Elevant komentáře u knih

Kdysi mi při jednom rozhovoru utkvěl v paměti výrok, že "Erbenova Kytice je domácím stříbrem národa.".
Je to tak. Asi každý národ má ve své kultuře něco, co je ikonické, slavné a klíčové kulturní dědictví. Může to být jídlo, může to být historická osobnost,může to být kniha. V našem případě je to kniha, která je však tak úzce provázána s českou lidovou kulturou, už proto, že z ní vychází, že se jí v tom málokteré literární dílo vyrovná. A navíc, což je nejdůležitější, je pořád čtená...
Zkrátka myslím, že Kytice je jedno z nějvětších děl, které Čechové vytvořili.

22 01.06.2020

Je pravda, že kniha nebyla taková, jakou jsem ji očekával. Od svých patnácti let sbírám a čtu všechny knihy, které jsou srovnávány či připodobňovány ke knize Kdo chytá v žitě. Tak jsem se dostal k Leonardu Cohenovi, aniž bych tohoto tvůrce předem blíže znal, měl jsem jen hrubou představu o jeho osobě. A ke svému překvapení se mi do rukou dostala kniha velmi křehká a těžko uchopitelná. Spíše než román jsem měl dojem, jako bych četl poesii, a líbilo se mi to. Čím dál víc. Ze začátku jsem se zdráhal přistoupit na Cohenovu hru, ale postupem stránek mne do sebe skutečně vtáhla.
Mé pocity z knihy se mění, stejně jako v průběhu čtení, i doteď... Cítím, že po tom, co jsem ji dočetl, ji v sobě stále mám, a ona se vyvíjí.

3 01.06.2020

Překladatel Tomáš korbař měl zřejmě své důvody, proč tyto povídky nezařadil do kultovní antologie Tichá hrůza, na kterou má Opičí tlapka navazovat. Tyto povídky z mého pohledu nedosahují kvalit Tiché hrůzy, nicméně k zahození rozhodně nejsou. Ze začátku na mne půsbily dojmem lepšího průměru, ale asi v polovině jsem narazil na povídku Poslední seance, a všechny další povídky včetně ní mne zaujaly mnohem více než první část knihy. Nevím, jestli je to jen můj dojem, či jestli je druhá polovina zkrátka lepší, ale povídky jako Harry nebo Draculův host byly velmi dobré. Ale parodoxně povídka, která se mi líbila zdaleka nejvíc, nebyla nijak zvlášť kvalitní. Poslední seance je krátký text vystavěný na idiot-plotu, naprosto předvýdatelný a nijak zvlášť děsivý. Přesto mne zaujala a spíš, než že by mne vyděsil, mne dojal. Nevím proč, ale myslím že si ho budu pamatovat ještě dlouho.

2 01.06.2020

Podle skutečného příběhu se řadí mezi nejlepší knihy, které jsem zatím od autorky přečetl. Když pominu to, že je napínavá a skvěle napsaná a podobné věci, které zmiňuje snad každá recenze, tak mne zaujal nejasný smysl knihy. Proč vlastně byla napsána? Dle mého kniha představuje jakousi hříčku, mistifikaci, už jen podle názvu.
Ze začátku se snad lze domnívat, že je kniha napsána podle skutečného příběhu, avšak později, když příběh záměrně metamorfuje do nadsazeného psychologického trhilleru, se fakta stávají fikcí a čtenář neví, čemu má věřit. Tento pocit se ještě umocňuje, když v závěru autorka zbořila prakticky všechny pilíře, na kterých knihu vystavěla.
Takový postup při psaní knihy je velmi riskantní. Však se taky autorka po celou dobu pohybuje na ostří nože, stejně jako její postavy.
A kde je vlastně hranice mezi autorkou, Delphine de Vigan, a hlavní postavou knihy jménem Delphine? Od začátku si máme myslet, že Delphine i Delphine jsou tytéž osoby, a je nasnadě, že hlavní postava skutečně je autorčiným autoportrétem. Knižní postava Delphine se v průběhu celého příběhu zabývá svou spisovatelskou kariérou a snaží se odhalit smysl literární fikce a faktů ve svých knihách, vyrovnává se se svým posledním románem napsaným podle skutečného příběhu a plánuje novou knihu. Její další kniha by totiž také měla být "podle skutečnosti", protože právě toho si čtenáři žádají.
V těchto aspektech je zřejmé to, že knižní postava Delphine je odraz Delphine-autorky knihy, a román Podle skutečného příběhu je právě ten román, který se knižní Delphine pokouší napsat. A právě v tom je smysl knihy. Autorka se zde velmi odvážným spůsobem vyrovnává se svou dosavadní tvorbou a vyjadřuje se ke smyslu faktů a fikce v literatuře.

