Elevant komentáře u knih

Neuvěřitelné, že kniha, ve které vystupuje v podstatě jediný protagonista a ryba, může být tak strhující a zároveň tolik vypovídající o životě Starce, jež vypovídá životě vůbec. V této knize o souboji muže s přírodou, kterou miluje, je zakomponována pravda o živočišně krásné podstatě člověka.
Za pozornost také stojí analogie Starce a Krista (do toho, popřemýšlejte nad tím), ačkoliv symboliku, kterou tím Hemingway do své knihy vložil, si musí každý interpretovat po svém.

17 09.08.2020

Typicky Wildeovská komedie stavící naproti sobě postavy konverzující v bonmotech, chytlavou zápletku a neduchy typické pro společnost pozdních let 19. století (nebo jejich satyrizaci). Doporučuji těm, kteří mají přečteného (shlédnitého) Filipa a chtějí zažít něco podobného.

1 09.08.2020

Kniha se záhadným názvem Baby Jane je obrazem vztahu dvou duševně nemocných žen vykresleném na pozadí undergroundu města Helsinek. O kultuře ve Finsku a v jeho hlavním městě nevím zhola nic, takže v tomto směru nemám moc co dodat. Takže k ostatním aspektům knihy: autorčin styl vyprávění mi přišel ze všeho nejvíce náznakový a v jeho naznačených větách poněkud zaniká psychologie postav, na kterou měl být kladen důraz, ale bohužel je spíše šablonovitá a neúplná. Po určitém počtu stránek dochází k rozbití chronologického děje a kniha se stává skládačkou (nebo zrcadlovým bludištěm, takový dojem jsem měl já. A tohoto zvláštního přirovnání používám v nejlepším slova smyslu). Také jsou do techtu zařazeny texty autorčiných oblíbených písní, které se více či méně vztahují k tématu. Výsledný dojem je tedy lehce postmoderní.
Summa summarum Baby Jane se mezi romány zaměřenými na duševně narušené protagonisty (což je mnou vyhledávané letní čtení) řadí k lepšímu průměru.

2 09.08.2020

Trošku absurdní, velmi vtipné, lehce i bolí. Drama Kdo se bojí Virginie Woolf je neskutečně hravě a s lehkostí napsané, naproti tomu vývoj událostí je posléze až mrazivý, jako ten led, co cinká ve sklenici.
Pokrytectví, přetvářka, maloměšťáctví, ty hrozné vlastnosti střední vrstvy se zde ukazíují v plném světle, dovedené ad absurdum, a spolu s repetujícímy replikami určitých postav tvoří takřka pitvornou frašku...
Big Bad Woolf.

1 29.07.2020

Farářova dcera je brilantní syntézou psychologického románu a společenské eseje. Některé dějové prvky jsou snad až příliš vyfabulované, nicméně tento fakt dostatečně vyvažuje už jenom Orwellův styl psaní, jenž měl již v tétodobě vytříbený (doporučuji druhé vydání v českém překladu Kateřiny Klabanové).
Snad nejvýrazněji se zde Orwell zaobírá otázkou víry - ať už víry jako spirituální záležitosti, nebo jako společenské pózy. Víra hlavní hrdinky Dorothy je v podstatě morálním zmrzačením nutícím ji popírat samu sebe, žít v nesmyslné askezi, být neustále shrbená a hledět s opovržením na ty, kdo stojí vzpřímeně. Navíc je nucena dodržovat bezduché rituály a modlitby, které svou nesmyslností a upjatostí ztrácí vlastní význam. Takový život se na ní hluboce podepisuje, odsoudila se jím k asexuálnímu životu staré panny. George Orwell tedy přivedl na světlo ty nejhorší vlastnosti křesťanské víry a jejích institucí, spolu s její morálkou resentimentu, které jsou zapřičiněny omzeností lidí a jejich špatnou interpretací smyslu víry. Když je však z tohoto života vytržena a ocitá se v dříve nepředstavitelných životních situacích (zde Orwell uplatňuje své zkušenosti s česáním chmele, žebrotou a zaměstnáním na soukromé maloměstské škole), zjišťuje, že se bez ztracené víry nemůže radovat ze života, pokud se v jeho slastech neskrývá žádný vyšší smysl.
Protože jsou mi názory George Orwella, které zapravovává do svých románů a exhibituje ve svých esejích, velmi blízké (ačkoliv se za socialistu nepovažiji), Faráŕova dcera na mne hluboce zapůsobila. Jedná se o neprávem opomíjený román, který sám na svém čistě osobním žepříčku řadím hned vedle 1984.

