HanaNov komentáře u knih

Zajímavé a poutavé počtení, nádherně vystavěné do oblouku, který se na konci elegantně uzavře. Nabízí se srovnání s Hanou Aleny Mornštajnové a v tomto ohledu byla pro mě Mornštajnová uvěřitelnější a víc mi vyhovoval její vypravěčský styl.

Zvuk slunečních hodin je netradičně poskládaná kniha, která vrství několik časových rovin a několik vypravěčských pohledů. Tím, že mezi vypravěči a časy přechází v rámci jedné kapitoly bez varování, musím říct, že jsem se občas trochu ztrácela v tom, kde jsem a čí příběh zrovna prožívám. Spojení příběhu s Indií a indickými reáliemi je hodně originální, tím spíš že se prolíná vlastně celým příběhem.
V konečném hodnocení nicméně ubírám jednu hvězdu. Na příběhu je poměrně hodně znát, že nevychází ze žádných konkrétních historických materiálů, vzpomínek nebo deníků, od nichž by se děj odvíjel. Některé popisované situace v souvislostech, jež jsou obecně známé, jsou (byly) prakticky nemožné a líčení některých scén působí jako téměř dokonalé popsání filmových sekvencí nebo fotografií (např. scéna z plynové komory). Zároveň se mi zdálo, jako by se autorka snažila v rámci vyvolání autenticity do knihy nacpat co nejvíce epizodických příběhů, které se opravdu staly (např. příběh dozorce, který pomohl vězňům k útěku). Byť není (nebylo by) možné, aby se hlavní hrdinka "přichomýtla" ke všem těmto událostem, znala jejich aktéry osobně a mohla tak tyto epizody líčit.

Ano, je to vymyšlený příběh, nezakládá se na pravdě, ale je skvěle podaný, citlivě vylíčený a v jednom místě jsem se neubránila slzám. Zvuk slunečních hodin rozhodně stojí za přečtení.

7 04.10.2019

Za mě opravdu zklamání. Předchozí díly jsem sice četla před nějakou dobou a byla jsem nadšená, Zkamělá krev pro mě ale byla příběhem vpodstatě o ničem.
Do čtení jsem se musela nutit a ještě v polovině knihy jsem měla pocit, že se zatím vlastně skoro nic nestalo. (Tento pocit ve mně setrval až skoro do úplného konce, kde se všechno vyřešilo na cca deseti stranách.)
Spojení s příběhem o vílách mi taky přišlo trochu zbytečné. Víc bych se zaměřila na hlavní dějovou linku, ta mohla být zajímavá, ale nakonec zůstala tak nějak nedostižená.

20.09.2019

SPOILER !!!

Když prominu "terminátora" Jurka, nezničitelného, neporazitelného, geniálního a ve svých letech neskutečně silného a rychlého, tak to bylo moc dobré počtení! Hlavně teda opět setkání se starými známými, to vždycky potěší..

Oproti Lovci králíků nebyly popisy masakrů tak brutální a krvelačné a celkově mi to nepřišlo tak moc přitažené za vlasy. Každopádně vynalézavost, rafinovanost, hra se čtenářem, nápaditost, spád, akce.. V tomto ohledu mě dost zklamala finální scéna Jurkovy smrti, která byla po tom všem tak strašně rychlá a obyčejná, byť jsem čekala něco opravdu extra. No nic, doufejme, že Jurek už odnikud nevykoukne, to už by bylo fakt moc!!

Další díl je vpodstatě jasný, předem známe vraha a jeho motivaci (nebo možná to nebude hned následující díl, ale jeden z příštích určitě!). Co mě zajímá, je Saga, protože nevěřím, že by ji nechali jen tak zemřít!

