Elevant komentáře u knih

Ve svých historických biografiích využívá Stefan Zweig podobných postupů, jako v povídkách a románech (tedy jednom románu), a sice klade důraz na propracovanou psychologickou kresbu postav. Většinou se opírá o psychoanalýzu a hlubinnou psychologii, která byla za jeho života na vzestupu ve Vídni i v celé střední evropě. Psychoanalytické metody zná velmi dobře, odborné znalosti (Zweig byl přítlem a velkým obdivovatelem Sigmunda Freuda) mísí se svým mimořádným pochopením pro lidskou duši. Téměr vědecké metody, které používá při vytváření postav ve fiktivních povídkách, mohou působit lehce naivně, protože Zweig často, místo aby budoval charaktery, které by se daly psychologicky zkoumat a analyzovat, začíná rovnou od nějákého fenoménu, který se objevuje v psychoanalytické vědě, například kompenzace, oidipův či elektřin komplex apod., a kolem těchto fenoménů fabuluje příběh a dotváří postavy. Ovšem neděje se tak vždy, nezřídka od takové jednoznačnosti postav upouští a píše komplexní, plastické postavy. Aplikuje-li Zweig psychoanalytické metody na skutečné historické postavy, nikdy nefabuluje, pouze se uchyluje k domněnkám, na což jsou ovšem historikové často odkázáni. Historie je domněnka, řekl by někdo. A například myšlenka, že impotence Ludvíka XVI. nejenom zapříčinila, že jeho manžekství bylo po 7 let bezdětné, ale také vedla ke komplexu méněcennosti u něj a k nervovému podráždění u jeho ženy, taková myšlenka je velmi zajímavá a neměla by být opomíjena. Zároveň dobře ilustruje Zweigův charakteristický postup, a sice hledání příčin velkých historických událostí ve zdánlivě nevýznamných duševních rysech jejích aktérů. Zweigovy dějiny jsou tedy hrou psychologie a politiky.
Velké politické události ve Francii na konci 18. století se v této biografii přímo podepisují na osobnosti Marie Antoinetty. Z dívky neklidné, nerozvážné a nespůsobilé (dosazování nezpůsobilých na trůn je příčina zániku monarchií v moderní době - kvůli dědičnému právu neexistoval přirozený výběr, který by vyzdvyhl silné jedince, schopné udržet si své pozice, a tak se na trůn nakonec dostali lidé jako Ludvík XVI. a Marie Antoinetta), z tohoto dítěte, které si svou nezodpovědností urychlilo pozdější pád, se stává lepší a uvědomělejší žena a zároveň i skutečná královna, ovšem až ve chvíli, kdy již žádnou královnou není. Je tu dobře vykreslen zrod Francouzské revoluce, její prvotní příznaky, následné propuknutí této zcela ničivé a zároveň v dlouhodobé perspektivě očistné nemoci, až po chvíli, kdy začala požírat vlastní děti a nakonec zhasla a vysílený organismus uvolnil místo novému diktátorovi. Na počátku tohoto dějství stála likvidace krále a později královny, a zde je největší tragika života Matie Antoinetty - promrhala celý život, aby si uvědomila své chyby, až když už bylo příliš pozdě, a nezbývalo jí než pokusit se alespoň odejít s důstojností. Nejlépe to vystihují její vlastní slova: "Až v utrpení poznáme, kdo skutečně jsme." Je v tom jakási existenciální tragika - skutečné sebeaktualizace můžeme dosáknout jen v hraničních situacích, které jsou nejzašším bodem našeho bytí. Je v tom jakási absurdita - život prožitý v bezmyšlenkovitém, dionýském hýření končí nahlédnutím jeho nesmyslnosti ve chvíli konfrontace s tíhou utrpení. Na mysl mi vytane také Camusův Caligula, absurdní drama o tragickém hrdinovi. Marie Antoinetta zajisté byla tragickou hrdinkou dějin.
Za zmínku stojí kromě obsahu také forma této biografie: je tu používán nápaditý, květnatý jazyk, vysoce umělecký a zároveň zábavny a nesmírně čtivý. Věta se váže s větou v jednom barvitém a strhujícím proudu. Styl Stefana Zweiga, "Pana Metafory", je nazaměnitelný, a proto pokud se vám jednou zalíbí, nebudete se ho moci nabažit. Tak je tomu u jeho povídek, tak je tomu u jeho esejí a biografií - také v jeho (ne jediném) mistrovském díle, Marii Antoinettě, se vytříbený styl snoubí s faktografickou bohatostí, přísnou nestranností (spousta tendenčně sporných událostí je tu uváděna pokud možno na pravou míru) a s lidsky citlivou, pečlivou psychologickou kresbou.

