Elevant komentáře u knih

Skvělé dílo. Temná groteska s Paní Mooshabrovou v hlavní roli, odehrávající se v kulisách distopického světa, v neurčité době, spíše v minulosti a budoucnosti zároveň. V mnohém má tato kniha blízko k absurditě: všudypřítomné repetice, situace se odehrávají znovu a znovu, až nakonec ztrácí svůj původní význam. Děj nepodléhá zákonům logiky, spíše logika se podřizuje všemu nepřirozenému, co se v tomto světě odehrává.
V průběhu celé knihy si Fuks také neúnavně hraje se čtenářem. Všude klade vodítka a náznaky, a dává tušit vyústění určité scény. V přístí chvíli se však čtenář dozví, že byl sveden na scestí, a význam scény je zcela jinde,než čekal. Ovšem jsou tu i vyjímky: občas se příběh odvíjí právě tak, jak se dalo předpokládat, což je po předchozích zkušenostech ještě nečekanější.
Ovšem to nejpůsobivější z celé knihy je její konec. Posledních několik stránek nově definuje všechny předchozí.

6 22.12.2020

(SPOILER) Dlouho jsem si nebyl zcela jistý, jestli se mi Murakamiho Kafka na pobřeží líbil, či zase tolik ne. Nakonec jsem došel k závěru, že líbil.
Je to bezesporu skvěle napsaná kniha, která na 550 stranách neustále udržuje čtenářovu pozornost a neztrácí spád. Taky je zde zábavná hra s vypravěčem, mám na mysli neustálé změny fokalizace podle kapitol. Murakamiho způsob psaní mi připadá zábavný a místy měl blízko k absurdní literatuře, ačkoliv to bylo zapříčiněno i námětem, který byl leckdy téměř surreálný.
Na tomto románu oceňuji také to, že jeho čtení navozuje dojem, že se autor při psaní strašně bavil. Každou chvíli v pozadí hraje hudba, Beatles nebo Beethoven a všechno mezi tím. V určitých scénách, když samotné postavy poslouchají hudbu, tyto skladby výrazně dotvářejí atmosféru, protože pokud je čtenář zná, jako by je poslouchal s postavami. Z těchto důvodů je Kafka na pobřeží román velmi hudební, nemluvě o tajemné titulní písni.
Jak stránky míjí, čtenáři se před očima míhá spousta zvláštních, nových věcí, od mluvících koček, ubodaného Johnnieho Wolkera, vchodového kamene, dívky, která v nepatřícných chvílích cituje Henriho Bergsona, po hermafrodita. Murakami neustále navádí čtenáře k tomu, aby věřil ve vysvětlení, které se v takových případech v závěru dostaví.
A ono nic.
Na konci se dozvíte, že své knize nerozumí ani autor, jak sám přiznal. A jste odkázáni na interpretace. Nyní můžete buď věřit, že kniha je plná symboliky, nebo že jako cizinci nemáme vlastně orávo pochopit Kafkův svět, anebo třeba, že Murakami prostě psal, co chtěl. Pravdivé jsou samozřejmě všechny výklady. Čtenář z toho může být trochu zneklidněn, jako třeba já, který jsem knihu musel doslova rozchodit, abych věděl, co si o ní myslím. Jeden japonský kritik nazval Murakamiho "sňatkovým podvodníkem" právě proto, že čtenáři částečně přislíbil nějáké vysvětlení, kterého se ale čtenář nedočkal. Já však takivou absenci vyústění nepovažuji za nedostatek, protože dílo je tím pádem zcela otevřené. Mohu v něm hledat prvky psychoanalýzy, různé filosofické tendence, odkazy na japonskou kulturu (ačkoliv jinak je román velmi nejaponský) nebo na ně pohlížet z úplně jiného úhlu pohledu. Jako čtenář jsem svobodný.