5 02.09.2019

Tahle série je opravdu dobrá, ale Stalker mě oproti předchozím dílům tolik do kolen nedostal. Možná je to proto, že jsem Stalkera četla bezprostředně po Nesbově Policii, u které jsem se nemohla ani nadechnout a proti které je Stalker slaboučký čajíček:-)
Kniha mi přišla hodně psaná na efekt takovým tím stylem "aby to byla bomba", za každou cenu být akční, tajuplný, překvapivý, nicméně postavy na mě působily schematicky a křečovitě, stejně jako dialogy postav. Nedokázala jsem se sžít s dějem, věřit mu a užít si ho.
Stalker je kniha plná klišé, nicméně musím ocenit téma stalkingu jako takového a skvělé popisy vražedných scén. Ty byly opravdu geniálně nadávkované!
Btw. žlutá pláštěnka? To už tady taky několikrát bylo:)

2 24.08.2019

Šelmu jsem nečetla, takže pro mě úplně nové vody a musím říct, že tomu něco chybí...
Hračkář se moc dobře čte, to je asi největší jeho plus, ostatní už spadá do takového lepšího průměru.
1. Příběh samotný je zajímavý, ale řekla bych silně přitažený za vlasy. Vraždit ve velkém tak, že ze země koukají kosti, a nikdo si ničeho nevšimne? Nebo naopak všichni to vědí a nikdo nic? Divné...
2. Policisté vykreslení jako zcela neschopní a neochotní jakkoli konat, a to napříč jurisdikcemi - vše vyřeší "geniální" neohrožený jedinec zvenčí, který mi byl jako osoba velmi sympatický (asi jako jediná postava měl Theo aspoň nějakou psychologii).
3. Vědecké pasáže jsou poutavé, byť záběr zmiňovaných teorií je značně široký a komplikovaný, autor totiž obsáhne snad celé vědecké universum od biologie přes počítače k psychologii všech existujících vrahů v dějinách). V tomto ohledu jsou některé "pátrací metody" už opravdu hodně přes čáru a v tom všem se jeví jako čirá fantasmagorie.
4. Mně osobně nejvíc vadila absolutně chybějící psychologie vraha - o něm se nedozvíme vůbec nic, neznáme jeho myšlenky, pohnutky a motivace, proto příběh tolik nezasáhne a nepřináší žádné místo, kde by se čtenář opravdu bál. Když konečně nadejde ten okamžik, že se hlavní hrdina setká s vrahem, definitivní řešení je tak jednoduché, rychlé a nenabízející žádnou zpověď vrahovy choré mysli, že nedostaneme vůbec žádné vysvětlení, jen strohé konstatování ve stylu "konec, byl to on". Přitom podle mě minimálně osvětlení motivu vražd za novoluní, výběr obětí, rituál a to vše s tím související si nějaké ospravedlnění zasloužilo.

Každopádně i kdybych si chtěla teď přečíst čistě ze zvědavosti Šelmu, neudělám to, neboť autor na stránkách Hračkáře vše podstatné z předcházejícího dílu vykecal:-)

3 21.08.2019

Já mám s touhle sérií prostě problém, vůbec nevím, co a jak hodnotit - tak rozporuplně na mě celý sirotčinec působí. Každopádně Podivnému městu jsem dala 3*, Knihovna duší mi přišla lepší, takže nezbývá než 4*.

Shrnuto, příběh, vlastně celý ten imaginární svět, je geniální, protože to tu ještě nebylo (a asi ani nebude), nicméně mi to celé přijde tak nějak nevyužité... Co se týče konkrétně tohoto dílu, nápad s knihovnou a knihovníkem je úžasný, stejně tak mě bavilo napojení Jacoba na netvory, zaujalo mě hned několik zajímavých postav (Sharon, Addison) a děj měl spád. Na druhou stranu na mě ale příběh působí hrozně infantilně, rozhovory postav jsou plné všech možných klišé, stejně jako jejich předvídatelné chování, představa smyček má obrovité trhliny, které jak vyplouvají na povrch, tak se řeší nějakým dodatkem, aby to mohlo dál fungovat, jak je zrovna potřeba. Armáda několika dětí porazí ty, s nimiž si neporadily ani ymbryny jakožto nejsilnější podivné bytosti. A závěr Caul vs. Bentham jako šílená monstra? Proč jako? To nešlo vyřešit trochu uvěřitelněji? Už vidím nějaké nesmrtelné zabijácké s největší pravděpodobností nemyslící monstrum, které by uskutečnilo pouť se svou duší do knihovny..