6 27.08.2021

(SPOILER) Tento ranný Dostojevského román je o lidech, jejichž čest byla uražena a kteří žijí v ponížení, jež je dovede do záhuby, pokud se nevzepřou a nepozdvihnou se nad rány osudu, buď skrze odpušťení, nebo zadostiučinění. Takové dva příběhy o křivdě a odpuštění se tu odehrávají paralelně, příčemž v obou křivdil stejný muž, totiž kníže Valkovskij, který zde platí za prapůvodního antagonistu, samoúčelně krutého (krutost je v jeho případé totožná s vůlí, a vůle je to, čím se projevuje jeho bytí ve světě), jehož skutky jsou příčinou dalších morálních selhání ostatních postav. První z obou příběhů křivdy končí destruktivně, smrtí matky a dcery, avšak tato úmrtí jsou zároveň vykoupením, protože poskytly varování těm, kterým ještě zbyla naděje, aby neopakovaly stejné chyby. To platí zvlášť o smrti malé Nelly, která se vystavila pro ni devastující emocionální zátěži, aby napravila křivdu na starém Ichmeňovovi a vymohla odpuštění jeho dceři Nataši. Nella, jejíž život má původ v utrpení a je utrpením, působí navzdory své bezmezné povahové labilitě v celém příběhu jako faktor smíření, smíření mezi jejím dědem a matkou (leč nedokonané), smíření mezi Ichmeňovem a Natašou, a nakonec smíření s vlastními komplikovanými city k hlavní postavě románu, Vaňkovi, kterého ve chvíli své smrti přenechává ženě, se kterou by mohl být skutečně šťastný.
Přes své nesporné kvality, které se plně rozvinuly v jeho pozdějších knihách, nepatří Uražení a ponížení mezi Dostojevského nejlepší díla. Tempo vyprávění je zde neučesané, po pozvolném rozjezdu, který postupně kulminuje, následuje ukvapený závěr, který, pravda, dodává na dramatičnosti. Ani postup vyprávění není zcela elegantní, často se uchyluje k berličkám, jakými jsou různá náhodná setkání. Například způsob, jakým byl do příběhu uveden Maslobojev. Pomocí náhodného setkání na ulici, které je mimk uvěřitelnost. Také se tu velká spousta afektu, na rozdíl od jiných autorových knih, v nichž se postavy nechovají afektovaně, nýbrž dramaticky vlivem vnějších okolností. Zde má každá postava přirozený sklon k pláči, k padání na kolena a k horečnému blouznění. Myslím, že správnou míru pláče a blouznění můžeme najít spíše v Idiotovi či ve Výrostkovi než zde. Je ale pravda, že díky velkému dramatizování, přìmkčarému příběhu a menšímu množství postav jsou Uražení a ponížení jedna z nejlépe čitelných knih tohoto autora.

4 19.08.2021

Kaplického Kladivo na čarodějnice, stejně jako pozdější film Otakara Vávry (umělecky výjimečný, vůbec jeden z nejlepších snímků poválečné československé kinematografie) velice poutavě a sugestivně zpracované svědectví Losinských procesů. Dala by se mu však vytknout jistá schematičnost, neplastické dělení postav na hodné a špatné, bez jakéhokoliv psychologického vývoje. Po této stránce kniha skutečně není příliš dobře umělecky zpracovaná (u filmu je tomu až na jednu vyjímku nejinak), ale myslím, že vzhledem k povaze námětu je to pochopitelné. Z dnešního osvícen(sk)ého pohledu je jednoznačné, kdo jsou viníci, kteří během procesů způsobili uzrpení tolika nevinným lidem. Problematičtější je dle mého názoru autorovo ztvárnění Bobliga z Edelstadtu. Ačkoliv o něm zřejmě ani historikové neví dost na to, aby zcela rozuměli jeho pohnutkám, vyrozuměl jsem, že to s ním nebylo tak jednoznačné, jak se zdá. V knize je prezentován jako zištný a vypočítavý intrikán a požitkář, který používa vykonstruované procesy k vlastnímu obohacení a k ukojení choutek. Není ani jasné, do jaké míry sám věří tomu, že odsouzení jsou vinni, spíše se zdá, že mu na to vůbec nezáleží. Boblig byl jistě morálně zvrácený, je ale také možné, že byl ve skutečnosti fanatik - že krom světských statků ho motivovalo i přesvědčení, že je skutečně jeho posláním pronásledovat a likvidovat domnělé čarodějnice a heretiky. A co by bylo horší? Upalovat muže a ženy na hranici z vlastního zájmu, anebo ze zaslepeného fanatismu? Pravda, výsledek je stejný. Kaplický ale v Bobligově charakteru opomíjí náboženský rozměr - v jeho podání inkvizitor nemá s náboženstvím téměř nic společného, pouze zneužívá církev-instituci a její zvrácený soudní systém. Odsuzuje tedy Kaplického kniha náboženství jako takové, anebo pouze církev, tedy systém vytvořený člověkem? Nejspíš to druhé. Autor hledá zlo v člověku, v Boblogovi a vrchnosti, v systému. Nepoukazuje zde příliš na to, že samotná idea křesťanského náboženství dokáže zbůsobit, že lidé slabé vůle žijí ve strachu a sebeponížení, a když získají moc, stávají se, ve snaze ponižovat druhé na svou úroveň, destruktivními. Ovšem celá kniha je primárně o tehdejším inkvizitorském systému, o světském vlivu církve, a prozo zde křesťanství jako idea, křesťanstvní jako instituce a křesťan jako obyčejný čloběk notně splývají.

