Jako v nebi, jenže jinak
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420192/bmid_jako-v-nebi-jenze-jinak-GCD-420192.jpg
4
587
155
Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.... celý text
Přidat komentář
Úžasná kniha! Nádherné fotky. Silný čtenářský zážitek. Zajímaví lidé, s některými bych se rád potkal. Každý mě svým způsobem obohatil a někteří mi byli velmi blízcí. Děkuji...
Po šumavských samotářích opět zážitek... Seznámení s lidmi, na něž člověk běžně nenarazí - a se způsobem života, který stojí za úvahu.
Jak samotáři ze Šumavy, tak i tato kniha ke mně přišla asi v tu pravou chvíli, kdy jsem na rozcestí, co se svým životem dál. Nejvíce mě oslovil asi příběh Michaela Stoniše, ten mi opravdu ve spoustě myšlenkách mluvil z duše.
Jako v nebi, jenže jinak se mi líbila ještě o trochu více než kniha první, určitě stojí za přečtení :-)
Když člověk na svět nahlédne nepatrně shůry, přindó mu na mysl krásné věci a na duši je mu nádherně. Díky za tuto knihu!
Skvěle vedené rozhovory bez manipulace nebo navádění k očekávaným odpovědím. Vážím si Aleše Palána za to, že i s lidmi, o nichž říká, že nejsou žádní intelektuálové, dokáže mluvit s úctou a respektem k jejich jedinečnosti, že se dokáže naladit na jejich vlnu. A o tom právě kniha je. O jedinečnosti lidí, kteří se rozhodli žít po svém bez ohledu na to, jak to vnímají nebo hodnotí ostatní. V knize "Jako v nebi, jenže jinak" jsou dle mého ještě zajímavější osobnosti než v díle o šumavských samotářích. Nejedná se o žádné ztroskotance, ale o lidi, kteří si v "samotě" (i když život se zvířaty za samotu v pravém slova smylu nepovažuji) našli smysl života. Klobouk dolů také před fotografkou Johanou Pošovou, jejíž snímky daly knize ještě další rozměr. Za mě určitě ano, kniha stojí za přečtení a pozastavení se nad tím, v jak uspěchané době žijeme. Jak zaznělo v jedné kapitole - možná bychom měli život na samotě zkusit čas od času všichni. Třeba jen na týden. Možná bychom opravdu začali vidět spoustu věcí jinak. Kdo ví? Velkým překvapením pro mě bylo, že jsem v jedné z kapitol našla člověka, kterého jsem kdysi dávno znala. Už tehdy žil pro své psy...
Stojí za přečtení. Co příběh, to solitér. Někteří více, někteří méně stylizovaní. V knize probleskují pravdy, které - v dnešním konzumním světě - určitě stojí za zamyšlení. Vyžít se dá s málem a přitom lze žít dobrý a naplněný život.
Další sbírka podivínů. Podle mě tentokrát o něco pestřejší. A dost mě překvapilo, že dva mám dokonce hned za humny.
Přidávám se k hodnocení uživatele pajaroh, opravdu mě v tomto díle zaujaly zejména fotky, které ač někdy zobrazují třeba "jen" detail psího ucha nebo hrnečku s kávou, skvěle zachycují atmosféru. Další nádherné dílo, které sice nebylo takovým zjevením jako první kniha, ale opět pohladilo po duši.
"Žiješ rád?"
Žiju ráda a ráda čtu knihy jako je tahle.
Musím vyzdvihnout práci fotografky Johany Pošové - fotky mají duši, vystihují jednotlivé osobnosti i krajinu, ve které žijí. Trochu mi přijde, jako by byly hlavní osou knihy fotky a psaný text byl doprovod. Každopádně jedná se o "doprovod" velmi dobrý, A. Palánovi tento způsob vyptávání, setkávání a psaní vyloženě sedí a i během zdánivě tuctových otázek se dostane do hlavy samotáře.
Jednotlivé osobnosti jsou prostě krásně své, mnohé z nich bych chtěla osobně potkat, povykládat si s nimi, možná zkusit jejich způsob života či přežití, některým bych se vyhla... ale i to dělá z knihy zajímavé čtení.
"Ticho je krásné a samota nádherná."