Když chci být objektivní, je tu spoustu plusů, ale zároveň i mínusů a pro mě osobně putování s hrdiny sirotčince tímto dílem skončilo. Příběh se uzavřel a nemám potřebu číst dál, jelikož přečtené tři díly mě tak úplně nepřesvědčily o tom, že má cenu pokračovat.

2 11.08.2019

Já jsem z toho prostě taková rozpačitá, čte se to skvěle, rozhodně je to originální, leč působí to na mě tak nějak neopravdově... Už ze Sirotčince jsem měla ten pocit, že je příběh je silně poznamenaný tím, jak je našroubovaný na strašidelné fotografie, které jsou středobodem vlastního vyprávění a podle kterých vlastně děj vůbec vznikl. Proto to působí tak nějak.. ehm.. šíleně složitě, kostrbatě, neplynule a nelogicky. Napsat příběh podle fotografií je ohromně těžké, aby ten příběh nebyl jen sledem nějakých nenavazujících obrazů, což se u Sirotčince tak úplně nepovedlo. Podivné město je v tomhle ohledu o moc lepší, je znát, že základní nejstrašidelnější obrázky došly (díkybohu) a že zde použité fotografie už děj jen volně doplňují, nejsou jeho středobodem (taky díkybohu).

Vrátila jsem se k Sirotčinci s odstupem několika let po rozpačitém prvním dílu, abych tomu dala ještě šanci. Podivné město je stejně jako Sirotčinec zvláštní kniha, příběh, prostředí, postavy, to všechno je přitažlivé, zajímavé, zábavné, výborně to ubíhá, ale pro mě tomu něco chybí. Čtenář se ztrácí v časových smyčkách a jejich pravidlech (a podle všeho se v tom ztrácí i sám autor, protože stanovená pravidla neustále vesele porušuje), postavy jednají nelogicky a tak nějak schematicky, popis rušných událostí je neurčitý, nejasný, funguje tam jakési deus ex machina aneb potřebuji toho a toho dostat tam a tam, tak se tam prostě najednou objeví. Co ale nejvíc sráží ambice Podivného města, je jazyk a vyprávěcí styl - je to infantilní a volba jazykových prostředků na úrovni rozhovoru desetiletých dětí není úplně vhodná pro takový formát a zaměření, byť problém může být částečně i v pojetí překladu. Chápu, že hlavními postavami jsou děti a že primárně je kniha určena asi náctiletým (i když kdo je vlastně cílené čtenářstvo?), v každém případě by ale jazyk rozhodně mohl hodnotnější.

Nicméně protože Podivné město skončilo tak, jak skončilo, pravděpodobně si přečtu následující díl, abych se dozvěděla, jak se tohle všechno rozmotá, i když jsem trochu skeptická, aby se z Jacoba nestal jakýsi Terminátor, který zničí celou armádu protivníků úplně sám.

1 02.08.2019

Po všech těch negativních komentářích to bylo pro mě vcelku zajímavé překvapení.