7 18.08.2021

Borges sám sebe považoval především za čtenáře a v povídkách v tomto souboru je patrná jeho mimořádná chápavost a láska k literatuře. Jeho texty nazřídka odkazují na více i méně známé literární památky, převlékají se za starověké texty či faktografické spisy, nebo odkazují sami na sebe. Je v tom až cosi mystifikačního, a zároveň je takováto intertextualita původcem mnoha fanstastických prvků v Borgesových povídkách. Podivnou úlohu v nich často hraje jejich autor, sám Borges či jeho alterega, který komunikuje se čtenářem, zdůvodňují formu povídky (a nacházejí mnohé zkratky, díky nimž žádné dílo není delší než 19 stran), zkrátka vnímají povídku spolu se čtenářem. Čtenář a autor, fantastická povídka a autobiografický text, to vše splývá, mísí se a končí v nekonečnu. Existuje jistý termín, tzv. Borgesova hádanka. Ta se ptá, utváří-li autor text, nebo text autora.
Borgesovy povídky jsou hádanky prosvé čtenáře. Mystifikují ha, matou jej, pohrávají si s ním, neodkrávají vše. Jsou světy samy pro sebe, mnohovrstevnaté, někdy se ani nedají jistě odlišit od autorovy tvorby esejistické. Jsou označovány mimo jiné i samotným autorem jako fantastická beletrie. Jak však takové označení chápat? Dnes se často zapomíná na to, že fantastická literatura je dvojího druhu -jedna vytvářícvlastní realitu, odpoutávajíc se od té naší, anebo ji používá jako berličku, ale nepopisuje ji. Sem se řadí téměř výhradně brak, který nepřekračuje hranice vlastního žánru (ať už fantasy či sci-fi). Jiný druh fantastické literatury se přímo vyjadřuje k naší realitě, často (a většinou výhradně) na metafyzické úrovni. Postihuje bytí na takové úrovni, ne které by to realismus se svými omezenými proatředky nedokázal, a tím, že so od realismu odpoutává, dosahuje docela jiné úrovně pravdivosti. Takový žánr můžeme sice mlhavě, ale výstižně nazvat magickým realismem. To je ovšem jen umělý název nutný v době, kdy si realismus jako takový nárokuje dominanci v hodnotné literatuře. Prvky tohoto druhu fantastiky nalézáme u autorů moderních, jako je Borges, Márquez, Kafka a další, ale kořeny lze hledat už v literatuře nejstarší, s nejrůznějšími ságami a eposy na jedné straně a s teosofickými texty na straně druhé. Ostatně realismus je vynález, který šel ruku v ruce s vývojem románu, od Cervantese přes Sterna a francouzské osvícence po klasiky 19. století, a který mohl skončit, ale neskončil v postmoderním experimentu, zdaleka však není jediný relevantní. Vždyť čistá podoba realismu existuje pouze asi dvě století. V tomto smyslu je Borges dědicem nejstarších literatur. Jeho povídky a eseje obsahují celé literární dějiny, kdybychom to tedy otočili, mohli bychom rozhodně ne zcela ironicky říct, že světové písemnictví vedlo od svýchpočátků k Borgesovi. A jemu podobným.

6 10.08.2021

V Zápiscích z mrtvého domu "je nejvíce Dostojevského, ale nejméně dostojevštiny," jak se tvrdí v doslovu k vydání z roku 1958, jinak nepříliš cennému, protože tendenčnímu. Skutečně zde nenajdeme mnoho charakteristických rysů autovovy pozdější tvorby, namísto toho jsou ale Zápisky jistě nejautobiografičtějším dílem, ačkoliv musely být zřejmě kvůli dobovým společenským podmínkám koncipovány jako zápisky fiktivní postavy, která měla na rozdíl od Dostojevského samotného spáchala zcela nepolitickou vraždu, o které ale po úvodní, vymikající se kapitole nepadne ani zmínka. V jiném Dostojevského díle by to byl klíčový motiv, zde je od vraždy okamžitě upuštěno a dále není naznačováno, že by právě ona byla důvodem uvěznění, a ne politický zločin, za který byl vězněn sám autor.
Kniha je příhodně pojmenována Zápisky z mrtvého domu, není totiž pojata jako román či novela, ale skutečně jako autentické, mnohdy roztříštěné zápisky vězně. Tato forma byla zvolena právě pro svou autenticitu, román by zde se svou výpovědní hodnotou nevystačoval. Celé dílo je vysoce realistické a popisné, zachycuje každý aspekt vězeňského života, ten ale není vykreslován v tak hrozivém světle, jak by se mohlo předpokládat. To se týká především spoluvězňů - na rozdíl od toho, jak nelítostně obvykle Dostojevskij líčí ruskou duši (např. v povídce se zaměnitelným názvem Zápisky z podzemí, která je ostatně taky o uvěznení, ale metaforickém, existenciálním), zde je ke skutečným zločincům nanejvýš shovývavý, a po počátečním odcizení, které do jisté míry přetrvává, nachází v ostatních trestancích cosi překvapivého - krásu.