8 15.12.2020

Mechanický pomeranč mám rád z několika důvodů. Například podle něj Stanley Kubrick natočil mistrovské dílo. Anebo kvůli jedinečnému stylu, jakým je k iha napsána: trvá skutečně jen malou chvíli, aby jste si na řeč týnů zvykli, a potom je to prostě paráda. Přitom kdybychom četli o tim, co Alex provádí, v 'normálním' jazyce, museli bychom být jeho skutky otřeseni. Ale když je nám Alex vypráví ve svém slangu, získáme odstup, a například takový výjev, ve kterém je starý pán zmlácený klukem, nám přijde zábavný. Mechanický pomeranč je zkrátka lingvistická hříčka, která nená obdoby. A protože Burgess při tvorbě původního slangu ve velké míře vycházel z ruštiny, dooručuji porovnat překlad s originálem. Jeden příklad za všechny: břitvě Alex v českém překladu říká "rejzr," v originálním znění však říká "britva." Právě z tiho důvodu je pro čechy a další slovanské národy snadné číst tuto knihu v angličtině. Navíc je to skutečně zvláštní pocit, když v knize napsané v angličtině narazíte na slova jako "britva" nebo "čelovek" (tj. hjumaník, tj. člověk).
Další důvod, proč si knihy cením, je její zajímavá a jasná filosofie, jejíž podstatu vystihují slova vězeňského kaplana: "Je snad člověk, který si vybírá zlo, jistým způsobem lepší než člověk, jemuž je dobro uloženo jako trest?" A není náhimoda, že si tuto otázku pokládá právě kaplan. Burgess byl hluboce věřící a na celou problematiku se, dle mého názoru, dívá z pohledu věřícího. Je ovšem otázka, jestli Burgess uvažuje spíše o tom, co člověk činí člověku, nebo o tom, jak člověk vypadá před bohem. V textu lze najít velké množství biblických odkazů a připodobnění, například když Alex mluví o tom, že je možná lepší dostat ránu, než udeřit sám, a po tom, když jej jistý muž udeří do obličeje, pomyslí na to, že by nastavil i druhou tvář.
Na závěr jedna rada: neberte vážně poslední kapitolu. Sám autor o ní měl pochybnosti, do svého rukopisu dokonce připsal poznámmu, že má vážné pochyby o tom, zda-li by se měla otisknout. V některých vydáních je vynechána. Když jsem si ji přečetl já, došel jsem k závěru, že podobný epilog je naprosto zbytečný. Kubrick s ním nepracoval, a jeho film to nijak neochudilo.

6 14.12.2020

Andrejev je Dostojevskij v expresionistickém hávu. Povídky v této knize patří k tomu nejlepšímu, co jsem zatím z ruské literatury četl. Příběhy, které vypráví, jsou pokřivené a od začátku jakoby vymknité z reality, protože je zpravidla představuje z úhlu pohledu postav, které bývají nepříliš duševně vyrovnané. Čtenář Andrejeva je tak od začátku neklidný, protože si uvědomuje, že ne všemu může zcela důvěřovat.
Jen u velmi málo autirů se vyskytne schopnost zachytit duševní trýzeň člověka tak mistrně, jako u Andrejeva. V tom se částečně přibližuje Dostojevskému.
Ovšem jeho povídky jsou skvělé i po firmální stránce. Všemi prostředky zkrátka umí navodit potřebnou atmosféru, jak dokládá povídka Propast: její první část je naplněna výrazy, které až přemrštěně evokují klid, štěstí a snad i romantiku. Tento postup však je zcela ospravedlněn druhou částí povídky, kde tyto výrazy vystřídají jiné, zneklidňující a tělesnější, které čtenáře dovedou až na samý konec.

1 14.12.2020

Hravé Zábavné Neotřelé Inovativní.
To je jen několik málo přídavných jmen, kterými se dá pojmebovat tvorba Christiana Morgensterna, vyslovujícího nevyslovitelné, a s ním i celá nonsensová poesie. Když však Morgenstern píše básně, není to jenom nevinná hra se slovy, dětský požitek z tvorby. Když totiž čtenář pozorně naslouchá, uslyší pod povrchem slov cosi zneklidňujícího. Zneklidňujícího takovým způsobem, jako člověka zneklidňí slova kocoura Šklíby, když rozpráví s Alenkou: "We're all mad here. I'm mad. You're mad."
Kniha 77 šibenic (Už ten název zní krásně. Zkuste ho říct nahlas. A teď znovu) obsahuje Morgenterna v novém překladu (Jan Janula, Jana Pokojová), který je dle mého skromného názoru více než důstojný. Sice košilela se mi zamlouvá více než halalena, ale naopak takový Krkavec Rek je přeložen velmi zdařile.
A v neposlední řadě Karolína Žitná, ilustrátorka. Morgensterna interpretuje po svém a knihu by mělo smysl si pořídit už jen kvůli jejím kresbám. 77 šibenic je díky ní krásný artefakt.