Volání kukačky je anglická detektivka, která jakoby vypadla z časů Hercula Poirota a která je mezi těmi Nesby, Keplery, Deavery (atd.) úplně jiná, jakoby "obyčejnější". Nečekejte hromady zohavených mrtvol zabitých tím nejbizardnějším způsobem, místa činu s litry krve všude kolem, sbírání a analýzu důkazů na supermoderních přístrojích ani dusivou atmosféru svírajícího strachu. Jedná se o typ "vyptávací" detektivky opírající se o jednu jedinou mrtvolu zabitou vlastně úplně nudným způsobem a o všetečného detektiva, který se vyptává a neskutečně mu to pálí...
Takže sečteno a podtrženo, ze současného severského trendu tak zbyla jen hra se čtenářem (a pořádná!, protože detektiv zná vraha už v polovině knihy, ale čtenáře dál doslova vodí za nos) a klišovitá nesourodá dvojice detektiv-asistentka. Ano, detektiv Strike je takovým tím na první pohled nesympatickým morousem ztělesňujícím snad všechny možné negativní vlastnosti, kterému stejně za chvíli naprosto oddaně fandíte, a Robin, mladá, hezká, chytrá. Ehm, proč?
Co se týče stylu, tak Rowlingová je prostě vypravěčka par excellence. Byť stránek je opravdu moc, tak to příjemně utíká a moc dobře se to čte, ačkoli já osobně jsem to tak nehltala, takový spád to zase nemá. Je to detektivka, kterou v poklidu odložíte, uděláte si svoje a navečer se k ní zase s potěšením vrátíte, žádné nutkání číst nonstop dál a dál. Co ještě musím zmínit, líbil se mi přechod ve vyprávěcím čase, kdy celá kniha nám je předkládána v minulosti a jakmile dojde k odhalení vraha, vše se odehrává v přítomnosti a funguje to skvěle!!
Každopádně, byť to není detektivka, která vás chytí a nepustí, ani detektivka, o které byste přemýšleli dlouho do noci, je to příjemné zpestření a 4 * dávám zejména kvůli vypravěčskému umění (i když by neuškodilo, kdyby to bylo o něco tenčí).

13 24.07.2019

Z mého pohledu trochu zklamání. Šla jsem do toho naprosto nepolíbená jakýmikoli informacemi, čistě jen proto, že se mi už delší dobu líbily obálky knih od této autorky:-) Tak jsem si řekla, proč ne??
První polovinu knihy jsem se trochu musela do čtení nutit a to se mi moc často nestává. Pořád jsem doufala ve svižnější tempo a asi jsem podle anotace čekala trochu něco jiného. Každopádně na druhou stranu mi byly opravdu moc sympatické všechny tři hlavní postavy, byť je každá úplně jiná. Málokterý autor dokáže postavám opravdu vtisknout život, aby to nebyly jen ploché obrazy, ale to se tady parádně zdařilo. A co bylo hodně povedené a neotřelé, tak komentáře zúčastněných osob na konci každé kapitoly. Aneb jak se úhel pohledu na stejnou věc může lišit!!
Za mě tedy nakonec takové vcelku příjemné prázdninové čtení, protože se z toho vyklubala zajímavá pointa. Dala bych 3,5 hvězdiček, ale zaokrouhluje se nahoru, takže nakonec 4*.

5 19.07.2019

Jako fakt veliké překvapení! Po knize jsem úplně náhodně sáhla v knihovně, nic extra jsem od toho nečekala, ale nakonec to bylo moc dobré čtení a jsem zvědavá, jestli bude nějaké pokračování.

Zajímavá lokace, nadějná zápletka, neuvěřitelný propletenec, nečekané zvraty i šokující závěrečné rozuzlení, lidský a uvěřitelný hlavní hrdina.. Navíc pokud prokreslení Haiti a života na Haiti nebylo smyšlené, tak teda WAU, je tohle možné?? Ale přiznávám se, že o Haiti nevím vůbec nic, tak maximálně ho najdu na mapě:)
Takže shrnutí: celé to působí hodně vykonstruovaně, nepravděpodobně, příliš komplikovaně a voodoo, o které je opřená titulní stránka, tam je jako nějaká zbytečná vycpávka, která tam ale úplně stejně být vůbec nemusí.
Nicméně mě to opravdu bavilo a těšila jsem se na každou stránku. Fandila jsem hlavnímu hrdinovi a vyhovoval mi autorův styl, který jde rovnou k věci, je přímočarý a nehraje si se čtenářem. Za mě teda velmi příjemné překvapení!

