Hrobka přehled

Jakožto člověk, který na Lovecraftovi vyrůstal, má k němu vřelý a nostalgický vztah, ale čím dál více si všímá slabin a pochybností v jeho díle, mám u prvního dílu sebraných spisů od Knihy Zlín opravdu těžkou práci. Tahle sbírka totiž představuje přesně to, čím pro mě H.P. vždycky byl a je - žádné dlouhatánské příběhy plné mytologie kolem Prastarých, ale krátké, komornější vyprávění, v nichž se promítají nejrůznější nápady, dost často se ovíjející kolem snění. Jeho raná tvorba, na níž se Hrobka zaměřuje, zahrnuje části jeho tzv. Snového cyklu, příběhů z krajin snových, a přesto jaksi hmatatelných a spojených s naším světem a jeho prehistorií. Ty já miluji a hrozně mě mrzí, že se od nich postupně Lovecraft vzdálil, protože vynikají uhrančivou poetičností, nespoutanou fantasií (na rozdíl od povídek, co se až směšně pokouší o věděcký racionalismus), namnoze v nich absentuje prvoplánový horor. Za jeden z vrcholů považuji Jak bylo zahlazeno město Sarnath, jejž zbožňuji a vracím se k jeho úchvatně zdařilému mytologickému tónu, archaizujícímu bájetvornému vyprávění, až obsesivně často. Klasická povídka Z neznámého světa, prezentující geniálně prostou, ale nesmírně údernou a znepokojivou myšlenku, že svět kolem nás je plný nepředstavitelných hrůz, jež nám doslova slídí po boku, a vzájemně se nevidíme jen proto, že k tomu nemáme uzpůsobené smysly - toť pro mě čistý Lovecraft co do nápadu, co do formy jsou to ony snové povídky.

Jenže... jestli je to pro mě H.P. v tom nejlepším slova smyslu, pak je to i sbírka všeho, co je s ním špatně. Ať už jde o příšerně cheesy zakončení povídek jako je Výpověď Randolpha Cartera, nesmyslné opakovaní "nepředstavitelnosti" ("Je to naprosto mimo lidské pomyšlení - netroufám si vám to povědět - žádný člověk by tohle nemohl poznat a zůstat naživu - dobrý Bože!"), všudypřítomný rasismus (dokonce i ve snových světech, kde čteme o "sveřepých žlutých ďáblech") a nesnášenlivost k "degeneraci" (dokonce i "bílá spodina" je tu častována slovem "nepopsatelný", což jí dává naroveň s transkosmickými monstry). Není toho věru málo.

Nicméně sluší se vyzdvihnout ještě jednu z nejlepších věcí, co dle mého soudu H.P. napsal: kratičkou povídku Nyarlathotep, která je skvěle evokativní noční můrou s horečnatým jazykem i atmosférou.

Nu, a pak je tu ještě otázka doslovu od pana Škvoreckého. Tvrdit, že L. vlastně neuměl psát? Že jeho tvorba je laciný škvár, bez umělecké hodnoty? Že je to vlastně "camp" (sic!)? A následně nešťastně vzdychat nad tím, že se to partě studentů nelíbí, protože "jsou beznadějně mladí"? Je to opravdový úlet.