3 14.12.2020

Totem a tabu je velice poutavé čtení: Freud v něm propojil antropologii s psychologií, což přímo volalo po novém oboru.
Psychoanalýza ve Freudově pojetí je dodnes kontroverzní, člověk v ni buď může "věřit," nebo ji neuznávat, anebo všechno mezi tím. Já se k ní snažím stavět kriticky, a sám autor mi pomáhá tím, že v tomto spise tvrdí, že velkou část jeho tvrzení tvoří kvůli nedostatku zdrojů v podstatě dohady. V poslední části se doslova uchyluje k vyprávění příběhu, a o to je kniha zábavnější.
Totem a tabu je z mnoha důvodů velmi diskutované dílo, takže produkuje stále nové myšlenky. Například filosof N. O. Brown vyčítá Freudově práci to, že srovnává vývoj lidstva z širšího hlediska s psychickým vývojem jednotlivce, a představuje si tak "historii jako proces dospívání." V Brownově případě kritika, ovšem vzato z jiného konce to může být právě jedna z těch věcí, které dělají z tohoto spisu milník v dějinách humanitních věd. Alespoň v mých očích.

06.12.2020

Velmi dobře zpracovaná kniha, pouze s tím nedostatkem, že obsahuje zavádějící informace z důvodu socialistické propagandy.
Andrejev skutečně nebyl bolševik.

1 04.12.2020

Havlíček ve svých verších výmluvně komentuju historickou epochu, se kterou byl nucen se potýkat. Jsou do jisté míry i nadčasové, nicméně nedají se vnímat jinak než v kontextu doby.
Domnívám se, Elegie jsou zásadní pro pochopení Havlíčka, protože na jedné události, která mu definitivně změnila život - tedy deportace do Brixenu - vystavěl všeobecnou kritiku dobové politiky. A učinil tak s pomocí svižných, ironizujících a báječně zesměšňujících veršů.

7 28.11.2020

Jak už zde bylo řečeno, Foster v této knize pracuje většinou s americkou literaturou (s několika vyjímkami, významné místo přenechává např. antice). V tom nespatřuji větší problém, protože americká literární historie je dostatečně obsáhlá, a autor zde zmiňuje z velké části u nás zavedené autory, a ti, které by čtenář nemusel znát, jsou mu představeni. Vůbec nejčastěji hovoří o modernistech, které známe: Joyce, Eliot, Woolf(ová). Je ovšem i určitý důvod, proč mluví právě o nich. Krom toho, že k nim Foster očividně chová vřelý vztah, také nejlépe vyhovují jeho úmyslům. Foster totiž vykládá literární díla stále jedním způsobem: hledá v nich symboly a další figurace. Když mluví o Joycovy či Eliotovy, vychází mu to, protože právě tito autoři se symboly pracovali. Jenže to je jen jeden z možných způsobů, jak dílo interpretovat. A protože tomuto způsobu se meze nekladou, jelikož pracuje s intertextualitou a má neomezené zdroje, Fosterovy závěry působí někdy prostě směšně, například když na straně 249 mluví o zranění Jakea z Hemingwayovy Fiesty.
Na druhou stranu zde autor svým čtenářům velmi efektivně ukazuje, jak pozorovat vývoj postavy uvnitř literárního díla a chápat či si zdůvodňovat, proč se určitý příběh odehrává tak, jak se odehrává.
Fosterova kniha na mne udělala dojem velmi čtivého průvodce po čtení, který ocení především laici, kteří se teprve seznamují s literární teorií. Obsah knihy je omezený, rozhodně se nezabývá větším množstvím teorií četby a literatury, nicméně chápu, že to ani nebyl záměr. Psát v ní třeba o strukturalismu by nejspíš moc smyslu nedávalo.
Ještě jedna poznámka na závěr: čtenáři, nenechte se odradit autorovou zbytečně dlouhou předmluvou a úvodem, který připomíná spíše upoutávku a nejvíce v něm Foster hovoří o to, že středoškolští učitelé v americe jsou super, protože studentům dávají přečíst jeho knihu. Po tomto úvodu se všechno jen zlepší.

