Jako v nebi, jenže jinak

Jako v nebi, jenže jinak https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420192/bmid_jako-v-nebi-jenze-jinak-GCD-420192.jpg 4 587 155

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.... celý text

Přidat komentář

Janadvorackova
31.01.2021 5 z 5

Druhá kniha na poustevnické téma je opět výborná.
Příběhy lidí si jsou podobné jen v základech, ale jinak absolutně nevíte, do čeho jdete.
Někteří aktéři působí, že žijí až jako těžce mimo realitu, na druhou stranu takový přístup jim možná zprostředkovává čistší pohled na svět kolem, než jak jej vnímáme my. Nebo ne. Kdo ví :)?
A kdo to může posoudit.

Marla
30.01.2021 5 z 5

Četla jsem velice dlouho a musím říct, že oproti jiným autorovým knihám jsem tuto dočetla s potěšením. Nebylo to o podivínech a cvocích prchajících před před světem, ale o solitérech kteří vědí co samota obnáší a kteří nepovažují civilizaci za strašidlo. Příběhy byly lidské, občas dojemné, některé úsměvné, jeden - příběh bratra Anděla - mě přiměl k hluboké pokloně. Takže za mě tato kniha rozhodně ano!


Lessana
30.01.2021 3 z 5

Knihu som objavila vďaka DK a bola som na ňu veľmi zvedavá. Čítala sa veľmi dobre, treba povedať. Forma rozhovorov spôsobila, že text, hoci stranovo objemný, plynul svižne a zľahka. A výstižné fotografie dotvorili pocit z rozprávaného. Ale... áno, mám tu jedno (no kľúčové) ale... čakala som niečo iné. Domnievala som sa, že pôjde o rozhovory s vyrovnanými a slobodnými ľuďmi, ktorí cítia jednotu s prírodou, sú plní poznania a ktorí dobrovoľne, s radosťou a bez využívania "systému" odišli bývať na samotu. No kniha nie je o nich. Čo je škoda. Nápad to je totiž výborný.
Avšak... som presvedčená, že takí ľudia, ktorých som popísala, by ani nesúhlasili s tým, aby bol rozhovor s nimi kdesi uverejnený. Nehovoriac o tom, že takí ľudia ani nemajú záujem o to, aby ich autor (alebo ktokoľvek iný) našiel a "skúmal"...

mol378
20.01.2021 5 z 5

Výborná knížka, výběrem osobností se mi jeví daleko pestřejší než předchozí Setkání s šumavskými samotáři. Dosáhnout tak schopnosti žít mimo systém! Ale lehké to není...

zluk
18.01.2021 5 z 5

Moc příjemné počtení, které jsem si sebou vzala v létě do Krkonoš a každý večer jsem prolnula s osudy jednotlivých vyprávění. Doporučuju všem, co mají rádi příběhy, které píše sám život.

aralka
16.01.2021 5 z 5

Tento díl se ke mě dostal jako první, takže jsem neměla možnost porovnání, ale jsem nadšená! Krásně graficky vypravená kniha, kvalitní papír, excelentní fotografie a ty rozhovory vedou k zamyšlení, některé jsou úsměvné, každopádně ti lidé nejsou žádní blbci. Jejich názory a myšlenky byly pro mě pochopitelné (Bajza,Stoniš) a s některými jsem se dokonce ztotožňovala a souhlasila s nimi. Asi nejblíže mi byla hlavně svými popisovanými zdravotními potížemi a i některými názory Karin Kocumová, která mi zároveň připadala (ještě s panem Broukalem) nejmíň vyčleněná ze společnosti, to že bydlí v horách v maringotce a snaží se souznít s přírodou, mi nepřipadá zas tak zvláštní (má rodinu, přátele, internet, chatu), jako spíš její názory, nad něčím jsem si mohla hlavu ukroutit, ale něco jsem dobře chápala, jako například to, že křivdy z dětství si s sebou člověk nese celý život a když je člověk nemocný a klasická medicína selhává, tak se snaží všemožnými způsoby si pomoci sám přírodními a alternativními způsoby léčby, v tom ji chápu ..nejmíň mě oslovil rozhovor s bratrem Andělem, ten šel úplně jakoby mimo mě, ničím mě nezaujal, neoslovil, nerezonovalo to ve mně ... jinak ale v každém z rozhovorů jsem našla něco zajímavého a obdivuhodného, hlavně štěstí, svobodu a pocit životního naplnění, a to vůbec není málo... určitě si seženu i první díl o šumavských samotářích, moc se na něj těším!