3 05.08.2021

Navzdory své délce si Idiot udržuje tempo a je místy zcela strhující, jak tomu u Dostojevského, který dokáže psát silné, katastrofické scény, obvyklé. Je škoda, že má Dostojevskij mezi čtenáři pověst těžkého, nezáživného autora. Jistě, jeho knihy je významově a filosoficky obtížné interpretovat, to ale neznamená, že to nemusí být nesmírně uchvacující čtení. Naopak čtenář může na dobře napsaném románu probádat své schopnosti - Dostojevského lze ne číst, nýbrž studovat.
Román Idiot má morálně podnětný námět: je možno, aby takřka dokonalý člověk, tak mravný a bezelstný jako kníže Myškin, mohl existovat v moderní společnosti? Myslím, že Idiot je jedna z autorových nejkritičtějších a nejpesimističtějších knih. Je nasnadě, že Myškina ztotožňuje s křesťanstvím a s Kristem. Co to potom o naší společnosti vypovídá, když takového člověka nejen zlikviduje, ale nakonec, a to je klíčové, sám Myškin nedokáže vykonat jediný dobrý skutek, či spíše všechny jeho přednosti se obrací proti němu a sám kolem sebe šíří jen utrpení? Znamená to snad, že pro Krista už v nihilistické, ateistické společnosti, jakou předestírá autor ve svém románu, už není místo? Podobné otázky po smyslu a účelu náboženství se v Dostojevskéjo tvorbě projevují soustavně, a jejich symbolika provází i zde především napjatý vztah dvou protipólů, Myškina a Rogožina (jméno odvozené od ruského slova rogy jistě ne bezúčelně). Rogožin, blízký přítel knížete z doby, kdy se plně projevovala jeho nemoc, ho doprovází ve vlaku do Petrohradu vstříc novému životu, bojuje s ním o přízeň jediné ženy, kterou kníže miloval láskou dávající a sebedestruktivní, Rogožin svými činy přímo zapříčiňuje Myškinův opětovný pád do nemoci a je spolupříčinou s svědkem zániku jeho duše.
Mohlo by se psát dál, zatím jsem se zaměřil dosto jenostranně na jednu složku románu, ale podnětných prvků, které mě zaujaly, je tu nepřeberně. Například se tu objevuje u Dostojevského charakteristický fenomén dětí, jež jsou vykresleny jakožto pravdivě dobré a mravné bytostí, i když postavením slabé. Zde jsou děti jediní věrní učedníci Idiotovi, mezi dospělími má blízko také k Lizavetě Prokofjevně, která sama má "dětskou dušu", ovšem v dospělosti se tato vlastnost proměnila v pouhou nesnesitelnou dětinskost. Celý tento postoj k vlastnostem dětské duše mi připadá krajně problematický, především proto, že s ním zkrátka nesouhlasím. S tím vším se pojí zásadní složka autorovy tvorby, která předtavuje klíč ke všem interpretačním postupům, ať už se zabývají Dostojevským ze stránky filosofické, náboženské, etické či estetické, a tou je psychologie. Nejen že je v ní Dostojevskij mistr, on ji doslova pomáhal utvářet, vždyť tvořil uprostřed 19. století. Psychologie jeho postav je zevrubně a realisticky vykreslena i se všemy rozpory, tomnostmi a pohřbenými pudy. K jejich probádání lze uplatnit moderní psychiatrické metody, poněvadž nejen že jsou natolik plastické, ale některé skutečně trpí diagnostikovatelnými psychickými poruchami.

13 04.08.2021

(SPOILER) Vyrostek, rozsáhlý román ve čtenářské obci zastíněný jinými, známějšími Dostojevského pracemi, by žádného milovníka dostojevštiny neměl zklamat. Autorův génius se tu projevuje na obvyklých místech, tedy především v psychologické kresbě postav. Text je koncipován jako zápisky v ich-formě, v nichž nám hlavní hrdina Arkadij Jenom Dolgorukij líčí strasti, které zažívá ve svém novém domově v Petrohradě. Vypravěč zpětně analyzuje své jednání, rozebírá veškeré psychické pohnutky, ovšem nijak je nestylizuje a zůstává velmi sebekritický, proto čtenáři předkládá skutečně věrnou lidskou bitost plnou rozporů a zdánlivých nelogičností.
Dolgorukij přijíždí do Petrohradu jako bezvýznamný levoboček téměř bezvýznamného zchudlého šlechtice, ovšem má svou vlastní"ideu", téměř asketický životní cíl vykonstruovaný v letech utlačování a šikany na gymnáziu. Z této ideje přímo vyplývá střídmost, mravní chování a postupná cesta do ústraní. Když se ale Dolgorukij ocitá v Petrohradě, je konfrontován s jeho obyvateli, většinou mravně nízkými, podlézavými, nedůvěřivými, slabými, a postupně se stále více zaplétá do intrik, kterým sám nerozumí, ale jakousi silou je k nim puzen, propadá dočasně neřestem a směřuje ke zkáze, protože ze spletitých vztahů se již nedkokáže vymanit. Je ale otázka, jestli si tontak nějáká jeho část nepřála, koneckonců u sebe záměrně držel dokument, který jej dělal zásadního pro všechny intriky. Souboj o dokument mezi postavami se podobá vnitřnímu souboji Dolgorukého o vlastní zásady, kvůli němuž se neohodlá dokument zničit. Dává mu totiž moc, a Dolgorukij s mocí počítá i v rámci své "ideje", chce žít životem v ústraní jen pod podmínkou, že nebude bezvýznamný, i když svá práva ani nebude uplatňovat. Je to velký a komplikovaný zápas askeze, ponížení, vůle, hrdosti.
Stojí za povšimnutí, že zápletka Výrostka nese podohné rysy jako zápletka Idiota. V obou románech máme osoby s mravním ideálem, jakkoliv rozdílným, obě osoby zažily ponížení a trpí jistým stigmatem, a v novém prostředí se dostávají do konfliktu se společností, kterou Dostojevskij vykresluje značně kriticky. Dokonce ve výrostkovy máme postavu, která připomíná knížete Myškina, tedy Idiota, a tou je Arkadije Dolgorukého úřední otec, Makar Dolgorukij. Stejně jako Myškin i on je čistá, mravní bytost, poutník bez domova, a navíc hluboce zbožný. Když Versilov, výrostkův biologický otec a představitel druhého, Pertohradského světa (a sám k tomu zřejmě trpící disociační poruchou osobnosti, tedy rozdvojením) rozbíjí náboženskou ikonu po Makarovi, ocitáme se tak trochu v podobné situaci, jako když Rogožin zapříčinil duševní rozklad Myškinův v Idiotovi.
Ačkoliv nepovažuji Výrostka za dílo zcela vhodné pro ty, kteří s Dostojevským teprve začínají, rozhodně je to plnohodnotný román hrající "dostojevštinou", který by rozhodně neměl být ve srovnání se známějšími autorovými díly opomíjen.