3 23.11.2020

V době, kdy jsem četl knihu Spisovatel z povolání, jsem měl od jejího autora přečteného pouze Kafku na pobřeží a několik povídek, takže jsem ještě nebyl plně obeznámen s Murakamiho postupy a tématy. Což mi však nedělalo nejmenší problémy, protože Murakami se v této knize o spisovatelství zdaleka nepouští do rozborů svých děl. Namísto toho hovoří obecněji o svých pracovních návicích, motivacích a opakovaně naráží na své počátky v kariéře spisovatele. A dokud se drží podobných témat, zůstává kniha na úrovni zajímavých tematických esejů, s jejichž závěry můžete i nemusíte souhlasit. Jakmile však Murakami začíná hovořit o svém vztahu k odborné literární veřejnosti, pouští se na tenký led a čtenář se začíná ošívat. Tento japonský autor byl vždy spíše miláčkem čtenářů než kritiků, a navíc západních čtenářů. Není proto divu, že se s tímto faktem snaží vypořádat. Stručně řečeno zde píše, že si jej kritika nrvšímá a jemu na tom nezáleží, protože má své čtenáře, svůj klid a své místečko za psacím stolem v pracovně. Podobně když rozebírá svůj vztah k literárním cenám, tvrdí, protože jich zatím moc nedostal, že pro něj vlastně vůbec nic neznamenají. A čtenář by mu to snad i mohl věřit, kdyby ho o tom autor tak vytrvale nepřesvědčoval.
Nyní bych měl poukázat i na své výhrady k formální stránce knihy. Je možné, že na vině je překlad, nicméně Tomáš Jurkovič na mne působí dojmem slušného překladatele, už jenom tím, jak si poradil s Kafkou na pobřeží. Navíc, ve svém doslovu sám Murakami píše, že tyto texty nekoncipoval tak jako jiné své eseje nebo romány, nýbrž se je snažil psát jako přednášky, tedy značně odlišně od své dosavadní tvorby. To mi připadá jako chybný přístup, neboť běžně Murakami píše se zručností řemeslného mistra, jenže zde se neustále uchyluje k jednotvárným větným skladbám a odstavce zakončuje naprosto zbytečnými větami typu "Takový je můj názor." Navíc z takových prohlášení získávám pocit, že autor tomu, co napsal, příliš nedůvěřuje. Musím však podotknout, že pro správnou interpretaci této knihy je třeba si uvědomit, že Murakami své myšlenky nijak nezobecňuje, nýbrž za všech okolností mluví výhradně o své osobě a svých vlastních přístupech k tvůrčímu psaní. Což ostatně také často zdůrazňuje.
Velké překvapení mne čakalo na samotném konci knihy, a byl jím doslov od jistého Michala Jareše. To byl naprosto neuvěřitelný bizár. Suverénně nejzapamatovatelnější a nejdivnější ze všech doslovů, co jsem kdy četl. Nemohu se rozhodnout, jestli jej považuji za zdařilý doslov, ale spíše ne. To však nic nemění na tom, že mi jeho poslední věta polechtala bránici jako motorovka. A omlouvám se za tento stupidní příměr.

3 09.11.2020

Farma zvířat je vyjímečná kniha. Skvěle napsaná, takže žádné pasáže nepůsobí absurdně či nepřirozeně, ačkoliv zasazují do jediné dějové linky postavy farmářských zvířat a porevoluční politické dění na jejich farmě. Co je však nejdůležitější, Farma zvířat funguje jako dokonalá alegorie k totalitní politice stalinistického ruska. Orwell zvládl naprosto přesně vystihnout všechny aspekty tohoto historického období velmi přímočaře a jednoznačně, leč nadčasově. Neboť syžet Farmy zvířat se dá aplikovat nejenom na stalinismus, ale vůbec na totalitarismus. Ovšem na druhé straně se dá vnímat také jako Orwellova obžaloba kapitalismu. A právě zde se s autorem jakožto kapitalista názorově rozcházím.
(Následuje SPOILER a hned po něm několik dalších.)
Ačkoliv by to dnešní čtenář očekával, tak ve Fermě zvířat se zřejmě neobjevuje kritika směřující proti kapitalismu. Hned na začátku knihy kanec Major (tedy Orwellovo zpodobnění Marxe) přichází s proroctvím rovné společnosti, které snad působí idealisticky, avšak nesměřuje k teroru. Teror totiž přichází, až když Napoleon (Stalin) vyžene Kuliše (Trockého) a nastolí autokracii. Zároveň s tím také popře socialismus. A co čteme na samém konci knihy? Prasata se ujala vlády nad farmou, udržují obchodní vztahy s lidmi, de facto se stávají lidmi - tedy kapitalisty. Tedy vykořisťovateli. Samozřejmě se nabízí otázka, zdali Orwell "fandil" zvířatům v jejich revoluci, ačkoliv věděl, kam směřuje, a zdali s nimi sdílel sen o rovnější společnosti. To však nyní nedokáži posoudit. A možná mi to ani nepřisluší.

