Utrpení mladého Werthera

Musím říct, že jsem neočekával, že mě kniha takto osloví. Dokonce se mi líbila více než Goethův Faust, a to je co říct! Werther začíná jako příjemný umělec, duševně, vášnivě a pocitově založený, který všechno prožívá na maximum. Z počátku maximálně prožívá štěstí, všechny kolem sebe štěstím obdařuje a veselím naplňuje. Postupně ale převáží lítost a smutek z nenaplněné lásky, což posléze vyvrcholí bezvýchodností situace. Tedy abych to upřesnil - šťastné pro všechny. Jedná se, zcela zaslouženě, o nadčasové romantické dílo. Hrdina končí romanticky - ze situace utíká, protože nevidí možnost ke šťastnému konci. Musím říct, že nyní se na myšlenky o sebevraždě dívám o něco jinak než dříve. Skvělá kniha, vřele doporučuji všem!

"Lehká mysl všechno snese. Lehká mysl ! Musím se až smát. "

V románu Utrpení mladého Werthera sledujeme Werthera, který píše dopisy svému příteli Vilémovi.

Po přestěhování do malého města poznává Lottu, okouzlující dívku, která si ho hned získá svou laskavostí, energií a i péčí o mladší sourozence. Přestože ví, že je zasnoubená, Werther se do ní beznadějně zamiluje.

Čím silnější jeho city jsou, tím víc se propadá do osamělosti a vnitřního utrpení.

Postava Werthera není romantický ideál, ve svých citech se topí. Nejvíc mu ubližuje jeho vlastní mysl. Nese si bolest, kterou si sám prohlubuje.

A Werther si to plně uvědomuje. Ví, že ho to ničí, ale nedokáže se od toho odpoutat, i když se snaží. 

Právě ten rozpor se mi líbí nejvíc. Když postava není slepá, chápe, že jde po hlavě do něčeho, co ji ničí. 

Občas mám totiž tendenci vidět v bolesti i určitou krásu, ne jen něco čistě negativního. Stejně jako Werther.

Werther si Lottu romantizuje a tak kniha balancuje na hraně hlubokého citu aidealizaci. Kdy se cit změní v něco, co člověka pomalu ničí? 

Konec knihy na mě vždy působil zvláštně klidně. Werther jako by byl konečně smířený, možná měl poprvé pocit, že má nad sebou nějaký druh kontroly.
Neutíká před bolestí spíš před ní kapituluje.

Werther si celou dobu uvědomuje, že si ubližuje. Dokonce se několikrát snaží odejít a začít jinde. Jenže žádná změna nepomůže, protože problém není místo ani okolí.

Je v něm samotném. Bolest se pro něj postupně nestává překážkou, ale součástí identity. 

A právě to je na celé knize možná to nejděsivější.

250 let staré dílo a přesto má, co říci. Ta hloubka prožívání a bezvýchodnost situace, když srdce krvácí pro nenaplněou lásku, je prostě pořád platná. Jsem ráda, že jsem si "doplnila vzdělání" o klasické dílo a už plně chápu ten poprask, který jeho vydání způsobilo.

Perfektní klasika!

Kniha nezáživná, nevytáhla mě do děje. Ale dočetla jsem do konce.

Nadčasové dílo o neopětované lásce a velmi intenzivním prožívání hlavního hrdiny, které ho vede až k šílenství a sebevraždě... na svou dobu určitě velmi revoluční dílo!

Werthera jsem dostala od kamaráda k narozeninám asi před osmi lety a tehdy jsem ho nebyla schopná přečíst.

Věděla jsem ale, že je to dílo, které mi jednou změní vnímání – až ho budu schopná opravdu vstřebat. Opakovaně jsem se o to pokoušela (asi pětkrát), ale složitější jazyk mě vždy zastavil. Dnes jsem ráda, že jsem se do čtení nenutila, protože ke knize jsem se dostala ve správný čas.