4 03.08.2021

Zneklidňující povídky Thomase Ligottiho obsažené v tomto souboru se nesnaží zavděčit čtenáři, nezakládají si na napínavé zápletce, vzrušujících gore výjevech a už vůbec ne na jednoznačnosti (zhoubě hluboké brózy). Je v nich dalo by se říci až filosofický rozměr - ostatně Ligotti skutečně má filosofující sklony (poněkud nepřekvapivě antinatalistické), jak o tom svědčí krom jeho povídek i traktát Conspiracy Against the Human Race. Tyto tendence jsou patrné v jeho horrorových příbězích, které většinou obsahují cosi vyšinutého, nereálného i nerealistického, avšak pod těmito obludnými tvory, chechtajícími se panáky, nemrtvími, pod vykořeněvými existencemi s temným tajemstvím se skrývají velmi lidské a velmi povědomé běsi. Od pocitu odcizení člověka, který nemůže najít své místo v rodině ani ve společnosti až po zoufalství nad absurdností lidského života, ve kterém utrpení je nesmyslné a nevyhnutelné. Ligottiho vymknuté povídky se svými maskami, mechanickými panáky a figurínami (opakující se motivy, jež by stály ze samostatný rozbor), které se hlásí k žánru horroru, mají tak překvapivě blízko (ne ideologicky, ale jinak) například k próze Jean-Paul Sartra, zkoumající bytí člověka ve světě.
Ligotti je příkladem autora píšícího skutečně hodnotnou horrorové tvorbu, která je schopna překonat i rámce žánru. (Dalším takovým spisovatelem je Brian Evenson, který se vám bude líbit, pokud se vám líbí táto kniha.) Milan Žáček prokázal české literární scéně velkou službu, když u nás Ligottiho uvedl.

5 19.07.2021

Bezejmenný vypravěč bez minulosti i budoucnosti, potácející se mezi okamžiky za permanentního pocitu hladu, jež dosahuje rozměrů psychofyzického vyšinutí. Snaha o překlenutí tvůrčí krize zapříčiněné situační krizí zapříčiněnou krizí tvůrčí. Nedominantní zápletka tvořící podklad pro protagonistovu introspekci a zaznamenávání okamžitých stavů. Tušené autobiografické prvky pramenící z blízkosti vypravěče a autora a z mimořádné sugestivnosti. Hamsunův Hlad jako jeden z prvních překračuje hranici reality za pomoci vymknuté psychologie postav a předznamenává tak hnutí moderny na počátku 20. století, především expresionismus. Myslím, že Knut Hamsun, příbuzný Richarda Weinera, Ladislava Klímy, Friedricha Nietzscheho, Jakoba van Hoddise, Gottfrieda Benna či Franze Kafky je čtenářskou obcí nezaslouženě opomíjen.

3 18.07.2021

Nesmírně hutné eseje (mohu-li použít slovo "hutné" jako antonymum k "bezobsažné"), v nichž je na 45 stranách potištěných nesmyslně velkým fontem obsaženo více myšlenek, než jiní zkouší vyjádřit na stovkách stran. Nehodlám zde vypisovat, co všechno mě zde zaujalo a inspirovalo, protože odpověď zní: všechno (ačkoliv ne se vším bych souhlasil), poukáži jen na to, že Kundera je fenomenální v šíři pohledu, který shrne a vystihne smysl a význam románu v několika slovech.

3 18.07.2021

Slova jsou, spíše než autobiografie či esej, nesmírně hloubková a až neuvěřitelná (v dobrém i horším slova smyslu) introspekce autora, ve které však nebere přílkš ohledu na čtenáře. Jelikož zde líčí prvních zhruba 13 let svého života, zůstává většina poznatků v tomto období a pouze základní rámec, řekněme pointa knihy, lze vztáhnout i na Sartra "dospělého," a především na jeho tvorbu. Z tohoto pohledu by byly přínosnější další kapitoly autobiografického cyklu, které však neexistují. Musíte si položit otázku: zajímá vás Sartre jako 5-leté děcko? Mě ano, jelikož už v té době byl vhodným předmětem k psychologické (sebe)reflexi.

2 18.07.2021

Typický příklad toho typu knih, které nenudí a nenadchnou. Osobně se mi kniha relativně zamlouvá především proto, že se stotožňuji se stanovisky autora, které se dají aplikovat na současnou západní kulturu dnes stejně (i lépe) než v 70. letech. Protože, ruku na srdce, v současné společnosti (tedy alespoň v té americké, tedy nejdominantnější) svoboda slova již neexistuje. Místo toho je tu diktát ideologie, dle které jsou hodnoceny činy a díla nejen současná, ale i historická. Ovšem v Bořiteli dějin je tato problematika překvapivě odsunuta do pozadí, spíše tvoří pouhou kulisu k vyprávění o hlavním protagonistovi. Už to pro mě bylo zklamání, protože kniha byla anotována docela jinak, ale ani samotný příběh není zblášť silný - celý stojí na ironickém podtónu, se kterým autor hovoří os vých postavách, levicových intelektuálech. Samotný zápletka je také zábavná, ale ne tak, jak by mohla, a na kvalitě nepřidává ani formální stránka: promluvy postav, ač sebevíc komické, bůsobí šroubovaně, a v dialozích je nepřítomnost odstavců kompenzována únavnými "odsekl on," "spražila ho," "odvětil," "prohodila". A je s podivem, jak často se tu vyskytují slova "vyloupl se." Budovy, lidé ani celé ulice se v Británii zřejmě neobjevují, ale vylupují. Nicméně tohlo všechno může být, alespoň částečně, vina překladatele, vždyť samotný titul, Bořitel dějin, je v jistém slova smyslu pravý opak původního názvu, The History man.

