Elevant komentáře u knih

S knihami od Biancy Bellové mám zatím jen dobré zkušenosti, a Sentimentální román není vyjímkou. Sice lze poznat, že se jedná o autorčinu prvotinu, strukturu knihy nemá tak vypilovanoz jako u svých pozdější prací a občas jde zkrátka tou nejjednodušší cestou, nicméně to zcela vyvažuje svým úchvatným stylem psaní. Ten je drsný a surový, bez příkras, na druhou stranu však má silný emocionální náboj a výborně vystihuje náladu knihy. To, že je příběh vyprávěn v ich formě střídavědvěma postavami pomáhá osvětlovat pohnutky, které hýbou postavami, a protože jejich osudy se proplétají, nabízí tento postup čtenáři hned dvě perspektivy, jakými jze na knižní svět nazírat - obě diametrálně odlišné. I když je pravda, že časté střídání vypravěčů vyvolává schizofrenní pocit a i přes svůj dramatický efekt riskuje roztříštění celé novely.

Jen stále nemůžu přijít na to, jestli je tento román (nebo spíš novella) skutečně sentimentální...

3 23.03.2020

Další skvěle napsaná kniha od Biancy Bellové. Nicméně Jezero její další knihy bezesporu převyšuje, odvážím se říct že se jedná o autorčino opus magnum - vždyť až tato kniha ji dostala mezi přední české prozaiky a výnesla řadu ocenění. Právem.
Autorčin styl je zkrátka unikátní. Skvěle to vystihl literární kritik Jiří Peňás, když jej popsal jako "Nesentymentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišný". I přes to, že hlavního hrdinu, chlapce Namiho, v knize uvrhla do zanikajícího světa kterému selhávají životní funkce a udržují ho naživu jen lidé které si tento svět sám vyprodukoval jako omezené bytosti, které odtamtud nejsou schopny uniknout, přesto jde poznat že autorce na Namim záleží. Chce pro něj něco lepšího, aby se sám nestal jednou z těch omezených bytostí, které pomalu tlejí ve vesnici u jezera.

6 21.03.2020

Po prvních stranách mne zaujal autorčin styl: velmi úsporný, často spoléhající na náznaky a zároveň ověšený decentnímy, přesto nápaditými a originálními slovnímy obraty.
Další zajímavou složkou knihy je její struktura. Každá kapitola je vyprávěna jednou z hlavních postav, přičemž u některých používá autorka ich formu, čímž jim dodává odlišný rozměr než mají postavy v er formě. Taková struktura umožňuje dosadit postavy do provázaných situací a sledovat jejich odlišné reakce. Můžeme pozorovat, jak a proč se chovají, známe jejich tajemství a bavíme se tím, když se je snaží skrývat. A stáváme se jejich komplici.
Obsah knihy, byť závažný, je zde vykreslen decentně. Každá osoba, která se zde objeví prochází určitou krizí, ale namísto aby jejich strasti byly čtenáři předkládány pateticky a s prvoplánovitými emocemi se tu autorka spoléhá na jemný melancholický podtón, který je o to bolestnější.

5 19.03.2020

Skutečně zajímavá kniha, která pokládá základní principy humanistické psychologie. Ačkoliv sám s určitými hypotézami nesouhlasím, zdá se mi tato kniha inteligentní, poučná a důležitá. Také je nevšední tím, že soustřeďuje pozornost na sebeaktualizované jedince, tedy na ty, kteří dosáhli vyššího stupně duševního vývoje. Tímto je tahle kniha povznášející, že nezabředává do duševního bahna, které se v nás podle mnoha psychologů skrývá. Na druhou stranu, někdo se tam zabředává rád. Třeba já, takže si po Maslowovi přečtu pro změnu zase Freuda.

2 18.03.2020

Jedná se zatím o první Lovecraftovo dílo, které jsem četl a udělalo na mě dojem, mám v plánu si přečíst víc z jeho spisů. Znám takové, kteří jsou tomuto kultovnímu autorovi až fanaticky oddaní, uvidím jestli se k nim časem zařadím i já. Lovecraftovy texty mají určité nedostatky, v tomto souboru se zejména projevuje jejich jednotvárnost. Také nemají vypracovanou charakteristiku postav a hloubku děje, ale je snad zřejmé, že o to v jeho povídkách nejde. Tady jde o atmosféru, o dojem, který příběh ve čtenáři vyvolává, o vykreslení světa takového, jaký v povídkách je aby čtenáře vtáhl do sebe. V tomto Lovecraft vyniká, zde je jeho hodnota.

