Zpověď masky

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Zpověď masky (Kamen no kokuhaku, 1949) vypráví příběh chlapce Kóčana, který se od útlého dětství oddává bizarním snům o hrdinech, jejichž údělem je drastická smrt. Jeho slabé tělo v něm probouzí obdiv k maskulinní síle a mocnou přitažlivost k jejím nositelům. Ve snaze přizpůsobit se většině pokouší se sblížit s dívkou Sonoko. Maska normálnosti, již si Kóčan nasazuje, je prostředkem k jeho začlenění do společnosti, jež je podle něj založena na kolektivní maškarádě, v níž lidé skrývají své skutečné pocity a touhy. Román s výraznými autobiografickými prvky otevřel svému autorovi cestu k mezinárodnímu věhlasu; reflektuje Mišimův celoživotní obdiv k samurajským hodnotám a jeho vlastní pojetí ideální krásy, jež se mu nakonec stalo osudným....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/408382/big_zpoved-masky-you-408382.jpg 4.353
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Rubato
Originální název:

仮面の告白 (Kamen no kokuhaku), 1949


více info...
Nahrávám...

Komentáře (12)

Kniha Zpověď masky

InaPražáková
06. května

Čtyřiadvacetiletý talentovaný básník a spisovatel, obsedantně zaujatý vlastní psýché a úměrně věku pozérský, napsal svůj úplný životopis. Je to právě tak nevyrovnaný text, jak to zní. Mišima se zkoumá s vědeckou podrobností, popisuje vývoj své osobnosti a vnějších projevů, s důrazem na svou (latentní) homosexualitu, erotický sadismus a fascinaci smrtí, respektive na svou snahu, aby mu na to nikdo nepřišel. Jeho otevřenost je nezvyklá a místy až nepříjemná, jeho pocit výlučnosti působí sice místy otravně, ale vlastně je případný. Jenže neustálé přemílání, co si tehdy myslel, že si myslí, ale vlastně si to nemyslel, jen namlouval, zato dnes si o tom, co si tehdy myslel, myslí něco jiného, a to je zaručeně přesné - psané větami jen o málo srozumitelnějšími, než je tato - je po čase únavné, nakonec až iritující. Tím spíš, že důležitá část jeho životních peripetií se odehrává v jeho dvaceti letech a chladný odstup s implicitním "to bylo tehdy dávno" mi o čtyři roky později nepřipadá věrohodný.

Nicméně tematicky je to velmi zajímavé pozorování, přes všechnu snahu o objektivní hodnocení velmi působivé - románek s dívkou, kterým se snaží dokázat si vlastní normalitu, nutně končící všestrannou trapností, je o to dojemnější, že ji měl mladík upřímně rád. Navíc jazykově je to text bohatý a často básnický. Místy metaforický až násilně, v tom se nejvíc projevuje jeho póza chtěně hlubokého lyrika - třeba v jiném komentáři citované "Čím déle jsem poslouchal, tím víc jsem pociťoval, že se skutečně jedná o zvuk piana, na které hraje sedmnáctiletá dívka plná snů, jež má v konečcích prstů stále ještě stopy dětství a dosud si není vědoma vlastní krásy" je pro popis náhodně zaslechnutého, nepříliš zdařilého klavírního cvičení přeci jen nabubřelé. Ovšem je tam i nemálo jiných, mnohem přirozenějších, skutečně průzračných vět.

Zpočátku fascinující, pak čím dál tím otravnější text, ale emocí a nesmiřitelné psychoanalýzy je plný, že až přetéká. Přesný portrét mladého člověka se všemi nejistotami a nevyvážeností. Jednou stačilo, ale za přečtení to stojí. 3,5 hvězdy.
Mimochodem, nepřestávám přemýšlet, jak si ho po tomto díle mohla nějaká vzít, co se stalo, že si nějakou vzal on.

sharik
31. března

Román je na jedné rovině opravdu zpovědí - homosexuálního vypravěče, žijícího v konzervativním Japonsku před, během a po druhé světové válce. Vypraví o jeho boji se společností a hlavně sebou samým. Se svou touhou, kterou nepovažuje za normální a snaží se ji potlačit. Masku si tak nasazuje nejvíce - obrazně řečeno - před zrcadlem. A ačkoli brutálně sadistické touhy byly už poměrně na hraně, jde o knihu především citlivou a do jisté míry smutnou, přestože vypravěč je ve skutečnosti poměrně velký misantrop. Jeho předem prohraný boj s vlastním přístupem ke své sexualitě je opravdu zajímavé sledovat, a je jedině škoda, že Mišimových knih vyšlo v češtině tak málo jsou prakticky nesehnatelné. Ostatně už tahle se sháněla docela obtížně.