28.06.2019

Pro mě byl Kříďák jednoznačně velké zklamání, které začalo už samotnou sazbou, která vypadá jako pro začínající čtenáře. (To by byl Kříďák tak miniaturní knížka, že ji museli roztáhnout alespoň opticky?)
Každopádně.. Nečetla jsem recenze, netušila jsem, že autorka je nazývána novodobým Kingem, prostě mě Kříďák zaujal samotnou obálkou a zajímavou anotací. Jenže jsem se vůbec nemohla dostat do děje, do atmosféry, věřit postavám, fandit jim, litovat je. Kříďák kolem mě proplul, aniž by zanechal hlubší stopu, přitom nápad, postavy, styl vyprávění, nespolehlivý vypravěč, překvapení na konci, to všechno mohlo (a mělo) nastartovat parádní jízdu. Ale u mě to v tomto případě nefungovalo, všechno se odvíjelo tak nějak ospale, jednotvárně a bez emocí, tempo bylo hodně pomalé, rádoby nenápadné náznaky příliš okaté, vypravěč nemastný neslaný (stejně jako ostatní postavy). Navíc ty křídy mi tam ve výsledku přišly vlastně úplně zbytečné. (Kříďák totiž vůbec není hybatelem děje a s příběhem souvisí spíš okrajově, byť autorka ho chápe jako jednu ze zásadních postav - nebo jsem nic nepochopila:-D)
Z mého pohledu není Kříďák žádný zázrak, ale úplně špatné to není. Takže autorce nejspíš ještě dám šanci, byť tato kniha mi v hlavě určitě nezůstane.

6 16.06.2019

Jako... UF. Tohle se vážně nedá jen tak popsat, zkomentovat.

Dřív bych nemrkla okem, čím jsem ale starší, tím silněji na mě představa takových hrůz dopadá, tím spíš když je takhle skvěle podaná. Četla jsem a četla, vyhledávala jsem informace (hlavně o tyfu a jeho léčbě, protože mi tam leccos nesedělo) a pak jsem v noci místo spánku přemýšlela.
Když nemluvím o samotném příběhu členů jedné rodiny, kniha mě zasáhla především v drobných detailech a epizodách objevujících se zejména ve vyprávění samotné Hany. Byť tyto kratičké obrazy příběh jen prolnuly, byla by bez nich atmosféra plochá a ne tak svíravá. Příkladem je malá holčička s brýlemi, jejíž maminka doufá, že jí v Osvětimi sežene nové. Vedle toho bylo zajímavé sledovat neviditelné propojení postav a proměnu charakterů a vztahů (i když u některých spíše neproměnu, protože Jaroslav sobcem, pokrytcem a zbabělcem zůstal, akorát se ještě víc vybarvil).
A co mě tedy skutečně zasáhlo, bylo nakládání s osudem člověka, který byl popsán na základě zdánlivě drobných skoro lehkomyslných rozhodnutí, která se ale nakonec ukázala jako osudová.

22 04.06.2019

Neurazí, nenadchne...
Vůbec jsem se nemohla dostat do děje a čekala jsem, kdy se to rozjede, ale až do konce nic. Je to takové rozmělněné, nezúčastněné povídání, hlavní postava poměrně nesympatická, pátrání po pachateli postavené na náhodě, zločiny vykreslené jakoby o nic nešlo. Neosobní odtažitý vyprávěcí styl vede k tomu, že vás dění v knize nejen vůbec nepohltí, ale vlastně jakoby vůbec nezajímá.

31.05.2019

Mně se četla Sova mnohem lépe než v Lese visí anděl, pro mě to mělo svižnější začátek a trochu větší spád. Hodně se mi líbí Bjorkovy zápletky, jsou opravdu zvláštní, komplikované a netuctové, i hlavní hrdinové jsou zajímavé barevné osobnosti (hodně jsem si oblíbila Gabriela), jen jsem doufala, že si Mia svůj vnitřní boj vyřešila v první knize a bude prostě už jiná, ale bohužel.
Co mi ale na knížce vadí:
1. Opět se padouch dotkne přímo rodiny hlavního vyšetřovatele, sice vlastně náhodou, ale stejně. Ach jo, to nejde vyřešit jinak?
2. Zdá se mi to, nebo Holger vlastně na nic sám nepřijde?
3. Žádné pořádně vysvětlení souvislostí a příčin, zbrklý konec a epilog v kostele trochu okoukaný (viz Nesbo Policie)

Na Clonu se těším, líbí se mi vypravěčský styl a těším se na vývoj hlavních charakterů, teda doufám, že se někam posunou.