18.07.2021

Ve své autobiografii uplatňuje Woody Allen humor dobře zbámý už jeho předchozím divákům a čtenářům, takže fanoušci by nemuseli být zklamáni - dostanou slušně obsáhlé, více či méně vtipné shrnutí filmařova života a kariéry. Allen se tu stylizuje, nebo spíše odkrývá, jako neurotický newyorčan, který má za sebou několik pozoruhodných pletek se ženami, ačkoliv sám zas tak pozoruhodný není, a shodou okolností je slavný, protože je vtipný. "Chápal jsem život jako tragický nebo komický podle momentální hladiny cukru v krvi, ale vždycky jako nesmyslný. Cítil jsem se jako tragéd v roli estrádního komika." Výtižné shrnutí.
Svůj životní příběh začíná, jak je ostatně zvykem, v dětství. První část knihy, ve které Allen líčí mladistvé okouzlení kiny na Manhattenu, krásnými spolužačkami a krásnějšími herečkami a samozřejmě jazzem, ve které popisuje vyrůstání ve velké židovské rodině a první krůčky jako komika, jsou velmi zábavné čtení. Později se dostáváme k prvním filmům a prvním manželstvím, Allen hovoří otevřeně o svých partnerkách i spolupracovnících, přičemž sám sebe pokaždé shazuje. O práci na filmech se nedozvídáte tolik zásadních informací jako spíše o jeho celkovém přístupu k natáčení.
Asi třetinu knihy tvoří část, která je nezbytná a má rozhodně své opodstatnění, ačkoliv objektivně zato v ní není humoru ani za mák a jejím účelem není ani být zvlášť čtivá. Jedná se výhradně o obranu Allenovu - samozřejmě že mluvím o sporu Allen vs. Farrow. Je nepravděpodobné, že je zde předkládaná verze událostí nezaujatá a objektivní, ale z mnoha různých důvodů, ke kterým patří i nepopiratelné důkazní materiály, Allenově výpovědi plně důvěřuji. Ale nepředstírám, že cause cele rozumím - rozumím jí natolik, nakolik jí může rozumět člověk, jemuž jsou předkládány mediální informace nezaručitelné, často pokřivené povahy. A popravdě se tím ani tolik zabývat nehci. Radši se zase podívám na Annie Hall.
Ta část knihy, kde by se měl Allen zabývat svou filmovou kariérou, která následovala po vypuknutí sporu, je v podstatě redukována na výčet filmů a nekonečné vypočítávání jmen spolupracovníků, které čtenáři často nic neřeknou, spolu s nezbytným konstatováním, o jakou se jednalo mimořádnou a skvělou herečku / herce / editora / kameramana / poslíčka s pizzou. Ostatně celá kniha je prošpikována jmény čtenáři nicneříkajícími. (Alespoň pokud mluvíme o čtenáři jako jsem já, jehož přehled v oblasti hollywoodské produkce a newyorských celebrit by se zatím dal označit za základní.)
I přes některé své nedostatky, které jsem nastínil, autobiografie Woodyho Allena rozhodně stojí za přečtení, rovněž z důvodů, které jsem tu nastínil. Tak, zdá se, že už jsem skončil.

6 12.07.2021

Barmské dny jsou Orwellovým debutem na poli románu, což je patrné tím, že mám z knihy dojem lehké nesoudružnosti - text neplyne tak hladce jako v pozdějších autorových dílech, na čemž ale může mít podíl i překlad Z. Šťastné, v němž jsem narážel na různé nešťastně formulované věty (ale tase musím přičíst k dobru práci s barmskými výrazy) a občas si vyoravěč vypomáhá jistou zkratkovitostí. Nicméně již zde můžeme pozorovat zrození a vývoj typického orwellovského protagonisty: zde je jím sáhib Flory, jeho příbuzní jsou Gordon z Bože chraň aspidistru, Bowling z Nadechnout se, a samozřejmě i Winston z 1984 (postava poněkud komplexnější a více zneklidňující). Tento pritagonista bývá obvykle nějákým zbůdobem vyloučen z veřejnosti, alespoň ve svých názorech, kvůli čemuž je konstatně v konfliktu nejen s druhými, ale i s celým systémem. Je to mladý, rozhněvaný muž, zcela bezvýznamný, který ale ve svém hněvu a zklamání kritizuje celý jeden ideologický či politický systém - zde je nemilosrdně kritiziván brotský kolonialismus, v Aspidistře je to kapitalismus, v Nadechnout se v podstatě celá britská společnost, v 1984 totalitarismus. Barmské dny jsou tedy vysoce politizující dílo. Odhlédneme - li však od politiky, představuje hlavní hrdina, Flory, také zajímavý psychologický problém, zde však příloš nevyužitý. Převážně pouze v kapitole 15 se zevrubněji řeší psychické pricesy člověka, který mrhá životem ve slepém čekání v cizí zemi, kde nikdy nenajde domov. Velmi podobným tématem se tabývá jistý Antonio di Benedetto ve své knize Zama, která vyšla i česky, ale bohužel ji skoro nikdo nečte. Ani vy jste ji nečetli, vím to. Dalo by se říct, že z podobného námětu di Bebedetto vytěžil psychologicko - filosofický traktát a Orwell společenskob- kritický román. A jak kritický! Skoro každá postava tu reprezentuje jeden nešvar, jednu zavrženíhodnou vlastnost, kterou se vyznačovali kolonialisté a lidé zapletení do koloniálního systému... Ale ne jen oni.

