Elevant komentáře u knih

Velmi čtivé a zejména přehledné shrnutí celé Francouzské revoluce od prvotních příčin až po Napoleonův převrat. Obsahuje myslím vše, co by laik potřeboval vědět, v souvislostech a živém slohu, který obsahuje maximum informací aniž by se stával nezáživným výčtem.

2 24.05.2021

Další výborná kniha Biancy Bellové, tentokrát povídková sbírka, se vrací k autorčiným předjezerním tématům: namísto těžce zařaditelného, deprimujícího, téměř dystopického prostředí jsou tyto povídky zasazeny do prostředí známého, čtenáři blízkého, a v podstatě o nic méné deprimujícího. Jednotlivé texty jsou velmi rozmanité, některé melancholické, jiné fraškovité, kriminální, občas zakončeny více či méně (spíše méně ) nečekanou pointou, jindy vyplynou do ztracena. Je pozoruhodné, jak Bellová přizpůsobuje perspektivu vyprávění hlavnímu hrdinovy, ať už se jedná o mladou dívku či osmdesátiletého intelektuála, každá postava prochází svým příběhem přesvědčivě a přirozeně. Ale i přes tuto vypravěčskou ohebnost nesou všechny povídky autorčin nezaměnitelný rukopis, styl, který bych charakterizoval jako brutální minimalismus. Styl, který jde přímo na dřeň, bez váhání, bez příkras.
Další kvalitou povídek je samotná jejich struktura – autorka očividně chápe podstatu povídkového textu, chápe důvody, proč psát dobré povídky není o nic lehčí než psát dobré romány. Nesaží se do limitovaného rozsahu vměstnat zbytečné okolostojícnosti, nesnaží se o velký obraz, nýbrž o malou, ale precizní kresbu. V tomto ohledu je na místě Bellovou porovnat s klasikem americké povídky Raymondem Carverem. Ten dovedl k dokonalosti ten typ povídek, které nemají začátek ani konec, jsou to jakoby záblesky z okna jedoucího vlaku: fragmenty, které však vypovídají něco zcela zásadního o celku. Právě to je hlavní krása této knihy - na malé části příběhu se odráží jeho celek, mozaika lidského života a lidské mysli.

7 03.05.2021

Reynek ve svých sevřených a těsných verších rozehrává tichou hru o úzkostech, o běsech a především o naději, to vše na pozadí lyrických obrazů a biblických variací.

"Slepice, zloději staří,
úskoční, zakletí žháři,
na čelech znamenaní
rudě, a bíle na skráni,
kdákají, krákorají
o kurů krvavém ráji."

(Dvůr v dubnu)

1 29.04.2021

(SPOILER) Ačkoliv je dělí jen krátká doba, tak mi Miláček připadal lépe zvládnutý než tato Maupassantova románová prvotina. Zejména se nemůžu ubránit myšlence, že je tu autor ještě příliš ovlivněný svým mentorem Flaubertem: vťpždyť co je ústřední téma Paní Bovaryové? Konflikt ideálů a reality, konflikt odehrávající se uvnitř mladé ženy, která poprvé vstoupila do skutečného světa. Z této premisy vychází v podstatě i Jeden život. Hlavní postava Jeanne se vrací z kláštera do rodného sídla a slibuje si krásný nový svět, velkou lásku jakou zná z mýtu o Pyramovi a Thisbé.
Maupassant také nezapře své ovlivnění naturalisty - sice si nevymýšlí pseudovědecké teorie o společnosti, ale lidské mravy (a jiné nemravnosti) líčí pesimisticky a nelítostně, v kontrastu s naivním pohledem Jeanne. Ta se v jedné pasáži dokonce rozhořčuje nad smyslností svého okolí, ona sama"vzrušovala se bez touhy, jáska pro ni byla pouhou iluzí bez tělesných potřeb". Dá se čekat, že postava s takovým přístupem bude ve svém skoro-naturalistickém románuvelmi nešťastná. Tohle téma Maupassant skvěle využívá na samém konci knihy, kdy se znovu setkávame s Jeaninou služkou Rosalie, která na rozdíl od ní, ačkoliv vyrůstaly bok po boku, se dokázala adaptovat na 'nemravnou' lidskou společnost, a ve výsledku tak žila mnohem šťastnější život, který se paradoxně odvíjel právě z jejího mravního selhání, jehož plodem bylo nemanželské dítě. Jaké z toho plyne poučení, nechám na vás.
Závěrem bych se rád zmínil o něčem, čemu možná není třeba přisuzovat velkou důležitost, co ale stále poutá moji pozornost. I v Miláčkovi i zde jsem si všiml toho, že když hlavní protagonista na začátku vstupuje do nové etapy svého života, setkává se s jinou postavou, která mu předznamenává jeho další osud. Je v tom cosi cyklického, zvlástě patrné je to v Miláčkovi, kde Duroy narazí na starého přítle Forestiera a postupně nahradí jeho místo jak v práci, tak v náruči jeho ženy. Dokonce mám neblahé tušení, že Duroy jednou také zemře na souchotě. (Těm z vás, kdo nečetli Miláčka, se omlouvám za vyzrazení části zápletky.) V Jednom životě zase Jeanina tetička Lison předznamenává její budoucí existenci jáko nešťastné, osamělé ženy.