4 29.07.2020

Ač je Velký Gatsby knihou krátkou a obsahově střídmou, jsou v ní skvěle vyvedené postavy, jejichž charskteristika sahá hlouběji, než by se mohlo zdát. Velmi skromný vypravěč dokáže vyjádřit marnivou osamělost a marnost Gatsbyho života, bezprostřednost Toma Buchanana, jehož před ranami osudu chrání jeho dětinskost, naivitu Daisy, a to vše velmi elegantně na pár řádcích, jen s pomocí několika klíčivých slov. Při četbě knihy jsem nabyl dojmu, že přes poutavý a hluboce pravdivý příběh se největší síla knihy ukrývá prqmávě ve Fitzgeraldově stylu psaní. Vedle úderných a všeříkajících replik postab se objevují popisy, velmi lyrické, krásné a nápadité, stále však výstižné a čtivé. Vlastním vydání v překladu Martina Pokorného, které ndmůžu než doporučit: věfně vystihuje sílu slov F. S. Fitzgeralda.

7 26.07.2020

Gordon Comstock je muž, který se chce vzepřít systému: tomu, čemu dnes říkáme "konzumní západní společnost" a tak podobně. Jenže svého předsevzetí odpoutat se od světa peněz se drží tak dogmaticky, že se dostává do slepých uliček, z čehož znovu peníze, a znovu a znovu se zbavuje zodpovědnosti za své činy, přičemž zabředává do nihilismu nejtěžšího kalibru.
Může tedy být Gordon symbolem? Ztělesněním utopistické ideje, která se tak dlouho snaží prosadit svou nejlepší cestu, až popře samu sebe? Jako v každěm Orwellově díle, i zde můžeme hledat svědectví o určité době, určité společnosti a jejích hodnotách. Tato kniha vás nutí uvažovat o tom, čeho jsme vlastně součástí, jakého systému, který nás může kdykoliv spolknout? Jakou roli můžeme v systému hrát, ať už je to systém dobrý či špatný? A hlavně: pořídili bychom si domů aspidistru?

7 25.07.2020

Backman tentokrát zabruslil do kriminálního námětu, nicméně kniha nepojednává o loupeži, nýbrž o lidech, kteří se do ní zapletli. Jakokaždá autorova kniha je i tato výhradně o lidech, o tom, jak se dostali tam, kde jsou a kam půjdou dál... jejich příběh je v této knize čtenáři neservírován jako puzzle: na začátku spousta dílků, útržkovitých, o kterých čtenář ví, že k sobě patří, a nakonec se z nich skutečně seskládá provázaný celek.

7 24.07.2020

U čtení hry jsem se bavil, je velmi lehce napsaná, a přesti závažná... předkládá velmi těžké morální dilema, která čtenáře nutí uvažovatnad hodnotou (bez)významného lidského života a významnou sumou peněz. Samozřejmě, že větší prospěch přinese odětování života za peníze, takže to by bylo nejsmysluplnější jednání, na druhé straně by se tím porušil důležitý morální princip, což by muselo mít v tomto městě fatální důsledky na kolektivní etice. Je to typická výzva, se kterou se musí potýkat utilitarismus a která dělá starosti i mě samotnému jako člověku, který nevý, přiklání-li se k utilitarismu, či ne. Rád bych věřil, že bych za peníze cizí život neprodal, ale vůle davu je silná a jedinec se jí může nechat lehce strhnout

21.07.2020

Nonsensové miniatury, které podávají z první ruky svědectví o době, která nedávala smysl. Ve svých povídkách Charms vystihuje atmosféru porevolučního Ruska, člověka však mohou oslovit i dnes, neboť jsou stále velmi výmluvné. Jsou totiž nesmyslné, poťouchlé, paradoxní a temné... stejně jako život sám.