MikulášV
17. března

Asi jsem se nedokázal vcítit do postavy, nebo jsem prostě nepochopil myšlenku, ale příběh mě nedokázal tolik vtáhnout, jako jsem od toho očekával. Mišimův styl psaní je bezpochyby zajímavý a povedený. Nic méně jsem od toho asi čekal víc.
Příběh japonského chlapce během druhé světové války, který zápasí se svou sexualitou, zvrhlými (nejen erotickými) představami, normálností a světem okolo něho. Nebyla to špatná kniha. Určitě stojí za přečtení. Velmi důležité dílo japonské literatury.

Palivo
17.07.2020

Koničiva čtenáři,

Dnes se podíváme na zoubek japonské klasice která je o tom, jak mladý kluk zjistí, že chce parkovat svůj bourák do jinejch garáží, než od něj společnost předpokládala.

Hned na začátek musím zmínit, že v knize nejsou žádné explicitní scény, takže se heterokluci jako já nemusí bát, že by v tramvaji museli přejet několik zastávek, protože se nemohli zvednout ze sedačky. To se mi mimochodem stalo v metru s Houellebecqovou Platformou a tak jsem poprvé v životě navštívil Depo Hostivař. Dá se tedy říct, že to byla kniha, na které jsem si ujížděl, muhehe.

Tady se popisují spíše vnitřní pochody hlavního hrdiny, kterej je docela ujetej a má v hlavě pořádnej brajgl, takovej, že se nakonec rozhodne dát na čmafíty, který s jeho hasičem žádný voodoo nedělají. Tady musím smeknout klobouk, že Mišima dokázal popsat trable, útrapy a vyrovnání se s vlastní identitou jako nikdo jinej. A že se mu to povedlo bez zbytečných skandálních momentů je ještě o to úctyhodnější.

Takže hodnotím 8,5/10 a vlastně to byla nejsmutnější romance, jakou sem kdy četl. A že jsem jich přečetl!

Elevant
17.03.2020

Zpověď chlapce / muže, který palčivě cítí že je jiný. Přez analýzu svých sexuálních pudů které zřetelně fungují jinak než u ostatních se dostává k obsesívní sebeanalýze a sebereflexi. Jeho příběh a příběhy dalších protagonistů se ke čtenáři dostávají skrze vnitřní monolog hlavního hrdiny, který vše interpretuje subjektivně tak, jak věci vnímá sám. Stává se tak těžištěm celého příběhu, příběh proudí skrze něj. Jeho osobnost je prostoupena vším. On však zřejmě nepokládá za důležité sebe sama mravně a morálně hodnotit, smysl přikládá upřímnosti: naprosté, sebezničující upřímmosti. Touží v této zpovědi najít pochopení a možnost východiska ze své sebedestruktivity a narcismu.

hynek5107
28.11.2019

Čtyři kapitoly z života mladého Japonce, který zjišťuje, že je s ním něco v nepořádku. Na rozdíl od Zlatého pavilonu, kde se takovýto jedinec rozhodne postavit celé společnosti, ve Zpovědi masky nedochází k žádnému coming-outu, násilí zůstává pouze ve snění vypravěče a jeho živelných představách.

dvojkadvacet
09.08.2019

Rubato nevydává špatné knížky, takže po nich sahám namátkou, aniž bych si předem četl anotace nebo recenze. A přestože Zpověď masky není typ literatury, který obvykle čítávám (monolog frustrovaného mládence, kterému nepřejí okolnosti. Svět a jeho zákony jsou líčeny jakoby zevnitř člověka a těžiště je tedy v psychologickém sebemamrání, nikoliv v popisu konstelací a nespravedlností způsobujících křivdu), Mišimu jsem dočetl.
Ačkoliv mě kniha ve výsledku nějak nedostala, znám spoustu lidí, kterým bych ji určitě doporučil.

Bazdiriq
11.12.2019

Mišima svůj autobiografický román pojmenoval „zpověď“, spíše však připomíná pitvu. Zpověď předpokládá lítost a touhu po odpuštění a očištění hříchů, Mišima však své dospívání popisuje chladně, bez emocí a analyticky. Nesoudí se, neobhajuje, neobviňuje a neodpouští si. Chce se jen poznat.
Mišimovo sebezpytování je nelítostné, neúprosné a mrazivě objektivní: udělal jsem to a to, pomyslel jsem si to a to, řekl jsem to a to, představoval jsem si to a to. Jestli mě chcete soudit, klidně mě suďte, ale nemá to žádný smysl. Nevyhýbá se žádnému tématu, ani těm, o kterých by si čtenář mnohdy přál, aby se jim vyhnul.
Lidí, kteří mají dost odvahy (a/nebo krutosti) na podobně upřímný pohled do vlastního nitra, je málo. Možná existují dokonce i lidé, kteří jsou schopni pohlédnout do zející propasti své duše a nezešílet z toho… Ale k těm Mišima nepatřil.

1