Jako v nebi, jenže jinak
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420192/bmid_jako-v-nebi-jenze-jinak-GCD-420192.jpg
4
587
155
Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.... celý text
Přidat komentář
Původně jsem v knize hledala inspiraci, jak si víc užívat samoty v době korona-krize. Místo toho jsem našla autentické, otevřené výpovědi velkých osobností. Překvapilo mě, že samotáři nejsou často typičtí introverti, že vlastně ani nejsou samotáři v pravém slova smyslu. Ale každopádně jsou každý po svém sví. Ve výsledku si říkám, využijme cenzury a dopřejme si i my necenzurovanou svobodu být sám sebou.
Jistě se mnou nebude spousta čtenářů souhlasit, proto prosím berte komentář s nadhledem, jedná se prostě jen o dojmy jednoho čtenáře...Začnu lehce pochmurně - po prvním díle byla očekávání jednoduše vyšší. Poustevníci ze Šumavy mi učarovali svou ryzostí a mám pocit, že se v rozhovorech dotkli větší hloubky, než ti v druhém díle. Plaší idealisté a samorosti z jižních Čech jsou tak pro mě o kus lepší čtení. Nemyslím to tak, že by ve druhém díle byli duchovně oploštělí lidé! Jen jsem u většiny z nich nepociťoval tak výrazné odtržení od světa "venku", nehledě na místo, kde žijí...Možná mám jen rád idealisty a samorosty, co se především noří sami do sebe a z hmotného světa užívají jen to nutné k přežití. Nicméně, v Alešově pokračování jsem si přece jen našel svého favorita - paní Provázkovou. Na rozhovor s ní jsem se těšil také proto, že žiji ve stejném kraji a asi proto jsem při čtení viděl vše v živých barvách...Za mě je to čistá duše skrz na skrz a ten způsob vyjadřování, vyprávění...To je přehlídka obnažených principů života, demonstrace síly a nadhledu. Přitom všem paní Provázková stále žije i v něčem vyšším, neviditelném, prostě věří něčemu svému, čistému...To se mi líbí :)
Zajímavé čtení. Po prvních rozhovorech jsem si myslel ( i když se mi líbily), že to bude dál podobné a celé to třeba ani číst nebudu. Jak jsem se zmýlil...Čtení o p.Stonišovi, p.Provázkové, p.Broukalovi a Karin Kocumové mě vtáhnulo do knihy zpět a nyní se již těším, až si přečtu 1.díl.
Hodně zajímavá kniha.... Vůbec sem nevěděl co od toho čekat a byl sem docela mile překvapen.... Rozhovory samotný rozdělil autor od jednodušších až po nejsložitější na konci co se týče chápání bytí dle samotných hrdinů... za mě největší uznání je za tu moudrost těch lidí... líbí se mi jak to mají srovnaný v hlavě a za ničím se zbytečně neženou...
První díl byl průlomový, protože vyprávěl o ne zcela detailně popsaném fenoménu, a co si budeme - na "rarity" se podívá zblízka rád kdekdo... ale jak už to tak bývá, "dvojka" většinou jedničku nepřeválcuje.
Tito samotáři jsou trošku jiní, a kdybych si měla vypůjčit část názvu - jiní, "jenže jinak" než ti v jedničce. Už mi někteří z nich nepřišli tak moc samotářšští... spíš takoví víc podivínští :D Je to celkem doba, co jsem četla Samotáře ze Šumavy, ale měla jsem z nich pocit, že jsou takoví víc odříznutí od civilizace, víc sami pro sebe. Tady mělo několik z nich internet nebo chatu nedaleko jiné chaty, a tak... i když, možná to tak bylo i u těch v prvním díle? Nevím už zcela přesně, soudím podle toho, co ve mně zůstalo. Na druhou stranu "z normálu" vybočoval příběh každého z nich a za každým z nich stál jiný, od ostatních originální životní příběh.