1 08.11.2020

Farma zvířat je vyjímečná kniha. Skvěle napsaná, takže žádné pasáže nepůsobí absurdně či nepřirozeně, ačkoliv zasazují do jediné dějové linky postavy farmářských zvířat a porevoluční politické dění na jejich farmě. Co je však nejdůležitější, Farma zvířat funguje jako dokonalá alegorie k totalitní politice stalinistického ruska. Orwell zvládl naprosto přesně vystihnout všechny aspekty tohoto historického období velmi přímočaře a jednoznačně, leč nadčasově. Neboť syžet Farmy zvířat se dá aplikovat nejenom na stalinismus, ale vůbec na totalitarismus. Ovšem na druhé straně se dá vnímat také jako Orwellova obžaloba kapitalismu. A právě zde se s autorem jakožto kapitalista názorově rozcházím.
(Následuje SPOILER a hned po něm několik dalších.)
Ačkoliv by to dnešní čtenář očekával, tak ve Fermě zvířat se zřejmě neobjevuje kritika směřující proti kapitalismu. Hned na začátku knihy kanec Major (tedy Orwellovo zpodobnění Marxe) přichází s proroctvím rovné společnosti, které snad působí idealisticky, avšak nesměřuje k teroru. Teror totiž přichází, až když Napoleon (Stalin) vyžene Kuliše (Trockého) a nastolí autokracii. Zároveň s tím také popře socialismus. A co čteme na samém konci knihy? Prasata se ujala vlády nad farmou, udržují obchodní vztahy s lidmi, de facto se stávají lidmi - tedy kapitalisty. Tedy vykořisťovateli. Samozřejmě se nabízí otázka, zdali Orwell "fandil" zvířatům v jejich revoluci, ačkoliv věděl, kam směřuje, a zdali s nimi sdílel sen o rovnější společnosti. To však nyní nedokáži posoudit. A možná mi to ani nepřisluší.

Do této publikace autorka vybrala 15 velmi zajímavých kazuistik a jejich rozbory. Těmito kazuistikami podporuje první část knihy, ve které sděluje svůj pohled na schizofrenii. Jak sama říká, neměla v úmyslu psát učebnici schizofrenie, nýbrž se podělit o své zkušenosti se schizofrenními pacienty a nechat čtenáře nahlédnout bod povrch této nemoci tím, že ji ukáže takovou, jak funguje v praxi. Výsledkem je kniha, která mi připadala čtenářsky velmi vstřícná a ještě více fascinující. I pro mne jako laika byla srozumitelná (ačkoliv pod jmény medikamentů jsem si nedokázal nic představit) a vnímám ji jako příjemný úvod do této problematiky.

1 03.11.2020

R. U. R. je dost možná nejvýznačnější dílo Karla Čapka jak z domácího, tak ze světového pohledu. Zejména kvůli tomu jednomu slovu.
Netvrdím, že je nejlepší, protože za prvé od Karla Čapka touto dobou nemám přečtenou velkou část jeho díla, a zadruhé některé z knih, které jsem již četl, R. U. R. předcí (Bílá nemoc). Je ovšem pravda, že v R. U. R. jsou, alespoň v mých očích, obsaženy nejdůležitější vlastnosti Čapkovy (dramatické) tvorby: technická zručnost, inovace a jisté vizionářství, a zejména víra v lidství. Jak říká sám Čapek o této své hře, je o lidech, nikoli o robotech. Ukazuje v ní to, na co pod návalem špatných zpráv zapomínáme, a sice že člověk je to největší, co příroda kdy vytvořila. A to nemyslím nijak idealisticky, já mám do idealisty daleko a jsem si plně vědom chyb, a to i těch obludných, které jsou člověku vlastní. A sice, že člověk bývá pitomcem, tyranem a tak dále. Přesto však zůstává v našich očích, což je pro nás jediný možný úhel pohledu, měrou všeho.
Dále bych chtěl bych vysvětlit, proč jsem tuto drama ohodnotil čtyřmi hvězdami z pěti: důvodem je zakončení hry.
Zde pochopitelně příchází SPOILER.
V samotném závěru hry pronáší postava Alquista nesmyslně patetický proslov o tom, že život nezahyne, ačkoliv již před notnou dobou zahynul, čehož byl sám svědkem (pomineme-li možnost, že někde na vzdáleném ostrově několik lidí přežívá, což opomíjí sám Alquist). Je nesmysl předpokládat, že ve dvou zamilovaných robotech by mělo počátek nové lidstvo, neboť tuto eventualitu popírá vše, co dosud bylo ve hře řečeno. Mnohem lépe než zde zvládl Čapek zakončení dramatu Bílá nemoc, z níž poslední stránka vydá za celou hru.