5 15.04.2021

Tolik symbolů! Tolik významů! Tato vrstevnatá povídka popisuje dospívání chlapce velmi zkratkovitě, ale zároveň výstižně. Ačkoliv dojde i na téma mamonu a třídní nerovnosti, primárně se tu Lawrence zabývá pomocí četných alegorií psychoanalýzou a jejím chápáním dětské duše. Některé pasáže jsou skoro explicitně freudovské, v podstatě skrytě převypravují to, co se můžete dočíst v pojednáních takového Freuda nebo Junga, například chlapcova nutkavá záliba v houpání na koni...

1 06.04.2021

Povídky malostranské byly velký skok pro českou literaturu... Ovšem to není jediný důvod, proč je dnes číst - krom toho, že jsou napsány velmi moderně (u Figurek se čtenář prostě dobře nasměje), tak také podávají dodnes velmi aktuální portrét českého (malo)měšťáka. Nepříliš lichotivý, nutno podotknout, ale aktuální.

9 27.03.2021

Povídka s mimořádným názvem Kuře melancholik je natolik typicky naturalistická, až jsem měl pocit, jako bych četl samotného Zolu. I zde mne rušily některé nedostatky, které jsou dle mého názoru naturalistům vlastní a které tu nehodlám rozebírat, nicméně stejně jako Zola i Šlejhar umí napsat velmi silný příběh s použitím syrové estetiky, ale na rozdíl od Zoly jsou postavy v jeho próze více schematické a působí jen jako prototypy, loutky, které mají odehrát svou určitou roli. (Jak je tomu ostatně i u Émila, jen ne tak okatě.)
K naturalismu mám velmi ambivalentní vztah. Na jednu stranu je mi sympatická jeho estetika, na druhou stranu zásadně nesouhlasím s jeho myšlenkovou základnou. Takže v podstatě mi byl Šlejhar (či Zola) takový "guilty pleasure".

3 26.03.2021

Kosatíkova kniha staví Masaryka a jeho politický, akademický i soukromý život do širších souvislostí a čtenáři tak otevírá nový pohled nejen na našeho prvního prezidenta, ale vůbec na české prostředí mezi 19. a 20. stoletím. Autor se chválihodně přidržuje faktů, k doměnkám se uchyluje jen při hypotetických úvahách, ale při veškeré přesnosti je celá kniha prosycena jeho osobní interpretací, která je skutečně pozoruhodná.