2 01.07.2021

A tohle je přesně jeden z důvodů, proč bedlivě sledovat udílení literárních cen. Kdyby Zápisky z garsonky nezískaly minerálkovou cenu,nejspíše bych jejich existenci ani nezaregistroval, a pokud ano, neměl bych konkrétní motivaci si přečíst zrovna je. Tak bych přišel o mimořádně silný estetický, citivý i smyslový zážitek, ke kterému se určitě ještě budu vracet.
Novotný používá věcné, prozaické (smím to slovo použít?) verše, které hladce splývají do soustavného toku jako dny prožité v garsonce. Díky nim se kniha v podstatě nedá číst jinak než naráz, ovšem ve správném tempu. Také doporučuji hlasitý přednes, při kterém vyniká specifická zvučnost básnického jazyka - na druhou stranu když ležíte venku na lehátku a polohlasem přeříkáváte cosi o nějákém Dědkovi, může to přihlížející poněkud zneklidnit.
Čistý a věcný verš v obecném jazyce funkčně koresponduje s obsahem sbírky: malé události prožívané malými lidmi, zasazené chronologicky do více či méně pevných časivých úseků, přesto se odehrávající v bezčasí, kupící se jedna vzpomínka na druhou v cyklických vrstvách, ze kterých nám nakonec vyvstává celý jeden život člověka, vyrůstajícího s matkou v garsonce, expandujícího do okolního světa a mezi jeho obyvatele, opouštějícího příliš těsnou garsonku a příliš blízkou matku, končícího své vyprávění v opuštěné garsonce, v bodě, kdy všechno zaniká v nepochopitelnosti při konfrontaci s nevyhnutelným zánikem.
Co se mne týče, nikdy jsem nežil v garsonce, nepoznal prostředí sídliště a jsem dítě 21. století, které totalitu i Listopadové dny zná jen z doslechu (například z této knihy, kde je totalitní Československo evokováno především prostřednictvím Matky). Přesto ke mně Zápisky hluboce a intimně promlouvají, což o leččens svědčí.

Anebo pan Bayer, co
v modrákách a baretu
sekával trávu u parkoviště,
a když pak umřel, vystřídal ho
pan Barek,
co pak taky umřel.

(Sousedi, str. 18)

5 25.06.2021

V této knize Orwell líčí své bezprostřední zkušenosti ze Španělské občanské války. Velmi upřímně a neidealisticky popisuje špatné životní podmínky na frontě včetně mnoha zajímavých podružností týkajících se každodenních životů vojáků (vši, bizarně konstruované polní lahve, starý granát, který je metán z jednoho zákopu do druhého, aniž by kdy explodoval) a činí tak mimořádně čtivě, s dávkou svého osobitého anglického humoru, a přesto je to občas čtení velmi deprimující, nejen kvůli hrůzám války (za zmínku stojí expresivní líčení stavu, který prožívá člověk zasažený kulkou) ale též kvůli všudypřítomnému pocitu absurdity, který vždy doprovází účastníky války, ať už na bitevním poli či jinde. Jedním z takových zážitků byl pro Orwella, jak říká, samotná služba v armádě, při které se v přímé bitvě ocitl jen sporadicky a většinou pouze odebíral své přísěly a dával pozor, aby se nedával příliš na odiv ostřelovačům půl kilometru daleko. (Z autorových slov mimochodem čtenář musí nutně získat pocit, že ve válce střely vždycky lítají člověku kus nad hlavou a k přežití většinou stačí, umí-li se trochu skrčit.)
Ve druhé části knihy, kde Orwell analyzuje politickou situaci ve Španělsku, je pocit absurdna velmi intenzivní a čtenář z první ruky vidí, odkud mohlo čerpat inspiraci tolik autorů, od Ionesca po Camuse. Tato druhá část je poněkud nezáživnější (čehož si autor byl vědom a proto ji přesunul na konec knihy v podibě Dodatků) už jen proto, že všechny záležitisti kolem Franca, jehož osoba se tu v podstatě neřeší (Orwell ho pojímá jako univerzálního fašistického nepřítele), POUM, CNT a dalších aktérů je mimořádně nepřehledná. To hlavní, co jsem si z této části odnesl, je prohloubení skepse k tomu, že "co je psáno, to je dáno" (v době internetu je myslím schopnost brát veškeré zpravodajství s rezervou zcela nezbytná) a lepší pochopení Orwellových politických postojů. Jak víme, byl socialistou, což však v žádném případě není vyčerpávající charakteristika. Španělské zkušenosti pro něj měli jistě formativní účinek, a proto si myslím, že pokud chcete pochopit Orwellova stanoviska (ať už a nimi souhlasíte, či nikoliv), je Hold Katalánsku možná stejně tak důležitý jako Wigan Pier.

4 22.06.2021

(SPOILER) Námět nešťastného manželství, uzavřeného nejčastěji z tlaku okolí, je v české realistické literatuře dominantní už od Karoliny Světlé a dále se vyskytuje u K. V. Raise, bratří Mrštíků, Karla Klostermanna a mnoha dalších současníků Preissové. Zřejmě se jednalo o častý neduh na české vesnici, který končíval vraždou, sebevraždou anebo rezignací a smířením. S takovým námětem již není to nejhlavnější předložit realistický obraz vsi propracovaný do nejmenších detailů, jak je tomu např. v Mrštíkových Maryše, důležitou se stává psychologie postav, analýza jejich pohnutek vedoucích ke katastrofě (tato analýza je ovšem také provedena v Maryše.). V Gazdině robě autorka zvládá všechny postupy realismu a velmi přesně popisuje bezvýchodnou situaci hlavní hrdinky Evy, která se na samém konci příběhu cítí sama a podvedená, ale chybí mi tu dostatečné vyjádření Eviny motivace, konkrétně motivace spáchat sebevraždu. Na jejím místě je to jediná možnost revolty , a revolta se u tohoto typu postav, které jsou v područí své komunity a jejích předpojatých a devastujících zvyků, dá očekávat, přesto mám dojem, že Evin čin přišel příliš náhle a byl podán jako něco nevyhnutelného, co nepotřebuje zdůvodnění.