11 31.10.2020

Jak už zde bylo řečeno, na všech 240 stranách se rozhovory nevěnují pouze knihám, nýbrž často odbíhají od tématu, což však v nejmenším nepovažuji za nedostatek. Tato kniha se totiž nesnaží být učebnicí dějin literatury, knihtisku či čtenářství. Namísto toho obsahuje rozmanitý rozhovor dvou vyjímečně erudovaných mužů, jejichž znalosti v oblasti historie, literatury, filosofie a kultury jsou fascinující. Bohatost poznatků a faktů jejich rozhovorů mne dokonce donutila, abych si vytvořil ke knize rozsáhlý rejstřík, což mluví myslím samo za sebe.

3 30.10.2020

Cesta k Wigan Pier začíná velmi orwellovsky: typicky vynalézavým, přiléhavým a sžíravým jazykem psanou reportáží o dělnících, jejich práci a prostředí, ve kterém žijí. Zde je třeba poznamenat, že kniha obsahuje obrazovou přílohu- fotografie z dělnických měst a tamních obyvatel, keré pořídl sám Orwell.
Ve druhé části Orwell pojednává o svém vztahu k socialismu. Nastiňuje, proč byl socialismus dlouhodobě neúspěšný a nepopulární, a opakovaně dochází k závěru, že příčinou není závada v ideologii, nýbrž samotní představitelé socialismu a předsudky, jež se na ně vážou: podivíni, pokrytci a vegetariáni, jak sám autor říká. To však není nic nového, s tím přichází každý kapitalistický kritik této ideologie, a nelze s tím nesouhladit.
Dále se Orwell zabývá otázkou, jak by podle něj měl socialismus vypadat. Jako základ svého pojetí socialismu opakovaně staví takové atributy jako spravedlnost, svobodu a lidskou slušnost. Nicméně právě tyto a tributy jsou vlastní zejména kapitalistickým zemím, a naopak současné levicové proudy (i u nás) se vyznačují právě nedostatkem základní lidské slušnosti, tolerance a rozumného uvažování. Zde je vidět, že Orwellova argumentace vychází z velké části z hrozby fašismu, který se v jeho očích slívá s kapitalismem.
Ke konci svých úvah se vlivem fašistických tendencí v evropě a hrozící války dostává k tomu, že každý obyvatel Velké Británie se bude muset rozhodnout mezi socialismem a fašismem. Což je, jak už dnes víme, mylný pohled.
V tomto komentáři jsem dosud hovořil zejména o tom, s čím s Orwellem nesouhlasím, což pro mne jako pro kapitalistu bylo přirozené. Nicméně nechci tvrdit, že tato kniha, ačkoliv s ní zčásti nesouhlasím, není dobrá. Myslím, že George Orwell byl jedním z nejlepších autorů 20. století, kteří uměli reagovat na světové dění, a Cesta k Wigan Pier je výborná esej/reportáž. Navíc se z ní čtenář dozví mimo jiné informace jak o samotném Orwellovi, tak o jeho tvorbě. Nebo také to, že Orwell nerad pil z lahve po ostatních lidech, vyjma žen. Pít z lahve po ženě mu nečinilo problém. Očividně zcela irlevantní informace, kterou si však zřejmě budu pamatovat už navždy...