2 13.03.2021

(SPOILER) Podtitulem Vesnického románu by jistě mohlo být "mravy českého venkova" (pokud by se autorka chtěla inspirovat Flaubertem). Je tu totiž představeno mnoho postav nesoucích specifické mravní rysy, od morálně zdegenerované matky hlavního hrdiny přes démonickou rychtářku a věrnou Sylvu až po ušlechtilého Antoše. Zároveň se tu mnoho dozvídáme o tom, jaké hodnoty byly vlastní mladé "světácké" generaci v českých zemích 2. poloviny 19. století (např. pasáže o Ochranově, městě Moravských bratří, které je tu poněkud mrazivě popisováno jako socialistická utopie). Většina postav byla vykreslena jako "figurky", měla jednu vlastnost, která je definovala. To dle mého názoru svědčí o próze ne tolik vyzrálé, na druhou stranu na mě kniha zapůsobila po emoční stránce: už dlouho jsem k žádné postavě necítil takovou nenávist jako k Antošově matce. Jenže zároveň jsem se však nesžil s žádným z tzv. kladných hrdinů (Sylva a Antoš). Spíše než mravní čistotě se blížili idiotství po vzoru Dostojevského knížete Myškina. Je nasnadě, že za svůj neblahý osud si mohli jen oni sami. Nemluvě o samotné závěru knihy, ve které se staví Sylvin morální kodex na úroveň pověrčivosti.
Domnívám se, že Vesnický román je jeden ze zcela prvních českých románů, které skutečně stojí za to číst. Nachází se na počátku autorčiny vrcholné tvorby, a tato tvorba zase stojí na počátku českého románu jako takového. Má sice své chyby, ale na dětské nemoci se neumírá.

2 06.03.2021

Stejně jako předchozí svazky má také 3. díl sebraných spisů skvostnou grafickou úpravu, zvláště ilustrace F. Štorma skvěle korespondují s atmosférou povídek samotných, nicméně v porovnání s předchozími díly mi tato kniha připadala nejslabší.
První pětice (spíše kratších) povídek je povedená, Lovecraft v nich využívá všech postupů pro něj typických velmi obratně, ačkoliv se tematicky i stylisticky neustále opakuje. Což však, alespoň z mého úhlu pohledu, je pouze charakterový rys, nikoli nedostatek. Lovecraft v podstatě píše, podobně jako Kundera, to samé pořád dokola.
Pickmynův model má zcela předvídatelné rozuzlení, to mu však neubírá na jeho kouzlu, stejně tak Chladný vzduch - v něm je patrná inspirace Poeovou tvorbou, zejména povídkou 'Fakta o případu mns. Valdemara,' jak je uvedeno v komentáři editora, ale rozhodně také 'Mužem, který se rozpadl.' Dále potom Volání Cthulhu - to je modelová povídka. Tak typicky Lovecraftovská, že ji můžeme definovat samotným jménem autora.
Kámen úrazu bylo pro mne Snové putování k neznámému Kadathu. Její námět se v žánrové literatuře objevuje snad nejčastěji, za všechno můžu jmenovat Hobbita, a přitom zde byl rozveden tak plytce, až jsem došel k závěru, že děj byl pro autora jednoduše podružný. (SPOILER:) Snad kromě samotného závěru novely - fakt, že se vše odehrávalo ve snách hlavní postavy naznačuje, že naše realita je velmi ohebná a hned za oponou se odehrává cosi velkého a zlověstného. (Konec SPOILERU). Zbytek textu se však zaobírá neohrabaným popisem "nepopsatelného", což nemá v příběhu žádný význam a ani po estetické stránce to novelu nijak neobohacuje. Autor se možná snaží evokovat snovou krajinu, ale daří se mu pouze výčet skvostů, popř. obludností, který se záživností a smysluplností blíží inventáři kancelářských potřeb. Jediný smysl čtení této novely spočívá v tom, že je tu vyloženo mnoho faktů ohledně Mýtu Cthulhu, které by si čtenář Lovecrafta neměl nechat ujít.
Ve stručnostu k Případu Charlede Dextera Warda: začátek slibný (rozdělení povídky je trochu zlomyslným, ale smysluplným tahem nakladatele), vyústění příběhu předvídatelné - tedy alespoň myslím, uvidím později. Ale o to tu zase tolik nejde.