2 21.07.2020

Fyzikové jsou brilatní groteskou plnou zvratů, jejíž myšlenku shrnují autorova slova: "Obsah fyziky se týká fyziků, její důsledky všech lidí". Jedná se o příběh geniálního fyzika, který se skrývá před zodpovědností za ničivý potenciá jeho práce. Je o obětování jednotlivce. Je to humorně a s lehkostí psaný příběh okořeněný absurdnímy poetismy, jenž vyznívá velmi tragicky. Zkrátka, je to skvělá hra.

1 18.07.2020

Postmoderní román Dívka jménem Boy je autorčinou první knihou vydanou v češtině, což je udivující vzhledem k tomu, že autorka žije v praze a v anglicky mluvících zemích je velmi populární.
Tento román mne zaujel svou nezvyklou výstavbou: opírá se o klasický příběh o Sněhurce, který je přetvořený v kroniku rodu a zároveň svědectvím o své době. Odehrává se v Americe 50. let, takže se pochopitelně nevyhýbá tématu rasismu: na toto téma jsem poslední dobou alergický, protože anti-rasistické zásady se pumpují do takřka všech okruhů umění a kultury v té míře, až to není hezké. Nicméně v této knize dávají smysl a neštěstí v tomto ohledu autorka příliš netlačí na pilu.
Do takovéhoto zdánlivě realistického příběhu jsou zakomponovány určité magické prvky, ať už se jedná o nádech pohádkového vyprávění, který se nese celou knihou, nebo o zcela fantastické motivy zrcadel, které překreslují skutečnost. V těch může milý čtenář hledat metafory a může se také pokochat záchvěvem magického realismu, ve kterém jsou zrcadla velmi populární.

18.07.2020

Lettipark je mimořádně dobře napsaná povídková sbírka. Je psána prostým a jasným jazykem, přesto však plná osobitých nuancí a poetických obrazců. Překladatel Petr Štědroň projevil očividně velkou citlivost při práci s texty Judith Hermann.
Její povídky mi připomněli práce Raymonda Carvera, ačkoliv jsou mnohem "ženštější", sdílí s ním totiž tajemnou a melancholickou atmosféru. Mimo autorčin mistrný styl psaní se však povídky pohybují v oblasti podobně laděných knih spíše v průměru, příběhy které se v nich odehrávají jsou často neuchopitelné a jaksi nicneříkající a často jsem si přál, aby je autorka byla rozvedla. Avšak jako v každé povídkové sbírce, i zde jsem objevil několik skutečně krásných příběhů, které mi v hlavě utkvějí. A věřím, že i další čtenáři si najdou ty své.

Spíše průměrná antologie, která sází na jistotu s klasickými hororovými povídkami a nepouští se do experimentů. Jako většina antologií, které se mi dostaly do rukou, i tato je subjektivně nevyvážená: vedle skvostně srdceryvné povídky Sama doma je tu mimořádně špatně napsaná povídka Na kolejích stála... Mimo to jsem neobjevil vodící linku, která by měla povídky tematicky sdružovat pod štítkem "může se to stát i vám". Pravdou je, že povídky jsou velmi různorodé a na své si přijdou asi všichni milovníci žánru, nicméně málokoho asi skutečně nadchne kniha jako celek.