Super nápaditý koncept, jehož kouzlo tkví v tom, že leckterý čtenář se ztotožní s pár názory toho "svého" samotáře :) I když, leckdo je stejně bude považovat za soubor podivínských figur. Ale já jim přeju, aby jejich životy považovali oni sami za naplněné a žili tak, jak v srdci touží :)
Šumavští samotáři jsou nepřekonatelní, co si budeme povídat. Jsou lidští, obyčejní, pokorní a já osobně se s nimi dovedu v devadesáti procentech názorů naprosto ztotožnit.
Tihle samotáři byli od sebe velmi odlišní a dokázala jsem si najít cestu asi jen k paní Kateřině na Človečím a panu Zdeňovi - moc se mi líbila i jejich hantýrka. A ta jednoduchost, kterou v Palánových knihách hledám. Oproti tomu Kocumová mi velmi vadila.
Ale zopakuji opět svůj názor od šumavských samotářů - respekt všem těmto lidem, kteří se rozhodli žít opravdový život.
No, samotáře ze Šumavy jsem nečetla a asi budu muset přečíst. Závidím některým těmto lidem jejich svobodu a blízkost přírody. Nežijí přežitkama a užívají si každý den jakoby byl poslední.
Doporučuji
Moc pěkná kniha, u které člověk zapomene na svoje starosti a žije v jiné době...
“Myslím, že všechny nemoci souvisí s tím, že nejdeš po své cestě.”
Další rozhovory, další samotáři, tentokrát nejen ze Šumavy, ale z celé ČR. Lidé v této knize se mi zdáli víc “při zemi” než v minulé knize, krom jedné výjimky, což bylo vidět i na obydlí, ve kterých žijí. Obě knihy jsou doplněny nádhernými fotografiemi. Určitě stojí za přečtení.
Fascinuji me pribehy lidi,kteri jsou schopni prezit v drsnych podminkach a obdivuji ty,co se rozhodli zit mimo civilizaci. Jak "Sumavsti samotari",tak tato knizka me ctenarsky uspokojily,a zaroven jsem se pokochala nadhernymi fotkami.Tesim se jeste na Navrat do divociny
Jako “šumavští samotáři”, jenže jinak a zase skvělé a zajímavé čtení. Životní filozofie samotářů, navzdory tomu, že samotářství není moje parketa, je pro mě hodně inspirativní. Snad nejvíc ve smyslu neztratit pozornost k vlastnímu životu a k přírodě.
Po "prvním" dílu, který mne velmi zaujal a působil jako zjevení v té záplavě knih, jsem přistupovala k tomuto pokračování-nepokračování docela skepticky. Nějak mi to přišlo moc zištné (snad i proto, že dotisk Raději zešílet v divočině byl o stovku dražší-hm..). Nicméně jsem to nechala uzrát a přišla vhodná chvíle, po knize jsem sáhla a přečetla na jeden zátah.
Čtyři rozhovory mi přišly naprosto skvělé a čtyři mi vlastně nic moc neříkaly, což se liší od předešlé knihy, kdy mi ty rozhovory přišly tak nadupané, že jsem je nechávala tak dva, tři dny doznít.
Nicméně za ty čtyři rozhovory (Kateřina, Michael, Anděl, Karin) a za fotky (nesmím zapomenout! ) moc děkuji, protože mne obohatily.
Kniha je to pěkná - text je dle mého soudu skvěle redakčně upraven, fotky mají správnou atmosféru - ale... je to prostě pokračování. A tak už čtenář nezažije takové překvapení, jaké ho mohlo potkat při čtení příběhů šumavských samotářů - podivínů. Těžko říct, čím to je - možná už podivíni ve druhém díle nebyli tak moc podivní, možná proto chybí těm rozhovorům hloubka, jako by se už jen klouzalo po povrchu.
Dlouho jsem knížku viděl na čtyři hvězdy, nicméně nakonec jsem stránkami proplul k plnému počtu pěti. Přesvědčilo mě poctivé a krásné zpracování knihy, kdy zejména fotografie jsou opravdovým skvostem. Naopak od příběhů jsem si sliboval mnohem víc, čekal jsem hloubku života v samotě, odpovědi na otázky proč, ale většinou jsem měl pocit, že život tak dotyčným vyplynul, než že by se cíleně vyčlenili a působili svým myšlením jako inspirace. Trochu škoda, téma je skvělé, jen takto jsem měl knihu spíš jako fajn čtení před spaním. Nic to ale nemění na tom, že se mi dílo líbilo a rád bych si přečetl i šumavské samotáře.
