, žádná přidána hodnota, jen mluvení …

čef
27. června

Autory chválím za nápad ukázat nám něco ze života alternativních lidiček, i za vlastní zpracování nejen textu, ale i obrazové části. Občas je jistě více než dobré si uvědomit, že jsou i jiné varianty života a jeho prožívání. Zrovna tak, že všemu a každému nemůžeme rozumět, i kdybychom se sebevíce snažili. Třeba to časem vykvasí a něčemu v nás i mimo nás ještě trochu pomůžeme.

1