Postava Werthera mi přišla natolik opravdová, že jsem díky úplně první stránce chvíli věřila, že jde o skutečně nalezené dopisy. Utrpení mladého Werthera je nádherné dílo – křehké jak námětem, tak jazykem. Ukazuje, jak rychle se může člověk proměnit z lásky ke světu v nesnesitelnou melancholii, a to kvůli něčemu, co je zvenčí těžko pochopitelné.

Nechutně dramatická postava Werthera (jsem si jistá, že byl bipolární nebo BPD) mi připomněla nejednoho postpubertálního mladíka, se kterým jsem se setkala.

Jediný důvod, proč nedávám plných 5/5, je poslední část knihy, kde Werther zdlouhavě předčítá literaturu na několik stran. To mě úplně vytrhlo z příběhu a narušilo můj prožitek ze závěru.

Nečte se to úplně lehce a kniha vás rozhodně nevtáhne. Stará klasika, příběh neopětované lásky, kdy se ze šťastného mladíka stane nešťastný uzlíček nervů, který nakonec své trápení neunese.

Kniha se mi líbila, protože mám rád tragické konce a ponurý děj. Nemusí se líbit všem, protože Werther opakuje svá slova o nešťastné lásce k Lottě pořád dokola, jen v jiné formě. I tak doporučuji knížku přečíst, protože je velice krátká s málo postavami a jednoduchým dějem. 6/10

Chápu aspekty, které byly ve své době na knize revoluční, kontext jejího vydání a důsledky díla (vznik poutního místa atd.), ale dnešnímu čtenáři se pravděpodobně nebude číst snadno. Rozsah je malý, ale pro empatického člověka bude těžké číst v kuse víc než pár (desítek) stran, protože Werther toho prožívá mnoho, a prožívá to intenzivně.

Klasika povinné četby.

Srdcebolné čtení, které mě vrátilo do školních let. Goethe je klasik a je pravda, že jsem něco málo z jeho děl četla - bývala to povinná četba, ale toto poměrně krátké dílko ne. Podle anotace je založeno na skutečných událostech. Sice nemám ráda dalekosáhlé popisy přírody, okolí a pod., ale osobní problémy jednotlivce, jak o tom sám uvažuje a k čemu to nakonec vede, to všechno do tohoto díla patří.

Co musím zjistit:
je jméno Vilém inspirací pro Máchův Máj?

Co si myslím:
že si JWG snažil z mladých, přemoudřelých bohatých mužů bez nutnosti pracovat udělat legraci, což oni ve své přemoudřelosti nepochopili, a vzali ho vážně.

Kniha podle mě současnému čtenáři moc nedá. Co se mi ale líbilo, byla Wertherova empatie vůči ostatním, což pramenilo z jeho velkého vnitřního utrpení. Ona to nebyla jen ta nešťastná láska, ale pocit vykořeněnosti. Byl vzdělaný, sečtělý, ale pořád měšťan. Stejně jako ona. V závěru jsem nechápala, kdy a proč vlastně, se do něj Lotta zamilovala. Jsem ráda, že jsem knihu přečetla, ale kdyby k tomu nedošlo, asi by se také nic nestalo.

Také souhlasím s komentářem Galadwen.

Nesedlo mi to ... věřím, že v době, kdy to Goethe psal, to byla revoluce, ale já se do hrdiny nedokázala vžít. Vzdala jsem to těsně před koncem, neb jsem se nedokázala donutit ke knížce se vrátit.
Souhlasím s komentářem Galadwen.

Nedokázala jsem se do knihy správně začíst, neboť mi nevyhovoval jazyk, kterým to bylo psané. Popis přírody a rozervaného srdce hlavního hrdiny na mě byl až moc rozsáhlý.

Sice může Werther působit jako ufňukaný slaboch, ale já mám pro tohohle rozervance slabost. Samotný příběh má sílu a je krásnou ukázkou lásky až za hrob, která byla pro romantismus tak typická. Nepřekvapuje mě, že se ve své době stal vzorem pro spoustu vrstevníků.

(SPOILER) Wether se hrozný vyděračský ufnukanec