Moc dobrá kniha o lidech, kteří žijí nekonformně. Všech osm je obdivuhodných, ne všichni následováníhodní;-) Osobně mě nejvíc zaujali Brouk, Stoniš, Anděl, Kateřina; nejvíc nablízko se autor dostal v nejdelším příběhu, Karin. Doporučuji.
Po "Šumavských samotářích" jsem se na tuto knížku velmi těšil. Všichni zpovídaní lidé to mají nějak srovnané, dohromady nic nepotřebují (a co ano, to si obstarají) a vesměs je život v "normální společnosti" dráždí. Nevím proč, ale část mi jich přišla nějak "vyšinutá" - a to i v rámci samotářské vyšinutosti. To není odsudek, jen pocit. Kniha byla super, u pána s vytřaskou nebo u lidí se psy jsem se výborně bavil, bratr Anděl už mi ale nesedl a vysloveně na jiné vlně byla paní z posledního rozhovoru. Ale i tak jsem si rozhovory užil a třeba se dočkáme i třetího pokračování.
Vyborne cteni, zadne vymysly, ale pekna realita. Prvni dil byl vynikajici, u druheho uz clovek vi, co to bude. Opet jsem cetla jako prvni pribehy zen, ty v prvni knize zaujaly mnohem vic. Nejvice me bavil pan s velkymi vedomostmi ohledne genetiky a slechteni, ten, co choval psy. Velice rozumny pohled na zivot. Vubec me neoslovil frantiskan (taky proto, ze na cirkev mam vyhraneny nazor), clovek neustale se modlici, ctouci jen a pouze bibli. Odpovidat na otazky dokazal pouze citacemi a prirovnavanim k pribehum z bible. Velmi omezeny zpusob zivota...
Jinak kniha bavila, libi se mi, ze pan Palan necha rozhovor nenasilne plynout. Ale vice ve mne zanechal dil prvni. Nicmene doporucuji, tyhle sondy do nevsednich zivotu jsou vzdy zajimave a prinosne.
Další setkání se samotáři bylo opět velmi zajímavé a svým způsobem i inspirující. Asi bychom se všichni měli zamyslet nad tím, co opravdu potřebujeme k životu. V této knize se setkáme s osudy osmi lidí, kteří toho potřebují velmi málo a přesto, nebo právě proto, jsou ve své samotě šťastní. Samozřejmě, že to není životní styl pro každého z nás, ale v každém případě je tato jejich volba pro životní prostředí méně devastující, než náš pohodlný a často zbytečně komplikovaný způsob života...
8 zajímavých osobností, autorovy skvělé otázky, hodně zajímavých myšlenek, spousta nových pohledů na zažité věci, soužití s přírodou a navíc? Doplnění o nádherné fotografie Johany Pošové, tuhle knížku prostě chcete mít doma! Já se k ní budu určitě vracet.
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Kniha Jako v nebi, jenže jinak je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 788x |
| Čtenářské výzvě | 147x |
| Doporučených | 60x |
| Knihotéce | 195x |
| Chystám se číst | 302x |
| Chci si koupit | 95x |
| dalších seznamech | 10x |
Spojkou mezi všemi tentokrát byla schopnost nechat svobodu i jiným, nepoučovat a respektovat. Moudrý praktik mě uchvátil, Člověčí pohladilo a pohoupalo, sečtělý pracant a otevřený osvícenec pohltili a žena poslední nechává mě vykoupat se v otázkách dosud...něco prošumělo kolem, ale fotky jsou živé a "barevné" úplně všechny:).
"A když vidím, že je někdo kretén, tak ho nenapadám, ale nevyhledávám ho. Já tu nejsem od toho, abych někoho vychovával. Ať si je každej, jakej chce bejt."