8 18.03.2020

Na co vlastně čekáme?
Tato bolestná otázka se mě zmocňovala pokaždé, když jsem knihu otevřel (plurál "čekáme" používám ve smyslu lidstvo). Odpovědi jsem nedostál. Místo ní mi kniha poskytla náhled do duše člověka procházejícího krizí existence. Dona Diega di Zamu sledujeme prožívajícího situace naprosto zbytečné. Milostné pletky, neúspěchy v zaměstnání, pití maté
- a to je asi tak vše, co se zde odehrává - to všechno jsou zbytečné činnosti které mají za účel rozptýlit a oddálit utrpení z čekání na smysl, na náplň života zde symbolyzovanou povýšením v úřadě a návratem k milované (a podváděné) choti.
Zde je mi Zama povědomý možná víc, než mi je příjemné. Koncem knihy se Zama svou touhou po ukrácení čekání postává do řetězce kolizí, děj se zde zahušťuje, kapitoly jsou kratší a naléhavější (ačkoliv je výraz "naléhavý" tak nejasný, přesto asi nejlépe vystihuje můj dojem z textu) a vše vede k Benedettovu typickému tragickému konci, který je zároveň nevyhnutelný i šokující.

"Věnuji obětem čekání"
(-z první stránky)

1 18.03.2020

Je složité napsat komentář zrovna k této knize, nenapadá mě toho totiž moc, co už bylo řečeno... Hlavní postava je mistrný psychologický portrét člověka z metaforického podzemí. Tato osoba je velmi komplexní, je krásná a odporná, je inteligentní a neskutečně omezená, je paradoxní. Je napsána tak věrně, že v ní můžeme poznávat skutečné lidi, které známe. Nebo sami sebe...
Jelikož se jedná o zápisky které si hrdina knihy vede značně kompulzívně, jsou plné obsesivních myšlenek, psané proudícím "všepožírajícím" jazykem. Tento jazyk skvěle koresponduje s obsahem knihy, který tu nemá smysl líčit, prostě si to přečtěte.
To bude vše, co jsem chtěl do komentáře napsat. Při čtení tak komplexního díla jako jsou Zápisky z podzemí člověka musí napadat složitější, hůře zachytitelné myšlenky než jsou tyto, ale ty sem nemá cenu vypisovat. To by asi ani nebylo možné. Jak už jsem řekl, to co jsem tu napsal jen opakuje a potvrzuje to, co o Zápiscích z podzemí všeobecně tvrdí literární teoretikové, filosofové a psychologové. Takže jestli vám mám tento komentář vyjádřit co nejjednodušeji, chtěl jsem vám vlasně dát radu: Přečtěte si zápisky z podzemí. A pokud jste je přečetli, přemýšlejte nad nimi.

6 17.03.2020

Knihu jsem si chtěl přečíst už delší dobu, nakonec jsem se do ní pustil když jsem zjistil, že je zařazena v povinné četbě, a přečetl jsem ji jedním dechem. Ačkoliv je děj knihy tak minimalistický, je myšlenkově neuvěřitelně bohatý. Nejdříve jsem si z ní chtěl vypisovat určité Wertherovy úvahy které mne zaujaly, ale po pár stranách jsem zjistil že bych mohl opsat prakticky celou knihu. Tolik je text stylisticky vytříbený a obsahově bohatý! Fakt, že je kniha složena téměř výhradně z Wertherovy korespondence umožňuje dokonalejší prokreslení jeho osobnosti a duševních stavů a procesů než by tomu bylo možné při vyprávění er-formou se zásahy vypravěče. Werther není jen postavou v knižním světě, Werther je pro čtenáře celým světem. Vše, co se kolem něj odehrává, je čtenáři předkládáno prostřednictvím toho, jak to zapůsobylo na Werthera samotného (tímto mi kniha připomíná Zpověď masky od Jukio Mišima, kterou jsem nedávno četl). V průběhu knihy můžeme pozorovat Wertherovu vnitřní rozervanost, kulminující rozpad jeho osobnosti který se odráží na podobě jeho dopisů a tím umožňuje tak citově vypjaté, dramatické zakončení knihy. Werher si v tom dramatu snad téměř liboval.

