Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/465641/bmid_nevidim-ani-tmu-rozhovory-o-nadeji-AiY-465641.jpg
4
282
76
Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? S šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru... Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… Rozhovory doprovázejí fotografie přední české fotografky Alžběty Jungrové.... celý text
Přidat komentář
Tohle je už čtvrtá kniha od Aleše Palána, kterou jsem si ráda přečetla. Ačkoliv se mi jeví jako nejslabší z těch čtyř, stále stojí za to si ji přečíst a to především kvůli jedné z žen.
Jde jako vždy o příběhy lidí na okraji společnosti nebo takových, se kterými se osud nemazlil, nebo obojí. Z šesti příběhů vyčnívá vysoko převysoko vyprávění o Apoleně. Ne kvůli opravdu těžkému osudu, kvůli tomu, co si jako dítě i jako dospělá vytrpěla, ale díky tomu, jak výjimečná je to osobnost, jakým způsobem dokázala najít klid, jak neuvěřitelně silný a výjimečný člověk to je (nebo se tak jeví nám, čtenářům). Apolena nejenže nevidí ani tu tmu, co je v názvu, má další těžká poúrazová tělesná postižení, ale navzdory tomu žije sama, většinou se zcela obejde bez pomoci, z vlastního rozhodnutí nemá ani elektřinu (!), nemá žádné jiné oblečení kromě tílka a kraťasů, to znamená ani boty (!). Za každého, i toho nejmrazivějšího počasí chodí denně ven na procházky v letním oblečení a bosa. V bytě si topí jen aby byt neplesnivěl, ale stále má dokořán okno, sprchuje se pouze studenou vodou. Jak ona říká, normální vodou, nikdo ji pro ni neochlazuje. K tomu všemu nepotřebuje jíst, mimo občasného vypití nějaké ovocné šťávy (!). Už jen jedna z těch věcí by byla nadmíru pozoruhodná a já nemůžu Apolenu dostat z hlavy. Jestli je někdo inspirativní, tak je to ona. Vymyká se všem našim představám o postižených, těžce nemocných, o slabých, zničených lidech, závislých na státu a svém okolí. Apolena je silnější než kdokoliv, koho znám, její síla není okázalá, v očích veřejnosti je to podivín a potížista. Žije tak, jak chce a jak v rámci svých možností může. Je skutečně, opravdově a beze zbytku sama sebou, a to může říct jen mizivé procento z nás.
Další příběhy nejsou ničím výjimečné, jen nám připomínají, že jediné, co můžeme ve skutečnosti změnit, pokud něco není podle našich představ, jsme my sami. A také, že alkoholismus je příčinou nenapravitelného zničení charakteru.
Ve srovnání s šumavskými samotáři, kdy jejich odloučenost byla zpravidla jejich volním rozhodnutím, nadto s více či méně jakýmsi filozoficko-hledačským podtextem, je tato kniha vlastně pouze o obětech, a to nejen obětech systému, společnosti či rodiny, ale poměrně často si tyto ženy svou „tmu“ vytvářejí vlastně samy, ať už vědomě či nikoliv, a některé jsou na svůj osud dokonce svým způsobem pyšné. Myslím, že pro studenty psychologie či sociologie bude kniha dobrým studijním materiálem.
Četla jsem všechny knihy rozhovorů od autora, a opět nezklamal. Niterný pohled do životů silných žen, se kterými se osud nemazlil. Smutné, místy inspirativní.
Tato kniha se mi líbila víc než kniha o samotářích. Zaujal mě kontrast, mezi sebetřednou pozérkou, které jsem nic nevěřila a která sama sobě diagnostikovala autismus (duševní nemoc tam očividně bude, ale rozhodně ne autismus) a skutečně těžce osudem zkušenými ženami Janou, Sieglinde a Apolenou.
Šest žen, šest zcela rozdílných životních osudů. Přesto byste neměnili se žádnou z nich, protože jejich životy poznamenaly dluhy a exekuce, vězení, dlouhodobě špatný zdravotní stav, ztráta dítěte, odsun německého obyvatelstva, týrání v dětství, vážný úraz i těžký alkoholismus rodičů.
Témata jsou to velmi silná a jsou probíraná s velkou otevřeností ze strany žen a obdivuhodnou citlivostí ze strany pana Palána. V knize je plno nádherných fotografií.
Rozhovory se šesti ženami, které to v životě opravdu neměly vůbec snadné. Každý z příběhů má své, ale nejvíc mě oslovily příběhy Apoleny, Sieglinde a Anety. Každý zcela odlišným způsobem, ale všechny ženy jsou veliké bojovnice. Rané dětství a domácí, rodinné zázemí a láska hrají zásadní roli pro budoucí vývoj člověka (obzvlášť jejich absence), jak lze vidět i v této knize. Rozhodně kniha stojí za přečtení.