5 27.05.2020

Erbenova Kytice je literárním skvostem který mám od dětství velmi rád, proto mne toto vydání velmi zklamalo. Po grafické stránce, která je zde koneckonců nejdůležitější, kvalita knihy velmi kolísá. Například první balada Kytice je umělecky zvládnutá relativně dobře, Vodník je odporný. Toto slovo ve svých komentářích používám zřídka, ale jiné se mi právě nehodí. Komiksový Vodník vypadá jako rozpracovaná animace k filmu od Pixaru, která je kompletní teprve z poloviny. Další problém vidím v samotném odsahu kinihy. Autoři zcela svévolně a bezdůvodně překroutili původní smysl Erbenových balad, a to dokonce tak moc, že ji kompletně převrátili naruby (viz Kytice, ve které matka vstává z mrtvých v podobě Freddyho z Elm Street). O nemrtvé matce hlavní hrdinky z balady Vodník, která z rukou střílí lasery, ani nemluvě.
Připadá mi ostudné toto publikovat pod Erbenovým jménem. Kdyby šlo o reinterpretaci Kytice, jakési zmodernizování, které my šlo zcela mimo původního autora, byla by kniha sice stále zbytečná, ale pochopitelná. Jenže tak to prostě není.

4 25.05.2020

Nevím, jestli je to nějáký vědecky hodnotný úhel pohledu, ale ne této Čechovově hře nejvíce oceňuji její absurditu. Dokonce se mi Tři sestry zdají být jakousi předzvěstí absurdního divadla dvacátého století. Čechovovy postavy vyfukují slova jako bublinky, v podstatě prázdné a velmi často plané. Mluví o Moskvě tak, jako Vladimír s Estragonem mluvili o Godotovi, stále čekají a plně si uvědomují, jak jim život protéká mezi prsty. Snaží se osvojit si hodnoty, najít smysl v čemkoliv, co by nějáký smysl mohlo mít a mezitím si úplně mimo kontext prozpěvují básničky s pravidelností, s jakou se v Havlových hrách opakují ty nejabsurdnější repliky.

Mám-li Tři sestry porovnat s povídkovou tvorbou Čechova, jsou poněkud hůře čitelné, protože složité dialogy postav nejsou rozbité vyprávěním, nicméně v nuch nechybí lehce nadsazená tragikomická atmosféra, která mě na Čechovovi baví nejvíc. A ani postavy nejsou o nic méně skutečné, než jak se jeví v povídkách.

4 25.05.2020

Její básně jsou tak upřímné... krásné a jak člověka při čtení bolí. Sylvia Plath vytvořila ze slov klíč k pochopení sebe sama, v těchto verších hledala a nacházela, kdo vlastně je. Vložila do nich svou energii, temnou i zářivou, až jí samotné žádná nezbyla. Už od dob Skleněného zvonu cítím k autorce zvláštní pouto,, které Ariel ještě umocňuje...

7 25.05.2020

Hororové prvky jsou z mého pohledu nepříliš účinné, zkrátka jsem se nebál... bude to tím, že Gogolův styl je zde výrazný, a já mám Gogolovy povídky zafixované jako humorné satyrické texty, z nichž se větší část jeho povídkové tvorby skládá. Nicméně mě Vij nesklamal, zkrátka další Gogolova povídke, jejíž četbou jsem si zpříjemnil den.