13 17.03.2020

Ačkoliv je tohle jistě přínosná kniha, mám k ní jisté výhrady. Když jsem ji začal číst, čekal jsem že to bude učebnice. Netradičně pojatá, ale stále učebnice. Ale když jsem se začetl, zjistil jsem že její obsah je často jaksi neuchopitelný a čtenář má pocit jako by kniha nesdělovala nic konkrétního, spíš na něj chrlila neuchopitelné úvahy a on musí zkusit tyto úvahy aplikovat na konkrétní práci, kterou zrovna píše. Mezi ním a knihou tak vzniká propast. Mě osobně přisly přínosnější články od jiných spisovatelů, které se v knize objevují, spíše než samotné VanderMeerovy texty.
Na druhou stranu, když překonáte jisté překážky které se při čtení zjevují, shledáte tuto knihu vysoce inspirativní a přínosnou. Už jen tím, že nabízí spousty autorských úkolů pro posilnění vašich spisovatelských schopností a vede vás ke skutečně tvůrčím činnostem.
Co se týče grafického zpracování knihy, je velmi výrazné. Text samotný je zakomponován mezi všelijaké ozdobné rámečky a obrázjy na okrajích, objevují se zde i celostránkové ilustrace. Většina těchto obrázků však ve vztahu k textu nedává smysl. Obsah knihy zase tolik neobohacují často jejejich jediný smysl to, že zpestřují stránky. I když je pravda že i to je užitečná funkce, protože pomáhá udržovat čtenářovu pozornost. Pak tu jsou ilustrace v podobě grafů a různých nákresů přes celé stránky, které předstírají že se vztahují na to o čem pojednává text, ale ve skutečnosti ksou v podstatě bezvýznamné. Například: v jinak velmi dobře napsané kapitole o střihu scén je graf, který by měl znázorňovat možnosti střihu určité scény. Takový graf by byl užitečný, kdyby nebyl stylizován do podoby barevné ponorky, která ztrácí všechnu přehlednost.

Na internetu jsem narazil na zajímavý komentář od KATEŘINY ŠARDICKÉ, který se zmiňeje v podstatě o stejných věcech jako ten můj, ale z jiného úhlu pohledu:

"Kniha divů je hra, dvojí hra, a je jen na čtenáři, jak k ní přistoupí! Troufám si říct, že je to od autora chyták – abyste mi rozuměli, v životě jsem nedostala do ruky komplikovanější příručku. Jeff Vandermeer se rozhodl napsat průvodce světem tvůrčího psaní, který je obrovský, těžký, plný ilustrací, map, vsuvek, odboček a komplikovaných cest, které zdánlivě nikam nevedou. Brodíte se horou šílených obrazů a obtížných vět, pochybujete o svém i autorově duševním zdraví. Jenže! Vandermeer je génius – jeho kniha jakoby ilustrovala samotný proces psaní. Takhle přesně vypadá moje hlava, když se zakousnu do nového příběhu. Jako shluk obrazů, jako generátor náhodných slov, jako chaos. Musíte na jeho hru přistoupit, ponořit se dovnitř, do vlastního nitra a spolu se čtením rovnou tvořit. Nehledejte v tom přímočarý návod, jak psát. Návody jsou k ničemu. Hledejte v tom zábavu, cvičení, naplno zahoďte zábrany a hrajte si! Pro začátečníky v psaní to bude komplikovanější, ale pokud máte dostatek představivosti (jakože byste měli mít, pokud chcete psát!), kniha vás spolkne a nepustí. Jen se nesmíte bát otevřít všechna pomyslná dvířka, co jste ve své hlavě zavřeli."