2 26.02.2021

Sbírka Hřbitovní kvítí obsahuje rozumitelné, téměř prozaické básně, ve kterých se občas blýskne geniální slovní obrat či metafora. Stále se tu opakují ty samé motivy, většinou krásně pochmurné, a autor si zoufá nad nerovností lidí, pomíjivostí života, křehkostí nevinnosti, nad smrtí a nad plynutím času. Ovšem co je zde čas jiného než smrt? Posuďte:

"Valí proud se světem bystrý, ostrý,
nekonečnou jeho rovná cesta,
jeho pískem zbořená jsou města,
jeho kalem národů jsou kostry."
(XIII)

1 17.02.2021

Když se řekne francouzský román, okamžitě se vzpomenu na Miláčka - nevím, proč zrovna na něj, snad je to způsobeno tím, jak věrně umí Maupassant vylíčit Paříž a Pařížany... Pro mě jeho "objektivní román" představuje příjemnou alternativu naturalismu (Ačkoliv Zolou taky nepohrdnu, takové guilty pleasure). Miláček je napsán decentním, ale dokonalým jazykem, fungujícím jako břehy, jimiž protéká čistý příběh muže jménem Duroy ( který je, řečeno žargonem dnešní pop-psychologie, psychopat), a který vypovídá o tehdejší Francii víc než lecjaká sociologická studie.
Ve zkratce: Miláček je jedno z nejlepších literárních děl, které se v 19. století ve Francii vůbec zrodilo. A že to bylo plodné století.

7 10.02.2021

Skvělé, skvělé. Fascinující popis duševního a tělesného rozpadu jedné podivné ženy. Typický příklad uměleckého díla, které je postaveno ne jediné myšlence. Tou je zde: co by se mohlo stát, kdyby člověk podřídil celý svůj život sběru léčivých bylin? Takové téma by se mohlo uchopit idilicky, jako příběh o spojení člověka s přírodou, Bolavá však napsala temnou, téměř horrorovou knihu. Její monomanická hrdinka stižena nepojmenovanou chorobou věnuje sběru tolik úsilí, že si neuvědomuje, jak kolem ní proplouvá život. Touto mánií si nahradila ostatní životní potřeby a ve své lhostejnosti si nevšímá dokonce ani toho, že jí uhnívá paže. Postupně se propadá do jakési psychózy, ovšem čtenář si, stejně jako vypravěčka, není schopen všimnout závažnosti situace (protože má k dispozici jen její úhel pohledu), dokud není příliš pozdě.
Anna je tragickou hrdinkou, která si svou tragédií zvolila sama (ona "závrať ze svobody volby" je zde několikrát zmiňována). Je dojemná, ale dojetí (či politování) ve čtenáři brzy vystřídá pocit spřízněnosti, je-li ochoten Annu chápat.
Kniha je zdařilá i po formální stránce: celá je monologem hlavní postavy, odehrávajícím se na pomezí hovorové a spisovné češtiny. Tato řeč je přirozená, decentní a přesto podmanivá, občas se v ní vyskytnou nápadité slovní obraty. ("Jen tak jsem" - Bolavé termín pro nicnedělání). Ve výsledku tento autorčin styl dobře slouží dokreslování charakteru její hrdinky.

21 09.02.2021

Pernambuco - rok smíchu a hrůzy. Dvanáct oddílů básní, které, i když jsou výrazně provázané, vyvolávají velmi různorodé dojmy. Na jednu stranu jsou jazykově hravé se spoustou morgensternovských hříček, humorně absurdní a nevázané, na druhou stranu mnoho básní čtenáře zneklidní a znamenitým navozením atmosféry ho uvrhne do tíživé melancholie. Lampion, který se pomalu potápí... Takový a spousty dalších výjevů evokujících zkázu a zánik se tu jako na kolotoči střídají s absurdními hříčkami jménem třeba Bimbam.
Osobní dojem: některé básně rozesmály, některé mě nechaly klidným, některé takřka vyděsily, jako Lavinia anebo nejlepší báseň celé sbírky, Poslední soud:

Zlí nalevo, dobří vpravo
a všichni do sprch.

Bůh je spravedlivý.

2 07.02.2021

Notoricky známá báseň, snad každý čech umí zarecitovat alespoň pár slok o pozdním večeru, o lásky čase, a když řeknete "oxymóron," odněkud se vždy ozve "zborcené harfy tón." Máchův Máj a Erbenova Kytice jsou z dnešního pohledu těmi nejzajímavějšími (nebo alespoň nejvýznačnějšími) tóny, které zazněly v národním obrození a udávaly směr dalšímu vývoji české literatury. Každý zná Máj ze střední školy, což zřejmě také znamená, že mnoha lidem se Máj znechutil na střední škole. Proto je tato báseň jednou z knih, které má smysl číst znovu a znovu. Tak jako se její význam a interpretace měnily v průběhu historie, tak jsem si jistý že s postupujícím věkem já i jiní naleznou v Máji něco nového.