Vzhledem k tomu, že se stydím, že jsem pana autora neznala, ale přikládám to k tomu, že tento žánr jde jaksi kolem mě. Každopádně jsem naprostou náhodou viděla kousek reklamy snad na nominaci Magnesii, tak jsem si o knize i o autorovi zjistila více informací, podívala jsem se na videa a už se těšila na objednanou knihu. Co se týká obálky, tak to je opravdu krásná a fotky jsou úžasné.
Šest rozhovorů a příběhů žen, které si vytáhly v životě černého Petra a nevzdaly to. Jsou to rozhovory o naději a hlavně víře. Ta kniha mi dala daleko víc, než jsem čekala a já to za moc děkuji.
Uf teda, další kniha rozhovorů Aleše Palána je za mnou. Nejsilnější pro mě byl příběh paní Apoleny, dal mi úplně jiný pohled na hendikepované lidi. Rozhodně doporučuji, instantní dávka lidskosti.
Čím více rozhovorů Aleše Palána čteš, tím více jsi člověkem. Soucitným a empatickým. Miluju všechny jeho (jejich…) knihy.
Tak tohle byla síla!
Nevidím ani tmu je soubor několika rozhovorů Aleše Palána s ženami, které si v životě vytáhly “Černého Petra” a řeknu vám, na tohle čtení jen tak nezapomenu…
V knize najdete snad všechno špatné, co člověk může zažít - závislost, dluhy, exekuce, násilí, zranění i ztrátu…
Pokud se na čtení cítíte, tak za mě doporučení.
Poslechnuto jako audiokniha. Moc pěkně zpracování a příběhy opravdu k zamyšlení. Pro audio jsem sáhla omylem ale jsem za to moc ráda. Doporučuji přečíst nebo poslechnout.
Autor těchto zajímavých rozhovorů si získal velkou pozornost svou knihou o lidech žijících mimo civilizaci "Jako v nebi, jenže jinak", za kterou získal i ocenění Magnesia Litera a také rozhovory se šumavskými samotáři "Raději zešílet v divočině". Obě knihy jsem četla, takže jsem čekala podobně silný čtenářský zážitek. Rozhovory se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, jsou opět velmi sugestivní a všechny v nich mluví o nejtěžších věcech, které mohou člověka potkat.
Přestože jsou to často mimořádně drsné zážitky, s kterými se tyto ženy svěřují, je to kniha především o naději. Všechny příběhy, i přes značnou rozdílnost prožitku, spojuje nezdolnost a síla těchto žen. Málokdo z nás projde životem bez nějakých negativních zážitků, a tak mě při čtení těchto zpovědí napadlo rčení " Co tě nezabije, to tě posílí". V případě těchto šesti ženských osudů to platí stoprocentně...
(SPOILER) Jde o mojí třetí knihu od tohohle autora, po šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) a p. Konvalinkovi (Spánek rozumu plodí příšery). I tahle kniha na mě udělala velký dojem. Dost mě zasáhly příběhy paní Jany a paní Sieglinde. Na rozdíl od některých jiných rozhovorů mi nepřišlo, že by si samy něco namlouvaly. Kromě toho mám také sama německé předky, doteď vlastně nevím, co se s dědovou babičkou (mojí praprababičkou) stalo, děda o tom nikdy nemluvil. Výlety do pohraničí (ať už Šumava nebo severní Čechy) na mě vždycky zapůsobí, z krajiny dýchá historie, bohužel dost smutná. Na paní Sieglinde obdivuju, jak dokáže popisovat svoje prožitky bez jakékoli známky hořkosti ("Jsme tomu zkrátka vydáni" - s. 213). Jinak zjistila jsem, že už jsem se vlastně s pí Sieglinde "setkala" před cca rokem v rozhovoru u Lucie Výborné (a i tehdy mě rozhovor s ní zasáhl). U některých dalších protagonistek mám upřímně trochu obavy o jejich další osudy, hlavně tedy u paní Apoleny. Zkusím se podívat, jestli se p. Palán nezmínil o něčem v nějakém článku, od sepsání knížky uběhly přeci jen už dva roky. I když mi uvažování některých protagonistek nepřišlo vždycky úplně pochopitelné (popř. jsem měla pocit, že si samy sobě něco namlouvají), uvědomila jsem si, že nemám vůbec právo je soudit, neprožila jsem si to, co ony. V knize mě jinak také zaujal i takový detail - všimla jsem si, že se občas protagonistky vyjadřují (asi nezávisle na sobě?) ke stejnému tématu (např. existence karmy, ale i jiná témata), ale každá na to má jiný pohled. -- K technické stránce – bohužel jsem v knize narazila na několik překlepů, což mě trochu mrzí, chtělo by to lepší korekturu. "Loser" se píše s jedním o (několikrát na str. 17-18), "jsemw" místo "jsem" na str. 145. ---- Jinak jsem ale knihu přečetla jedním dechem a určitě o ní budu ještě dlouho přemýšlet.