3 24.05.2020

V této povídkové sbírce mne překvapily fantastické prvky některých povídek. Očekával jsem realismus a dostal jsem magický realismus ve stylu Bulgakova. Tyto fantastické povídky dle mého poněkud pokulhávají za ostatními, obzvláště Svatá noc, "pohádka", která jako by sebe sama brala s velkou nadsázkou a zároveň si touto nadsázkou vůbec nebyla jistá. Výsledný dojem z ní je rozpačitý.
Na druhou stranu jiná fantastická povídka, Portrét, byla mnohem zábavnější zvlášť proto, že se nese ve vářnějším, duchařském duchu.
Calkově vzato se mi však více líbily realistické povídky, zvláště pak Příběh o tom, jak se rozhádali Ivan Ivanovič s Ivanem Nikiforovičem. Ta mi připomněla Čechova (jehož povídky mimochodem také vyšly v této edici od Odeonu pod bázvem Člověk ve futrálu) s jeho humorným, lehce nadsazeeným stylem vyprávění s vynikajícím smyslem pro lidskou malichernost.

21.05.2020

Podle mého je Ze života hmyzu jedno z nejlepších dramat od bratří Čapků. Skvělá alegorie, tentokrát s použitím hmyzu místo mloků, robotů nebo epidemií. Já rád hmyz, taky mám rád Čapky, takže se jaksi dalo očekávat, že se mi hra bude líbit.
Hned na první stránce mne zaujal nečekaně květnatý styl, hravý s občasnou slovní hříčkou. První dějství mi dokonce připomělo hry od Oscara Wildea. Taková salónní komedie, hravá, trochu štiplavá. S motýli v hlavní roli. V dalším dějství se setkáme s výčtem lidských charakterů v broučí podobě, přes materialistické chrobáky, bezohledného lumčíka, parazita až po velikášskou kuklu. Ve třetím dějství vystupují mravenci válečníci - zde se očividně vyřádil Čapkův vnitřní humanista. Čapkové zde explicitně popisují nesmyslnost války a celé toto dějství je pojato značně absurdně, zdálo se mi, že se občas blíží absurdnímu divadlu.
Epilog s jepicemi se nese v odlišném duchu, hmyzí metafora tu spočívá přímo v tom, že jepice vedou velmi krátký život, a na postavy dopadá existenční tíseň pramenící z pomíjivosti.

4 18.05.2020

Typický anglický humor, břitký, jemný jako dýka. Co věta, to bonmot, úplně jako pan prezident...
Jak je důležité míti Filipa je první Wildeova divadelní hra, kterou jsem četl a teprve s ní jsem pochopil, co to vlastně takový anglický humor je. A kdo je jeho mistrem. Tato hra mne tolik nezaujal dějem, který je vlastně docela typický pro tento žánr, nýbrž skvělou hrou se slovy, slovnímy hříčkami, aforismy a paradoxy, až mi přišlo že pan Wilde z každé řádky na čtenáře potutelně pomrkává. Anebo se čtenáři vysmívá, těžko říct...

7 18.05.2020

Kniha je velmi přístupným úvodem do dané disciplíny, určená primárně laikům. Já jsem skoro-laik a jsem rád, že jsem si ji přečetl, ačkoliv se nabízí otázka, jestli se zde nezjednodušuje příliš. Například autorův výklad Heideggera je podezřele jednoznačný. Nicméně tato publikace zmiňuje jiné knihy, napřílkad Aristotelovu Fysiku či Heideggerovo Bytí a čas, přehledně je zasazuje do historického kontextu a nabízí jejich interpretaci, což oceňuji.
Po grafické stránce je tato publikace perfektní, ostatně jako další knihy z této edice. Text je psán nevšedním fontem a doplněna ilustracemi, které sice obsahově knihu nijak neobohacují, ale pěkné jsou.

18.05.2020

Krásné. Stručně řečeno.
Hamlet je hra o pomstě, o odpuštění, o osudovosti. Je to milostná hra, detektivka, také tragédie v nejčistčím slova smyslu...
Obdivuji překladatele E. A. Saudka a doufám, že se brzy seznámím také s Hilského moderním překladem.

They'll split your pretty cranium and fill it full of air
And tell that you're eighty, but brother, you won't care
You'll be shooting up on anything, tomorrow's neverthere
Beware the savage jaw
Of 1984

- David Bowie: 1984

Tuto fascinujíci knihu můžeme vnímat dvěma způsoby: jako strhující román, který se nedá odložit od první do poslední strany, plný napínavých scén a se skvělou gradací, nebo jako sociologicko-politologickou esej, obžalobu diktatur a obhajobu lidství, jejíž myšlenky jsou tak univerzální a trvalé, že kniha nemůže zestárnout. Je úžasné, že Orwell dokázal napsat tak myšlenkově závažné dílo ve kterém shrnul do smyšleného příběhu to nejdůležitější z politického dění 20. století, přičemž román zůstává čtivý a zvládne oslovit tolik lidí, od školáků po věhlasné sociology. Jsem rád, že jsem knihu přečetl a mohu se mezi ně zařadit.