5 17.05.2019

Velmi příjemná detektivka, zajímavá zápletka, nečekaný zvrat na konci a dva opravdu originální detektivové.. Co víc si přát?

Knížka má pomalejší rozjezd a trošku mi vadilo úzké spojení dvou vlastně nesouvisejících příběhů, přičemž příběh sekty se vlastně ani nevysvětlil. A co mi teda přijde už skoro jako klišé, že se v ději opět (jako skoro v každé prvotině) jedná o jakousi osobní mstu hlavnímu hrdinovi, takže samotný hnací motor příběhu vede jak jinak k detektivovi. Proč jako? Snad v polovině detektivek vraždy přímo souvisí s detektivem, buď je sám vrahem, nebo je hlavním cílem pachatele. Tahle forma už mi jako moc překvapivá opravdu nepřijde..
Nicméně jak jsem řekla, byl to ze všech úhlů zajímavě pojatý příběh a těším se, jak se životní osudy hrdinů budou dál rozvíjet.

10 09.05.2019

Mě tenhle svět prostě baví, takže jsem ochotná různé nedotaženosti odpustit..
Paige je už sice trošku jako terminátor, ale zase to vyrovnává postava Strážce, která je úplně - wau. Na každé stránce se těším, až se Strážce zase objeví a vypadá to, že v další knize by mohl dostat i víc prostoru:)
Na konci dokonce i slza ukápla, takže už aby se objevil další díl!!

4 30.04.2019

Já osobně bych dala tak 3,5, kdyby to šlo:)
Příběh je moc pěkný, čte se doslova sám, stránky pod rukama jen letí a pravda je, že chytí a nepustí. Nicméně vylíčit na tak "málo" stránkách tolik postav a tak dlouhé časové období nejde jinak než jen "z rychlíku".

Od této autorky jsem ještě žádnou knihu nečetla, takže jsem byla hodně zvědavá. Pro mě je Slepá mapa jakási (opravdu moc dobře vykreslená) dobová sonda se spoustou zajímavých postav, které se příběhem jen mihnou a mizí v nenávratnu. A to je velká škoda. Chápu, že autorka asi chtěla zachytit v první řadě proměnu postav v závislosti na době. Pro mě tak příběh není celistvý, ale tvoří ho jakási mozaika mnoha nezávislých epizod uvádějících nás do té které doby. A výsledkem je, že čtenář nemá vůbec čas s některou postavou se ztotožnit, případně ji pochopit, protože najednou skok, všechno je pryč a jedeme dál. I to, že se vypravěčka vracela v čase, mě trochu mátlo, o orientaci v postavách ani nemluvím. Častokrát jsem se musela zastavit a zapřemýšlet, o kom právě čtu a zda už se v příběhu náhodou neobjevil. Mám raději méně postav, kratší časový úsek a detailnější prokreslení děje. Takhle je to takové neutrální, nijak zvlášť mě to nezasáhlo, přitom osudy hlavních postav jsou nepředstavitelné! A co jsem nepochopila - proč Anežka mluvila o rodičích jako o Alžbětě a Ignácovi?

Jinak je příběh moc povedený, ale říkám si, že to mohly být třeba alespoň dva díly (Anna a Alžběta jeden, Anežka druhý).

6 18.04.2019

Já se na Počátek opravdu těšila, nicméně jsem ve výsledku byla trochu zklamaná.. Po Brownovi jsem sáhla po hodně dlouhé době s tím, že jdu na jistotu. Brownovy fabulace mě vždycky opravdu moc bavily, zejména ty s Robertem Langdonem:-)
Nejdřív jsem se ale nemohla začíst, tempo bylo nějaké pomalejší, téma pro mě poměrně vzdálené. Ale díkybohu se vše stupňovalo až do úplného (opět parádního) finále, byť silně přitaženého za vlasy. Ale co my vlastně víme? Co se týče obšírných popisů míst a uměleckých děl, to mám na Brownovi prostě ráda, i ty šílené konspirační teorie mě prostě baví. Zde mi ale vadilo hodně vět ve španělštině, některých navíc ani nepřeložených. Vedle toho mě zarážel neosobní styl vyprávění, který jsem v předchozích knihách vůbec nevnímala. Robert Langdon jako by byl vystřižený z jiného příběhu, naprosto odosobněný, bez emocí. Zacházení s hlavní postavou ve stylu "Langdon udělal to, Langdon udělal tamto" je pro mě absolutně chladné a nevyvolává u mě žádné souznění s postavou. Do své oblíbené postavy jsem se nedokázala vžít a fandit mu. Jeho příběh jako by se mě ani nedotknul.
Po předchozích knihách je Počátek slabší odvar. Anebo jsem už nastavením někde jinde a z Browna jsem "odrostla":))