1 17.03.2020

Zpověď chlapce / muže, který palčivě cítí že je jiný. Přez analýzu svých sexuálních pudů které zřetelně fungují jinak než u ostatních se dostává k obsesívní sebeanalýze a sebereflexi. Jeho příběh a příběhy dalších protagonistů se ke čtenáři dostávají skrze vnitřní monolog hlavního hrdiny, který vše interpretuje subjektivně tak, jak věci vnímá sám. Stává se tak těžištěm celého příběhu, příběh proudí skrze něj. Jeho osobnost je prostoupena vším. On však zřejmě nepokládá za důležité sebe sama mravně a morálně hodnotit, smysl přikládá upřímnosti: naprosté, sebezničující upřímmosti. Touží v této zpovědi najít pochopení a možnost východiska ze své sebedestruktivity a narcismu.

4 17.03.2020

Skvělá, značně groteskní kniha. Velmi nápaditě vykresluje lidské povahy takové, jaké je Bulgakov vídal v Moskvě XX. století. Ta část knihy, která je vyprávěna z pohledu psa nabízí komentář k ději který je bez servítků, sžíravě upřímný, a pes Baryk je čtenáři sympatickým vypravěčem. Když později v knize Baryka vystřídá občan Barykov, takřka nesnesitelná parodie na špatného člověka, děj graduje a nastává kolaps událostí ve kterých se v postavách umrtvuje lidskost a a vše se stává groteskou aby se později zase zvrátilo ve snaze dosáhnout ztracený status quo.

4 17.03.2020

Mé první setkání s Hrabalem, a musím říct, že velmi příjemné. Sloh, ve kterém je kniha napsaná, mě nijak nerušil, s podobným monotóním stylem vyprávění a jakoby hovorovou, neustále protahovanou skladbou vět jsem se setkal už i u jiných spisovatelů, a vždy se mi takové knihy četky velmi dobře. Přidává jim to na kráse.
Děj Ostře sledovaných vlaků je jedním slovem nádherný. Je úsměvný, je melancholický, je upřímný a krutý. Paralelně s válečným tématem se zde rozvíjí i příběh nesmírně sympatického hlavního hrdiny Miloše Hrmy a jeho životních štěstí i neštěstí, kterého čtenář musí naprosto nutně zbožňovat.

7 17.03.2020

Skvělé drama, ve kterém Čapek předkládá čtenáři svůj humanistický pohled na svět a svou interpretaci dobové politické situace. Je obecně známo, že toto drama psal v době, kdy se snažil varovat svět před nebezpečnou ideologií nacismu, která začala nabírat na síle. Takové poselství je v Bílé nemoci patrné. Z toho vyplývá, že člověk musí znát historické souvislosti, aby této alegorii skutečně porozuměl. Ale přesto, že je v zásadě reakcí na svou dobu, zůstává Bílá nemoc stále aktuální a uplynulá léta jí rozhodně neubírají na důležitosti. A nejedná se pouze o moudrou knihu, je také velmi záživná a napínavá. A ten konec! Geniální.

6 17.03.2020

U Lovecraftových povídek více než u čehokoliv co jsem četl záleží, kde a jak je člověk čte. Z vlastní zkušenosti vím, že když se je rozhodnete číst přes den při cestě autem, které sebou hází na rozkopané cestě, můžete si říci: "Fajn, to jsou hezké příběhy..." ale když je potom budete číst večer sami, v křesle při světle lampy, ve starém domě s podezřele hlasitým potrubím, bude to vskutku nezapomenutelný zážitek. Tím chci říct, že Lovecraftovy knihy nejsou něco, co si můžete číst když zrovna máte čas, třeba v autobuse či polední pauze. Jeho příběhy si člověk musí prostě vychutnávat.

11 17.03.2020

Umění naslouchat byla první kniha, kterou jsem od Ericha Fromma četl, a myslím, že představuje velmi podnětné dílo. Může se vám stát, že se v textu najdete - jako já při četbě kapitoly 'Speciální metody pro léčbu moderních charakterových neuróz'. To je na podobných publikacích fascinující: člověk se v nich poznává, může skrze ně poznávat sebe a ty okolo.
Kniha se čte snadno, chvílemi až podezdřele snadno, u někoho může vyvolat dojem, že téma zjednodušuje, přesto skvěle vysvětluje principy, jak Fromm přistupuje ke svým pacientům. Jeho názory, možná právě tím že jsou poměrně prosté, lidsky intuitivní, jsou velmi přesvědčivé.