Mimochodem, další Orwellova tvorba je tímto románem poněkud zastíněna, nicméně pokud vás 1984 zaujalo, doporučuji zkusit ještě Farmu zvířat, Orwellovo Opus magnum No.2 a výborný román Nadechnout se.

19 15.05.2020

Na této knize mne zaujalo Zolovo zeměření na biologii postav namísto psychologie. Protagonisty knihy nevedou k činům jejich duševní potřeby, potřeby lásky, sounáležitosti, porozumění. Namísto toho se život postav točí okolo biologických, tělesných potřeb - kde se opít, kde se najíst, s kým se vyspat. Nakonec se zde ani žádné hlubší rozbory duševních stavů nevyskytují, vše je tělesné. Co si přeje Gervaisa, hlavní postava? Nemít hlad, mít kde spát, nebýt bita. Protože na rozjímání o hlubších věcech zkrátka není v zaplivaných uličkách paříže místo.
Zolův naturalismus se zde mísí s popisem toho nejhoršího a nejvulgárnějšího z francouzské společnosti 19. století a výsledek je mnohdy mrazivý. A srdceryvný. Zola dokázal docílit toho, abychom v postavy věřily, abychom je upřímně milovaly, nenáviděli, oplakávaly.
K naturalismu, a vůbec k tehdejšímu pozitivismu mám výhrady (sám se považujo za existencialistu) a část toho, co jsem zmínil výše, je právě to, co naturalistům vytýkám. Konkrétně fatalismus a víra v předurčenost, kterou si Zola ospravedlnil pseudovědeckou teorií dědičnosti. I přes tyto výhrady však Zolovy romány zůstávají klíčovou kapitolou v dějinách románu a Zabiják je v tomto směru fascinující.

5 13.05.2020

Kniha je kvalitně graficky zpracovaná, což je u podobných komiksových knih velmi důležité. Dobře se na ni dívá a je výborná po ránu k misce cereálií... je prima se takhle u snídaně zasmát.
Kvalita stripů zde mírně kolísá, a na pár místech kolísá i značně. Znám určitě i lepší komiksové strypy, na druhou stranu v nich nevystupuje Woody Allen... stripy v této knize jsou velmi allenovské, což znamená že se tu vyskytuje krutá sebeironie, intelektuální poznámky, Freud, legrace z pokažených vztahů, existencialismus a sebelítostivé naříkání. Myslím tedy, že fanoušci Woodyho Allena by nemuseli být zklamaní.

13.05.2020

Tou dobou, kdy jsem dočetl Nětočku Nezvanovovou, jsem od Dostojevského měl přečtené jen Zápisky z podzemí, které mne však oslovily více. Nětočka se čtivá a zvládne v člověku vyvolat emocionální odezvu, chci říct, že je dojemná. Ale na rozdíl od Zápisků není tolik uvěřitelná a působí trochu nuceně, obsahuje "trochu moc ženských nervových hroucení", jak bylo řečeno v komentářích níže. Na druhou stranu Dostojevskij i zde projevil svou mimořádnou schopnost sugestivníhi vykreslení postav, které se zdají velmi plastické a čtenáři na nich jaksi záleží, ať chce nebo ne.