2 13.04.2019

Po fantasy a podobných žánrech sáhnu jen výjimečně, ale tenhle fiktivní svět mě strašně baví. Také proto jsem ochotná přejít i některé dílčí nepřesnosti v ději a nepravděpodobnost některých skutečností, vztahů, charakterů a jejich vysvětlení.
Když to shrnu, Kostičas jsem četla snad před sto lety, hned jak vyšel, k Vidořádu jsem se ale dostala až teď. Z předchozího dílu jsem si pamatovala jen několik základních dojmů: 1. Bylo pro mě strašně těžké pochopit tolik komplikovaných pravidel (Scion, Šeol, jasnovidnost jako taková). 2. Trvalo dlouho se do příběhu začíst kvůli obrovskému množství neznámých slov, které jsem zpočátku absolutně nechápala (amaurotici, vigilové, atd atd.). 3. Ale pak, jak jsem se do toho dostala, to byla parádní jízda. 4. Pamatovala jsem si postavu Strážce, který mi úplně zamotal hlavu, protože je úžasně vykreslený a i když představuje "romantickou" linku, není to prvoplánový romantický hrdina.
A úplně stejně jsem to měla i s Vidořádem. S odstupem několika let po Kostičasu jsem samozřejmě všechno zapomněla, takže Ranthenové, Sargasové, auguři, senzibilové, Emejci, Refájci a všichni ostatní vidoucí i nevidoucí pro mě byli úplně z jiného světa. Ale spadla jsem do toho ještě rychleji než v Kostičase, po první kapitole už jsem byla naprosto v obraze a nechala se unášet příběhem dál a dál. Je to nápadité, barevné, neotřelé, postavy jsou pro mě dobře srozumitelné, myslící bytosti s vlastním názorem a celkovým vývojem. A tak to má být.
Ale teď to horší - Co má znamenat ten konec??!! Uprostřed nervydrásající situace najednou KONEC! To snad nééé? I když mě ten konec doslova naštval, tak ale prostě i tak musím dát plný počet hvězd.
Od zaklapnutí knihy mi v hlavě straší jedna věc - kdo je Hadrokost? Určitě někdo, koho dobře známe...

3 20.03.2019

Milo Sturgis a Alex Delaware, dvojka, na které jsem vyrostla. Jejich případy jsem hltala jako náctiletá, proto když jsem Impuls zahlédla v knihovně, neodolala jsem hlavně proto, abych si s odstupem času připomněla staré dobré časy, protože tenkrát na mě knížky Jonathana Kellermana působily jako opravdová bomba..
Každopádně Impuls není vůbec špatný, Milo a Alex nezklamali, tak jako nikdy předtím. Příběh sám o sobě zajímavý, vrah tedy na můj vkus až moc divný, což by zas tak nevadilo, ale ... Po zkušenostech s takovými mistrnými mozky, jako je Lincoln Rhyme, Harry Hole nebo Joona Lina, je tohle takové až moc takové jednoduché a bez nápadu. Takový slabý čajíček, který rozhodně neurazí, spíše potěší, ale nějaké překvapení, které by čtenáře naprosto uzemnilo, se prostě nedá očekávat.
Za mě je Impuls příjemné počtení, poctivé detektivní řemeslo, nicméně chybí tomu takové to jiskření, nějaký originální nápad, geniální zvrat, který by narušil přímočarost příběhu, donutil vás přemýšlet a ve svém závěru vás doslova ohromil.

11.03.2019