Elen.aja
13.01.2021 5 z 5

Volné pokračování šumavských samotářů, tentokrát z různých koutů naší země. Rozhovory jsou opět čtivé, vedou k zamyšlení a zaujalo mě,jak je každý příběh jiný, originální, stejně jako my všichni lidé jsme každý originál a máme svůj vlastní příběh a svět. Aleš Palán umí citlivě pod tu pokličku nakouknout a objevit vskutku zajímavé světy...za mě pokračování dosahuje stejných kvalit jako Raději zešílet v divočině. Samozřejmě kvalita fotografií je skvělá, za mě snad ještě lepší než Šibíkovy.

Moiseiwitsch
09.01.2021 5 z 5

O malinko horší než předchozí díl, ale stále velice kvalitní čtení plné oduševnělosti a humoru. Velice pestré životní osudy samotářů popsány skvělou čtenářsky přívětivou formou. Knížka má rovněž fotografickou přílohu na nejvyšší možné úrovni.

popeluška
03.01.2021 5 z 5

Nádherná kniha moc mě bavila.Užila jsem si ji a nádherné fotografie doplnily pěkný pocit ze čtení :-)

Jessybelle
31.12.2020 4 z 5

Tak nějak nevím, co k této knize napsat... Zajímavé téma o samotářích, některé příběhy mě opravdu zaujaly, na druhou stranu některé mnou tak trochu otřásly... Ale celkově se dílo povedlo, zkusím si přečíst i první díl... Čteno kvůli výzvě a jsem ráda, že jsem to přečetla.

Jirikk
21.12.2020 4 z 5

Další příběhy samotářu a samotářek tentokrát z celých čech.. V knize mne zaujaly fotografie ale audiokniha je lepší..

Martiiiik
12.12.2020 5 z 5

Poslechnuto jako audiokniha :-) Příběhy se mi moc líbily, tito lidé žijí úplně jiné životy.. Jsou tak nějak svobodnější.. Jistě si přečtu další z autorových knih :-)

Gooverka
02.12.2020 3 z 5

Po dočtení druhé autorovy knihy v této volné sérii mi v hlavě vrtaly naprosto stejné otázky, jako u dílu prvního. Bylo jen zábavné dozvídat se o lidech, se kterými asi nikdy nepřijdu do kontaktu, nebo mi kniha dala něco něco víc? Jelikož se tato otázka v mé hlavě opakovala, ubírám oproti šumavským samotářům jednu hvězdu. U samotářů mi přišlo, že je téma - žití na Šumavě - skvěle spojovalo. U této knihy mi nějaký jednotící prvek chyběl, i když autor hned na začátku vysvětluje, že ho příběhy mít nemají. Hodně jsem se těšila na rozhovor s českým poustevníkem bratrem Andělem, ale ten mě ve výsledku zklamal asi nejvíce. Naopak se mi líbily dva ženské rozhovory. Co musím ocenit hodně, jsou skvělé fotografie Johany Pošové.

SanynkaZ
20.11.2020 5 z 5

Skoro se tomu nechce věřit, ale tento díl byl ještě o fous lepší než "Divočina" a to jsem se bála, že bude jen rejžovat na popularitě prvního dílu. Ani náhodou! Opět zajímaví lidé, fotografie, ale rozhovory byly vyzrálejší, jak už tu někdo přede mnou poznamenal. Skvělá kniha k zamyšlení nad dnešním světem.

VěraČamková
13.11.2020 5 z 5

kniha o samotářích byla stejně zajímavá jako její první díl, doplněno skvělými fotkami. Velmi mě bavilo

Gweny
06.11.2020 4 z 5

Další kniha s působivými rozhovory, která mě ale nezaujala natolik, jako její starší sestra "Raději zešílet v divočině". Nemohu se v tomto případě ubránit srovnávání (ano, vím, že to není správné).
Při čtení je nesmírně znát, že se autor za tu dobu mezi první a touto knihou nějakým způsobem změnil - pokládání jeho otázek mi přijde takové uzrálejší. Myslím to tak, že ve většině případů se dokázal díky své emoční inteligenci lépe "napojit na člověka", se kterým se právě bavil a zároveň jsme se tu o autorovi mnohé dozvěděli - i když on byl ten kdo kladl otázky.
Jenže v prvním díle byly rozhovory trochu jiné, z mého pohledu snad i zajímavější a měly jakýsi společný jmenovatel. V každém z nich jsem našla něco, co korespondovalo s ostatními. Ty rozhovory byly většinou o životě tady a teď, byla v nich hluboká filosofie o životě, lásce, štěstí apod. Zatímco v knize "Jako v nebi, jenže jinak" je předmětem rozhovorů současný, ale často i minulý život jednotlivých solitérů - je o zkušenosti, způsobu žití a přežití. Člověk se sice dozvěděl mnoho praktických informací, ale už měl menší vhled do mysli a vnitřního fungování daného člověka. Neříkám, že mi tenhle vhled chyběl u všech osobností, ale u některých určitě ano.
Nicméně i tak mě kniha určitým způsobem obohatila a ráda jsem se dozvěděla, že nejen na Šumavě žijí lidé, kteří žijí stranou od společenského dění.
Každý lidský osud je svým způsobem dechberoucí pro toho, kdo o něm slyší/čte. U každé osobnosti i v téhle knize jsem si říkala, jak moc silní musí být, aby dokázaly ustát a hlavně vydržet ten čas toho přechodu od určitého stylu života na jiný. Někteří mi v hlavě zůstávají i po dočtení, na některé mi trvá vzpomínání o něco déle - ale je to jen o tom, že s názory některých souzním více či méně.