2 11.10.2020

Různorodé, působivé povídky, které si hrají s dobře znýmámými rámci a tématy, ale pokaždé je v nich přidáno něco víc, něco 'nad realitou'.
S takovými bizarními prvky, které se pohybují v rozmezí od neskutečna po fantastično, zachází autorka velmi citlivě a nenechává na ně strhnout veškerou pozornost čtenáře. Díky odpoutání od realismu se Tokarczukové daří do svých povídek komponovat určité myšlenky a teze, které by jinak byly neuchopitelné.
Protože se obsah knihy odehrává ve světě nám dobře známém, ale s velkým prvkem tajemství, může autorka příběh pomalu vrstvit, postupně doplňovat údaje, čímž svého čtenáře udržuje ve střehu až do konce. A právě Tokarczukové dovednost, jež v některých povídkách uplatňuje: zakončovat povídky skutečným vyvrcholením děje, jakýmsi prozřením, mne bavila, už prito, že právě tato schopnost velké části současných povídkářů chybí. A nemusí to být vyvrcholení nijak bombastická, klidně i decentní, ale přesto důležitá, jako když na konci povídky Hora Všech svatých nám zčistajasna hlavní postava odhalí svou druhou tvář.

8 11.10.2020

Čtenář otevře knihu a po prvním dopise, který nahrazuje úvod, se dostane ke dopisu druhému. V něm se Maryanne Wolf pokouší co nejjednodušeji vysvětlit princip procesu čtení a dějů, které nastávají v mozku, když člověk čte. Výsledek je bizarní, přes snahu o zjednodušení a (příliš) četné připodobňování lze těžko odhalit, co přesně chce autorka vyjádřit, neboť vše je zahaleno metaforami a podobnými pomůckami. Nicméně, čtenář se nesmí nechat odradit. Po druhé kapitole se kniha snad jen zlepšuje: s oporou v kvantech odborných výzkumů na toto téma autorka sestavuje vlastní způsob nazírání na čtecí procesy a čtenářství, a ačkoliv se stává, že jsou na několika stranách vyjadřovány ty samé myšlenky, pouze vyvozovány z jiných poznatků, kniha tím napomáha vštěpování informací. Když se naopak v některých dopisech témata rychleji střídají, tak většinu otázek, které čtenáři při čtení vyplývají na mysl, text zanedlouho zodpovídá, což je velmi příjemné.
Vedle vědeckých poznatků a předkládání výzkumů (a vedle poněkud zbytečného častého poplácávání po zádech svých spolupracovníků) autorka do knihy zakomponovala i své osobní zpovědi či příběhy ze života, které nejenom že dobře ilustrují to, o čem jinak v knize pojednává, ale také samy dávají knize nový, osobnější rozměr.
Čtenáři, vrať se je kniha velmi aktuální a věřím, že může být i přínosná a zlepšit čtenářské návyky a schopnosti každému, kdo o to stojí. Předně však knihu doporučuji: čtenářům, kteří chtějí číst co nejlépe rodičům zejména mladších dětí, kteří je chcou vést ke zdravému myšlení, pedagogům a snad i nečtenárům, kteří se chtějí zkusit knihám oddat.

05.10.2020

Tuto Sartrovu přednášku skutečně asi nejlépe vystihují slova "manifest existencialismu", nebo spíše "manifest existencialismu pro všechny zájemce". Sartre se totiž odklání od přílišné odbornosti a místo toho se věnuje uvádění věcí na pravou míru. Ve své době pro širší veřejnost reprezentovaly existencialismus černé roláky a ztrápené pohledy, které vrhali domnělí existencialisté od svých meruňkových koktejlů směrem do ulic čtvrti Saint-Germain des Prés. V této přednášce je nám představen čistokrevný existencialismus, takový, jaký ho Sartre zamýšlel, zbavený stereotypů, čistý a závratný... Shrnuto, z důvodu relativní stravitelnosti formy a naprosto zásadního obsahu doporučuji přečíst tuto přednášku každému, koho tento krásný filosofický směr jakýmkoli způsobem zaujal.

1 28.09.2020

Veršovaný román Evžen Oněgin je naprosto zásadní dílo jak v rámci tvorby A. S. Puškina, tak v rámci historie ruské literatury. Po obsahové stránce mne Puškinovo dílo zaujalo, už proto, že jak romantická, tak realistická postava zbytečného člověka je pro mne vždy zajímavá. Nicméně pokud mne obsah zaujal, forma mne ohromila. Puškinův krásný jazyk používající vyjímečné, přesto zcela výstižné výrazy je sestaven s matematickou přesností do slok, ve kterých není ani slabika na špatném místě. Srovnejte: ababccddeffegg a žasněte. Do rukou se mi dostaly výtisk v převodu Josefa Hory, který, ačkoliv nemohu porovnávat s jinými převody, se mi zdál velmi zdařilý.

9 28.09.2020