17.03.2020

Krásná kniha, poetická. Je to poesie? Je to jako poesie. Skrývají se zde myšlenky opravdu hluboké. Souhlasím s názorem, že ve čtenáři může Tracyho tygr vyvolat podobné dojmy jako Exupéryho Malý princ, snad proto, že obě knihy jsou svým způsobem radostné, ale zároveň se jimi prolíná něco hluboce smutného. Snad právě tímto ambivalentním pocitem Tracyho tygr podává tak věrné a hluboké podobenství lidského bytí.

7 17.03.2020

Ukázkový příklad antické tragédie. Typický jazyk, archetypální postavy, nějáké ty sebevraždy.
Jako mnohým se mi kniha dostala do rukou jako povinná četba a velmi se mi líbila. V určitých aspektech navazuje na Krále Oidipa, proto doporučuji si Antigoné přečíst teprve po něm. Po Oidipovy je tato kniha mé druhé setkání se Sofoklem i s řeckou tragédií jako takovou, a určitě není poslední.

2 17.03.2020

Když mi bylo řekněme 10 let, prohlížel jsem si knihy v bratrově knihovně, a do ruky mi padla stará, ohmataná kniha v plátně s vyraženým názvem "Neviditelný". Nikdy jsem o ní neslyšel, ani o H. G. Wellsovi, a hned jsem se rozhodl, že si ji přečtu. Můj názor na ni je možná lehce pokřiven nostalgií, ale pamatuji si, že jsem z ní byl nadšený. Kniha je stále někde doma v knihovně, teď na mě samozřejmě dělá zase jiný dojem než dřív, ale stále jsem toho názoru, že Neviditelný je skvělá, dechberoucí kniha.

5 17.03.2020

Tato asi 50 let stará kniha se mi jeví neuvěřitelně aktuální. Lidé, jejichž uvažování je tolik pokřiveno hyperrealitou, kterou jim předkládají "telestěny" jako univerzální symbol mediálních technologií schopných ovlivňovat masy jsou dnes opravdu zneklidňující představa. Zvláště proto, že se jim podobáme čím dál více.
Bradbury v tomto románu umně vyjádřil fakt, který se vztahuje na všechny totalitní systémy, a to fakt, že pro tyto formy vlády je největší hrozbou informovanost lidu. Lid, který chápe, se bouří. V Bradburyho knize řeší vláda tento problém tím, že knihy jako zdroj ohrožujících vědomostí a myšlenek postaví mimo zákon a nařídí jejich likvidaci, zatímco lidem zprostředkovává prostou zábavu jako rozptýlení od přemýšlení. Právě zde je to náléhavé poselství knihy, která je zároveň oslavou knih, a sice že pod tlakem čím dál hlučnějších, absurdnějších, barevnějších mediálních bouří, které se na nás řítí ze všech stran, nesmíme rezignovat na tvoření vlastních názorů a hodnot, na zdravý rozum.

18 17.03.2020

Hned po otevření knihy si čtenář všimne zvláštního literárního stylu - di Benedetto píše v první osobě, ale naprosto nezaujetým tónem, jako by si hlavní postava/vypravěč držel odstup od toho, co se kolem něj děje, popisuje děj lakonicky a stroze. V důsleku pohnutého děje knihy tedy vyvstává dojem, že si před čtenenářem vypravěč nebere servítky - říká mu to, jak to je, a klidně ho nechává v úžasu zírat do knihy, a číst dál.
Název knihy, Sebevrazi, je všeříkající. Téma sebevraždy prostupuje každou stránkou a di Benedetto se ptá, je sebevražda zbabělost? (odpovídá nám Kierkegaard: "Budiž, je to zbabělost, alevyžaduje velkou odvahu"). Je sebevražda sobecká? Nemorální? Rozumná? Je to vražda? A snad nejzávažnější otázka, ta, která se dává tušit od začátku....co se takhle zabít?

2 17.03.2020