alef
02.11.2020 5 z 5

Po Setkání se šumavskými samotáři, jsem se těšila na další sadu rozhovorů, nejenom ze Šumavy, Aleš Palán totiž jejich příběhy tentokrát "posbíral" napříč naší zemí.
A zase to byl zážitek! Nová fotografka a její naprosto úžasné fotografie a osm životních příběhů, které stoji za to si poslechnout! Ne proto, že by životní osudy protagonistů téhle knihy byly nějak inspirativní, spíš, hodné zamyšlení, a to nad rozmanitostí příčin a důsledků, které člověka dokážou dovést, řekněme na okraj společnosti? Nebo spíš, jak jeden z nich řekl, na okraj systému. I když, myslím si, že jenom někteří z nich se tak cítí, někteří to tak asi vůbec nechápou, svůj život spíš berou čistě pragmaticky ... takhle se to stalo, touhle cestou prostě život šel, takhle to mělo být, takhle to muselo být, takhle se to prostě jen semlelo ... a proto jsem se ocitl/la, tam, kde teď jsem.
V téhle knížce máte nejspíš neopakovatelnou šanci se s několika takovými seznámit ...
"Prostě žiju, jak se dá." ... třeba s Bajzou, člověkem svobodným v tom nejširším slova smyslu, dnes už pro úřady, resp. pro společnost, pardon, systém, téměř neexistujícím, nebo spíš neviditelným, a taky s člověkem chudým v tom nejširším slova smyslu, a rovnou říkám, pro mě téměř nepochopitelně nepochopitelným.
Docela podobně je na tom i další ze solitérů, Petr Lobeč ... "Mám svoje hovězí nápady a musím je realizovat." ... původně technik, teď důchodce, který je spokojený, tam, kde teď je, protože má na rozdíl od bývalých kolegů celé dny spoustu činnosti, a večer tak padne do pelechu únavou a čte si, až z toho usne ...
"Nedokážu si představit, že bych byl celé dny zalezlý v bytovce, hledal ptákoviny na internetu a přeposílal je známým.
_Ty to raděj zažíváš, viď? To by v Praze nešlo?
Tady mi to jde líp. Už jsem v Praze nechtěl dál bejt."
Víte na co jsem si vzpomněla? Na scénu z Vratných lahví, kdy pan Svěrák říká, proč už nechce být ve škole: "Já už tam prostě nejsem rád." A takhle se stalo, že si Petr na stará, důchodcovská, kolena, všechny ty své "hovězí nápady" plní, a to je přece obdivu, či chvály hodné, že? "Pořád mě baví hrát si s věcmi, vymýšlet."
A pak tu máme jeden nádherně poetický název místa pro život, místa, kde je naprosto "liduprázdno ... hluboký les lemuje cestu skoro až na vrchol, teprve tam ustupuje a otevírá se nádherná prosluněná planina s dalekým výhledem. Uprostřed ní stojí osamělé stavení. Říká se tu na Člověčím." Přiznám se, že navzdory tomu úžasnému názvu, si neumím představit, kdo by tam, po vyslechnutí vyprávění paní Kateřiny, chtěl trvale žít ...
_"Mluvila jste o sousedech, ti jsou ale za lesem a na druhé straně kopce, není tam od vás vidět, není tam slyšet. ... Bez elektřiny tu musela být fascinující tma." Její vyprávění bylo hodně zajímavé.
Fascinující tma, čertovská, byla i u Zdeňa Sátory, jen trochu jinak ...
_"Když jsem tu byl poprvé, připadal jsem si trochu jako v čertovské kuchyni ze starých pohádek. Mýlil jsem se."
Zdeňa totiž úplně naplno prožívá každý kalíšek, gesto i každou větu, a hlavně, radostně!
_"Snad jsem ho opravdu potkal: člověka, který žije v přítomnosti."
Díky tomu je možná tak zajímavý i jeho pohled na zdraví a náš zdravotní systém :-) ...
_"Vy jste zdravý?
Su, ale nemožu za to. Co léčí, je kořalka a špek. Zuby nemám žádné, vypadaly mi a su spokojený.
_Chodil jste s nimi k doktorovi?
Ja sa doktora bojím."
Ostatně, k doktorům má podobný vztah i další "případ" ... Dobler, který asi nejvíc ze všech splňuje premisu, člověka žijícího čistě pragmatický život ...
_"Žiješ naplněný život? Blížíš se k nějaké jeho podstatě?
Člověče, to nevím. Možná ani nemám odvahu nad takovými věcmi přemýšlet. Snažím se žít správně."
PS: doporučuji zaměřit se na poslední otázku - o demokracii ... velmi zajímavý názor!
A asi nejčistší "prototyp" člověka samotáře, žijícího ne mimo společnost, ale mimo systém je Michael Stoniš, k čemuž má, stejně jako všichni ostatní, spoustu důvodů ...
"neseme totiž v sobě příliš velký nános, balvan memů, za těch deset tisíc let."
Přitom "k životu stačí strašně maličko", což se vám bude snažit vysvětlit bratr Anděl, vlastně je to jedna z mála vět, které mě zaujaly z rozhovoru s ním, a pak snad ještě ... "Bůh je láska, a kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh přebývá v něm."
Až dosud jsem neměla vůbec tušení, a nikdy jsem ani neslyšela, že by v naší zemi žil nějaký poustevník, bylo to pro mě docela zajímavé zjištění, ale přiznám se, že mě bratr Anděl fakt příliš neoslovil, nebo jsem prostě jen neporozuměla jeho úsilí, které mi trochu přišlo jako promarněný život ... "Chce to pevnou vůli a pevné lidi. A srdce na dlani otevřené dokořán. Tohle dělá člověka šťastným." ... sám si totiž trochu protiřečil, nevěřím totiž že v ústraní, vyhýbajíce se lidem má člověk pro ostatní srdce dokořán, nevím, možná by, jako duchovní svou pevnou vůli mohl napřít víc, nebo smysluplněji, právě opačným směrem, a to směrem k lidem.
A pak je tu poslední, Karin, která mě přesvědčila především o tom " jak umí být člověk slepý k vlastním chybám", protože mi to přišlo, že se ze všeho nejvíc se snaží "přiblížit se /jen a jen/ co možná nejvíc sobě." To se jí povedlo tak moc, až mi její vyprávění přišlo, navzdory jejímu humánnímu postoji ke všemu živému, tak nešťastně sebestředné. Souhlasím s Alešem, i pro mě je její životní cesta v podstatě mimo limity chápání?