Miluji všechny ty jeho knihy plné rozhovorů. Kromě toho, že oceňuji, jakým stylem jsou rozhovory vedeny (inteligentně a nenásilně, autor z nich netahá nic šokujícího, žádnou "špínu" a i tak působí rozhovory velmi zajímavě, poutavě), baví mě na tom, jak si já sama osobně během čtení vytvářím svůj vlastní pocit z každého jednotlivého člověka, někdo je mi hned od prvních slov sympatický, někdo méně, s někým se ztotožňuji, jiného nechápu vůbec... vždy, když začínám číst nový příběh, jsem zvědavá, jak na mě ten daný člověk bude působit. Je to vzrušující čtení a každá další knížka rozhovorů bude mít místo v mé knihovně.
Nelehké osudy žen znázorněné formou rozhovorů. Těžké čtení, naděje tam moc nevidím.
Nemůžu se ovšem ubránit lehké ohranosti autorových knih, lidí žijících na okraji společnosti.
Těžké příběhy. Některý rozhovor mě nebavil, některý mě až iritoval, jiný opravdu zajímaly (a když jsme se o knize bavili v rodině, každý z nás to tak měl a každý to cítil jinak u jiného rozhovoru). A přijde mi to tak vlastně v pořádku, vždyť tak to je i v reálném životě. A to mi právě přijde na Palánových knihách tak důležité - že dokáže nabídnout pohled na život a způsob života svých "postav" nám čtenářům - seznámí nás tak s příběhy, které bychom jinak nepoznali, nemohli pochopit a ani si snad nemohli představit.
Podle mne to umí udělat do hloubky a citlivě.
Akorát jsem teda někdy tu naději z názvu v rozhovoru a v životě některých zpovídaných nemohla najít...
To jsou ale pozoruhodné příběhy! Lidí s podobnými osudy, nápady, životním přístupem, je, akorát se jim nedostane příležitosti nám o tom povykládat. Těmto se dostalo a tak si může každý dumat o tom, co z popsaného je realita, tedy že by to někdo mimo příběh viděl podobně, a co ne. Jde o to, jakýma očima to čtenář čte. Jestli jako ŽENA nebo jako MATKA nebo přes filtr své profese/odbornosti...pokaždé se ten úhel trochu pootočí.
První setkání s autorem a trochu zklamání. Více mě oslovil jediný rozhovor. Osobně mi přišly rozhovory vedené trochu zvláštně a spíš klouzající po povrchu.
Dobře napsané příběhy,spíše smutné,ale se špetkou naděje. Čtení pěkně odsejpalo:-).
Štítky knihy
rozhovory česká literatura české ženy osudy žen
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Kniha Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 364x |
| Čtenářské výzvě | 98x |
| Doporučených | 28x |
| Knihotéce | 108x |
| Chystám se číst | 198x |
| Chci si koupit | 67x |
| dalších seznamech | 1x |
Kniha rozhovorů s ženami, které si vytáhly černého Petra a dokázaly přestát těžké věci a vzdorovat těžkému osudu. Odnáším si z ní především příběh Apoleny, ten ve mně bude rezonovat hodně dlouho. O svém nebetyčně svízelném životě vypráví věcně, popisně, bez výčitek a nářků. Žije z minima, smířená a samostatná, má dva přátele, kteří ji občas navštíví, které volá v případě krajní nouze. Jinak si přeje jen to, aby ji lidé nechávali na pokoji. Ostatní příběhy mě až tak nezaujaly, Sieglinde jsem i vynechala. Ono je to v podstatě tak, že ženu s těžkým osudem najdete v každém městě. Jen ta Apolena je ojedinělá. Nechci v žádném případě znevážit či neocenit práci Aleše Palána, který se v rozhovorech "zhlédl". Jen se ptám, jestli si kniha tohoto typu, jež je v podstatě výsledek novinářské práce, "zaslouží" tak výpravnou podobu, super těžký křídový papír a fotky renomované fotografky.