Osm samotářů vypráví svůj životní příběh, některé z nich mne velmi zaujaly, některé mne vůbec neoslovily a nebavily. U některého nechyběl svérázný humor - hlavně se mi líbil první příběh Bajzy, putuje se svými šesti koňmi a psy, naprosto nezávislý na systému, nepobírá žádné dávky, žádný důchod, nechodí k doktorům. V zimě běžně drží měsíc hladovku než sežene něco k jídlu, když je nejhůř, příjdou na řadu "sibiřské řízky".
" Dá se to žrát, ale věř mi, není to žádná sláva. Na hrázích na dubech tu roste lišejník, orvu ho rukama, nakrájím kudlou, když je trochu mouky, přidám ji do toho, omastek je taky důležitej, pokud nějakej mám. Uplácám z toho placky a osmahnu na táhlu na ohni. Dobrota to není, ani se moc nenajíš, ale když máš hlad, sežereš všechno."
Ze všech příběhů jsem si něco odnesla,např. že se dá přežít a spokojeně žít takřka bez prostředků, že příroda a klid je lék na duši.
Ani napodruhé kouzlo nevymizelo!
Mám velké štěstí, že v životě potkávám spoustu zajímavých lidských typů. Do této knihy by se nehodily, neb se obvykle pohybují v městské džungli, ale rozhovory s nimi jsou někdy laděny podobně. Snad je i sama vyhledávám, snad si najdou ony mě, každé takové setkání je pro mě ale určitým způsobem obohacující a úlevné. Úleva přichází z potvrzení, že se u nás pořád najdou lidé, kteří "mají koule" na to žít si úplně po svém. Jasně, ne všichni si tuhle cestu vybrali úplně dobrovolně, někteří do toho prostě spadli, ale naučili se s tím žít. Pro někoho jsou to příživníci, pro mě sympaťáci.
Jak v knize praví jeden z nich: "(...) nějaká paní se ptala, co ti samotáři vlastně dělají pro společnost. Přitom je to úplně absurdní, oni toho dělají pro společnost strašně moc, protože vystoupili ze systému. Té paní se plete systém se společností. Měla se ptát: Co dělají samotáři pro systém? Nedělají pro něj, zaplať pánbůh, nic."
A ještě jedna perla: "Život je spravedlivý. Pánbůh člověku něco vezme a něco jiného zas dá. Ubyly mi zuby, ale přibyly dioptrie."
Tak o takových lidech si budu vždycky číst stokrát radši než o politicích a samozvaných celebritách. Výborné rozhovory.
Příběhy lidí, kteří žijí za rohem a přitom jakoby na jiném kontinentu. Chtělo by se napsat "inspirativní" čtení, ale asi málokdo z nás by následoval hrdiny knížky do jejich existence. Ale přesto - ukazují, že žít se dá různě, jednoduše, pravdivě. Tímto směrem se můžeme vydat do nějaké míry my všichni, aniž bychom hned kupovali maringotku na samotě. Doprovodné fotografie mají stejnou sílu jako text. Díky za tento dnes tak užitečný vhled do "jinam".
Tak a je to tu znovu. Velmi jsem se těšila, až si budu listovat touto knihou. Již podruhé jsme se mohli setkat s příběhy lidí, kteří se rozhodli pro jiný život. Možná lepší...to je těžko soudit. Takový život, jaký mají oni sebou nese slasti ale určitě i strasti. Opět jsem zjistila jak odlišnými způsoby se dá žít. Ne každý musí mít dům, velkou zahradu, bazén a kdo ví co ještě aby byl šťastný. Někdy stačí maringotka nebo chatka a štěstí se dostaví.
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Kniha Jako v nebi, jenže jinak je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 788x |
| Čtenářské výzvě | 147x |
| Doporučených | 60x |
| Knihotéce | 195x |
| Chystám se číst | 302x |
| Chci si koupit | 95x |
| dalších seznamech | 10x |
Oproti samotářům ze Šumavy mi tohle přišlo poněkud slabší, ale velmi se mi líbil rozhovor s volnomyšlenkářem a malířem Michaelem Stonišem, který si dokonce oblíbil zlínskou knihovnu, kam chodím každý den, takže mám tu čest znát tohoto zajímavého pána i od vidění :-)