(SPOILER) Komentář obsahuje SPOILER.
Hra Maryša je zajímavá především svahou autorů co nejvěrněji v ní zachytit pristředí tehdejší moravské vesnic: od jejích typických občanů (jejichž charakteristika sklouzávala skoro k archetypům takových vesničanů) přes pedantsky předepsané prostředí, včetně mnoha nevyžádaných rad režii, až po moravské nářečí, kterým postavy mluví. Právě toto nářečí by myslím mohlo některé potenciální čtenáře/diváky odradit. Já sám jsem z něj měl strach, ale zbytečně. Mluva postav byla zcela srozumitelná, a také zábavná - je málo jiných literárních děl, kde by jste se setkali s podobným slovníkem (ovšem já měl tu výhodu, že s většinou specifických výrazů které se ve hře objevují jsem se ve svém kraji už setkal).
O Maryše se říká, že se nachází někde mezi realismem a naturalismem. Já v ní spatřuji určité znaky onoho fatalismu, pro který nemám naturalismus tolik v oblibě: snad každá postava Maryši je podřízena nějákému svému předurčení. Nikdo se nesnaží překazit před-zjednaný sňatek Maryši s Vávrou, dokonce i Maryša podlehne, a tuším, že je od začátku smířena s tím, že jednou Vávru otráví.

4 17.01.2021

F. X. Š. byl jistě zásadní osobností, co se týče výkladu Máchova díla. Tato jeho esej nejenže obsahuje zajímavé myšlenky, které snad každého musí podnítit k četbě Máchy, ale je sám napsán krásným jazykem. Šalda je nejen erudovaným kritikem básníků, ale i básníkem kritiky.

2 10.01.2021

Nesnesitelná lehkost bytí je výborná mnohovrstevnatá kniha s jedinečnou filosofií. K této knize a vůbec celé Kunderově tvorbě bylo napsáno takové množství studií, že například já jsem strávil čtením o tomto románu snad delší dobu než čtením románu. Rád bych ve svém komentáři citoval Helenu Koskovou, která vystihuje základ a východisko mého vlastního pohledu na Nesnesitelnou lehkost bytí:
"Tak jako Kafka kdysy používal civilní, střízlivý jazykový projev k vystižení hloubky, která leží pod povrchem reality, tak Kundera pracuje stavebně s příběhem ne pro zápletku samotnou (která je často banální), ale aby ho postavil pod ustavičnou palbu filozofických reflektorů, aby ho komentoval, myšlenkově interpretoval, relativizoval a dobýral se jeho pravého smyslu. Hledání pravého smyslu příběhu a jeho myšlenková interpretace je pro autora samotného i pro čtenáře současně zábavná intelektuální hra a vážný filozoficko-noetický proces ústící v nekonečnu."
(Helena Kosková: Hledání ztracené generace)

7 04.01.2021

Krásná, tragická balada. Lehce zavání proletářství, ale tak, že to ani nevadí. A Bezruč jistě nemyslel na ideologii, které jeho verše u nás po desetiletí sloužily, když Maryčku Magdonovou psal (pokud ji psal, že).
U této básně jsem si všiml, že je tak skvěle rytmicky seskládaná, že ani nepotřebuje rýmy. Vždyť v celé básni se rýmují vždy jen poslední verš sloky s koncem sloky předchozí, a to navíc vždy stejným rýmem. Přesto verše drží pohromadě a čtenář by to ani nemusel zaregistrovat.

5 29.12.2020

Skvělé povídky, které často využívají různých absurdních postupů, občas mají politický přesah, často jsou vypointovány: buď jsou zakončené vtipnou absurditou, anebo pointou, která podává nějakou zprávu o světě, bytí a tak vůbec. Mrożek ve svých textech vůbec často filosofuje, ale pokaždé s nadsázkou, nevážně (i když ne irelevantně) a humorně.

29.12.2020