05.05.2020

Zweig mne už při čtení Amoku přesvědčil o tom, že je mistrem psychologické novely, a v této povídkové zbírce mne opět nezklamal:
Měsíční ulička (***)
Nejslabší povídka, působí téměř kýčovitě, ale takový dojem ve mne zanechalo samotné zakončení povídky, povídka jako taková byla příjemná, ačkoliv kvůli svému malému rozsahu jen klouzala po povrchu - nebyl zde tak perfektně vykreslený Zweigův typický "hloubkový ponor" do nitra postav jako v jiných povídkách.
Leporella (*****)
Zweig v této povídce mistrovsky uplatňuje svůj smysl pro gradaci, která je ve značné části jeho tvorby zásadní: Leporella je příběh gradující mánie, značně absurdní mánie, která však má tragické následky. Jedna z nejtypičtěji "zweigovských" povídek.
Zánik srdce (*****)
Hlavní hrdina se cítí odvržený vlastní rodinou: je sporné, zdali je tento pocit racionální, ale to je koneckonců vedlejší, důležitější je, že sám sebe uvrhne do hluboké apatie, která rozeřírá mysl i tělo. Zweig zde vypravuje o člověku, kterýxse cítí zbytečný, a tak se emocionálně izoluje od svých blízkých a od světa kolem. Autor zde provázal duševní stavy s tělesnými, neboť hlavní postava trpí chronickými bolestmi jenž existují paralelně s emocionálním utrpením, které tak dostává nový rozměr a rozšiřuje možnosti metaforyckých popisů tohoto stavu. Neboť je známo, že Zweig bez metafory nedá ani ránu.
Čtyřiadvacet hodin ze života jedné ženy (*****)
Tato povídka o hráčské vášni mi připoměla Dostojevského, který nakonec taky ztvárnil toto téma ve své novele Hráč.
Tato Zweigova povídka je zajímavá tím, že vypravěč vypráví o tom, jak vypravěčka vypráví o tom, že se jednoho dne setkala s patologickým hráčem, kterému se rozhodla pomoci, snad proto že už byla ve středním věku, bez manžela a s dětmy, které jí už vyrostli a opustili ji, takže právě vůči hráči zahoří mateřskou láskou. Autor zde popisuje ženu, která uniká zbytečnosti života tím, že se přimkne k tak nešťastnému člověku, jako je gambler a toto svazující pouto ji strhávé s sebou do propasti.

1 03.05.2020

Zatím třetí kniha od de Vigan, kterou jsem četl (po Poutech a Vděku) a po chvíli uvažování jsem došel k závěru, že z těchto tří nejspíš i nejlepší. Odpoledne jsem se s ní na terase usadil do své Čtecí židle, kterou jsem až do setmění posouval ze slunce, protože jsem knihu prostě nedokázal odložit. Je podivuhodné, jak může být autorčin styl psaní strhující, přesto že je velmi minimalistycký a strohý, téměř vynechává popis a věnuje se převážně stavům postav. Mám dojem, že de Vigan musela nad každou větou strávit tolik času, dokud ji nepřivedla k dokonalosti. Ani jedno slovo navíc, dokonce vynechá spojky a co nevyřkne ať si čtenář domyslí. Mistrně střídá časy, vypráví v minulém čase a hned v présensu a tak vytváří nepolevující napětí.
Děj knihy je opět, stejně jako styl, minimalistycký, možná až symbolický. Skvěle vykresluje symptomy civilizace, temnější stránky postmoderní společnosti. Postavy jsou vlastně prototypy člověka v krizi, o kterém se mluvý v dnešních sociologických příručkách a kterému taková krize přivodilo totální vyčerpání z civilizace, zde symbolicky prezentovanou jako velkoměsto, které své ibyvatele "drtí v čelistech".
A na závěr bych mohl zmínit to, co už bylo zmíněno v 91 komentářích předemnou: Ten konec mě vážně odrovnal.

10 01.05.2020

Vděk je kniha o slovech, o tom, co pro nás znamenají a co se stane, když docházejí. A de Vigan opět dikazuje, že je mistryní slova...
Abych řekl pravdu, Pouta mě oslovila více, ale to bude asi námětem, přece jenom Pouta jsou syrový a smutný příběh, kdežto Vděk je velmi křehká kniha, což mimochodem skvěle vystihuje přebal. Je křehká a na pomezí melancholie a laskavosti, de Vigan je zde ke svým postavám mnohem vlídnější. V některých pasážích, které měly nádech tragického humoru, mi tato iniha připomínala Fredericka Backmana, což bych po zkušenosti s Pouty od de Vigan načekal. Co mne naopak nepřekvapilo byl zkratkovitý, vybroušený styl psaní který mne u autorky oslovil už dříve a který pouští na stránku přesně tolik slov, kolik je potřeba. Autorka téměř vypouští popis prostředí a soustředí se pouze na postavy, které díky střídání vypravěčů v ich formě (jak odvážné!) dokáže vykreslit precizně z více úhlů.

6 30.04.2020