2 16.07.2020

Od Márqueze jsem v době, kdy píši tento komentář, přečetl pouze Dvanáct povídek o poutnících a na Sto roků samoty sbírám odvahu. Od Očí modrého psa jsem toho moc nečekal, souděpodle čtenářskývh ohladů, nicméně kniha předčila mé očekávání. Sice rozhidně nejde o učebnicový příklad magického realismu, spíše na mne působí dojmem surreálných textů. Nejsou snadno čitelné, protože velmi hutné a člověka stojí mnoho energie proniknout pod závoj podivných vět, aby odkryl povídku ve své úplnosti... nicméně výsledek stojí za to. Čtenáři se dostane svědectví o znepokojivých, nepřirozených, živočišně krásných příbězích.

16.07.2020

Mám-li Červenou trávu porovnávat s Pěnou dní, kterou jsem četl bezprostředně před ní, musím přiznat, že se mi Červená tráva nezamlouvala tolik jako druhá kniha. Přesto však je i tato útlá novela velmi vianovská, což znamená plná hravých slovních hříček a malých absurdních situací hrajících specifickým humorem, který se může každou chvíli proměnit v hořké slzy.
Nicméně Červená tráva na mne působila dojmem zpovědi, velmi niterené, ale už ne tolik srozumitelné. Jako by se Vian nechával unést svou vlastní spisovatelskou grandiozitou... takže čtyři hvězdy a Pěna dní zůstává nepřekonána.

09.07.2020

Pěna dní je magická kniha. Je to také smutná kniha. Je to kniha plná fantasie, blues, děvčat a života. Ukazuje náš svět v jakémsi pokřiveném zrcadle, nechází skrytou magii v naší každodenní pěně... každý zde může najít svůj pravdivý a bolestný odraz.

9 08.07.2020

Skvěle napsaná hořkosladká fraška z literárního prostředí. Spousta situací dovedených ad absurdum, groteskních... a strašně vtipných. Sem tam Chabon také spáchá nějákou tu slovní hříčku. A protože je struktura knihy velmi organická, bez časových posunů a vypráví příběh v těsné návaznosti, knihu si nejlépe vychutnáte když ji přečtete naráz, alebo alespoň v co nejpevnějším časovém rozmezí. Třeba si vemte den volna.

4 08.07.2020

Bohužel, knihu jsem dočetl jenom z toho důvodu, že mezi mnoha nezáživnými povídkami se našlo několik skutečně vianovských skvostů (např. povídka Vlkodlak). Většina povídek byla v podstatě velmi zahuštěné Vianovy romány,které však postrádaly tvar a disponovaly vyjímečně nepostřehnutelným dějem. O kvalitách povídek mne zdaleka nejvíce přesvědčuje samotný styl psaní, typický pro Viana a plný absurdních slovních hříček a drobných, roztomilých nonsensů.

08.07.2020

Ionescova Plešatá zpěvačka je povinností pro každého milovníka absurdního divadlo z pochopotelných důvodů. Jednak prakticky vzato tapočala éru tohoto nového divadla, druhak se stala prototypem absurdní hry. Je to hra velmi odvážná, která porušuje většinu pravidel platících ři psaní divadelních her, ale když je čtenář schopen se s Ionescovým stylem popasovat a přistoupit na jeho (anti)hru, čeká ho velmi vytříbebá zábava.
Jednoaktovka Židle se téměř nepodobá divadelní hře jako spíše nějàké jevištní performanci; hlavní slovo tu mají kulisy a nejdůležitější je manipulace s ptostředím na jevišti. Je to jedna z těch her, které skutečně mohou vyniknout pouze na jevišti a už ne tolik na papíře. Přesto oceňuji její vydání spolu s Plešatou zpěvačkou, díky čemuž se dostane do širšího povědomí. Mimo to i samotné vydání Plešaté zpěvačky a Židle v jednom souboru od nakladatelství Artur je velmi povedené: nechybí precizně zpracovaná biografie autora v datech, a byla zde zařazena i Ionescova krátká úvaho o hře Plešatá zpěvačka, o jejím vzniku, smyslu a inscenacích.

1 08.07.2020