2 16.06.2021

"Tenkrát ještě stála stará Šumava plna velebnosti, bujnosti, melancholie a hrůzy."
Především je v těchto povídkách znát všudypřítomný pocit melancholie, prosakující mlžnými lesy Šumavy, který jako by přecházel i na jejich obyvatele, i na samotného autora. Mimořádně evokativní popisy temné a tajemné krajiny jsou umocněny autorovým jazykem, dnes již archaickým, kypícím stylistyckými i mluvnickými zvlášnostmi, vázanými jak na region, tak na osobitost Klostermannova stylu. Tento styl je vskutku vytříbený, zvláště vyniká čtený pomalu a nahlas. Slova se kupí jen zvolna, aby vystavěla atmosféru, zvolna odvíjí se i příběh. Ten bývá většinou zkratkovitý, dalo by se říci věcný, přesto si udržuje ono volné tempo.
Za zmínku stojí též mimořádně dobře provedená (typo)grafická úprava a kvalitní plátěná vazba, které má na svědomí Nikola Klímová, stojící zároveň v čele tohoto malého nakladatelství. Každá povídka je zde uvedena ilustrací Jindřicha Janíčka, která skvěle ladí s celkovou koncepcí knihy.

1 30.05.2021

Deprese je, navzdory tomu, jak frekventovaně se v umělecké literatuře objevuje, velmi těžko zpracovatelné téma, jednak proto, že se stále zachovává jistou kontroverzi a bývá zlehčována (někteří lidé ji ani nemusí opvažovat za "skutečnou nemoc", ale jen za chvilkový, přechodný stav mysli), dále kvůli tomu, že je v podstatě nepředstavitelná - zdraví jedinci se, stejně jako u množství dalších duševních chorob, nikdy nebubou schopni zcela vžít do mysli nemocného. Proto jsou svědectví lidí, kteří si touto zkušeností osobně prošli, mimořádně důležitá. Ovšem i toto lidé se musí ohlížet zpátky a sbírat neuchopitelné fragmenty své choroby, neboť ve chvílích, kdy deprese dosahují svého vrcholu, nejsou schopni jakékoliv komplexnější duševní činnosti, natož aby své prožitky okamžitě zaznamenávali na papír. Ovšem i když nemocný přetrpí krizi, neznamená to, že se deprese zbaví. Styron, myslím, do jisté míry opomíjí fakt, že jisté formy deprese člověka neopouští, pouze se zmírňují, ale jsou stále přítomny. V hlavě nosím tyto výstižné Baudelairovy verše:

"A spící myšlenky jak černé smutné kukly
se lehce zachvějí, když znenadání pukly."

Jako člověk s osobní zkušeností mám myslím právo konstatovat, že Styronovo líčení deprese – zániku mysli, mlhy, která zastírá všechny myšlenky a může se rozběsnit v bouři, je velmi přesné a velmi sugestivní, leč možná až přiliš stručné, kniha má koneckonců jen sto stran, ale mohla by být výrazně delší, například pobyt v léčebně, který je shrnut asi do pěti stran, by jistě vydal na víc textu. Na druhou stranu se autor často odklání od líčení vlastních zkušeností a zaměřuje se na fenomén sebevraždy mezi kolegy spisovateli (velmi zajímavá kapitola o Albertu Camusovy, který sice sebevraždu nespáchal, ale byla živým tématem pro jeho tvorbu) nebo teoretizuje o postojích odborné i laické veřejnosti k depresívním onemocněním.
Je zajímavé, že ve většině uměleckých textů, ať už fiktivních či (auto)biografických, ve kterých je leitmotivem deprese, dochází spolu s převedením choroby do uměleckého textu, k její idealizaci. Typický příklad je úžasný (v podstatě autobiografický) román Sylvie Plath Pod skleněným zvonem, ve kterém sice hlavní hrdinka projevuje všechny známky depresívní choroby, ale nikdy se nestylizuje jako osoba duševně vyšinutá. Deprese je součástí její osobnosti, něco přirozeného a nevyhnutelného, ci splývá s její citlivou duší básnířky. Virginia Woolf také překrývá své básnické nadání s duševní chorobou. Naopak Styron v této knize pojednává o depresi čistě jako o chorobě, kterou je řeba odlišit a oddělit od zbytku osobnosti. Přirovnává ji k rakovině a sebevrahy k lidem s touto nemocí, "kteří si svou smrt také nevybrali." To je na jednu stranu velmi prospěčné, protože to posilije přístup společnosti k depresi jako k závažnému a nebezpečně rozšířenému onemocnění, čímž skutečně je, na druhou stranu tím v podstatě zbavuje sebevrahy svobodné vůle, což není ideální způsob, jak potírat pohrdání nebo výčitky, kterým se sebevrahům bohužel dostává. Ovšem je pravda, že stejně jako např. u rakoviny, i u těžké deprese (či jiné duševní choroby) může být smrt nevyhnutelná. Ale zbavuje to sebevrahy zodpovědnosti? To je otázka.

10 29.05.2021

Dokáži si představit, že tento Goffmanův spis je důležitý především pro studenty sociologie, ale pro laického čtenáře není na rozdíl od studenta možná tolik nezbytná. Zde bylo totiž formulováno ve své době velmi inovativní pojetí společenských projevů, které dnes již ale ztrácí jisté kouzlo. Přesto ale dává smysl, aby tuto knihu lidé, resp. laici četli i dnes, zejména proto, že představuje výchozí bod pro další sociologické myšlení.

2 25.05.2021