A právě proto mu za všechny tyhle zprostředkované cesty za hranice běžného chápání životní reality děkuji. Děkuji, že nám čtenářům připomněl, že způsobů prožívání reality je tolik, kolik je lidí na světě, protože to je čistě jedinečná, více méně nesdělitelná zkušenost, jak zakoušíme svět kolem sebe, jak ho prožíváme, je to totiž tak, že stejně ho neprožívá nikdo druhý, vždycky je to jen naše vlastní cesta a naše vlastní zkušenost se světem, a přesně tohle je dobré si občas připomenout.
Takže, ještě jednou díky a těším se na další, téměř nesdělitelné, příběhy života!

blak
31.10.2020 4 z 5

Četl jsem již předchozí Šumavské samotáře, tahle kniha mě bavila o něco víc (jako Moraváka jsem rád za příběhy o paní z Karlovic, chlapovi z Karpat). Jediné s čím jsem bojoval byly různé duchovní filozofie, kterým někteří věří. Na to jsem moc omezený, městský člověk, věřící jen faktům.

medlovice
29.10.2020 5 z 5

S pusou otevřenou , dech se mi zatajil, to není možné, co dokáží dvě slova. Zdenek Sátora. Náš pasekář ?! O něm se píše ? Ten Sátora , co na našich pasekách prolézal kontejner na komunální odpad a byl štastný, když našel vyhozenou lampičku s průhozím vypínačem a petku s neurčitým obsahem, který se snažil prozkoumat. Ti lidé v knize jsou reální. Mají svůj život a samota může být krásná . Pochopila jsem to z této knihy, protože já určitě samotář nejsem. Každý z nich má jiný pohled na život a je spokojený. Vyrovnaní, nikam nespěchají .Bohatí lidé. Nejbohatší na světě.

Elea
28.10.2020 5 z 5

Kniha se mi moc líbila, vlastně ještě víc než Samotáři, je pohodovější a optimističtější, některé příběhy mě zaujaly víc, některé méně, ale všechny na mne zapůsobily svou upřímností a bezprostředností.